Dvojí život (5. díl)

Anotace: Kdo Sandru fackoval? Co s ní bude dál? || Díky za komentáře i tipy.

Otevřu oči a zírám do tváře muže v uniformě. Slyším, jak volá na někoho dozadu: „Probrala se! Pošlete sem rychle doktora!“ Pak už si jen pamatuji, jak mě nakládají do sanitky a připojují na přístroje.
Když se proberu po pár hodinách v nemocnici, spatřím své rodiče. Stojí u okna, táta drží mamku kolem ramen a utěšuje ji, zatímco ona trhaně pláče. Nikdy jsem neviděla mámu takhle bezmocnou, vždycky se tvářila jako silná žena, kterou nic nerozhází. A táta? Vždycky jsem si myslela, že má místo srdce kus ledu, práce mu vždycky byla přednější než máma a já, ale dnes je to úplně jiné. Jakoby ho někdo mávnutím kouzelného proutku proměnil a on se stal chápajícím manželem.
„Sandro!“ vykřikla máma, když zjistila, že jsem se probrala, a běžela k mé posteli. „Jak ti je? Jsi v pořádku?“
Nezmůžu se na jediné slovo, místo toho se znovu rozbrečím a kdesi v podbřišku mi zatrne. Cítím se hrozně špinavá, potřebovala bych ze sebe smýt všechny jeho ohavné doteky, ale především bych si potřebovala vymýt hlavu. Nebo alespoň transplantovat mozek. Je mi ze sebe na zvracení a pořád musím přemýšlet, jak se mě ty jeho velké špinavé pracky dotýkaly a jak moc mi ublížil. Především na duši.
„Sandro?! Slyšíš? Mluv se mnou! Tak sakra, řekni něco!“ začíná máma hystericky zvyšovat hlas.
„Nech ji být, Jano, musí to pro ni být těžké. Třeba o tom teď nechce mluvit. Potřebuje si to srovnat v hlavě. Hlavně, že toho hajzla chytili a už nikomu neublíží!“ uklidňuje ji táta.
„Ale ublížil naší holčičce! Nemohl si taky vybrat někoho jiného?!“ začne máma znovu plakat.
Ťuk, ťuk... Ozve se zaklepání. Do dveří vstoupí pan doktor s nějakou ženou v bílém plášti. Přijdou až k mé posteli, asi abych si je mohla lépe prohlédnout. Muž je vysoký, tmavovlasý a má modré oči. Žena je drobná brunetka, která své hnědé oči skrývá za rámečky dioptrických brýlí, vypadá celkem sympaticky.
„Slečno Novotná, jmenuji se Martin Kolář a tohle je doktorka Jánská, zastává v naší nemocnici post psycholožky a bude se Vám věnovat, jak jen bude potřeba.“ promluví náhle doktor.
Jaká ironie... Studuji psychologii a sama potřebuji psychologa. Bezva. Otočím hlavu k oknu a dívám se, jak se za okny sypou první sněhové vločky. Asi přijel Martin na bílém koni. Ani nevím, kolikátého dnes je. Nevím, jak dlouho jsem byla v té začarované místnosti. Venku musí být pořádná zima, protože na okně se tvoří mrazivé ornamenty. Pomalu, ale jistě se začne za okny snášet tma.
„Sandruš, my budeme muset jít, už je pozdě.“ prolomí náhle máma ticho. „Přijdeme zase zítra, chceš něco přinést?“ Bez jediné hlásky zavrtím hlavou. Naši se seberou a vydají se k domovu. Doktor je doprovází. Od dveří se táta otočí, naznačí mi, že mi drží pěsti a zavře za sebou dveře.
Zůstanu v pokoji jen s psycholožkou. Dva psychouši v jedné místnosti. Doktorka Jánská se mi zadívá do očí, ale nevydržím a uhnu pohledem. Zlehka se dotkne mé pravé ruky položené na přikrývce. Ucuknu a vybaví se mi vzpomínka na tmavou místnost.
„Slečno Novotná, měly bychom začít s vaší terapií, ale koukám, že ještě nejste připravena.“ řekla náhle. „Přijdu tedy zítra ráno a uvidíme.“ Zvedla se a odešla. Zůstala jsem v pokoji sama a přemýšlela jsem o tom, co mi řekla.

***

Objevila jsem se v podzemí. Na zdech plápolaly pochodně a já se plížila pořád dál. V bahně za mnou začvachtaly kroky, ohlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Na konci se chodba rozšiřovala a já jsem vstoupila do místnosti, kde byly různé mučicí nástroje. Fascinovaně jsem si je prohlížela a na vetřelce, který se plížil za mnou, jsem úplně zapomněla. Zrovna jsem zkoumala skřipec, když ke mně zezadu někdo přistoupil a chytil mě pod krkem. Povalil mě na zem a začal se mi dobývat pod tričko. Stáhnul mi džíny a jedním pohybem ze mě serval kalhotky. Rozepnul si poklopec...

***

Úplně zpocená jsem se probudila, pořád jsem se klepala, všude jsem cítila pomyslné doteky toho netvora a po tvářích se mi koulely slzy. Copak tohle nikdy neskončí? Bude mě tenhle zážitek strašit ještě hodně dlouho? Dokážu na to vůbec někdy zapomenout? Kladla jsem si spousty otázek.
Sen se mi zdál za noc ještě čtyřikrát. Od šesti hodin jsem se převalovala a čuměla střídavě do stropu a do zdi. Vážně zábava. ‚Kdybych s sebou měla alespoň nějakou knížku nebo něco podobného. Mohla jsem říct mamce, aby mi alespoň knížku přivezla.‘ Pomyslela jsem si.
V deset hodin začala vizita, doktor Kolář mě přišel zkontrolovat i s psycholožkou Jánskou. Odešel ale sám.
„Potřebuji, abyste mi vylíčila události posledních dní. Kdykoliv můžeme udělat pauzu. Vím, že je to pro Vás velmi nepříjemné, ale nebojte se a mluvte.“ promluvila na mě doktorka.
A tak jsem mluvila... Vylíčila jsem jí celý svůj příběh – počínaje mým přítelem Patrikem a mojí přítelkyní Natálií. Pokračovala jsem cestou domů toho osudného dne, tupou ránou do hlavy, znásilněním. A končila jsem noční můrou, která se v lehkých obměnách stále vracela. Klidně i pětkrát za noc.
Abych pravdu řekla, celkem se mi ulevilo. Při povídání se mi sice klepal hlas, ale už jsem neměla co brečet, takže jsem mluvila celkem klidně a vyrovnaně. Doktorka si pořád něco zapisovala a nepřestávala mě sledovat. Potom zaklapla notes a odešla.
Převalovala jsem se na posteli až do čtyř hodin odpoledne. Potom se ozvalo ťukání na dveře a já jsem tichým „Dále!“ vpustila do svého azylu dva návštěvníky. Naši to ale nebyli...