Lunojasné noci - 16. díl

Anotace: *Tíha mého srdce

Sbírka: II. Lunojasné noci

Když jsme s Erikou dorazily na hřiště, z nebe se začaly spouštět provázky deště. Myslela jsem si, že kvůli počasí tu moc lidí nebude, ale kupodivu byla místa, která nám Matt rezervoval, jediná volná. Neměli jsme s Mattem možnost si spolu cokoliv říct, neboť jsme s Erikou přišly těsně před začátkem utkání, a tak jsme na sebe jen mávli a Matt mi věnoval úsměv. Na jedné straně jsem mu za něj byla vděčná a na druhé bych byla radši, kdyby se na mě spíše mračil, možná by se mi pak odjíždělo snáze. Povzdychla jsem si a zkřížila si ruce na prsou, aby mi nebyla taková zima.
Uplynulo patnáct minut, na hřišti se nestalo nic závratného a zima se mi zdála čím dál větší. Erika se na studené lavičce vrtěla, protože ji to nudilo a já měla pocit ztraceného času. Navíc jsem se bála, že by Erika mohla onemocnět, což by paní Donelové určitě radost neudělalo.
„Nevrátíme se domů?“ zeptala se Erika.
Usmála jsem se a přikývla. Její otázka zajistila, že se na mě Matt nebude zlobit, že odsud odejdu ještě před koncem. Přesto jsem se jej neodvážila pohledem vyhledat, když jsme procházely tribunou a vzdalovaly se od hřiště. Už teď jsem si byla jistá, že bude chtít vysvětlení, kam jsem se poděla, když mě během zápasu marně hledal mezi diváky.
Přidala jsem do kroku, jako bych se snažila tomu utéct, i když to samozřejmě nebylo možné.
Z přemýšlení mě vytrhl až nářek Eriky, která znenadání ležela na blátivé zemi s rukama zabořenýma v hnědé kaluži. Rychle jsem ji začala zvedat.
„Co jsi vyváděla?“ ptala jsem se.
Erika se smutně dívala na špinavé oblečení, jež jsem jí rozklepanýma rukama čistila ubrouskem, a z očí jí začaly téct slzy. Došlo mi, že za to můžu já. Šla jsem příliš rychle na to, aby mi stačila.
„Ale no tak, nebreč, vypereme to a vše bude zase jako nové. Nezlob se na mě, ano?“
Erika přikývla a přestala plakat.
„Tak pojď, už jsme skoro doma.“ Opatrně jsem jí pomohla vstát a ještě jí očistila dlaně.
Helda nás vyhlížela ze dveří a jakmile nás spatřila, hned nám vyběhla naproti.
„To jsem ráda, že už jste doma, je hrozné počasí a…“ zarazila se a pohledem spočinula na Erice. „Co se ti stalo?“
„Za to můžu já, viď?“ řekla jsem a provinile se usmála na Eriku.
„Tak šup pod střechu,“ hnala nás Helda.
Když už jsme byly všechny schované v přítmí chodby, konečně jsem si oddychla. Shodila jsem si z hlavy těžkou, promoklou kapuci a začala Eriku svlékat ze špinavého oblečení, které si vzala na starost Helda. „Děkuju!“ Usmála jsem se na ni a ona pouze přikývla.
Pak jsem Eriku zavedla do koupelny, kde jsem jí připravila vodu ke koupání s velkou vrstvou pěny, kterou měla – snad jako každé dítě – tak ráda, a nechala ji samotnou. Mezitím jsem se šla převléknout do teplého a suchého oblečení.
Na stole v mém pokoji ležel šálek teplého čaje, ze kterého stoupala horká pára. Helda myslí opravdu na všechno – pomyslela jsem si s úsměvem. Zvedla jsem hrneček k obličeji a nadechla se příjemné, teplé vůně. Probudilo to moji mysl a já začala přemýšlet nad tátou. Tentokrát jsem to nechtěla pokazit. Věděla jsem ale, že by to zcela určitě dopadlo stejně, jako před dvěma týdny, kdybych za ním přišla domů a potkala se s Karolínou. Pak jsem si uvědomila, že je čtvrtek a táta bude určitě ještě v práci. To mi přišlo dokonalé, v tomto prostředí se s ním budu moci usmířit mnohem lépe. V duchu jsem se zaradovala a začala se usmívat. Opřela jsem se o židli, na níž jsem seděla a nohy si přehodila přes roh stolu. Napila jsem se čaje a se spokojeným vydechnutím se zahleděla z okna, na němž stále ještě bylo kolečko, které jsem tam ráno vykreslila prstem. Zvedla jsem se ze židle a přistoupila k oknu blíž. Dýchla jsem na studené sklo a ke kolečku dokreslila paprsky. Usmála jsem se a uvědomila si, že už zbývají pouhé tři dny, než budu moci konečně spatřit slunce v Ticině.

