Ange gardien (20. část)

Anotace: Za tu odmlku se omlouvám, ale bylo zkouškový, takže žádný čas na psaní. Budu se to snažit napravit ;)

Zírala jsem do prázdna a ani moc nevnímala. Párkrát jsem neurčitě přikývla a usmála se, když jsem postřehla, že se mě ostatní na něco ptají, ale jinak jsem byla myšlenkama mimo. Marián, Michal, Radek…připadala jsem si trochu jako malá roztřesená gazela, okolo který krouží parta hladových lvů.
S povzdechem jsem si promnula oči a konečně začala vnímat o čem se ostatní baví.
„Takže bezva. Ještě si dáme vědět,“ uzavřel nějakou debatu Ondra a protáhl si záda, až mu v nich hlasitě zakřupalo.
„Já už asi půjdu, potřebuju sprchu. Můžu s tebou ještě mluvit?“
Neochotně jsem se zvedla a doprovodila Mariána ke dveřím. Mlčky se nazul do botasek a nerozhodně se jednou rukou podrbal ve vlasech.
„Omlouvám se,“ hlesl z ničeho nic tiše. „Nechtěl jsem…“
„Já vim,“ přerušila jsem ho a nijak se nebránila, když mě krátce stiskl v náručí a zlehka políbil do koutku úst.
„Zavolám ti.“
S přikývnutím jsem za ním zavřela dveře a narazila na mamčin upřený pohled. Smutně jsem pokrčila rameny a svalila se na gauč vedle Páji a Ondry, kteří zrovna vybírali, co si pustíme na dvd.
„Musíme někde splašit ten druhej stan,“ drcnul do mě Ondra, když se konečně shodli na prvním Pánovi prstenů a já překvapeně zamrkala.
„Stan?“
„Jo, Pája nemá a Marián má jen jeden, takže technicky vzato nemáte kde spát.“
„Spát?“
Oba se pobaveně rozřehtali, ale já fakt neměla páru, která bije.
„No…pokud chceš jet pět dní non stop, tak ti nebudu bránit, ale já se chci vyspat a s klukama v jednom pelešinci nocovat nehodlám.“
„Mně asi něco uniklo,“ zamumlala jsem pořád dost zmateně na to, abych si z nich dělala srandu, což ostatně sami pochopili a znova propukli v řehot.
„Asi před patnácti minutama jsem se tu dohodli, že pojedeme Vltavu. Z Vyššího Brodu k Budějicům.“
Nechápavě jsem na Ondru zůstala koukat a zavrtěla hlavou.
„Já..“
„Byla mimo,“ doplnila za mě Pája a pobaveně mi začala ukazováčkem píchat do čela, nejspíš abych se vzpamatovala.
„Na vodu.“
Oba přikývli.
„S váma dvěma a Mariánem.“
Znovu přikývnutí.
„Děláte si srandu?“
Tentokrát negativní zavrtění hlavou.
„Ale já…“
„Pojedu,“ přikývl Ondra a rukou mi pocuchal vlasy.
„A kdy proboha?!“ vyděsila jsem se. Chytla mě najednou hrozná panika. Na vodu jsem sice vždycky chtěla, ale s Mariánem?
„Za týden. Zamluvíme raft a frčíme.“
Tuhle informaci jsem zpracovávala polovinu filmu, než jsem z toho všeho usnula.

* * * * * * * * * *


Rozrazil jsem dveře našeho bytu a neuvěřitelně se mi ulevilo. Venku bylo horko na padnutí, tričko se mi lepilo nepříjemně k tělu a díky noční pitce mi nebylo zrovna nejlíp. Tak nějak jsem byl rád, že jsem se cestou nepozvracel, nebo někde neomdlel.
„Ahoj zlato,“ usmála se na mě mamka v kuchyni a já si znechuceně změřil chlápka, co se rozvaloval na židli u stolu.
„No nazdar.“
Neměl jsem náladu seznamovat se s dalším idiotem, se kterym máma chodila.
„Panebože, jak to vypadáš?!“
Prsty mi začala zkoumat obličej a přeražený nos. Netrpělivě jsem jí odstrčil a pokrčil rameny.
„Trochu jsem se popral. To je dobrý.“
„Každej chlap se jednou serve,“ mrkl na mě přehnaně přátelsky ten maník a já měl chuť mu jednu natáhnout. Pak by si tyhle kecy rozmyslel!
„Mariáne tohle je Ivoš,“ usmála se s povzdechem máma a já jen protočil oči.
„Bezva, jdu do sprchy,“ zabručel jsem a dřív než stačila říct cokoliv dalšího, zamlkl jsem se v koupelně a posadil se na chladný dlaždičky. Trochu se mi točila hlava a připadal jsem si jak zpráskanej pes. Zavřel jsem oči, hlavu si opřel o chladnou zeď a představil si ten polibek na mostě. Na vodě budu mít šanci, s tím jsem počítal. Trochu mě překvapilo, že Adéla nebyla nijak radikálně proti, ale rozhodl jsem se toho plně využít.
Vysoukal jsem se na nohy, konečně ze sebe strhal všechno oblečení a dal si dlouhou sprchu.
Sice se mi chtělo hrozně spát, ale místo toho jsem vytáhl housle, otevřel dokořán okno, aby mi do pokoje proudil čerstvý vzduch a začal hrát. Venku se pomalu stmívalo a já stále neměl dost. Jako bych se potřeboval z toho všeho dostat. Housle jsem vystřídal za kytaru a po chvilce vyndal i klávesy.
Tiché zaklepání, které se ozvalo kolem desáté, mě donutilo zavrčet.
„Co je?!“
„Nechtěla jsem tě rušit, ale něco bych s tebou chtěla probrat.“
Zaraženě jsem se zvedl a posadil se na postel. Máma většinou nebyla takhle vážná.
„No?“
Zaraženě jsem poslouchal, co mi říkala a snažil se to všechno vstřebat.
„Děláš si srandu?“ vydechl jsem nakonec. Záporně zavrtěla hlavou.
„Proč by to pro nás Ivoš dělal?“
„Má mě rád.“
„Jasně,“ ušklíbl jsem se. „Prostě se mě chcete zbavit.“
„To není pravda. Jen je to pro tebe dobrá šance. Nevím, jestli kdy dostaneš lepší.“
„Budu o tom přemýšlet.“
Pohledem jsem jí vyprovodil ze dveří a nepřítomně položil prsty na klávesy. Šance…ale za jakou cenu?

* * * * * * * * * *
Seděla jsem na posteli a nepřítomně v rukách obracela mobilem. Kuráž ze mě vyprchala a už přes hodinu jsem se nutila vytočit Radkovo číslo. Pořád jsem si ho pamatovala. Měla jsem ho vyryté v hlavě jako svoje datum narození nebo číslo účtu.
S hlubokým nádechem jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si telefon k uchu. Nezvonil moc dlouho.
„Ano?“
„Ahoj,“ hlesla jsem přiškrceně a ruce se mi roztřásly tak moc, že jsem si je musela opřít o kolena. Jeho hlas mi připadal podivně známý a cizí zároveň. Pořád v něm byla ta hloubavost a jemnost, ale Mariánův byl hezčí. Trochu drsný, hodně hluboký a neuvěřitelně plný života. Tohle zjištění mi v tuhle chvíli moc nepomohlo.
„Adél?“
„Jo...osobně,“ pousmála jsem se v chabém náznaku smíchu. „Jak se máš?“
„Jde to a ty?“
„Už bylo i hůř.“
Nervózně jsem se ošila. Bylo to tak zvláštní mluvit s ním. Rok odloučení udělal jakousi bariéru, kterou jsem teď nedokázala rozbořit.
„Potkal jsem tvojí mámu. Proto voláš?“
„Jo…chtěla bych ti to vysvětlit.“
Chvíle ticha, která následovala, byla k nepřečkání.
„Poslouchám,“ zamumlal nakonec a já ztěžka polkla. Smrt táty nebyla zrovna věc, o které bych se mohla bavit s ostatníma jen tak mimoděk po telefonu.
„Já…nechtěl by si spíš zajít na čaj?“ hlesla jsem trochu zoufale.
„Klidně. Tenhle týden jsem ale pryč. Objíždíme s kamarádem různý vernisáže a výstavy.“
Pousmála jsem se. Radek se ani trochu nezměnil, což mě uklidnilo.
„S Adamem?“
„Jo. Je z něj pořád větší cvok,“ zasmál se pobaveně.
„Tak ho pozdravuj. Já budu pryč příští týden, ale pak ti dám hned vědět. Chci ti to říct.“
„Dobře Adél.“
Roztřeseně jsem si skousla ret a cítila, jak se mi do očí derou slzy.
„Radku?“
„Jo?“
„Promiň mi to.“
Rychle jsem hovor ukončila a s tichými vzlyky zabořila hlavu do polštáře. Ublížila jsem mu a to mě trápilo.

