Střípky snů 35

Anotace: Pokračování. Už se to trochu hejbe. Možná více než jsem si přála.

Několik týdnů se to semnou táhne. Přemýšlím jak to skončím s Romanem. Všechno je krásné. Nic se neděje. Jen jsem prostě nevyrovnaná. Když jsem s Romanem připadám si vůči Samovi blbě. Skoro každý den a někdy ob den se jakože potkáváme náhodou u té lavičky. Dlouze si povídáme o životě nás obou. Ikdyž pravdou je že o tom co se děje u mě nebo u něj doma se ani jeden před druhým nezmíníme. Máme stejný smysl pro humor. Každý večer si v hlavě znovu a znovu přehrávám schůzky s ním. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne. Jak dobře tohle přísloví znám z praxe.

Ten den jsem se se Samem neviděla. Roman přijel v šest z Ostravy. Políbil mě a já ucukla.
,,Děje se něco?" Změří si mě svýma velkýma očima.
,,Musíme si promluvit." Řeknu a klopím oči k podlaze. Ztěžka dosednu na postel a polknu na prázdno.
,,Víš často se mi po Tobě stýská." Začnu mluvit podivně skřehotavým hlasem.
,,To mě přeci taky." Usměje se a natáhne ke mě ruku aby se mě mohl dotknout. Znovu ucuknu.
,,Myslela jsem že to bude všechno v pohodě."
,,A není?" Skočí mi do toho.
,,Jenže já mám pocit že jsme na mrtvém bodě víš."
,,Aha a když jsem to říkal já dalo se to nějak udělat. Teď už ne? Nechápu co se změnilo." Chrlí ze sebe. Já bych se nejradši zahrabala pod zem.
,,Nejsem ti snad dobrej? Nebo máš někoho jinýho?" Zahájí palbu otázek a já ho najednou nepoznávám. Sama sebe se ptám co mu chci vlastně říct. Ani nevím. Vím jen jedno. Už chci aby to bylo zamnou.
,,Tak to není. Mám tě ráda. Jenže nejsme skoro vůbec spolu." Přemýšlím nad divným slovosledem toho co ze mě právě vypadlo.
,,Fajn už radši půjdu." Vezme klíče od auta a pokračuje do chodby. Já jen sedím a tupě civím. V hlavě mě pálí jediná myšlenka. Co když toho budu litovat. Je to divné ale poněkud se mi uleví. Samuela jsem už dva dny neviděla. Třetí den jdu ráno do nemocnice. Tam mi sundají sádru a mě se hned volněji dýchá. Ikdyž noha je podivně lehká a stejně nemužu došlapovat. Domů doskáču o berlích. Odpoledne se vydám k lesu. Čekám do pěti. Nikde není. Znervozňuje mě to a mám takovou divnou chuť se rozbrečet. Na jazyku mám podivně hořku a je mi zima.
,,Kampak malá?" Ozve se zamnou když už kráčím skoro k domovu.
,,Domů velkej." Řeknu nakvašeně.
,,Snad aby si do zítra došla." Usměje se na mě.
,,Jseš teda protivnej." Prohodím.
,,A kde máš kolegu?Dneska stebou nepřišel?" Podívá se na mě pobaveně. Já mám v očích nejspíš otazníky. Tápu nad tím jak ví o Romanovi.
,,Kterýho myslíš?" Zkusím opatrně.
,,Toho z posledně." Koukne na mě tajemně.
,,Kterýho?Jakýho?" Divím se.
,,Dělám si legraci.Měl sem na mysli toho pavouka." Vyprskne smíchy nad mou vážností.
,,Jsi trdlo."
,,Copak ty jsi ho nevenčila?" Utahuje si ze mě.
,,Nevenčila. Pokud vím tys ho tahal za nohu." Tahle nesmyslná konverzace pokračuje až do osmy. Začínám mít děsný pocit že on je právě to co jsem hledala. Rozumím si sním než skýmkoliv jiným. Doma uléhám s příjemným pocitem. Zítra mám být v parku v sedum.