Tereza 8

Anotace: Omlouvám se za chyby... děkuji

.. to si sněz... Nedokážu to. Vím že by mi to neodpustil. Musím vymyslet něco abych o něj nepřišla. Natáhla jsem se k němu.
"Já.. eeh.. tě strašně chci... Jakube, odpusť mi to..." zašeptala jsem mu do ucha a s se slzami v očích od tam zase utekla. Zůstal tam stát na místě a vypadal dost šokovaně. Jak mu tohle můžu říct? Kdyby věděl pravdu pochopil by? Odsoudil by mě? Asi nejspíš ano, nebo co si myslím že mu řeknu? Ahoj Jakube víš.. vlastně jsem aji Patrik hahaha.
Začala jsem se v tom ztrácet čím dál tím víc. Nikdy jsem se tak strašně moc nebála. Představa, že bych o něj přišla byla neúnosná. Nemohla jsem s ním být. Nemohla jsem s ním být jako Tereza. Ve škole jsem se mu snažila vyhýbat, ale přesto se naše pohledy střetly všude kde jsme se potkali. Když jsem to přežila ve škole a šla se schovat domů, většinou zanedlouho dojel Milan. Byla jsem zavřená v pokoji a psala jsem si s Hor, která si zase psala s Robinem.
Vyměnila jsem si simkarty, jestli mi Markéta zase něco hezkýho nenapsala abych se pobavila. Smska došla, ale od Jakuba.
AHOJ KAMO, UZ ABYS BYL TADY, TEREZA MI DELA STAROSTI. A V BOXU TO BEZ TEBE TAKY STOJI ZA PRD.
Ztuhla jsem. Srdce mi bušilo o sto šest. Rozhodla jsem se ho ještě vidět. Odepsala jsem mu.
AHOJ KAMO, DORAZIM ZITRA A DAME BOX. S TERKOU JE TO TEZKY, JA S NI MAM TAKY TRABLE.
Už jsem se těšila na zítřek. Zítra půjdu s Jakubem do boxu! Tak moc se na něj těším. Ani jsem si neuvědomila co zase dělám za hlouposti.
Těšila jsem se na zítřek jak malá holka. Radši jsem hned naběhla do postele abych to rychle zaspala.
Druhý den ráno jsem zavítala do kuchyně pro kafé, když mě otec opět překvapil.
"Terko jedeme s Ivanou na týden pryč" však si jeďtě já jsem zvyklá, usmívala jsem se na ně "myslím že se tady o to postaráš ne?"
"No jasně, a kam vlastně jedete?" zeptala jsem se jako by nic, ale u mě to vřelo jak v sopce. Zrovna teď když je tady Milan!
"Vychytali jsme last minite, takže Řecko, škoda že se musíš učit.." zírala jsem na něj jestli to myslí vážně.
"Á kdy teda jedete?" vykulila jsem na něj kukadla.
"Dnes v sedm hodin navečer" sundal si brýle a přitakal abych si na to raději sedla "Milanovi nechám svoje klíče a on na tebe dohlídne a příští pondělí se zase na večer vrátíme." Musel na mě moji rozčarovanost poznat, protože až po pár minutách jsem zavřela pusu. Byla jsem naštvaná, ale zároveň jsem nechtěla dělat tátovi zbytečný problémy.
"Fajn" řekla jsem nakonec podrážděně, otočila se na Milana a probodla ho pohledem. Vysmíval se mi. Parchant!
Celý den jsem se Jakubovi ve škole vyhýbala, nechtěla jsem ho jako Tereza potkat ani náhodou, i když jsem se jeho pohledům stejně nevyhla. Co se mu asi honí v hlavě? Po škole na mě čekal Milan v autě.
"Ahoj Terezko, jedu zrovna kolem tak jsem si řekl že tě svezu, co ty na to?" usmál se na mě, a od kdy proboha ví kdy končím ve škole?
"Hmm radši půjdu pěšky" svraštila jsem čelo s tím že se otočím a rychle zmizím abych nikoho nepotkala.
