Kapitán Husťák (22.)

Anotace: jupííí.. :D Trochu delší dílek... berte to jako náhradu za dlouhý mlčení. Jo a ještě: Slavnostně Vám oznamuji, že Husťák překročil stou worďáckou stránku, takže bouchám rychlý špunty a děkuju za podporu. :D Ať se líbí ;)

Sbírka: Kapitán Husťák

„Pusťte ho!“ zahřměla Mirka, když Eibl zmizel pod přívalem dívčích těl. Odněkud se vymotala Ája a s výhružným sprostým zavrčením udělala dva kroky blíž. Bez řečí vztáhla ruku k přezce Mirčina pásku. Mirka zalapala po dechu. Ája jí jediným škubnutím vytáhla pásek z poutek džínů a otočila se zády.
„Zastav to!“ křikla na ní Mirka a popadla ji za loket. Ája se bleskově otočila a vrazila jí facku.
„Co sakra blbneš?! Děláme, cos chtěla!“
„Ty to nevidíš?! Tohle je špatný!“
„A to, co dělá on, špatný není?!“
„To je něco jinýho.“ Zamumlala Mirka a třela si tvář.
„Ne, je to to samý! Jen vracíme, co jsme dostaly, tak se prober!“
„Už se stalo! Jsem dokonale probraná, takže to odpískáme, než se to zvrtne!“
„Tak to ani náhodou. Když chceš vycouvat, prosim, ale jestli se ho budeš zastávat, dopadneš jako on!“ zakřičela jí Ája do obličeje a s jejím páskem v ruce se shýbla ke zmítajícímu se klubku končetin.
Mirka s hrůzou sledovala, jak sehraně tohle dívčí komando pracuje na pomstě a do mozku se jí začínala zakusovat panika. Neměla by někoho zavolat? Přece je nemůže prásknout?! Nebo může?
„Nehrabte na mě!“ zařval Eibl, když ho několik rukou vytáhlo na nohy. Byl přibližně o hlavu vyšší, než hlouček slečen, ale očividně si s nimi nevěděl rady. Strkáním s ním vmanévrovaly do šatny a namáčkly ho zády k pletivu oddělujícímu jednotlivé kóje od sebe. Mirka zůstala nerozhodně stát na chodbě. Věděla, co se uvnitř děje. Vymyslela to. Omotají mu pásky kolem zápěstí a přivážou mu ruce k mříži, aby se nemohl hýbat. Když bude dělat problémy, připoutají mu stejně i nohy, a potom… dostane, co si zaslouží.
Jenže Mirka věděla, že si to nezaslouží. Neznala ho, alespoň ne nijak dobře, ale věděla, že to, co ho čeká je trochu silné kafe. Udělala pár nerozhodných kroků, ale pak se odhodlala a rázně vešla do šatny.
„Tak dost!“ zařvala a ignorovala bolest v krku. Dívky se po ní otočily a s nechápavým výrazem odstoupily od Eibla, který se snažil vymanit z provizorních pout.
„Někdo jde?!“ vypískla jedna z mladších slečen a uvolnila dlaně sevřené v pěst. Mirka jí ignorovala.
„Tohle je blbost!“
„Co je blbost?“
„Tahle šílená pomsta! To, jak se chováme!“ Rozhodila rukama a přejela vyřádkované tváře naléhavým pohledem. "Ježiši, chováme se jak parta skinheadů! Chápu, že máte chuť někoho praštit, to je normální lidskej stav, ale tohle je trochu drsný, nezdá se vám?“
„Ale on si začal…“ ozvalo se tiše odněkud ze zadní řady a Mirka odolala nutkání padnout na kolena, mlátit hlavou o zem a řvát.
„Jo, jasně…
Hm, oni mají lodě, no tak, všichni jim rychle začněte závidět, vezměte sirky a jde se na věc!
A jéje, oni nám spálili flotilu, nevadí, vrhneme se na jejich vesnici a znásilníme pár jejich ženskejch!
Sakra, znásilnili nám ženský, nabrousíme kopí a jde se do války!“
„Co?!“ ozvalo se trochu nervózně. Mirka s ironickým úšklebkem přešla k Eiblovi a uvolnila mu z pout pravou ruku.
„Jasně, malá ukázka z dějin, miliony let vývoje, mozkovna velká jak kráva a jediný na co se zmůžeme je bitkaření v přesile. Tomu říkám evoluce.“ Utrousila, když se jí konečně podařilo vytáhnout z pletiva svůj pásek.
„A nebylo tohle bitkáření náhodou tvůj nápad?!“ optala se Ája s přimhouřenýma očima a propletla se do popředí.
„Víš, délka trestů za provedenou vraždu a plánování vraždy se přece jenom dost liší. I když jsem na holky, nebude asi ženská věznice to pravý.“
„Takže končíme?“ zeptala se vysoká dívka s trochu vystouplou bradou a založila si ruce na prsou. Mirka rázně přikývla a trochu si oddechla, když v hloučku zahlédla spokojené pokyvování. Očividně nebyla jediná, kdo si uvědomil, že oko za oko není zrovna pravá spravedlnost. Po očku se podívala na Eibla, který vypadal, jako že bude každým okamžikem zvracet. Když kolem ní prošla první dívka a s mrknutím zmizela v temnotě chodby, spokojeně se usmála a vyrazila to spoutané zlo osvobodit.
--------------

