Kapitán Husťák (7.)

Anotace: tak jo, rozhodla jsem se vás zahltit. :D hlavně dneska odjíždim a nevim, kdy se k psaní dostanu, takže to berte jako takovou malou satisfakci. :D

Sbírka: Kapitán Husťák

„Jsem doma.“ Houknul Tobiáš, když za sebou zabouchnul dveře a vyzul si boty. Vůbec neměl náladu na nějakou užvaněnou holku, která bude stejně jako on dokopaná vlastními rodiči k tak hroznému přečinu, jako je seznamování s někým, kdo o to očividně vůbec nestojí.
„Tobíku?“ zatrylkovala jeho matka a Tobiáš se automaticky přesunul pohledem k zemi. Pod topením byly dva páry anonymně cizích bot, což svědčilo o jediném: mučící rituál tentokrát začal za nepřítomnosti odsouzence.
„Áno?“ protáhnul a opřel se dlaněmi o zeď. Tohle byl zlý sen. Dveře se otevřely a do předsíně vpadla Tobiášova matka.
„Kde sakra seš tak dlouho?! Zavrčela na něj, když dveře zase opatrně zavřela Po oslovení „Tobíku“ se slehla zem.
„Užíval jsem si bezmezného sexu s hokejisty v jejich malý a potem pročpělý šatně.“ Zabručel, a když ho plácla po zádech, trochu se ošil.
„Přestaň s tim!“ okřikla ho.
„Mami, je tohle nutný?“ zeptal se a vjel si do vlasů.
„Je!“ ujistila ho pevně a stáhla mu ruku dolů. „A necuchej si ty vlasy, vypadáš pak jako magor!“ Otočila se k němu zády a už už brala za kliku, když jí chytil za rameno.
„Mami?“ špitnul, a když se k němu obrátila čelem, podíval se jí do očí. „proč pořád nechceš pochopit, že se snažíš o nemožný.“ Sklonil hlavu a trochu s ní zavrtěl. „Já jsem prostě teplej, tak se s tím smiř. Dneska je to naposled, co budu součástí takový kraviny, jako jsou tvoje namlouvací akce.“ Pustil jí, popadnul batoh a vydal se po schodech nahoru do svého pokoje.
„Kam asi tak jdeš?!“ vyjela na něj zostra, jako by vůbec nechtěla myslet na to, co říkal.
„Vzít si slušný hadry, aby to s ní,“ trhnul hlavou směrem ke dveřím obýváku, „mohlo patřičně praštit. Když je to naposled, ať to má grády“
Když za sebou zavřel dveře svého pokoje, opřel se o ně zády a zavřel oči. Poslední dobou to dělával hodně často. Poslední dobou dělával hodně často spoustu věcí, třeba seděl u počítače a donekonečna se snažil napsat něco, co by se potom nestyděl dát Nině k posouzení. Nebo se dlouhé hodiny odhodlával k zásadní změně vzhledu. Snažil se jí vyrovnat. Byl si toho naprosto dokonale vědom, ale nedokázal zabít tu snahu být stejně smířený se svou identitou, jako je ona. I kdyby někdy něco dokázal, pořád v sobě bude vidět hrozbu společnosti, pořád bude mít ksicht buzeranta. Čas od času se přistihl, že jí tak trochu závidí jednoduchost jejího života. Záviděl jí veškerou normalitu, kterou přes všechny výkyvy pořád ještě vyzařovala na všechny strany.
Zavrtěl hlavou a odlepil se od dveří. Přešel ke skříni, chvilku v ní hrabal, a pak se nasoukal do černého trika, tmavých džínů a šedé mikiny, prohrábnul si střapaté vlasy a s odhodlaným výrazem seběhnul do obýváku.
------

„Ježiši, nemáš tu někde normální lidskou muziku?“ zeptala jsem se znechuceně, když jsme vyjížděli z města. Už jsem ty stupidní songy hrající v rádiu nemohla vydržet. Petr se jenom usmál a otevřel kastlík. Na kolena se mi vysypalo asi dvacet cédéček. Přehrabovala jsem se v té záplavě hitů mého mládí a musela jsem uznat, že má chlapec docela vkus. AC/DC, Nirvana, The Prodigy, Aerosmith, měl toho dost, a samou klasiku, skoro všechno jsem znala, ale nějak jsem se nemohla rozhodnout.
„Vyber si.“ Řekla jsem odhodlaně a v dlani jsem si poskládala vějíř z pěti kapel, které jsem v životě neslyšela.
„Hm… těžká volba,“ pousmál se, když zabrzdil na světlech a okouknul možnosti. „Tak jo, dáme si Incubus.“ Kývnul, ale když jsem se začala prát s obalem, podstrčil mi do ruky něco jiného.
„Říkal jsi Incubus.“
„Taky že jo, tady mám vypálený akustický verze jejich songů.“ S údivem jsem mu vzala cédéčko z prstů, a když jsem konečně vyhrála lítý boj s technikou, pustila jsem první song. Opřela jsem se v sedadle a zavřela jsem oči, muzika mi tekla ušima do hlavy a naprosto mi jí vygumovala, jako vždycky, když se mi nechtělo na nic myslet. Tenhle stav byl nutný, a tak jsem se mu nebránila, a konečně po celém dni zběsilého smíchu i citových výlevů, jsem se uvolnila.
------