"No tak Terko nedělej.. To mě chceš takle ignorovat celou dobu?" zastavila jsem se. To je fakt, s tou ignorací to tak snadno nepůjde.
"Tak fajn" otočila jsem se a šla jeho směrem, nezahálel a hned mi šel otevřít dveře u spolujezdce. V duchu jsem se zasmála jak se snaží. Ještě jsem se protáhla a všimla si Jakuba jak se na mě dívá z okna, kde jsme byli spolu. Dívali jsme se na sebe oba tak smutně.
"Stalo se něco?"
"Ne nic" zasedla jsem do vozu a vydali jsme se domů.
"Hele Terko uzavřeme mír co ty na to?" a podával mě ruku.
"Radši si zařaď, já si s tebou nedám ani dočasnej mír. Nevím co tím vším sleduješ. Nejdřív seš ke mě takovej pak zase onakej, já ti prostě nevěřím" řekla jsem mu to na plnou pusu, věděl že ho nemusím, a klidně mu to řeknu 100x.
"Tak v tom případě budeme válčit" zasmál se svýmu super ftipu "skus mi taky někdy vyjít vstříct a všechno bude fajn." Naprosto jsem ne pochopila co tím myslí. Ještě že jsme bydleli takovej kousek od školy, jakmile zaparkoval, vystřelila jsem z auta jak namydlenej blesk.
Táta s Ivanou se právě balili a já se musela nějak nepozorovaně dostat ven jako Patrik. Ještě jsem se za nimi šla rozloučit a obrala tátu o kapesné. Kdyby tady aspoň nebyl Milan. Na toho si budu muset dát pořádnýho majzla.
Naštěstí zrovna někam odjel takže jsem to měla bez problémů. Sešli jsme se s Jakubem jako vždycky o půl páté před školou, plácli jsme si na pozdrav. Bylo vidět jakou má radost, a já ji měl jako Patrik taky, jako bych byla rozdvojená osobnost a Patrik neměl to, co Terezu tak hrozně užírá - svědomí.
Převlíkli jsme se a šli na nástup. Po hodinové rozcvičce nás Mareček nechal bojovat v páru. Už jsem se s Jakubem smáli aby to nedopadlo jako posledně. Ale tentokrát jsem na to byla dost soustředěná. Možná až moc, protože jsem si na poslední chvíli všimla že se mi rozvazuje obvaz svazující mi prsa. Najednou jsem se chytla jak kdybych dostala křeč do břicha nenápadně pozadu se zvednutým palcem odešla na záchod. Musela to být komická situace.
"V pohodě?" usmál se na mě Jakub když jsem se vracela.
"Jasný kámo, chtělo se to jen trochu vyprdět" co to ze mě vypadlo?
"Hele mám tady káru neprojedem se pak na chvilku?" super, div jsem si nemnula ruce jak Montgomery Burns ze Simpsnů.
"S radostí kámo."
Po tréninku jsme nasedli rovnou do káry a šli se projet za město. Zastavil na takové vyhlídce, bylo to tam tak romantický, proč tu není s Terezou, zase sem na sebe byla naštvaná.
"Víš Paťo chtěl jsem se tě zeptat na Terku" zamrazilo mě jak to jméno vyslovil, ale já tohle s ním nechci probírat!
"Neptej se mě" a sklonila jsem hlavu. Musela jsem se vzchopit, ale to nešlo.
"No tak? co se to s ní děje? Nebudu ti zapírat, líbí se mi už od prvního chvíle kdy mi málem rozšlápla hlavu. Ale jako by v sobě měla nějakej blok, který jí nedovolí se otevřít" povzdechl si až mě to zapíchalo u srdce.
"Já fakt nevím Kubo, nevím co se v ní dějě, s tím ti neporadím" říkám naštvaně a smutně a přitom koukám do země.
"Není v tom třeba ten Milan?" zkoušel to dál.
