Překroč svůj stín - 29.část

Anotace: Nová šance...

Dillí, o čtrnáct dní později…

„Jsi připravená? Jdeme?“ vyrušil Avi Shanti ze zamyšlení, když konečně opět zastavili před tepanou bránou domu jejího strýce. Jemně ji k sobě přitáhl a povzbudil něžným polibkem. Rozrušeně zamrkala, dotkla se letmo prsty svého náramku a souhlasně přikývla. Moc se na tuto chvíli těšila, v očekávání něčeho nového, co nikdy nepoznala. Ale čím více se blížili k městu, tím více se jí zmocňovala nervozita, protože to nové, co měla před sebou, znamenalo i loučení s Avinashem, a to jí vhánělo do očí slzy. A teď byla tady, před bránou ke své budoucnosti a snažila se sebrat veškerou odvahu.
Po chvilce vystoupila z vozu, zhluboka se nadechla a pevně sevřela v náručí kožené složky se svými kresbami. Stačilo málo a nebýt Aviho mámy, zůstaly by v Bombaji. Za dalších pět minut je radostně ve dveřích vítal Kumar.
„Namaste, mere priya Shantí, nejvyšší čas, že jste se vrátila. Vašemu strýci se po vás moc stýskalo! Má pro vás také spoustu překvapení. Tak už rychle pojďte.“
Pak konečně pohlédl i na Aviho.
„Vy také vítejte, mladý muži. Ukážu vám pak, kde můžete uložit její zavazadla. Zatím je ponechejte zde u dveří. Dali jste si hodně na čas, s panem Sanu už to nebylo vůbec k vydržení.“ A s lehkým úklonem jim pokynul, aby vešli dovnitř.
Ani se nestačili kolem sebe pořádně rozkoukat a už jim naproti pomalým krokem, opírajíc se o hůl, kráčel Shantin strýc.

„No konečně, rád tě opět vidím drahé dítě. Když jsem před dvěma dny dostal telegram, byl jsem velmi šťastný. Doufám, že ty své neodkladné záležitosti jste již úspěšně vyřešili.“ Zvolal radostně a zářivě se na ně usmál.
Shanti pohlédla rozpačitě na Avinashe, v jejích očích tančily zvláštní jiskřičky, nesoucí na sobě tíhu společného tajemství o jejím původu, ale také stín nejistoty z toho, co může nečekaně přijít a o čem neměl Madhav Sanu ani nejmenší tušení. Avi na ni povzbudivě mrknul.
„Ehm…dá se říct, že svým způsobem ano, strýčku.“ Špitla tiše, byla trošku nervózní. Průběh minulých podivných událostí ji dost poznamenal a ze všech sil se snažila nedat nic najevo. Přesto se jí zachvěly ruce a složka s kresbami se rozsypala na kamenné dlažbě. Kumar se okamžitě snažil vše posbírat, ale zůstal stát v údivu. Jeden z nich podal Madhavovi.
„Podívejte se, pane, to je opravdu nádherné…adbhuta…“
Madhav udiveně zdvihl obočí, dlouho si jej zkoumavě prohlížel a pak řekl uznale.
„Skvělé, výtečné, máš opravdu talent, jako měl tvůj otec…A také výborné nápady, za které by ti byl vděčný nejeden prestižní módní salón. Zmíním se o tom na jistých místech, mohlo by se ti to v budoucnu hodit…“
Shanti se maličko začervenala, ale pak mu už radostně padla do náruče.
Když se patřičně přivítali, pokynul jim, aby ho následovali. O chvilku později Kumar otevřel vysoké dvojité prosklené dveře a vešli do obrovského přepychově zařízeného obývacího pokoje, jemuž vévodil kamenný krb. Měkoučký koberec, pokrývající střed pokoje, příjemně hladil jejich chodidla a usadili se v pohodlných křeslech, čalouněných smetanově zbarvenou látkou. Na nich i na rozložité pohovce ležela spousta barevných polštářků, zdobených motivy z indické mytologie. Stolky zase byly plné nádherných maličkých sošek bůžků, slonů a váz s květinami. Všude kolem nich se také ve slaměných květináčích zelenaly husté pokojové palmy.
„To je krása, máte to tady moc hezké…“ vydechla Shanti. Nedokázala ukrýt své nadšení a strýček si toho všimnul.
„A to jsi ještě neviděla pokoj, který jsem pro tebe přichystal. Mohlo to být vše tvé. Nu což, respektuji, i když velmi nerad, tvé přání, které jsi mi tenkrát přednesla. A tady pro tebe něco mám…“ Ze zásuvky v komodě vytáhl malou stříbrnou krabičku a podal ji Shanti. Udiveně na něj zamrkala.
„Copak je to?“
„Neptej se a otevři ji“ odvětil strýc s pobaveným úsměvem.
Po chvilce se jí překvapením rozšířily oči. V hebkém modrém sametu byl uložený klíč s její vizitkou...
„Je tvůj a vše, co k němu patří. Odpoledne vás tam Kumar zaveze, aby sis ho mohla prohlédnout. Byt není odtud daleko, jen několik bloků. Aspoň tě budu mít stále nablízku. Ale nyní si přeji, abyste s Avinashem pár dní přenocovali u mne, a uděláme si zítra večer menší uvítací oslavu. Souhlasíš?“
Radostně přikývla a pevně stiskla Avimu dlaň a stulila se do jeho náruče.
„A abych nezapomněl…“ dodal strýc a natáhl se ke stolu, na němž ležela nějaká bledě žlutá obálka.
„Zde máš doklad o přijetí na Sunrise ville school, můžeš nastoupit již pozítří, vše jsem zařídil, ale budeš ještě muset absolvovat formální přijímací pohovor.“
Shanti zalapala po dechu, to už bylo na ni příliš. V jejích medových očích se jí zaleskly slzy a zašeptala dojatě.
„Moc děkuji, strýčku, těžko nacházím slova, kterýma bych se vám odvděčila, promiňte mi to…“
„S tím si nedělej starosti, děvče. Jsem rozhodnutý nahradit ti co nejlépe lásku tvých zesnulých rodičů a největší odměnou mi bude tvůj šťastný úsměv…“
Pak se ještě nejistě obrátila na Aviho.
„Půjdeš do té školy mnou?“ Nezbývalo mu, než souhlasit, protože vypadala jako malé vystrašené zvířátko, což se v této chvíli příliš nesnoubilo s jejím tajemným původem…překvapovalo ho, jak se dokázala vždy změnit, byla jako dvě osoby v jedné…slunce a led, vášeň a strach…

