Lotosový květ - 32.část

Anotace: Pocit viny...

Západní Indie, Mihapur, o měsíc později…

Rakesh Khan zamyšleně usrkával ranní kávu a pak se obrátil s prosbou na svou ženu Mayu. Byl rád, že se konečně vrátila od své matky, snad bude mít více štěstí.
„Nevím si s ní rady, Mayo, nemluví, stále pláče, nechce skoro nic jíst, a pije jen vodu. Jestli to takhle půjde dál, jistě onemocní nebo zemře. Musíš s ní promluvit, od ženy přijme útěchu spíše než ode mne…běž za ní a pokus se ji přesvědčit, že tenhle stav jí velmi škodí.“
Maya povzdechla, vzala hrníček s mlékem, pár placiček a ovoce, a vydala se do světnice, kde nyní přebývala ta anglická dívka. Tiše zaklepala a pak vstoupila dovnitř.
„Mere Pooja…tohle přece dál nejde. Musíte více jíst, chápu, jak se cítíte, ale přes všechno to neštěstí je třeba myslet i na sebe. Amar by si určitě nepřál, abyste se takhle trápila. Takže, tady máte mléko a nějaké jídlo…matro, Pooja…už přestaňte plakat…“ řekla konějšivě a pohladila ji po vlasech.
„Děkuji, snad do sebe něco dostanu. Ach Mayo, ty slzy ale nechtějí přestat téct, nemohu za to. Navzdory tomu, kým nebo čím vlastně byl, milovala jsem jej a byla po jeho boku šťastná…a teď už jej nikdy neuvidím…proč se to všechno muselo stát?“ vzlykla. Pak se přerývaně nadechla a s obavou se zeptala.
„Už něco víte? Je aspoň Rándžit v pořádku? A Rukminí?“
Maya zavrtěla hlavou, přesto se ale Adrianě zdálo, jako by před ní něco skrývala.
„Nevím, stále z Hisaru nepřišla žádná zpráva, musíme být trpěliví, snad se brzy něco dozvíme…“
Odpověděla jí a rozpačitě si odkašlala. Adrianě bylo sice divné, že se vyhýbá pohledu do jejích očí, ale nakonec ten zvláštní pocit překonala. Slabě povzdechla a pak zašeptala.
„Jak jen budu bez něj žít? Bolí to a bodá, jako trny růží. Je to moje vina, kdybych poslechla jeho pěstouna, a v onu osudnou noc nezklamala, nestalo by se to. To já ho vlastně zabila!…“
„Ale Poojo, tohle neříkejte, ať už jste měla udělat cokoliv, dříve či později by jej našli.
Sekta je velmi mocná a vede je slepá víra. Nesmíte se v žádném případě obviňovat.“
„Možná…a neříkejte mi Pooja, to jsem byla jen pro něj…tak dobře, vypiju tedy aspoň to mléko, ale nezlobte se, jíst už dneska opravdu nebudu. Snad zítra…“

Když Maya odešla, Adriana ulehla na lůžko a v tom to zase ucítila, ten sotva znatelný něžný pohyb v jejím břiše, které už nebylo tak docela ploché. Jako když svíráte v dlani maličkou žabku. Sledovala to již třetí den a znepokojovalo ji to. Z hladu se jí už trošku točila hlava. Zítra se musí pokusit něco sníst…

Po týdnu se již mírně zotavila, nejdříve se procházela jen po zahradě, ale jednoho dne se odvážila jít až do města. Proplétala se ulicemi, zvědavě nakukovala do krámků, až zabloudila na nevelké náměstíčko. Bylo zde shromážděno několik lidí, někteří seděli v kruhu na zemi. Brzy pochopila proč. Za chvilku se totiž objevili nějací potulní pěvci.
Jeden muž měl zvláštní bubínek, zavěšený na krku, druhý dlouhou píšťalu a dívka byla oblečená v pestrých červených šatech, na rukou a bosých nohou se jí leskla spousta barevných náramků, které při každém jejím pohybu hlasitě chřestily. Pak začali hrát a zpívat nějakou krásnou píseň. Usadila se také pohodlně na zem, objala rukama svá kolena a zaujatě naslouchala…

…Mé kroky dávno ztichly
a stín je vše, co mám,
co z přátelství tu zbylo
to osud sebral nám.

Však láska neumírá
ta žije v srdci dál.
A ty pod tím svým chráníš
můj malý z lásky dar…

Ta slova jí vehnala do očí slzy…Najednou ucítila na svém rameni lehký dotek. Trhla sebou a ohlédla se. Byla to Maya.
„Tady jste, měla jsem o vás starost, jste ještě slabá, neměla byste se vydávat tak daleko a sama…“ Adriana se smutně usmála, zabloudila pohledem k tančící a zpívající dívce a zeptala se.
„To je moc krásná, i když smutná píseň. Znáte ji, Mayo?“
„Ano, je hodně stará, jmenuje se Teri dosi se mila hai mujhe…znala jsem ji ještě jako dítě. Máte pravdu, její obsah vždy dokázal rozplakat nejedno ženské oko.“

Adriana bolestně povzdechla a Maya ji konějšivě pohladila po rameni.
„Pojďte raději domů. Už se ochladilo…“
Přikývla a zimomřivě se zachumlala do sárí, když ale vstala, zatočila se jí hlava a najednou se tiše sesunula v mdlobách k zemi.
Když se probrala, ležela už na své posteli, skláněl se nad ní lékař a pečlivě ji prohlížel.
Ještě zkontroloval tep a zorničky a pak se na ni usmál. Něco mu rozuměla, zbytek jí tlumočila Maya.
„Tak, konečně jste zase mezi námi, můžete být klidná, nic to není. Musíte se jen o sebe lépe starat, více jíst a tak, protože pro vás mám radostnou zprávu. Čekáte dítě, copak jste nic nepoznala? Je to už více než čtyři měsíce…“ zeptal se udiveně. Zmateně pokývla rameny, něco už v posledních dnech tušila, ale nebyla si jistá. Tolik jí chyběla Sarah, která by jí určitě vše vysvětlila. Zhluboka se nadechla a pak se rozplakala.
„Ale, ale, nač ty slzy, měla byste přece být šťastná…“ utěšoval ji lékař.
„Nemohu být šťastná, protože…protože jeho otec je nikdy nepohladí…“ šeptala mezi slzami. Maya k ní přistoupila, vzala ji za ruku a řekla starostlivě.
„Takový je život, mere Pooja, občas nezbývá nic jiného, než se s ním smířit…ale dítě je dítě, musíte je přijmout i za takových okolností…“ a opět se tak podivně ohlédla na svého muže.
Adriana smířeně pokývla hlavou a utřela si uslzenou tvář.
„Já vím…je to jeho dar, tak jako to zpívali v té písni. Budu své dítě chránit a milovat, jak nejlépe dovedu, za nás oba…Je to to jediné, co mi po Amarovi zůstalo…“ dodala tichounce.

Když všichni odešli, zadívala se k oknu a podařilo se jí po dlouhé době usmát se.
Přitiskla ke svým rtům kamenný kvítek lotosu, visící ji na krku, který se jí vzápětí odměnil slabým fosforeskujícím zábleskem. Pak něžně pohladila své břicho, kde začínal růst nový život, památka na její lásku, příslib radostné budoucnosti, a navzdory hlubokému smutku ji najednou zaplavil pocit štěstí…