"Ten mi pije krev, už aby vypadl. Nesnáším ho stejně jako Tereza, je fakt divnej" rozrušila jsem se.
"Co on je vůbec zač?" zeptal se se zájmem Jakub když viděl jak zatínám pěsti.
"Je to náš bratranec z máminy strany, syn od strejdy. Neviděl jsem ho asi 2 roky a teď si sem přimašíruje a dělá ze sebe nevim co" řeknu naštvaně a raději stočím rozhovor na jiné téma "děje se tady něco o víkendu?"
"Jo v Bleku bude zase akce, dojděte s Terkou" přemlouval.
"No uvidíme..." řekla jsem dost potichu. Ještě jsme asi hodinu kecali a dělali si srandu ze všech co známe, až mě z toho smíchu bolelo břicho.
"Musím být brzo doma, nejspíš ještě dneska večer odjíždím do Prahy" ukončila jsem debatu "svezeš mě domů?" ušklíbla jsem se na něj a on mě bez řečí zavezl domů.
"Kdy zase dorazíš na trénink?" zeptal se a přitom si protíral oči a zíval únavou.
"Doufám že co nejdřív, vzkážu ti kdyžtak po Tereze co?" koukla jsem na něj.
"Budu jen rád" usmál se a rozjel se směrem domů.
Já si vlastně uvědomila že už naši nejsou doma, naštěstí tam neměl Milan auto takže jsem si to namířila přímým vchodem. Vyslíkla jsem se a hodila si sprchu. Bylo to příjemné po tom dni, zase jsem v tom byla zamotaná. Chvíli jsem si psala s Hor a pak jsem pomalu usla ani jsem si nevšimla kdy se vrátil Milan.
Do víkendu se mi dařilo vyhýbat se Jakubovi i Milanovi, i když ten byl z nějakýho nepochopitelnýho důvodu pořád strašně milej. Až mě s tím začal štvát. Ještě že už příští týden vypadne, nemohla jsem se dočkat.
V pátek měla být zase nějaká zábava v Bleku. Dali jsme si tam sraz s děckama jako vždycky, tentokrát jsem se oblíkla rifle a tričko s výstřihem abych byla alespoň jednou taky trochu sexi a projistotu přesvědčila Hor ať si vezme taky něco takového, nechtěla jsem tam působit tak vilně sama, navíc když tam měl dnes napochodovat i Robin. Kluci měli opět zasedlí stůl tak jsme se k nim vetřely, jako vždy a začali pařit. Neustále jsem vyhlížela Jakuba. Ale ten se nikde neobjevil.
Všechno by probíhalo naprosto v pořádku kdyby se v Bleku neobjevil Milan s nějakým kámošem. Když mě zbystřil (nestačila jsem se totiž schovat pod stůl), hned na mě zamával, objednal něco na baru a mašíroval si to i s tím svým kámošem za mnou. Podával mi panáka a řval na mě přes celý stůl.
"No tak na usmířenou Terko" a zase vytáhl ty psí oči. Panáka jsem do sebe kopla, ale jemu jen tak neuvěřím. Musel to poznat z mýho pohledu, nemínila jsem na něj být jako mílius. Vrátila jsem mu prázdnou skleničku poděkovala a šla raději za Hor aby mě od něj vysvobodila. Po půl hodince vyhlížení Jakuba se mi začalo dělat nevolno. Raději jsem si dala kolu, ale stále se to zhoršovalo.
"Je mi nějak divně, jdu se projít ven" když už se mi hlava začala pořádně motat, vstala jsem a šla jsem na vzduch. Stála jsem před Blekem a bylo mi tak nějak lehce. Najednou jsem se začala cítit úplně jinak. Byla jsem jak zfetovaná. Nedokázala jsem si představit co by mi mohlo z ničeho nic udělat takovej nával endorfinů. Šla jsem se projít k řece. Dívala jsem se na svět úplně jinýma očima abyla jsem z toho v šoku. Stála jsem na mostě a pořád jsem se dívala dolů.
