Phyllis 17

Anotace: 17. kapitola - Lhářka?

XVII. Lhářka?

Poměrně smrtelné skóre1:0 a tomu odpovídající tempo a nervy se drží až do konce zápasu. Saskatoonští jsou samozřejmě náležitě snaživí a naši balancují mezi opatrností a vlastní snahou o útok. Oba týmy – a hlavně sedmička našeho a čtrnáctka jejich družstva si však vyditelně dávají pozor. Jiskří to mezi nimi a už jen z občasných kontaktů to zavání bitkou, ale oba si zároveň dávají pozor. Ani jeden z nich nechce být ten, který to začne. Se závěrečnou sirénou stejně jako zbytek naší části hlediště propadnu euforii. Vyloženě si užívám nakvašené a smutné pohledy místních a řvu z plných plic. Připojím se i ke zpěvu klubové hymny a poskakuju s ostatními do rytmu. Miluju hokej, miluju Brandon. A zbožňuju Thomyho za ten gól, zrovna dnes ještě třikrát víc.
Odcházíme, až když je stadion prázdný. Všichni jdeme čekat k východům šaten. Ti, kteří jedou auty i ti, kteří se spolu s námi domů musí dopravit vlakem. Teď je čas slavit. Radovat se. Před stadionem pokračujeme ve volání, čekáme na hrdiny dne. Někdy bráchovi závidím, tojle by mě asi nečekalo ani kdybych vyhrála olympiádu. Ale ani na závist dnes není místo.
Ač jsme ani náhodou nespěchali, stejně to hráčům trvá. Oboum týmům. Jako první se tradičně objeví trenéři – konkrétně ten náš, a já se zřejmě pro obě strany celkem nečekaně vrhnu tátovi kolem krku. Což není věc, která by se u nás nějak extra pěstovala. Přesto i on mě pohotově obejme a rozesměje se. Veškeré mraky rozehnány. Povedlo se – vyhráli jsme a táta je šťastný. Pití, kterého jsem se dnes u něj celkem obávala, je na čas opět odloženo a příštích pár dní bude zřejmě idilických. Táta hrozně určuje náladu u nás v domě. Zpočátku týdne bude veselo.
Krátce po něm vyjde více méně v kupě i zbytek týmu. Zřejmě je instruoval, aby už šli. Je za chvilinku sedm. Zavazadla nás už sice čekají na nádraží a lístky koupené máme, ale taťka by i tak rád předstih.
„Trpaslíku, něco jsi mi slíbila,“ ozve se za mnou, až sebou překvapeně trhnu. Ve všeobecném zmatku jsem si Diaze ani pořádně nevšimla. A tak se klasicky přikradl těsně za má záda, než promluvil. Ale dneska se nezlobím. Dneska splním, co jsem řekla, a obejmu ho. Zvedne mě do výšky, takže mám na chvíli pocit že vidím svět z „ptačí perspektivy“ a div že si mě nenadhodí (na což bych zareagovala klasickým zaječením, což by jeho velice potěšilo). Tolik sil ale po zápase nemá a tak se brzo octnu bezpečně na zemi.
Během asi dvou minut se z té spletice lidí před stadionem vydělí asi patnáctičlenná skupinka, která v čele s Kurtem vyrazí na nádraží po vlastná ose. Já jsem, jak jinak, v ní. A tentokrát je to mnohem veselejší cesta než ve čtvrtek večer. Už nevím, kdo s tím nápadem přijde jako první, ale sotva minem pár rožků, rozpoutá se dost divoká sněhová bitva. I tady máme po ruce celkem pěkný plac a hlavně hromady sněhu. Jen v tom tentokrát není žádná složitá strategie, ale pálí každý na každého. Je z toho řevu jak v zoo a já si přes to, že jsem dnes pila celkem málo i nealka, přijdu trochu jako ožralá. Možná je ten pocit všeobecný, protože když se zpoza rohu vyloune další skupinka, početně podobná té naší, vyletí několik koulí i směrem k ní.
Druhá parta nám to nezůstane dlouho dlužná a zahájí zpětnou palbu. Zprvu jsu trochu zmatená co to je zač, než si na rameně jednoho z příchozích všimnu nápisu Saskatoon tygers. V tu chvíli pochopím, proč se s takovým nadšením (případě zuřivostí) zapojili a hlavně – jak poznám nepřátele. Do obličeje se totiž v tom chaosu koukat nedá.