Po obědě jsem nakoukla z okna, kde byl nádherný klid po bouři. Počasí mi najednou přišlo zvláštním způsobem harmonické, jako by mi chtělo pomoct. A tak jsem se vydala na autobusovou zastávku a přemýšlela o tom, čím bych měla začít, až tátu uvidím. Určitě omluvou – napadlo mě jako první. Posledně jsem se nechovala nejlíp a mé chování si určitě nezasloužil.
Povzdechla jsem si, když jsem si vzpomněla na naše nešťastné rozloučení, a začala se bát, zda mi vůbec odpustí. Nezbylo mi než doufat, že ještě nebude pozdě.
Po chvilce čekání přijel starý autobus, který mi připomněl dřívější cesty do školy. Snad to bylo jen zdání, ale i řidič mi připadal povědomý. Možná právě on mě vozil každý den, ale už jsem si to nepamatovala.
Celou cestu jsem se věnovala vzpomínkám na život, který jsem vedla před odjezdem do Ticina a několikrát mě napadlo, že jej změnili hlavně lidé, které jsem tam potkala. Bezesporu byl život v Ticinu mnohem lepší, než-li tady. Přesto jsem se však nechtěla vzdát ani jednoho z těchto dvou životů, které jsem žila. Každý byl pro mě důležitý něčím jiným a navzájem se přitom doplňovaly a tvořily tak dokonalou vyváženost.
Málem jsem v přemýšlení zapomněla vystoupit, naštěstí mě probralo drkotavé zastavení vozu, doprovázené nepříjemným vrzáním. Se zvláštním chvěním v žaludku jsem se zvedla ze sedačky a vyhopsala z autobusu. Rozhlédla jsem se po okolí a ihned spatřila dominantní stavbu, ve které sídlila tátova firma. Podnikal v produkci dentálních výrobků. Člověk by nevěřil, kolik takový obyčejný kartáček na zuby dokáže vydělat.
Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a vydala se po mokrém chodníku, na kterém se třpytil jemný svit slunce, k tátovi. Šla jsem rychle, ale těsně před budovou se mé kroky postupně zpomalovaly až jsem zastavila úplně. Zvedla jsem hlavu, abych dohlédla na úplný vrchol budovy, kde měl táta kancelář. Samozřejmě jsem ho nemohla v okně zahlédnout, přesto jsem v to marně doufala. Párkrát jsem se nadechla a dokončila několik kroků k proskleným vchodovým dveřím. Byly zamčené. Jediná možnost jak se dostat dovnitř bylo zazvonit na tátu a upozornit tak na sebe ještě dřív než se před ním objevím. To jsem sice původně nechtěla, ale neměla jsem na výběr. A koneckonců, nejspíš by měl mít čas se na naše setkání alespoň trochu připravit, tak jako já.
Chvíli jsem jen tak nečinně stála, ale když se začalo slunce rozsvěcovat stále víc a víc, i odvaha ve mně začala narůstat a já stiskla zvonek, na němž stálo tátovo jméno.
„Hned tě pustím, miláčku. Přijď za mnou do kanceláře…“ dal mi instrukce tátův hlas, který se ztratil v rachotu zvonku, jímž se dveře odemkly. Zřejmě čekal Karolínu zrovna ve chvíli, kdy jsem přišla já. Využila jsem toho a zamířila ke schodům, jelikož výtahů jsem se vždycky bála.
Když jsem konečně vystoupila na poslední schod, už jsem nezastavovala a bezmyšlenkovitě vešla do jeho kanceláře, abych měla jistotu, že si to na poslední chvíli nerozmyslím.
„Ahoj miláčku!“ vítal mě táta tím samým oslovením, které ovšem nebylo určeno mně.
Když pak zvedl oči od stolu plného papírů, byl opravdu překvapený, že mě vidí.
Zřejmě si uvědomil, jak je tato situace hloupá a lehce zčervenal. „Promiň, já čekal…“
„Karolínu?“ dokončila jsem větu za něj v podobě otázky, i když jsem odpověď znala.
Přikývl a vstal od stolu.
Byl rozpačitý. Měla jsem pocit, že by chtěl jít ke mně blíž a upřímně mi dát najevo, jak je rád, že jsem tady. Zároveň však byl patrný i jeho strach z toho, že si to snad nepřeji a uteču jako minule.