"Pozor Terezko.. ať neupadneš" uchechtl se za mými zády Milan.
"Ty?" vnímala jsem ho jen z poloviny a občas ho viděla dvakrát.
"Pojď půjdeme domů, evidentně ti není dobře" přišel ke mě a bral mě za boky.
"Nesahej na mě! Nikam s tebou nejdu" snažila jsem se mluvit, ale dokonce jsem se i slyšela jinak, myslela jsem že se každou chvíli složím.
"Sedni si do auta. Zavezu tě domů" zatřepala jsem hlavou a srazila mu ruce, nějakým zázrakem jsem v sobě našla ještě sílu.
"Já s tebou nikam nejedu ty pako, hehehehehe" začala jsem se tomu smát. Najednou mi začalo něco docházet.
"Tys mi dal něco do pití že jo? ty hajzle! Jsem úplně mimo!" motala jsem se na cestě a věděla jsem, že se mnou není něco v pořádku, a že mě to jen tak nepřejde. Pomalu mě táhl směrem k autu a já neměla dost sil abych se mu bránila. A v okolí ani živáčka. Začala jsem z něho mít hrozný strach.
"Nikam s tebou nejedu" protestovala jsem.
"Myslím že nemáš na vybranou" zase se uchechtl.
"Nech mě být! Dostanu se domů sama a odpověz mi doprdele! Dal si mi něco do toho pití!" rozeřvala jsem se na něj, ale on jenom odemčel auto.
"Nebuď histerka! Neřvi a padej do auta!" sjel mě jak malý děcko a popadl za ruce a soukal mě do auta.
"Nikam s tebou nejedu" ale neměla jsem absolutně sílu vzdorovat. Hnusil se mi. Už jsem byla bezradná vůbec jsem nevěděla co se mnou může mít ten úchyl za plány.
"Zalez si tam!" sykl na mě a začal mi tam cpát i nohy.
"Okamžitě ji pusť nebo na tebe zavolám policajty!" Stál tam Jakub "podívej se na ni! Nemůže ani chodit! Co si jí to do toho pití dal?" přišel k Milanovi dost těsně a nevypadal že by s ním měl trpělivost. Milan ho odstrčil.
"O to ty se vůbec nestarej a vypadni nebo dostaneš do huby!" neměl to asi říkat, Jakuba to vydráždilo natolik že se na Milana vrhl a už si dávali, oba byli sportovci ale Jakub měl díky boxu přece jenom navrch. Dal mu pár ran, poslal ho k zemi hákem a ještě si do něj kopl.
"Seš prasák, tímhle to neskončilo je ti to jasný? Tohle ještě bude mít dohru, s Patrikem si na tebe počkáme až to budeš nejmíň čekat!" sehnul se pro mě do auta a vzal mě do náručí. Šel pomalu k parku s jezírkem co jsme měli uprostřed městečka. Sedl si se mnou na lavičku a držel mě jak malý dítě. Rukou mi podepíral hlavu a druhou mi oddělával vlasy z obličeje. Viděl jak mi tečou slzy.
"Terezko, vzbuď se, musíš chodit" šeptal mi do ucha.
"Já nespím Kubí" a otevřela jsem oči.
"Proboha ty máš ty panenky" zděsil se.
"Já vím, celej svět se se mnou točí, juchů, hehehe" zasmála jsem se a v zápětí začala brečet "co by se stalo kdyby ses tam neobjevil?" a fňukala jsem dál.
"Na to nemysli, já tam byl" a dal mi pusu na čelo "ale teď vstaň, musíš chodit." Poslechla jsem ho a začala se sápat na nohy, který momentálně nic nevážily.
"A kde jsi byl celou dobu? Já jsem se na tebe tak těšila.." začala jsem mlet pátý přes devátý.