Proto, když se vedle mě klasicky nečekaně objeví Diaz, ze všeho nejdřív se jen těsně vyhne jedné obranné. Teprve pak si všimnu, že mi ukazuje na trojici „modrých bund“ zády k nám. Dokonalý cíl. Kívnu mu na srozumněnou a společně co nejopatrněji přeběhneme o pár kroků blíž, než, stále nezpozorováni našimi oběťmi, vypálíme. A tefu máme oba dobrou. Díky čemuž se o nás ona trojice začne hned samozřejmě zajímat. Má to jednu nevýhodu – my měli sice efektní nástup a moment překvapení, ale jich je stále ještě o jednoho víc a já se zbylým čtyřem svou kadencí a razancí rozhodně nevyrovnám. Proto se (s prominutím) Diaz neDiaz rozhodnu zatroubit k ústupu. Ale ještě než to stihnu udělat zarazí mě, když najednou někdo zavolá mé jméno.
„Phyllis?“ ozve se tónem a hlavně hlasem, který mě doslova zmrazí v půlce pohybu. Zahledím se před sebe ve směru odkud se ten hlas ozval a narazím na upřený pohled jednoho kluka v modrém. Kita…
Upřímně, v tu chvíli asi vypadám jako totální blbec. Mohla jsem třeba patřičně šokovaně odpovědět „Kite!“ jako v nějakém bijáku, nebo třeba najít zajímavější repliku. Ale to že jsem na něj zůstala hledět doslova a do písmene s otevřenou pusou je beze srandy ta nejstupidnější reakce, co mě napadá. Zvlášť připočítám li k tomu, že téměř v tu chvíli mě nějaký blbec trefí zezadu do hlavy.
„Co tady děláš?“ je opět pohotovější on a z jeho tváře se pomalu začíná vytrácet překvapení. To co ho tam nahrazuje raději nechci jmenovat. Přeletí očima ze mě na Diaze a zatímco i ten a Kitovi dva kamarádi si úspěšně hrají na sochy z kolekce „nechápavý výraz“ jemu se tvář změní do třetice.
„Spěcháš na vlak?“ ušklíbne se. „Nebo sis spíš našla lepší společnost?“ už nejen jeho výraz, i jeho tón je bez nadsázky zlý.
„Ne… Kite…“ zareaguju zjevně decentně opožděně. Přibližně o dvě otázky.
„To jsi mi měla říct rovnou že ti jde o tohle. Aspoň jsem ze sebe nemusel dělat blbce. Ani ze sebe ani z něho,“ pokyne hlavou k Diazovi, který právě v tom momentě ožije a zřejmě se chce do debaty zapojit také. Udělá krok v před, ale chytím ho za ruku. Protože už v jeho „Tímhle chceš říct co, Christophere?“ je výhružka dost znatelná.
„Christopher“ mu však věnuje už jen jediný krátký pohled, stejně jako mě, než se otočí a razantně vykročí pryč.
„Kite, počkej!“ dostanu ze sebe až teď kloudnou větu alespoň o dvou slovech, ale bez odezvy. Proto se za ním chci rozběhnout, ale v tu chvíli zadrží Diaz mě. A zatímco u něj bylo to, že zastavil způsobeno jen tím, že se pro to sám rozhodl, já se, přesto, že se po něm regulérně oženu, z jeho sevření vymanit nedokážu.
„Diazi nech mě!“ vykřiknu další ze svých mouder a do očí mi vahrknou slzy. Ale on mě místo toho přitáhne blíž k sobě.
„Promiň, Phyllis. Tohle nemáš zapotřebí. A my už musíme jít.“
Minimálně v tom druhém nelhal. Máme patnáct minut do odjezdu vlaku, Taťka bude histerický zřejmě už teď. A ohledně toho prvního…
Plně vnímat nejsem schopná ještě poměrně dlouho. Ale toho, že z nás mají obě dvě početné skupinky pouliční divadlo si všimnu až moc dobře. A v tu chvíli jsem nejen histerická, ubrečená, naštvaná, ale také rudá až za ušima. Teprve pak k nám vykročí i Neal a chytí mě za druhou ruku.