Petr se snažil soustředit na řízení, jak jen to šlo. V hlavě si omílal texty písniček, které létaly z repráků, aby nemyslel na její blízkost. Nevěděl, jak se k ní má chovat, ani co by jí měl říkat. Koutkem oka se na ní podíval. Vypadala spokojeně a uvolněně. Se zavřenýma očima se zdála mnohem zranitelnější, než obvykle. „Dostáváš lidi do kolen očima.“ Zašeptal tiše a sundal ruku z volantu. Na chvilku zaváhal, ale pak se odhodlal a odhrnul jí vlasy z tváře. Nepohnula se.
„Nino?“ zašeptal. Natáhnul se k přehrávači a stáhnul zvuk na minimum. Pravidelně oddechovala, a on si uvědomil, že je to poprvé, co jí vidí absolutně klidnou. Poprvé, pokud nepočítá zpívání v Jerichu. Nechtělo se mu na to myslet. Vlastně nevěděl, co čekal. Ani to nechtěl udělat, prostě se to stalo. Všechny jeho činy, které se týkaly Niny, se vždycky jenom staly. Znervózňovalo ho to.
-------

„Dobrý večer.“ Pozdravil Tobiáš a vklouznul na jednu z prázdných židlí. Na okamžik se odhodlal a zvednul hlavu. Díval se na ženštinu kolem padesátky, která ze všeho nejvíc připomínala zběsilou milovnici pudlů s drobnými okolními úchylkami na lesklé kamínky, kterými měla pošitou světlou halenu, a na svou, očividně náctiletou dceru, která vypadala jako blonďatý ekvivalent Petra Bajzy.
Tobiáš nevěděl, jestli má brečet, nebo se smát. Nakonec si řekl, že by si pláčem maximálně tak přesolil večeři, a tak se začal tlumeně pochechtávat, kdykoli někdo promluvil a snažil se smích vydávat za ocenění všeobecného smyslu pro humor.
Ta holka byla divná. Byla moc divná a on to věděl ještě dřív, než mu vůbec řekla tiché divné „čau.“
--------

„Nino.“ Špitnul, když zajel na parkoviště před Tescem a pohladil jí po tváři.
„Hmmmm..“ zavrněla a protáhla se. S krtkovským zamžouráním vykoukla z okýnka do svitu pouličních lamp a zamrkala.
„Jájsemusnula.“ Zkonstatovala, aniž by oddělila slova od sebe a Petr se rozesmál.
„Kde to sakra jsem?“divila se. „A kam zmizeli všichni trpaslíci? A jejich hippie kára? To auto bylo bezva. Vozili v něm Sněhurku na fesťáky. Zlila se jim na Sázava festu, běhala nahá po stanovým městečku a křičela, že si to může dovolit, protože je stejně pořád v zemi zdejší nejkrásnější, a to i s chlupatýma nohama.“
„Už zmlkni!“ překřičel jí Petr se smíchem a chytil se dlaní za čelo. „A teď se soustřeď, i když chápu, že ti to po snu o nahý Sněhurce bude připadat jako nemožná věc. Můžeš mě nějak srozumitelně navigovat, kde tě mám vyklopit?“
„Jasný!“ zazubila se na něj a on s velkým sebezapřením odolal dotknout se její tváře. „Pojedeš rovně, pak vlevo, potom doprava, pak zase vpravo, a pak rovně a bílej barák s modrýma cákancem kolem oken, toť můj hrad a tvůj cíl.“ Vychrlila na něj, i když se při posledních slovech zběsile snažila nezasmát.
„Proč zrovna já?!“ protočil Petr oči se smíchem a zařadil rychlost.
„Protože ses nabídnul, říkal jsi, že se tahám s buznama, málem jsi mě přejel, polila jsem kvůli tobě Tobíka a zkazil jsi mi prázdniny.“ Vychrlila na něj. „A ještě jsi mi ráno řekl „lásko“. Na jednoho chlapa máš těch prohřešků nějak moc, nezdá se ti?“ řekla s úsměvem, ale podle hlasu mu nic nevyčítala. Byl rád. Ze všeho nejmíň si přál, aby na něj byla naštvaná. Ze všeho nejvíc si přál, aby věděla, co se s ním kvůli její blízkosti děje.
-------