"Vezl jsem mámu do Brna tak jsem se zdržel, ale jak vidím došel jsem právě včas Terezko" jak řekl Terezko tak mě zahřálo u srdce a pomalu jsme se vydali na procházku, která měla být delší než obvykle. Chodila jsem a necítila nohy, byla jsem vláčná jako pírko. Jakub mě držel za ruku snad abych náhodou nespadla nebo nezkolabovala. Byl tam celou dobu se mnou, a mě najednou docházelo co pro mě ten člověk udělal. Zastavila jsem se, zavěsila se do něj a dala mu pusu na tvář.
"Nikdo by pro mě nic takovýho neudělal.. a já si to vůbec nezasloužím, hlavně od tebe ne" začínali se mi podlamovat kolena "Jakube já ti musím něco říct."
"Ššš" a položil mi prst na rty "nic neříkej Terezko, jestli mi chceš něco říct tak to asi bude nejlepší zítra až budeš v pořádku" a tím to ukončil. Ani jsem nevěděla jestli mám být naštvaná nebo naopak ráda.
"Kdyby byl doma alespoň táta" zamračila jsem se "ten by toho hajzlíka vykopl okamžitě."
Chodili jsme tak hodinu a já byla v úletu úplně ze všeho. Občas jsem hladila kůru stromů a říkala jaká je vláčná nebo jsem se dívala dlouho dobu v kuse na hvězdy. Jakub mě se zájmem pozoroval a občas mu neuniklo se zasmát. Neustále jsem někde pobíhala a za tu noc jsme obešli snad celý město. Docela jsem se už začala cítit střízlivá když vycházelo ráno slunce, ale na Jakubovi byla znát velká únava.
"Ty jsi unavený Kubo, musíš se jít vyspat" dívala jsem se na něj ustaraně "půjdu domů zdržovala jsem tě už dost dlouho, ani nevím jestli ti to někdy dokážu oplatil" smutně jsem zarazila oči do země.
"Domů nepůjdeš, půjdeš spát ke mě, pokud vím je tam jen Milan, kdybys měla doma bráchu tak neřeknu ani půl slova, ale za tím hajzlem tě samotnou nepustím" řekl to tak jistě a s respektem, že jsem raději neprotestovala. A navíc jsem mu za to byla hrozně moc vděčná, nevim co bych dělala, byl tam přece Milan. Začaly mi opět téct slzy po tváři jakmile zmínil Patrika. Raději jsem je hned utřela a zavěsila se do Jakuba. Už jsme byli oba dva dost unavení. Ani jsem nevěděla že má Jakubova rodina takový velký dům.
"Nebudou se vaši zlobit, když si tam přivedeš cizí holku?" vymáčkla jsem ze sebe z posledního.
"Mám dost soukromí, ani si nevšimnou že tam jsi, a kdyby jo tak jim to vysvětlím, jsou tolerantní, ale radši půjdeme zadem" zašklebil se a my obešli dům z druhé strany. Měl takový svůj byteček, odemčel dveře a vešli jsme do malé předsíňky a pokračovali dál kolem koupelny a záchodu. Ten jsem se nezdráhala použít hned jak jsme dorazili a následně koupelnu abych si alespoň studenou vodou probrala obličej. Z předsíně vedly schody kolem malé kuchyňky přímo do jeho pokoje. Na stěnách měl plakáty oblíbených skupin, velkou postel (kterou jsem velice ráda uvítala) a posilovací nástroje. Pomalu jsem si začala vyslíkat tričko, když jsem si uvědomila že jsem se do něj zamotala. Začala jsem se smát a Jakub už mi pomáhal z něj ven, pak mi ještě sundal kalhoty a dal mi svoje tričko na spaní.
"Udělám ti něco na pití kdyby si měla žízeň" a odešel dolů do kuchyňky.
Lehla jsem si do postele, hlava se mi sice ještě motala, ale jinak už jsem se cítila normálně. Pomalu jsem usínala, poslední co si pamatuju bylo Jakubovo tělo, které se na mě lepilo aby mi nebyla zima a paže, které mě objaly a ve kterých jsem se cítila snad nejbezpečněji na světě.