„Půjdeme,“ řekne tiše a přesto, že to zřejmě patřilo jen mě a možná tak ještě Diazovi, cele naše publikum se více méně rozpadne. Opravdu si připadám jako ožralá, minimálně v tom, jak nejistým krokem vykročím k nádraží. Brandonští zamíří za námi a domácí se mi díky bohu ztratí ze zorného pole. Je mi upřímně úplně jedno, jestli se vydají domů, nebo tam zůstanou stát třeba tak dlouho, dokud nezavanou sněhem. I když to druhé by možná, vzhledem k tomu, co jsem jim předvedla, bylo praktičtější.

Určitě víte, co to je zákon schválnosti. Nádraží není od našeho bojového placu daleko. Sotva pět minut chůze, takže tam dorazíme akorát včas na to, abychom mohli vyzvednout tašky a nastoupit na vlak. Přesně tak, abychom stíhali, ale ani nemuseli dlouho čekat. Nebýt toho, že u našeho vlaku svítí v kolonce zpoždění rudá číslice 30.

Celou tu dobu, než rozhlas konečně oznámí, že na první nástupiště přijel rychlík na Reginu (kde potom přestupujem na druhý do Brandonu – tedy pokud to stihnem) strávím v obklopení bráchy a Diaze. Z prvotního „to byl ten co jsi tu s ním byla? Do háje, vždyť to byl Narrow!“ se dostanou až k tomu, že se mě snaží rozveselit. Uznávám, směju se, ale pochybuju, že se alespoň někdo z té naší trojice myslí, že upřímně. Mnohem raději bych teď byla sama, zalezla si někam do rohu, nasadila si na uši sluchátka, do nich dala něco, v podstatě cokoliv, jen aby to bylo nahlas a zapomněla na celý svět. Ale nemám to srdce je vyhnat. Už proto, že smích, i když není od srdce, přecijen pomáhá. A taky – kdybych seděla sama asi bych budila nechtěnou pozornost. A rozhodně nestojím o to, aby se mě třeba takovej taťka přišel zeptal co se mi stalo. Mít zrovna teď zakaboněný obličej je totiž opravdu čestná výjimka. Tedy…téměř. Všimnu si, že Thomé stojí právě tak v rohu jak bych chtěla já a pusu od ucha k uchu rozhodně nemá. A když za ním za tu chvíli, co ho sleduju, přijde Tienes, zřejmě ho celkem tvrdě odpálkuje. Copak jeho vítězství netěší? napadne mě. Nebo má taky nějaký jiný důvod k blbé náladě?
Ještě jeden důsledek bráchova a Diazova přítomnost má. Než se dostanu k tomu, co mi v hlavě straší celou doby a totiž zavolat Kitovi, uplyne hodná doba. Jakmile před nimi totiž vytáhnu mobil, Diaz mi ho sebere se slovy celkem podobnými těm, kterými mě zadržel, když jsem se za Kitem chtěla rozběhnout. A mě to stojí poměrně hodně snahy, než ho přesvědčím, že se plete. Nebo spíš než ho otrávím natolik, aby mě to nechal zkusit.
„Phyllis, promiň, ale s Christopherem se trochu znám z dřívějška. Před tím, než jsem přišel do Brandonu jsme oba hráli v nižší lize ve Winnipegu. On má podobnou pověst jako já. On tě nejspíš bral jen jako drobné zpestření,“ zavrtí havou, na mou žádost.
„Jenže…“ pokusím se namítnout. Jenže co? Já to brala jinak? Já si myslím, že to on bral jinak? To si dost holčin, kterým takovýmhle chováním ublíží Diaz myslí taky. A přesto – možná právě to co se stalo před chvílí mě v tom přesvědčení, že Diaz nemá pravdu utvrdilo. Protože proč jinak by hrál takovou scénu? Kvůli uražené hrdosti že mu jeho známost vyfoukl nepřítel z druhého týmu? Starý známý, se kterým se v lásce zrovna nemá? Podle Diaze ano, ale…
„Tady teď nejde o to, jak to bere on. I kdybys měl pravdu tak jsem udělala chybu, když jsem mu tajila s kým tu vlastně jsem. Protože potom ho mohly napadat různé věci.“ Diazův dres u nás na pokoji – když jej vzal do ruky zřejmě mu neunikl natržený rukáv z předešlé bitky. Jeho vlastní práce. A já tvrdím, že je taťky. Viděla jsem, jak se na tu odpověď tvářil. Ale nepřikládala jsem tomu až takovou důležitost. V tu chvíli se mi nechtělo začínat se zdlouhavým vysvětlováním. Neměla jsem ani ponětí, že by ho mohl poznat. A teď, těsně před tím, než se otočil a odešel jsem chytila Diaze za ruku. Udělala jsem to jen proto, aby se na něj nevrhl, čehož jsem se bála, ale právě po tomhle gestu odešel.