* * * * * * * * * *

Hodil jsem si krosnu k nohám a posadil se na lavičku. Takhle brzo ráno byla už na nádraží spousta lidí a já si v tom mumraji připadal lehce nepatřičně. Zalovil jsem v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Poslední dobou jsem se to snažil trochu omezovat, ale nijak zvlášť mi to nešlo. Pořádně jsem si potáhl a vypustil z pusy obláček kouře.
Sakra! Rychle jsem cigaretu vytáhl z pusy, típl jí špičkou boty a vylovil v batohu mentosky. Do pusy jsem si nacpal hned tři a začal zběsile žvýkat, až mi díky mentolu znecitlivěla celá pusa a jazyk bolestivě brněl.
„Ahoj,“ pozdravila mě Adélka s úsměvem a já jí ho křečovitě oplatil. Očividně nic neviděla, jinak by se stoprocentně tvářila jinak.
„Kde je Ondra?“ zahuhlal jsem a oči se mi zalily slzami, jak se mi do pusy dostal vzduch.
„Šel koupit lístky a breptal o novym čísle nějakýho časopisu pro ajťáky,“ zasmála se a zakroutila hlavou, až se jí krátké vlasy zavlnily okolo obličeje.
„A Pája?“
„Psala mi, že zaspala.“
„A stihne to?“
„Jasně…sice to bude mít jen tak tak, ale stihne. To si jí ještě neviděl sprintovat na bus.“
S další imitací smíchu jsem spolknul ten hnus v puse a s úlevou se konečně usmál jako člověk.
„Těšíš se?“ nadhodil jsem a za ruku jí stáhl vedle sebe na lavičku.
„Mamka vypadala, že se složí.“
„Proč? Má o vás takový strach?“
„Spíš o mě,“ broukla a rychle vyloudila na rtech bezstarostný úsměv.
„Tebe to asi hodně baví co? Během měsíce budeš na raftu už podruhý.“
„Chtěl jsem jet kvůli tobě.“
S uspokojením jsem pozoroval, jak nervózně zabodla oči na nejbližší koleje. Nejspíš chtěla něco říct, ale v tu chvíli k nám přišel Ondra, tudíž se na svého bratra usmála a natáhl k němu ruku, aby jí dal láhev coly.
Vlak nám odjížděl za čtvrt hodiny. Přemístili jsme se na nástupiště a nervózně postávali před připraveným vlakem.
Po třinácti minutách marného čekání to přestala být taková zábava, jako na začátku.
„Já tu holku přetrhnu!“ zabručel Ondra. Pobaveně jsem mrknul na svojí múzu, která vypadala víc než v pohodě a ještě se svému bratrovi tiše smála.
„Díky bohu!“
Holka s dlouhými rozevlátými vlasy, dlouhou batikovanou sukní a červených converskách se vyřítila z podchodu, bez pozdravu nalítla do vagónu a ještě z chodbičky začala řvát, kde se flákáme.
Se smíchem jsem dal sourozencům přednost a od Ondry zaslechl tiché bručení, které znělo jako „Pokud jí nezabiju, tak se s ní oženim!“