„Kde se ten pošuk fláká?!“ vztekala jsem se, když jsem přejela posluchárnu pozorným pohledem, ale Tobiáše jsem neviděla.
„Třeba je nemocnej.“ Nadhodil Husťák potichu a popadnul mě za ruku, abych konečně přestala blokovat dveře. Odtáhnul mě do nejvyšší řady a s unaveným povzdechem se vedle mě skácel. „Tebe ta včerejší žaludová válka nějak zmohla.“ Zaculila jsem se.
„Náhodou, čilej jako rybička.“
„Jestli si dobře vzpomínám, tak naposled, když jsi tvrdil, že jsi čilej jako rybička, vytuhnul jsi mi v posteli v dost zvláštní poloze.
„Co na to říct?“ zamrkal na mě s dost vilným výrazem. „Byl to způsob, jak s tebou strávit noc.“
„Bože… Casanova promluvil!“ protočila jsem oči se smíchem.
„Casanova v plné kráse a chlípnosti.“
„Ble, je mi z tebe trochu divně.“
„Chápu, jsi okouzlena. Milostivě ti to odpustím za políbení z čisté lásky, spanilá děvo.“
„Proboha, zavřete ho už někam!“ zakvílela jsem naoko zoufale, ale vzápětí jsem zmlkla, protože si mě přitáhnul blíž a vydobyl si polibek bez mého přičinění.
„Jsem rád, že jsi mě tenkrát nevykopala.“ Zašeptal, když se trochu odtáhnul.
„Hm, asi to bylo tím, že když spíš nevypadáš tolik jako masovej vrah.“
„Taky jsem rád, žes mě nevykopala, když jsem se na tebe vrhnul.“
„To jsem byla…hm… citově vyprahlá!“ vyhrkla jsem s úsměvem, když jsem konečně přišla na správný výraz.
„A teď jsi taky citově vyprahlá?“
„Jde o to, jestli na mě chrstneš kýbl ledový vody, aby mě to přešlo, nebo najdeš jinej způsob jak to vyřešit.“ Usmála jsem se svatouškovsky a na důkaz, že je rozhodnutí na něm, jsem se otočila ke katedře.
-----------------