O pár hodin později již nastupovali do luxusní limuzíny, která je zavezla před dům, v němž se nacházel Shantin nový byt. Se zatajeným dechem se marně snažila zasunout klíč do zámku, Avi to nakonec nevydržel, pobaveně zakroutil hlavou a musel otevřít sám.
Vešli dovnitř a ona si zakryla překvapením dlaněmi ústa. Byla to nádhera, žádný velký přepych, kterého se obávala a v němž by snad ani po létech, strávených v sirotčinci, nedokázala žít. Veliký pokoj byl jednoduše a vkusně zařízený světlým ratanovým nábytkem, s barevně sladěnými koberečky, polštářky a doplňky ve světle fialkové barvě a velmi rafinovaně přecházel úzkou chodbičkou do maličké kuchyňky. Trošku se zarazila, když na zdi mezi dekoracemi zahlédla plastiku s reliéfem bohyně Kálí. Pocítila zvláštní chvění, které proběhlo jejím nitrem. Pevně sevřela rty a otočila se na Avinashe.
„Tak, a jsi doma, lásko.“ Řekl tiše. V jeho hlase poznala smutek, tolik by si jako on přála, aby tady bydlel s ní, ale ještě to nešlo. V Bombaji měl práci, naplánovaná vystoupení a taky svoji mámu. Zatím nechtěla myslet na chvíli, kdy se budou muset pozítří rozloučit. Přistoupila k němu, položila mu ruce na hruď a pomaličku je sunula až na jeho ramena. Pak jej objala kolem krku. Když se zahleděl do jejích zářících očí, opět z ní začalo vyzařovat to, co jej tak nesmírně vzrušovalo a jen tiše zamumlal.
„Co to děláš, ještě chvilku a neručím za sebe. A dole čeká v autě Kumar…“
Svůdně se na něj usmála a ukazováčkem jemně přejela po jeho čele, nosu, ústech a bradě.
„Tak prostě bude muset ještě chvíli počkat…“ zašeptala a pevně se k němu přitiskla. Zprvu se chabě snažil něco namítat, ale když se ústy dotkla a posléze mírně bolestivě zuby stiskla kůži na jeho hrudi v místě, kde měl rozepnutou košili, rezignoval.
„Miluji tě, tak moc, že z toho asi brzy zešílím…“ zašeptal přerývaně, toužebně a hluboce se zmocnil jejích voňavých rtů a po chvilce ji už v náručí odnášel k posteli.
Netrvalo dlouho a oba měli pocit, jako by se na nebi roztančily miliony hvězd…