Ange gardien (21.část)

Ange gardien (21.část)

Anotace: A jedeme dáál :)

Našli jsme volné kupé a s úlevou se tam naskládali.
„Zdar a sláva výletu!“ zahlaholil jsem a zadíval se na Adélku, která mi věnovala úsměv. Miloval jsem, když se na mě smála. Zbožňoval jsem jí a strašně rád bych jí to i řekl, ale Pája s Ondrou začali polemizovat o vandalismu, což bylo naprosto mimo.
„Proč jsi vůbec zaspala?“ přerušila Adélka jejich rozhovor.
„Naháněla jsem Lexu. Debil jeden!“
Pobaveně jsme vyprskli smíchy a Ondra vykulil oči.
„Běžně naháníš kluky?“
„To je papoušek ty pitomče,“ rozřehtala se. „Uletěl mi z klece a já ho pak nemohla dostat zpátky.“
„Vždyť jsi psala, že jsi zapsala?“
„No jo. Já chvátala, takže zpráva Zaspala sem, je logicky kratší, než Uletěl mi papoušek.“
S Ondrou jsem vybuchli smíchy. Ta holka byla strašný pako a já byl neuvěřitelně rád, že kamarádí právě s Adélkou. Potřebovala někoho, kdo bere život s humorem.
„Jak dlouho budeme čekat v Budějicích?“
„Asi hodinu a půl,“ zamumlal Ondra a z krosny vytáhl nějaký papírek. „Takže ve Vyšáku budeme kolem šestý večer.“
„Bezva bezva, stihneme se najíst,“ zaradoval jsem se. Od rána jsem měl jen narychlo jeden rohlík, takže už teď mi kručelo v břiše.
Nějak se mi nechtělo mluvit, tudíž jsem poslouchal, o čem se ostatní baví a nespouštěl oči z Adélky. Věděla o tom a několikrát se mě posunkem ptala, jestli se něco neděje. Vždy jsem jen odmítavě zavrtěl hlavou a díval se dál.
Nechtělo se mi jí opouštět. Myšlenka na to, jak mi jí někdo bere, byla nesnesitelná.
Budějice se mi jako město líbily. V obchodním domě, který byl jen kousek od nádraží jsme si koupili jídlo a pití a přesunuli se zpátky na vlakáč. Všude se toulali lidi s krosnama, tudíž jsme si našli naše nástupiště a posadili se na rozvrzanou lavičku.
„Je ti něco?“ hlesla mým směrem Adélka, když se Ondra s Pájou začali hádat, který film je od Burtona nejlepší a nebyla šance, že by nás slyšeli.
„Jsem v pohodě.“
„Nedělá ti něco starosti?“ dotírala dál. Přinutil jsem se k úsměvu. Trápilo mě hodně věcí, ale ani s jednou jsem se jí teď nemohl svěřit.
„Ne. Jsem v pořádku. Na dnešek jsem špatně spal,“ mrknul jsem na ní a doufal, že se v tom nebude dál plácat.
„Nějaká pařba?“ zajímala se a ten tón, který nasadila se mi ani trochu nelíbil. Nezněla naštvaně, znechuceně ani podrážděně. Prostě jako kamarádka, která se zajímá o to, co dělal její kamarád.
„Ne, žádná.“
Vrtalo mi to hlavou. Od toho dne, kdy na mě byla tak naštvaná jsme se vlastně pořádně neviděli. Párkrát, když jsme všichni čtyři domlouvali detaily a sháněli stan, ale to jsme spolu neměli šanci pořádně mluvit. Teď se ke mně chovala až podezřele mile. Usmívala se, nemluvila obezřetně, nebo naštvaně…
Dumal jsem o tom do tý doby, než přistavili náš vlak. Pak mi došlo, že je okolo mě podezřele moc hluku. Rozhlédl jsem se a ten dav lidí mi zkazil náladu. Nápad jet na vodu, jsme nejspíš neměli jen my.