„Co tu děláš?!“
„Co myslíš? Hákuju.“ Zabručel Tobiáš a přitáhnul si deku blíž ke krku. Věděl, že ho máma dřív nebo později vyhmátne, ale odmítnul se vzdát bezpečí vlastního pokoje. Byl odhodlaný nepodlehnout jejím argumentům.
„Děláš si srandu?! Koukej vylézt a jít do školy!“
„Ne.“
„Prosim?“
„Nepros, bude hůř.“ Zabrumlal a přinutil se otevřít oči. „Dneska nikam nejdu, není mi dobře a jsem přesvědčenej, že by se mi tam venku neudělalo líp. Spíš naopak.“
„Víš, možná to bude překvapení, ale na světě existujou doktoři. Lidi k nim většinou chodí, když jsou nemocný.“
„Jsem schopnej najít ti během minuty na internetu dvacet stránek, kde se bude psát, že homosexualita není nemoc. Myslím, že s tímhle doktoři nic nezvládnou.“
„Ale… co Mirka? Já myslela, že se ti líbí.“zamumlal matčin hlas a Tobiáš cítil, jak se matrace prohnula, když si sedla na jeho postel.
„Mami, prosím tě! Tobě nepřišlo divný, že po všech těch snahách o to, abys mě aspoň zkusila pochopit, jsem najednou strašně zblázněnej do nějaký holky?!“
„Ty s ní nechodíš?“
„Ne?“
„A pořád si myslíš, že jsi… no… gay?“
„Ne.“
„Ne?“
„Nemyslím, já to vím.“
„Ale Mirka…“
„Ale no tak… to jsme jen navlíkli, abychom měli doma pokoj.“
„Měli?“
„Mirka je lesbička.“ Pousmál se a přehodil si paži přes obličej, aby nemusel snášet matčiny útrpné pohledy. Tak trochu jí lhal. Tak trochu jí dal falešnou naději, ale tak trochu to byl jeho život. Jasně si uvědomoval, že tohle je první krok, který na cestě k jeho naprosté změně udělal.
---------------------

Mirka se na Eibla hodně omluvně usmála. Vypadal slušně zrasovaně. Byl rozcuchaný, na krku měl dva červené šrámy, které očividně způsobila hodně vymakaná manikúra, a šedé tričko na něm viselo dost zvláštním stylem. Očividně všem ranám neušel, což nebylo zas až tak na škodu.
„Promiň.“ Špitla a uvolnila mu i druhou ruku. Podle všeho se slušně bránil, protože měl připoutané i kotníky. Sehnula se, ale dřív než ho zbavila obou pásků, srazil jí někdo tvrdě na zem. Matně cítila, jak si narazila loket, ale dřív než se jí bolest stihla rozběhnout k mozku, přiletěla odněkud těžká šněrovací bota a zabořila se jí mezi žebra.
„Hej!“ zařval Eibl a ohnal se po tom bleskovém útočníkovi rukou. Mirka zvedla oči právě v okamžiku, kdy se Ája se vzteklou grimasou rozpřáhla a natáhla Eibla pěstí. Nečekal to. Mirka automaticky zvedla obě ruce, aby jeho padající tělo zachytila, ale nestihla to. Eibl se skácel na podlahu. Šatnou se rozlehlo nechutné rupnutí jeho připoutaného kotníku.
Mirka měla co dělat, aby se nepozvracela. Rychle se vyhrabala na nohy. Loket i žebra se předháněly, kdo bude bolet víc, ale snažila se na to nemyslet. Nemělo smysl Áje cokoli vysvětlovat. Očividně byla v naprosto jiném světě. Mirka se snažila vyhnat z hlavy Eiblovo kvílení, ale nedařilo se jí to. Zmítal se na podlaze a snažil se vrátit nohu do přirozenějšího úhlu.
„Teď fňukáš, hajzle!“ zavrčela Ája a spokojeně se usmála. Mirka na ní nevěřícně zírala a v duchu si nadávala, že jí vůbec kdy napadlo něco jako hromadná holčičí šikana.
„Dej mu pokoj.“ Řekla, ale znělo to jako hlas celoživotní kuřačky.
„Spíš ne.“
„Copak nevidíš, jak je dobitej? Tohle bude chtít doktora a pochybuju, že se z toho vykroutíš, až se začne vyšetřovat, jak si mohl někdo na školní půdě v době vyučování, zlámat nohu.“
„Jestli cekneš, najdu si tě znova.“ Štěkla Ája po Eiblovi. „A ty,“ podívala se na Mirku s takovým odporem, s jakým se zahrádkář dívá na zrzavého slimáka, „mě ani omylem nezkoušej udat. Jestli to práskneš, svezeš se semnou!“ Aby řádně završila svojí výhružku, naposled do Mirky strčila a vypálila z šatny na chodbu. Její rychlé kroky Mirce pomalu přestávaly tepat ve spáncích, když si s konečnou platností uvědomila, že je jí posledních deset minut strašně špatně.
-------------