„A on k tobě snad upřímný byl? Nezdá se mi, že by ti někdy řekl, kdo ve skutečnosti je,“ připomene mi Diaz. Trefně, musím uznat. Protože…já možná z opčátku brala za zábavu hru „neřeknu že jsem Aspenová“ ale čím víc jsem se zaplétala, tím víc jsem jí litovala. Protože jak Diaz rád připomíná, lhát neumím. A díky svému počátečnímu strachu jak zareaguje jsem se v té hře nakonec dostala do mnohem vyšších úrovní, než na které mé síly stačily. Přitom kdybych věděla kdo je on, nedělala bych ze sebe něco co nejsem. Byla bych s ním v podstatě v domácím prostředí. Místo toho se se mnou na stěně hádá o oprávněnosti svého faulu ve třetí osobě! Copak si taky hrál? Nebo jaký měl důvod? Chtěl si snad taky být inkognito?
„V tomhle ho možná trochu chápu,“ ozve se místo mě Neal. „Já bych asi taky mlčel, kdyby ta holka nevěděla, kdo jsem. A to tím víc, čím víc by mi na ní záleželo. Protože bych měl strach, že je se mnou jen proto, že jsem známý. Zvlášť kdybych vycítil, že ona ke mně úplně upřímná není, rozhodně bych jí to neprozradil dřív, než bych zjistil, co za tím je.“
Po jeho poznámce nastane ticho, které já ani Diaz hodnou chvíli neporušíme. Teprve pak se odhodlám já.
„Chci mu to vysvětlit, Diazi. Protože…“ na chvíli se zarazím, než pokračuju alespoň o trochu jistějším, hlasitějším tónem. „Protože mi s ním bylo fajn. A pokud je ještě příležitost a on by měl zájem taky, ráda bych ho ještě viděla.“
„I po tomhle? Najisto?“ zeptá se jednoduše. V tu chvíli vím, že mám vyhráno. Přesto se nad tím zamyslím. Ne proto, že bych neměla zájem o další setkání, ale kvůli hnusné, studené myšlence, jestli by to takhle nebylo jednodušší. Loučit se vzpomínkou na to, jak se ke mně zachoval hnusně je přeci jen lehčí než je li poslední setkání pěkné. A sama přece vím, že to nemělo cenu. Ne na tuhle vzdálenost. Tak nebylo by opravdu lehčí skončit teď? Neprodlužovat zbytečně marnou naději? Nezpůsobovat si bezdůvodně další bolest? Na druhou stranu když si vybavím naše setkání, ty zatracené tři dny – ať už dnes na pokoji, včera v lunaparku, v pátek v čajovně nebo poprvé na stěně… už tehdy mi připadal známý, říkala jsem si jestli není potapěč, ale spletla jsem se…
A až teď si uvědomím jak moc! Protože na stěně jsem ho neviděla poprvé, v tom jsem měla pravdu. Poprvé kolem mě prošelvečer předtím. Až teď si spojím jeho tvář s obličejem jednoho z dvojice hokejistů, co kolem mě prošla těsně poté, co se mi hlídač nasupeným tónem a s výrazem, jak kdyby mluvil s retardovaným dítětem řekl, že pokud čekám na hráče, mám laskavě počkat venku. Že tam nemají fanoušci co dělat.
„A zatraceně,“ ujede mi při té vzpomínce téměř nahlas. Já si tedy umím zařídit skvělý první dojem…
„Jo, najisto,“ odpovím jednoduše, zato opravdu upřímně. A kdo ví, možná i přesvědčivě. Protože Diaz mi můj mobil přecijen vrátí.
Vytočím jeho číslo a mám sto chutí zařvat na ty dva, ať na mě nekoukají jako na vzácný exemplář. Jestli to vezme, jak mám proboha mluvit před jejich upřenými pohledy? A co mám vlastně v plánu říct? Jak chci začít, aby mi s tím hned nesekl?
Jeho mobil zazvoní jen jednou, než se ozve oznamovací tón. Proč to vlastně řeším? Nemusím říct ani slovo. On mi to položí jen jak vidí, že to jsem já. Konec, děkuji za pěkný rozhovor. Také zmáčknu červené tlačítko a spustím mobil dolů.
„Nebere to,“ oznámím nahlas. Začínám se v tom lhaní nějak vyžívat. A zároveň mám pocit, že jsem čím dál horší. Ani Diaz ani Neal ale nehnou ani brvou. Místo toho Diaz změní téma (pravda, celkem násilně, ale i tak jsem mu celkem vděčná) a za chviličku už konečně přijede náš tak dlouze očekávaný vlak. Nastoupíme a zabereme téměř celý vagón. Randálu je tu, jako klasicky, víc než dost, takže myslím, že těch pár původních cestujících, co vystupují všichni už na následující zastávce, nebudou komplet z jednoho města. Už proto, že zrovna tam na nástupiště vyleze tak pět lidí.
Cesta do Reginy trvá přibližně hodinu a půl a tu dobu strávím v té zřejmě nejvýkonější skupince. Snažím se nebýt jako kakabus, smát se, občas něco dodat, chovat se jako vždy. Není to špatný, ale přesto toho mám po příjezdu do našeho přestupního cíle plné zuby. Ze všeho nejvíc se teď cítím unavená, k čemuž mi to, že na druhý vlak dosova sprintujeme, ještě pomůže.
Vlak z Reginy do Winnipegu, který nás veze domů, je téměř prázdný. V neděli v noci moc lidí necestuje a tak jsou téměř všechny kupéčka ve vagónu, do kterého nastoupíme, volné. Na prvních pár minut se octnu ve stejné společnosti jako předtím, v kupéčku narvaném k prasknutí, ale v podstatě jen co vyjedeme z města, je opustím s výmluvou, že se mi chce spát a tak jdu najít klidnější místo.
„Mám jít s tebou?“ nakloní se ke mně Neal s tichou otázkou.
„Ne, nemusíš,“ odpovím. „Ty tady máš co slavit. Tak si to užij.“
Chviličku se na mě dívá a já vím, že chce něco namítnout. Nakonec se ale jen usměje a popřeje mi dobrou noc.
„Díky,“ oplatím mu úsměv. „Zatím.“
Kývne mi na rozloučenou a já se vytratím raději dřív, než si ještě někdo vzpomene, že mi taky něco chce. Protože už se na chvíli klidu opravdu těším. Usnout se mi asi nepovede, ale už jen si lehnout, nejlíp potmě – moct se konečně přestat tvářit vyrovnaně před ostatnímí, pokusit se všechno si to hlavě urovnat… už jsme se nestlihli dohodnout, co chceme dál. Je to tedy na mě, abych si to pro sebe ujasnila. A protože už vím, jak to dopadne, také bych měla najít způsob jak toho dosáhnout. Protože Kit je teď zřejmě jiného názoru. A čím déle si to v hlavě probírám, tím je mi jasnější jakého. Jen jediná drobnost by mě zajímala – jestli si myslel, že to o něm vím? A napadá mě i kolikrát mě viděl? O mém líčení na čtvrteční zápas se zmiňoval na stěně a mě je konečně jasné, proč byl zpočátku tak přezíravý. Ale včera jsem byla i na jejich tréninku a i tam si mě mohl všimnout, Pravda, jen na začátku, ale pokud se aspoň trochu rozhlížel…
Procházím chodbou a nakukuju do jednotlivých kupéček. Brandonští je okupují opravdu plně a život,mám ten pocit, proudí všude. Až do konce vagónu nenarazím na jediné volné. A dál jít nechci. Zatraceně… Několik jich bylo prázdnějších, ve dvou seděl jen jeden člověk, v jednom byla dokonce tma. Právě tam se rozhodnu vrátit.
„Máte tu volno?“ ozvu se, když otevřu dveře. Jediná postava sedící uvnitř se po mě možná trochu polekaně otočí a na tvář jí dopadne světlo z chodby. „Thomé?“ ujede mi nahlas. Co ten tady dělá?