* * * * * * * * * *

Cesta malým vláčkem, který nás měl vyložit ve vesničce Rybník, byla příšerná. Seděla jsem namačkaná mezi Mariánem a Pájou a tak nějak se pokoušela brát to příkoří s humorem. Na vodu se mi vůbec jet nechtělo, ale všichni byli tak nadšení, že jsem si nedokázala postavit hlavu a říct ne. Ještě před odjezdem jsem se ale pevně rozhodla, že Mariána budu brát čistě jako kamaráda. Podle toho jsem se k němu taky snažila chovat. Jeho počínání s cigaretou mě ovšem dost pobavilo. Očividně si dával záležet, abych ho neviděla kouřit a to jak se hned ráno málem udusil mentoskama mi neuvěřitelně zvedlo náladu. Nakonec jsem se s pěti dny na Vltavě smířila a snažila se užít si každou minutu.
Jenže užívat si mačkanici ve vlaku bylo dost obtížný. Mariánovo rozložité tělo zabíralo půlku sedačky a s Pájou jsme byly namačkaný na okýnku, takže jsme jen lapaly po dechu a neúspěšně vystrkovaly Mariána ze sedačky. Ondra radši zůstal stát a jen se pobaveně řehtal.
Cesta to byla dlouhá a pokračovala ještě po nalodění do vlaku, který nás díky bohu vyklopil ve Vyšáku.
„To byla asi nejhorší cesta v mým životě,“ zafuněla jsem a hodila si krosnu na záda. Všude byla spousta lidí a vypadalo to, že s námi jela nějaká škola. Mohlo jich být tak padesát. Jakýsi plešatý učitel je na úvod pořádně seřval a začal hnát ven, jako stádo ovcí. Vyděšeně jsme jim uhnuli z cesty a teprve pak si oddechli.
„Vzpomínáš si na ten výlet na Lipno? Jak s námi jela teta se sestřenkou? Tak TO byla nejhorší cesta v životě,“ zabručel Ondra.
„Pro tebe…mě Lucka nepozvracela a nezapomněla jsem si sluchátka,“ zasmála jsem se a popadla spacák, který jsem si odložila k nohám.
„Být jedináček je pěkná otrava,“ hles Marián. „Žádný veselý historky z natáčení…žádná sourozenecká šikana…“
S jistým zadostiučiním jsem ho pohladila po zádech a usmála se.
„Já budu klidně tvoje náhradní sestra. Ondra se o mě určitě rád podělí.“
„Jasně brácho. Moje sestra je i tvoje sestra.“
Všichni jsem vyprskli smíchy, jelikož Marián se zatvářil napůl vyděšeně, napůl nešťastně a všichni, včetně mě, jsme si plně uvědomovali, proč nasadil takový výraz.
„Děkuju za nabídku, ale spíš ne,“ ucedil nakonec.
Se smíchem jsme se vydali směrem ke kempu.
Já osobně jsem byla neuvěřitelně utahaná. Krosna byla těžká, cesta dlouhá, a když jsme si konečně na stanový louce našli prázdný místo spadla jsem na znak do trávy.
„Zdar a sláva výletu,“ zopakovala jsem Mariánova slova unaveně a okolo mě se ozval jen bručivý smích. Chvíli jsme jen tak leželi, než Ondra zavelel ke stavění stanů.
Unaveně jsem se vytáhla do sedu a zadívala se na Páju, která se rozpačitě škrábala na hlavě.
„Ale néé,“ zavyla jsem a nevěřícně si jí měřila.
„Asi spíš jo,“ uchychtla se nervózně.
„No bezva.“
„Co je?“ houkl Ondra, který už zápolil s umisťováním tyček.
Aktivně jsem se vyhrabala na nohy a dvakrát tleskla, abych si zjednala patřičnou pozornost.
„Vyhlašuji první hru tohoto dne. Bojovku s názvem „Měj kde spát!“.“
Ondra s Mariánem na nás nevěřícně zírali.
„Vy nemáte stan?!“
„Jsem si skoro jistá, že jsem ho nechala buď ve vlaku sem do Vyšáku, nebo na místním vlakáči,“ přikývla Pája zadumaně.
„Já – tě – jednou – fakt - zabiju!!!“ zakvílel Ondra naštvaně a popadl jí za ruku.
„Pomoz Mariánovi, my vám jdeme najít bydlení!“
Nemohla jsem si pomoct. Celá ta situace mi přišla až absurdně komická. S Mariánem jsme si vyměnili jediný pohled a vybuchli sehraně smíchy. Skáceli jsme se do trávy a jen se vedle sebe tiše pochechtávali.
„Jsem zvědavá, kde budeme spát.“
„To já taky. Do mýho stanu se vejdem stěží dva, natož čtyři,“ zasmál se.
„No já to vidim jednoduše. Vy dva budete spát pod širákem a gentlemansky nám přenecháte místo ve stanu.“
„Hezky sis to vymyslela.“
„Jojo. Teď to pojď dodělat, nebo Ondrovi rupne žíla na čele, až se dostane do fáze cholerickýho záchvatu.“
Poslušně se vytáhl na nohy a společnými silami jsme se pustili do stavění iglú.
„Řekl bych, že je spíš kliďas.“
„Velkej, ale když se snaží zapůsobit na holku, chová se divně a má trochu…přehnaný reakce,“ pousmála jsem se.
„Zapůsobit?“
„No jo. Řekla bych, že s Pájou si rozumí víc než dobře. Proč myslíš, že šel hledat ten stan s ní a ne se mnou?“ zasmála jsem se.
„Aby nás dva, nechal o samotě?“ nadhodil svatouškovsky.
Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tudíž jsem mlčela.
Stan už dávno stál a ti dva se ještě nevraceli. Nerozhodně jsme vedle sebe seděli v trávě a já marně dumala nad něčím, o čem bych si s ním mohla povídat. Vlastně mě napadalo hrozně moc věcí, ale Marián se tvářil strašně spokojeně a já se bála začít tlacháním o blbostech.
S nepatřičným pocitem jsem se zadívala na tlupu, která s námi jela vlakem. Nejspíš to byli všechno středoškoláci. Právě se usazovali na zem a před nimi stál plešatý učitel, který na ně tak strašně řval. Marián se taky díval jejich směrem a na rtech mu hrál úsměv, když se učitel pustil do zákazů. Žádný alkohol, žádné cigarety, pokud někoho nachytá jede domů a tak dále.
Oba jsme se slušně bavili.
„Nemaji to lehký,“ zamumlal se smíchem.
„Třeba bys jim mohl dát několik rad,“ rýpla jsem si, ale neopouštěla mě dobrá a pravda, trochu škodolibá, nálada.
„Já? Proč já?“
„Já to ráno viděla,“ zazubila jsem se.
„Co?“
„Jak dlouho si po těch bonbonech necítil pusu? Voněly z tebe ještě v Budějicích.“
„Asi hodinu,“ svěsil ramena.
„Doufám, že timhle způsobem tě odnaučim kouřit,“ zasmála jsme se a zlehka ho drcla ramenem do paže.
„Budeme spolu 5 dní v kuse, třeba jo,“ usmál se. Nečekaně si přitáhl mou hlavu k sobě a políbil mě nejdřív na čelo a pak lehce na rty. Ten krátký, něžný dotyk mi rozbušil srdce.
„Už jdou,“ zamumlal a zvedl mě na nohy.
Autor Džín, 13.03.2010
Přečteno 728x
Tipy 61
Poslední tipující: Zagroškudla, kuklicka, Rezkaaa, Lavinie, Vernikles, Anne Leyyd, Camper, Darkkitty, vampiregirl, Mirime
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Scéna s mentolkama byla dobrá, a jak si šťastně Marián myslel, že ho neviděla :D