„Kubo?“ ozvalo se zpoza podivně křiklavého závěsu a on s tichým „hm“ protočil oči.
„Můžeš sem ke mně na chvilku vlézt? Mám takovej malej problém.“ S nejistým výrazem se protáhnul za protivnou látku a vměstnal se do kabinky za Bárou. Byla zamotaná v čemsi, co jen hodně vzdáleně připomínalo plesové šaty, a s přemáhaným smíchem se snažila neumlátit o okolní stěny.
„Co tu nacvičuješ?“ zakřenil se a přiryl si rukou pusu, aby se nezačal chechtat nahlas.
„Zkoušim si šaty.“
„Spíš to vypadá, že si ony zkouší tebe.“
„Dobře, uznávám, že je to bitva dvou vojevůdců, ale je to hodně vyrovnaný.“ Zasmála se a pokusila se dát ruce dolů, což se jí nemohlo podařit, ani kdyby byla na mnohem větší ploše, než byla titěrná kabinka.
„Bože… nechápu, jak v amerických filmech můžou tvrdit, že nejlepší sex je v kabince v obchoďáku.“ Zaúpěla Bára a v dalším marném pokusu o osvobození spadla Kubovi do náruče.
„To víš, v Americe mají všechno větší. I kabinky.“
„Šťastný to národ.“
„Mají tam určitě i větší šaty.“
„Sprosťáku!“
„Já vím, pravidlo číslo jedna: Nikdy se nehádej s ženskou o velikosti jejích šatů.“
„Chytrej kluk.“ Zamrkala na něj, ale vzápětí zkrabatila čelo stylem, jakým to dokázala jen ona a Mr. Propper.
„Jestli řekneš něco jako „táhni“, soukáš se z toho sama.“ Pohrozil jí a chytil spodní lem jemné látky. Jen tak cvičně zatáhnul, ale když se neozvalo párání, nebo trhání, zabral a přetáhnul jí řádný kus šatů přes hlavu. V domnění, že se z toho už zvládne dostat sama, spustil ruce podél těla a pobaveně sledoval, jak Bára bloudí v záhybech červené.
„Když mi pomůžeš, řeknu ti tajemství.“ Ozvalo se huhlavě.
„Jo? Tak to jsem jedno ucho.“
„AŽ mi pomůžeš. Teď to nemá smysl. Poslechneš si to, a pak zdrhneš.“
„No dobře, že seš to ty, ale pamatuj si, že žádnou jinou bych takhle ochotně v kabince, v nóbl obchodě plným lidí, nesvlíkal s takovou chutí jako tebe.“
„A tak je to taky správný.“ Zasmála se ta kupa látky a Kuba jí znovu chytil a přinutil jí, aby přestala korzovat od stěny ke stěně. S poťouchlým úšklebkem odolal týrání ubohých, a momentálně i spoutaných panen a konečně Báru vysvobodil.
Podle všeho jí vůbec nestresovalo, že má na sobě jen spodní prádlo, což bylo mnohem míň, než kdy Kuba na holce viděl.
„Díky.“ usmála se na něj a pověsila šaty na ramínko. Když se otočila zpátky, uvědomila si, že na ní nepokrytě a hodně mlsně zírá. „Radši táhni, ať jim to tu neposlintáš.“ Zasmála se, odhrnula kus závěsu a s úsměvem ho vystrčila ven.
----------------

Petrovi se hlavou proháněly myšlenky, aniž by se je nějak snažil usměrňovat. Škola dneska byla o ničem, Nina byla vtipná jako vždycky, a co víc, vypadalo to, že je vcelku přístupná mírně obscénnímu utvrzení vztahu. Jen nevěděl, jestli je přístupný i on. Ne, že by si nevěřil, prostě jen nabyl přesvědčení, že by bylo mnohem lepší, kdyby se neblížil okamžik pravdy. Připadalo mu nefér, vyspat se s ní, a potom jí říct, že jí poslední měsíc tahá za nos.
„Teda, tohle byla zase zabíjačka.“ Oddechla si, čímž ho vytrhla z náletu myšlenek.
„To mi povídej.“ Usmál se na ní a podržel jí dveře, aby mohla projít do listopadového chladu.
„Prosim tě, poslední dvě hodiny jsi byl absolutně mimo.“ Zasmála se a chytila ho kolem pasu, když si jí přitáhl blíž a položil jí ruku kolem ramen.
„Dobře, byl jsem přistižen.“
„Naprosto a dokonale.“
„Nuže, Colombo, co bude teď?“
„Park?“
„Už zase?“
„Neboooj… mám plán.“
„No právě.“
„Slibuju, že dneska nedostaneš ani jednu ránu žaludem.“
„No, to jsem si vážně oddychl.“
„Hm… proč mám jenom pocit, že bys byl mnohem radši za naprosto nedobrodružnou slečnu?“
„To se ti zdá. Myslim, že nedobrodružná slečna by mi jen tak z hecu neskočila pod auto, neječela by na mě na koncertě a na benzínce a nikdy by se mě nepokusila sestřelit jakýmkoli lesním plodem.“ Zasmál se a zalovil po klíčcích. „Je fajn, že jsi nevyzpytatelná.“
----------------