Bylo mi tedy jasné, že musím začít já. Udělala jsem pár kroků dopředu, abych mu byla blíž a snažila se na svých rtech vytvarovat úsměv.
„Víš tati, mrzí mě, jak jsem se naposledy zachovala. Nechci ti nic vyčítat, nemám na to právo a ty jsi mi koneckonců také nikdy nic nevyčítal. Já vím, že jsem poslední dobou jiná a je mi vážně líto, že jsi na to musel doplatit ty… Ale snažím se to změnit, nechci taková zůstat, ale být zase jako dřív…“
„Ale no tak, Jolanko, vždyť jsi stále stejná, má nejdražší dcerka,“ utěšoval mě táta a objal mě.
Z očí mi začaly stékat slzy. „Ne tati, nejsem stejná. Pořád ostatním ubližuji. Nejprve mámě, když jsem několik měsíců bloudila po domě jako tělo bez duše. Sestrám i kamarádům, protože o mě měli starost a já o ně neměla zájem. A také Pokladovi, neboť jsem se mu vůbec nevěnovala. Po dlouhé době jsem se sice na okamžik vzpamatovala a když se vyskytla příležitost vrátit se do Vídně, ožila jsem, měla jsem pocit, že své chyby můžu napravit a všechno bude zase dobré, jako dřív. Ale mýlila jsem se. Jen co jsem přijela, ublížila jsem tobě a pak Mattovi. Já nevím, co mám dělat. Jsem hrozný člověk…“
S poslední větou začal můj pláč sílit, jelikož jsem si uvědomila, co všechno se po Tedově odjezdu stalo. Nevěděla jsem, zda je vůbec v mých silách to všechno napravit.
Táta se odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Jeho pohled byl ztrápený. Pohladil mě po vlasech a několik pramínků mi zastrčil za ucho. „Neplakej, trápí mě, že jsi tak nešťastná…“ Mluvil tiše a klidně, ale nepomáhalo mi to zastavit slzy.
„Ty přeci nejsi hrozný člověk, přišla jsi za mnou a omluvila ses. Každý děláme chyby a pokud si je dokážeme uvědomit a snažíme se je napravit, je to v pořádku. Já se na tebe nezlobím a ostatní určitě také ne, uvidíš…“ povzbuzoval mě.
Najednou někdo zaklepal na dveře.
Polekala jsem se a ohlédla se. Zpoza dveří pak vykoukla Karolínina tvář a když mě uviděla, rychle dveře zase zavřela.
Táta mě pohladil a poprosil, abych chvíli počkala. Pak vyšel na chodbu za Karolínou, kde se pár minut zdržel a vrátil se ke mně. Během té chvíle jsem se uklidnila a přestala brečet, čímž se tátovi ulevilo.
„Už je ti líp?“ zeptal se.
Přikývla jsem a kapesníčkem si vysušila poslední slzy z tváře.
„To je dobře!“ zaradoval se a já se usmála. „Nezapomeň, že tě všichni máme moc rádi, ať už se děje cokoliv, a bude to platit napořád.“
„Děkuju tati!“ hlesla jsem téměř neslyšně, neboť jsem měla stále zlomený hlas. „Víš, chtěla jsem ti ještě říct, že si nemusíš mezi Karolínou a námi vybírat, jen na nás prosím nezapomeň…“ žádala jsem ho a pomalu odcházela ke dveřím. „Mám tě ráda!“ řekla jsem ještě a pak vyšla na chodbu, kde stála Karolína. Nervózně přešlápla z jedné nohy a na druhou a trochu nejistě mě pozdravila. Odpověděla jsem jí a otočila se na tátu, který stál za mnou a napjatě pozoroval celou situaci.
„V sobotu večer se vracím do Ticina, už se asi neuvidíme…“
Usmál se. Věděl, co jsem chtěla slyšet a také to řekl. „Slibuju, že za vámi brzy přijedu, ano?“
Radostně jsem ho objala. „Už teď se těším a děkuji, moc jsi mi pomohl.“
Znovu jsem se otočila na Karolínu, s nepatrným úsměvem jí podala ruku a když ji přijala, popřála jsem jí hezký zbytek léta. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, ale snad měla i trochu radost, neboť mi přání opětovala.
Nakonec jsem jim zamávala a spokojeně odešla. Bylo pro mě milým překvapením, že jsem nakonec zvládla i setkání s Karolínou, kterému jsem se z počátku chtěla vyhnout. Jakoby se náhle ulomil jeden střípek z kamene, který tížil mé srdce, a tím mu částečně ulevil.