„No, volno tu mám. Ale rozhodně nejsem žádná zábavná společnost na cestu,“ odpoví.
„Tu dneska ani nehledám, užila jsem si jí dost doteď,“ pokrčím rameny a když vidím jeho tázavý pohled dodám stejné vysvětlení jako před chvílí. „Chce se mi spát.“ Thomé mezi ty co o Kitovi ví zřejmě nepatří a ani neviděl naši rozlučkovou scénu. Nemá důvod mi nevěřit. Proto jen přikývne a obrátí se zpět k oknu. Zřejmě není z mé přítomnosti zrovna dvakrát nadšený, napadne mě, jestli by dokonce nebylo lepší vycouvat a jít zkusit to druhé téměř prázdné kupé, ale je mi jasné, že to by bylo celkem drsné chování. Zmizet poté, co zjistím, kdo je uvnitř, když už mi řekne, že volno má.
Skoro opatrně vejdu dovnitř a sednu si na protější sedačku. Thomé se dívá stále přes sklo, zřejmě na vzdálené světla nějakého města a já řeším zda si vyzout boty a natáhnout se na sedačky. Přijdu si tak trochu nesvá, s přítomností nikoho známého jsem nepočítala – upřímně jsem spíš doufala, že budu úplně sama.
„A co že ty neslavíš? Nemáš radost?“ nedá mi to když už je ale tady.
„Mám,“ odpoví jednoduše ale pohled od okna neodvrátí.
„Nevypadá to tak,“ poznamenám.
„Prostě nemám náladu slavit.“ Stejně jako bavit se, pomyslím si. Je to fakt zvláštní kluk. Možná opravdu nafoukaný, jak myslí někteří, ale spíš hodně uzavřený do sebe, řekla bych. Dost nekolektivní.
„Aha,“ uzavřu inteligentně a skloním se k těm botám. Proč se chovat jinak zrovna kvůli němu když si mě stejně nevšímá.
„Spíš mě překvapuješ ty, spát, když se vedle slaví. To není zrovna tvůj styl.“ přeruší ale můj spolucestující ticho překvapivě ještě dřív, než vůbec stihnu uskutečnit své plány.
„Můj styl?“ zopakuju po něm možná trochu pobaveně. „Co je můj styl?“
„Nechybět nikde, kde se něco děje.“ vysvětlí po krátkém zaváhání a konečně se na mě podívá. „Člověk by řekl, že ani nepotřebuješ spát.“
„Co zrovna ty o tom víš?“ napadne mě, ale nahlas to neřeknu. Další věc, která by nezněla zrovna mile. A já dnes nechci ubližovat, ani se hádat. I když by mi cynismus třeba pomohl. „Potřebuju, jako každý,“ usměju se místo toho. „Zítra do školy bych měla být vyspaná. Bráchovi budou nepřipravenost tolerovat když hrál, ale mě těžko.“ Jen přikývne, nahlas už neodpoví. Zato mě ještě něco napadne.
„Co ty Čarodějky?“ vzpomenu si. Před téměř měsícem jsem mu půjčila knížku – a to byla asi i druhá a zatím poslední příležitost, při které jsme spolu mluvili. Pokud teda nepočítám páteční koulovačku.
„Už je mám přečtené, na příští trénink ti je vezmu,“ slíbí.
„To nespěchá,“ mávnu rukou. „Mě spíš zajímalo, jak se ti líbily.“
„Jako klasicky – Pratchett píše vždycky dobře,“ pokrčí rameny.
„To je pravda,“ přitakám a konečně si lehnu.
„Tak teda dobrou,“ popřeje mi.
„Dobrou,“ odpovím, ale oči nezavřu. Místo toho kdoví proč sleduju jeho, výraz se kterým opět pozoruje ubíhající okolí – tu téměř dokonalou tmu venku. Přemýtám proč se tak tváří. Dnes si i zahrál, vítězství je i jeho. Tak proč se neraduje? Proč naopak působí nešťastně? Protože ať si tvrdí, že radost má, ať si kluci říkají o jeho aroganci cokoliv, tohle není nic jiného než smutek. A mě možná právě proto, že já se cítím podobně, zajímá co trápí jeho.
Když se na mě prudce otočí, téměř nadskočím leknutím. Nic neřekne, ale pozvedlé obočí, které mi trochu připomene Kita (zatraceně!) vyjadřuje jeho otázku dostatečně.
„Promiň“ omluvím se ač vlastně pořádně nevím za co. Za to, že se na něj dívám? Za to, že jsem se u toho nechala nachytat? Neodpoví mi na to, ale v té chvíli, než uhne pohledem zpět, si uvědomím, že z něj mám tak trochu respekt. Jako snad z jediného člověka z týmu. Pro to, jak je zvláštní, pro ten jeho pohled, možná i pro to, že působí hrozně vážně, skoro nikdy se nesměje. Téměř přísně.
„Za co to potom stojí hrát, když neslavíš? Když se vyhýbáš týmu?“ otevřu pusu po svém milém zvyku zas jednou dřív, než se stihnu zastavit. Ani tuhle myšlenku, stejně jako těch pár předtím, jsem nechtěla říct nahlas. Ale tentokrát byl obranný mechanismum moc pomalý.
„Cože?“ tentokrát své překvapení neskrývá on.
„Nic, zapoměň na to,“ řekla bych nejraději. Ale když už jsem začala… „Říkáš, že máš radost, ale nijak ji neprojevuješ. V týmu je přitom víc lidí, co si navzájem nesednou. Hraješ přece kolektivní sport. K tomu by mělo patřit i to, že případnou vaši výhru oslavíte spoečně. Tak jak jste jí dosáhli, ne?“ Mluvím jako kniha – nebo jako taťka? A podle toho se na mě také teď dívá. Jako na blázna. A asi se mu ani nedivím, že zatím marně hledá slova k odpovědi. Kdoví, co bych odpověděla já, kdyby něco podobného vychrlil někdo na mě.
„Pleteš se do věcí, o kterých nic nevíš,“ řekne nakonec. Možná chce říct ještě něco, ale odmlčí se na dost dlouho.
„Nevím, to uznávám. Jenže mám mocit, že tu o nich nikdo nic neví, možná tak maximálně ty. A říkala jsem si, že to je třeba škoda.“
„Proč se staráš?“ zareaguje teď naopak dost rychle. Překvapení vystřídá nedůvěra. „Jsi tady už asi tak půl roku, ne li dýl. A teď se najednou zajímáš. O co ti jde?“ Takové obvinění mě upřímně překvapí.
„Nejde mi o nic,“ tvrá mi chvilku, než se z toho vzpamatuju. „A dnes se ptám proto, že jsem tu na tebe náhodou narazila a překvapilo mě to. Asi jsem měla radši držet pusu, tak promiň.“ Zvednu se do sedu, protože přecijen, v lehu se blbě hádá. Nebo i debatuje tímhle stylem. On se ale opět tváří tak, jako by pro něj i tahle debata byla skončená. No pořád lepší taková reakce než odpověď „tos vážně radši měla.“ Místo toho se však téměř zároveň jako já do sedu zvedne do stoje a rázným krokem vyjde z kupéčka. Dovedu si živě představit, jak by za sebou práskl dveřmi, kdyby nebyly zasunovací.
Zůstanu hledět více méně na to místo, kde ještě před chvílí seděl a snový pocit, který ve mně přetrvával ještě od doby, kdy jsem před téměř třemi hodinami pozorovala odcházet Kita, teď ještě zesílí. Dnes mám vážně super den. Už druhý člověk raději odešel během debaty pryč. Dnes bych asi neměla řešit nic, kde záleží na diplomacii. Pomalu si znovu lehnu a jen tím, že zavřu oči zabráním tomu, aby se mi v nich objevily slzy. Kdybych tak opravdu dokázala usnout. Usnout a probudit se nejlíp až doma. A nebo dnes ráno. Před tím vším, co jsem pokazila. Dostat druhou šanci, rčitě bych to udělala líp. Nedopustila bych, aby to skončilo takhle. Mnou ležící tady, Thomém naštvaným někde na chodbě, Kitem zřejmě cítícím stejné emoce jako Thomé naopak kdesi v Saskatoonu. Dopoledne se dnešek tvářil jako ten nejhezčí den za poslední dobu. Zřejmě se postupem času rozmyslel.