„Sakra! Co to bylo za terminátora?!“ procedil Eibl mezi zuby a nadzdvihl se na loktech. Na nepřirozeně obrácenou nohu se ani nepodíval a Mirce bylo jasné proč.
„Těžko říct… princezna Debžonka, očividně.“
„Jsi v pohodě?“ zeptal se jí soucitně. „Ten kopanec vypadal dost hnusně.“ Žebra jí vysílala do boku trapičské signály, ale se zaťatými zuby se to dalo přežít. Zkoumání lokte odložila na neurčito.
„Jo, to bude dobrý, ale ta tvoje noha je strašně nechutná.“
„Díky.“
„Nemáš zač.“ zazubila se na něj a zašmátrala v kapse mikiny po mobilu. Tobiáš to vzal až po dvou minutách na nervy jdoucího tůtání.
„Hm?“ ozval se rozmrzele.
„Potřebuju pomoct.“
„Psychiatrii nedělám.“
„Mluvím vážně. Můžeš nás vyzvednout u školy a hodit nás do nemocnice?“ optala se a čekala, než ze sebe Tobiáš vychrlí všechny otázky.
„Řeknu ti to v autě. Hlavně přijeď. Dík.“ Zamumlala a mobil zase schovala. S velkým sebezapřením si klekla k Eiblově zmrzačené končetině a opatrně mu jí vymotala z poutajícího pásku.
„Ták, invalido, dokážeš se vyplazit před školu?“
---------------

„A co to tajemství?“ zeptal se Kuba s úsměvem a jemně stiskl Bářinu ruku, když se konečně vymanili z království korzetů a jiných mučidel. Neušlo mu, jak zvážněla. Nadhodil si pouzdro s jejími novými šaty výš na rameno a opatrně se po ní podíval.
„Nechceš si na to někam sednout?“ optala se ho nejistě, a když přikývl, provedla ho několika uličkami až k malé zastrčené kavárně.
Objednali si čaj a mlčky se po sobě podívali. Bára se podle všeho odhodlávala a Kuba nevěděl, jak jí má dát najevo, že umí být chápavý posluchač.
„Já… prostě ti chci říct, proč jsem tenkrát tak blbě zkazila ten výlet.“ Vychrlila bleskovým tempem a nervózně se podívala po servírce, která na podnose přinášela dva kouřící hrnky.
„Chodila jsem s jedním klukem. Byl strašně milej, pozornej. Prostě prototyp ideálního chlápka.“ Kuba uhnul pohledem a hmátnul po hrnku, aby nějak zaměstnal ruce a odolal tak nutkání sevřít je v pěst.
„Randili jsme spolu docela dlouho, ale já jsem s ním nechtěla nic mít. Bylo mi šestnáct, a… holky to mají prostě jinak… necítila jsem se na to.“
„Bylo mu to jedno, co?“ zašeptal Kuba, protože měl pocit, že jí musí trochu postrčit. Jenom přikývla.
„Jednou jsme šli na nějakej koncert. Měla jsem spát u něj. Předem jsme si řekli, že tam prostě jen přespím, bez nějakých okolních akcí. Jenže když pak na to přespání ve vší počestnosti přišlo, nechtěl to pochopit.“
„On tě… znásilnil?“ zašeptal Kuba a vykulil na ní oči. Když zavrtěla hlavou, trochu se uklidnil, ale nepříjemný pocit se mu z žaludku nevytratil.
„Bylo to ještě horší. Začal mluvit o tom, jak nejsem schopná lásky. O tom, že potřebuje holku, která se nebude zdráhat projevit, co cítí… Takhle s odstupem musím uznat, že na to šel fakt dobře.“ Na okamžik se pousmála, ale Kuba měl pocit, že se mu to spíš zdálo.
„Prostě jsem se nechala ukecat. Celý jsem to probrečela, a ten idiot mi ráno řekl, že to stálo za houby, a že mám vypadnout. Šlo mu jen o jednu jedinou noc a já to nepoznala včas. Proto jsem tak strašně přehnaně vylítla, když jsem u tebe našla ty kondomy. Všechno se to vrátilo.“
Kuba naprázdno polknul. Zapadalo to perfektně. Soucitně se na Báru podíval a po vzoru zaláskovaných dojáků, jí chytil za ruce. „Nikam nechvátám. Počkám si, až budeš připravená.“ Řekl pevným hlasem a usmál se na ní, aby nějak smazal to nehorázné klišé, které právě prohlásil.
---------------