Nepokrytě mi hrabalo. Kapitán Husťák se netvářil, že by mu to nějak vadilo, nebo že by z toho měl mindráky. Tiky, to asi jo, ale stejně to nepřiznal. Mlela jsem páté přes deváté, na jazyk se mi vkrádala spousta věcí najednou a naprosto zřetelně jsem si uvědomovala, že to, co mi straší v hlavě, je klasická nerudovská otázka: Kam s ním?
Kam s ním jsem nevěděla a neměla jsem tušení, jestli na to zvládnu přijít během těch pár minut, které nám zbývaly, než budeme u našeho domu. Měla bych ho pozvat dovnitř? Nebo ho mám s úsměvem vypakovat a nechat ho, aby zabil večer jenom hrou na řidiče slečny Daisy? Neměla jsem tušení. Radši jsem to nechala na potom a dál jsem blábolila, zatímco on křečovitě svíral volant, aby smíchy nenaboural.
„Áááách jo.“ Vydechnul, když zastavil před našim domem a vypnul motor.
„Jo, smutný, přežili jsme to.“ Pokrčila jsem rameny s vážnou tváří.
„A já chtěl vždycky umřít se smíchem na rtech.“ Sklopil hlavu rádoby nešťastně a odepnul si pás.
„Co není, může být.“ Prohlásila jsem prorocky a sáhla jsem na zadní sedadlo pro bágl a helmu. Jak jsem se nahnula, abych tam dosáhla, omotala mě znovu jeho vůně. Líbila se mi. Byla to směs snad všech věcí, které existovaly. Bylo mi jasné, že rozeznám maximálně třetinu, ale nejjasněji jsem si uvědomovala vůni papíru. Takový ten pach, který jsem na střední cítila pravidelně po vstupu do archivu knihovny, kam jsem chodívala na praxi. Voněl jako všechny svazky, které čekaly na objevení. On sám byl jako tajemná kniha, kterou jsem s dychtivostí toužila přečíst.
--------

„Co kdybys Mirce ukázal pokoj?“ otočila se k Tobiášovi jeho matka a milovnice pudlů rázně přikývla. Nic nenamítal. Usmál se na Mirku Petra Bajzu a provedl jí z obýváku do předsíně, a pak po schodech nahoru. Šla mu tiše v patách, a když dorazili do jeho pokoje, zavřela za sebou dveře.
„Musím ti něco říct.“ Spustila, když přelétla pokoj rychlým pohledem. „Nejsem jako ostatní holky, jsem tak trochu jinak založená, takže …. Tývole.“ Zvedla obočí a přešla k jeho knihovně. „Kdes to sebral?!“ otočila se k němu čelem, ale rukou ukazovala za sebe.
„Na netu.“ Pokrčil rameny a trochu zmateně na ní civěl.
„Chceš říct, že se na netu prodává kompletní sbírka děl Stephana Kinga v originále a všechno v prvním vydání?“ zvedla obočí tak vysoko, že jí skoro zmizelo pod šikmou ofinou.
„Když napíšeš tečka com, objevíš skvělý věci.“ Usmál se na ní a skácel se na postel. „Tááák..“ vydechnul dlouze. „Co jsi mi to chtěla říct?“
„Jo, aha, já to nedořekla,“ plácla se dramaticky do čela, „dnešní véča byla bezva, ale marná snaha, jsem na holky.“
--------

Seděla jsem vedle Husťáka a nemohla jsem se přinutit vypadnout z auta. Nevěděla jsem, co mu mám říct, co mám udělat. Počkala jsem, než skončí další srdceryvná písnička a usmála jsem se na něj.
„Asi bych měla jít, jsem unavená, ty určitě taky…“ začala jsem a už po prvních slovech jsem měla co dělat, aby při tomhle blábolu neprotočila oči. Neměla jsem tušení, co to vlastně kecám.
„Hm.. ani ne.“ Pokrčil rameny, „Jsem čilej jako radioaktivní rybička.“ Zasmál se a zvednul oči. „Tak tady bydlíš?“ optal se se zájmem a já se na něj podezřívavě zamračila.
„Jo, támhleto okno je moje.“ Ukázala jsem nahoru.
„Pěkný závěsy.“ Zkonstatoval s tichým smíchem a vrátil se pohledem k mojí tváři. „Vážně seš tak strašně unavená?“
Nemohla jsem zabránit smíchu, který mi bublal v krku. S chápavým úsměvem jsem ho šťouchla do ramene a s tichým: „Tak pojď,“ jsem vystoupila z auta.