29.01.2011 13:25:00 | Anne Leyyd

stejně jsem zvědavá, koho si Adla nakonec vybere. Jestli toho Radka (nebojaxemenoval), co s ním chodila a nebo Mariňáka (který ji má sice rád a občas je děsně zlatej, ale ... ).
Pěknej díl :)

15.03.2010 11:53:00 | Kes

xD.. Tenhle díl se mi fakt moc líbil.. Byl vtipný xD.. Zezačátku s těma metolkama :D.. Pak s papouškem :D.. Moc se těším na další díl :)

13.03.2010 19:51:00 | Muhi...nQa

To byl ale zase krásný díl :-D Marián je tak sladký

13.03.2010 17:46:00 | Anup

To víš, život je jedna velká inspirace :D náš učitel, tvuj papoušek :D ono se toho tam v dalších dílech nakupí víc :D

13.03.2010 16:38:00 | Džín

Hip hip! :D Vůbec nevim, kde jsi vzala plešatýho učitele, co jede s bandou středoškoláků na vodu, vážně netušim. :D :D Každopádně jeho zákazy byly dost dobrý, hlavně když se hned na druhý štaci vožral a zapálil si. :D Jinak k Adelajdě: Dobrý kámo, bavila jsem se. :D

13.03.2010 16:16:00 | Egretta

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter