Černá díra - čtvrtá část

Anotace: Díl, kde se nic moc neděje.:D Napravim to příště, nebo tenhle předělám.:) Asi sem jenom měla takovou náladu psát o těch dnech, který nejsou nijak výjimečný a stejně je z nich cítit taková ta typická pohoda. :) Moc děkuju za typy a komentáře.;)

Z klína vytáhla na stůl tašku se zapnutým notebookem. Cítila se všelijak. Hlavu si nevědomky podepřela rukama, lokty položila na stůl a zírala s prázdným výrazem na monitor, jako by jí snad mohl všechno objasnit. Našla v něm soubor s jejím jménem. Nechtěla se mu hrabat v osobních věcech, ale zvědavost jí přemohla. Oči se jí začaly plnit slzami, takže si radši zakryla tvář dlaněmi.

Našla tam básničky a dokonce i text k písničce. Damián sice hrál slušně na pár hudebních nástrojů, ale tak trochu od toho upustil, protože měl pocit, že bude lepší se věnovat psaní. Díky tomu jasně poznala, že je to z dob, kdy byli mladší. Bylo to jako přehrávat si vzpomínky, které ji dojaly a zraňovaly zároveň. Rodiče ji už v dětství ignorovali. Zoufale toužila po pozornosti, hledala někoho, komu by se mohla svěřit, ale nikdo takový nebyl. Všechno se obrátilo k lepšímu teprve ve chvíli, kdy si našla prvního kamaráda, Damiána, a víc se otevřela okolí.

Z přehlížení vlastní rodiny si vypěstovala komplexy a myslela si, že být někým jiným, změnilo by se to. Kdyby ho nepoznala, nevěděla by, jak by to dopadlo. Asi by nikdy nebyla taková, jako dnes. Svedlo je dohromady hlavně to, že oba ve skutečnosti neměli pravou rodinu, neměli rádi sami sebe a nemohl je pak mít rád nikdo další. Nevěřili si, ale dokázali to překonat v okamžik, kdy se navzájem podporovali.

Rázně notebook rázně zaklapla a nevěděla, co v tu chvíli vlastně cítí. Připomnělo jí to něco, na co by nejradši už navždycky zapomněla. Nebyla naštvaná, zklamaná, smutná, dojatá… Najednou v ní nebylo nic. Asi jen prázdno, které vzniklo tam někde uvnitř, když se bolest vytratila a nic za sebou nenechala. Dneska už věděla, že chování svých rodičů by nijak nezměnila, ale tenkrát jí to nadělalo dost starostí. Schovala notebook do tašky a rozhodla se, že mu ho později vezme. Neměla co na práci, chtěla nějak zaměstnat svoje myšlenky a na lepší řešení nepřišla. Žaludek byl v pohodě, a tak do sebe hodila něco k jídlu, a protože slunce ten den svítilo skoro jako v létě, vyrazila ven.


Bytem se rozječel zvonek. Michal se válel na gauči, zbytek kluků byl ve svém pokoji. Měl po včerejšku dost upito, ale i tak se mu na stole povalovala zatím nedotčená plechovka piva, na kterou se z nouze chystal vrhnout. Byla to v noci akce, na kterou se nezapomíná. Bouchání na zdi ignoroval, bytné prásknul dveřmi před nosem a s Razim se tak ožral, že o sobě pomalu nevěděl. Bordel nechal bordelem, jenom shrnul pár věcí ze stolu, aby si měl kam dát nohy. Zvonek se rozezněl znovu. Michal neochotně vstal a šel otevřít, aniž by se nějak trápil s tím, že na sobě má jenom trenky.

Zpoza dveří na něj zíralo miniaturní stvoření a vyjeveně si ho prohlíželo. „Je tady?“ zeptala se nakonec a Michalovo raně -odpolední vzezření nekomentovala. Jenom kývnul a posunul se stranou, aby mohla bez újmy projít, což se stejně nestalo, když uviděla stav jejich obydlí. To že Týna není zrovna pořádná, z toho se stala brzy všeobecně známá věc, jenže tenhle pohled by nervově nevydržel asi nikdo. Potlačovala smích a ve skutečnosti ani nevěděla, čemu se tlemí. Bylo to spíš k pláči, protože tohle by nikdy v životě nechtěla uklízet. Razila si cestu ke stolu, kde odložila tašku. Sotva se otočila zpátky k Michalovi, když se z vedlejšího pokoje vyřítil Dami. Trochu rozčileně lítal po pokoji a zjevně něco hledal. Ani nezaregistroval, že je v pokoji o jednoho člověka víc. „Neviděls můj notebook?“ zeptal se zamračeně a prodíral se s obavami klidně i haldou odpadků, aby ho našel.

Michal ho neposlouchal, protože mu v tu chvíli padla za oběť lednička a její obsah. Damián vzhlédl, zaregistroval Týnu a hned nato tašku ležící na stole. Michal zašermoval salámem v ruce, a aby bylo jasno, že jemu notebook do rukou nepřišel, ukázal jím na Týnu. „A pak že u tebe neni,“ řekl Damián směrem k ní a zaksichtil se, když Michal s přiblblým výrazem udělal pár výpadů a použil salám jako kord. „Kam sme to došli, tomuhle už hrabe,“ zkonstatoval Dami, a pak se trochu vzpamatoval: „Dík, žes mi ho vzala.“
„V pohodě,“ trhla rameny a s úsměvem se chystala odejít. Zarazil ji. „Mam dost. Nechceš zajít někam na kafe?“ zeptal se, a když kývla, vyrazili do ulic.

„Tak kam se vydáme?“ zeptala se zájmem a snažila se dohnat jeho chůzi dlouhými kroky. „Uvidíš,“ odpověděl jí a pousmál se, aniž by se na ni podíval. Zašli do pekařství, kde Damián nakoupil něco k jídlu, a pak si ještě skákli pro kafe, ale všechno si nechali na později. Docela se prošli, ale nakonec svojí trasu zakončili na okraji města. Týna se podívala s obavou na Damiána, když v klidu vešel na jeden z pozemků a vydal se do tmavé budovy. „Je to v pohodě?“ zeptala se pro jistotu a nejistě pohlédla na dveře s velkým zámkem. „Neboj, nikdo sem nechodí. Už to mam ozkoušený, byl sem tu kolikrát,“ zahučel přes rameno a vedl jí kolem budovy dozadu. Našli tam velká vymlácená okna, takže se dalo dovnitř dostat naprosto bez problému. Bylo tam prázdno a spousta špíny, takže jí nejdřív nedošlo, proč tam vůbec jsou. Vyšli po schodech do třetího patra a přes dveře na střechu. Když uviděla ten výhled, pochopila, proč jí sem vzal. Tahle část města je na kopci, takže měli perfektní rozhled na řeku a domy rozprostřené všude okolo.

„Ráno je to tu nejhezčí, ale to už sme dávno zaspali,“ trhnul omluvně rameny, hodil na zem svojí bundu a zakempil na ní. Nechal kus taky pro Týnu, aby si mohla sednout vedle něj. Dívala se na jeho obličej, když pozoroval dění pod nimi. Ulice byly plné aut, všude živo a bylo tam krásně, ale z nějakého důvodu to nepřitahovalo její pozornost a jen ho bezmyšlenkovitě pozorovala. Otevřel pytlík z pekárny a vytáhnul z něj závin. „Ořechovej, jak máš nejradši,“ prohodil se smíchem a podal jí ho. Sám se pustil do rohlíku se slaninou a sýrem na vrchu, kafe po ruce.

„Hele tak mě napadá… Proč si mi vůbec dávala to její číslo?“ prohodil zvědavě a dalším kusancem v něm zmizela půlka jeho svačiny. „No já nevim… líbil ses jí, tak sem jí normálně řekla, ať mi dá svoje číslo, že ho přepošlu,“ odpověděla po chvilce přemýšlení. „A proč si místo toho nevzala to moje?“ napadlo ho. „Asi jí přišlo blbý ti psát jako první, co já vim.“ Chvilku mlčel a nakonec e zamračil. „Stejně nevim, co bych jí měl psát. Nemim se bavit jen tak s cizí holkou,“ snažil se, aby to vyznělo lhostejně a podrbal se na zátylku. „Tak ti pomůžu, ne?“ promluvila po chvíli ticha. Damián se jen trochu ošil a nic na to neřekl.

Týna mu vlastně pomáhala už v tuhle chvíli, protože Cindy si o nic takového neřekla. Viděla, že on se jí líbí a měla za to, že je to oboustranné, jenom je třeba tenhle pár trochu popostrčit. A tak se uchýlila k menší lži a doufala, že jí to projde. Damián by si jinak snad nikdy nic nezačal, když nepočítala dvě holky, se kterými chodil už před hodnou dobou. Jenže to nikdy nevydrželo nijak dlouho. S jednou sice byl asi tři čtvrtě roku, což na něj v to období bylo docela dost, ale s tou druhou mu to vydrželo asi jen tři měsíce.

„Kdy si to tady vůbec objevil?“ snažila se odběhnout od tématu, když oba dojedli a dopili i kafe. „Loni, když přijel táta. Pořádně sem se s nim pohádal a abych se uklidnil, procházel sem město. Neměl sem náladu se vracet k němu a tý náně, takže sem se prostě zdejchnul. Nakonec sem za to rád, protože vzít si sem booka, je tu úžasnej klid a inspirace,“ zasmál se tiše.