„Děláš si srandu?!“ vyhrknul na mě Husťák a přejel pohledem po mírně zaplivané asfaltové cestičce.
„No ták, nebuď srab a lehni si tam.“ Zaškemrala jsem s bílou křídou v ruce a odolala jsem nutkání dostat ho do horizontální polohy násilným činem.
„Ale pak si budu kreslit já.“
„Platí, ale už sebou konečně práskni na ten blbej asfalt!“
„To je snad blbější nápad než žaludová bitva.“ Zasmál se a skácel se mi k nohám.
„Musíš sundat bundu.“ Protočila jsem oči, ale když začal slečinkovsky protestovat. Klekla jsem si za jeho záda a tu jedinou teplou věc jsem z něj servala. S řádným zadostiučiněním jsem mu zatlačila na ramena a přinutila jsem ho, aby se položil na záda. Chvilku jsem kolem něj pobíhala a rovnala ho jako loutku do polohy mrtvoly spadnuvší z hodně velké výšky, a když jsem konečně byla spokojená, začala jsem ho obkreslovat na asfalt.
„Ty by ses mohl profesionální dráhou mrtvoly živit.“ Zasmála jsem se, když jsem mu pomohla na nohy a zhodnotila jsem svoje dílo. Klekla jsem si na jedno koleno a velkými písmeny jsem k nohám Husťákovi siluety napsala: „Zde byl umlácen Yetti. Vzdejme čest jeho památce.“ Husťák se jen zasmál.
„Proč tohle vlastně děláš?“
„Svoboda umění?“ zkusila jsem s úsměvem a narovnala jsem se.
„Myslíš, že to někdo ocení?“
„Přinejmenším já.“
„Já myslel, že to děláš pro pobavení lidí.“
„Ále… lidi jsou mi jedno. Hlavně, že se bavím já.“ Zaculila jsem se a oprášila jsem z dlaní křídový prach.
„Ještě stopy!“ vyhrkla jsem a sklonila jsem se k zemi, abych namalovala „Yettiho poslední cestu.“ K silnici to byla řádná štreka, ale za předpokladu, že má Yetti slušně dlouhý krok, mi to nepřipadalo jako nesplnitelný úkol. Husťák za mnou celou dobu poklusával a tvářil se, jako že neví, jestli se má dát na útěk, nebo se začít smát.
Slušelo mu to. Bundu jsem mu milostivě vrátila, a tak vypadal, že je ještě trochu ramenatější, než doopravdy byl. Vlasy už dávno nenosil tak strašně svatouškovsky učesané na pěšinku. Teď byl rozdrbaný, po tvářích se mu plazilo jemné strniště a oči, dřív matně černé a nečitelné, teď zářily životem v barvě hořké čokolády.
Najednou jsem měla hroznou chuť zahodit tu blbou křídu, drapnout ho za bundu a odtáhnout ho do prvního křoví s dost jasným cílem. Jenže jsem byla pevně rozhodnutá nic nepomrvit, a tak jsem tenhle krok nechávala na něm. Doufala jsem, že mu odhodlávání nebude trvat moc dlouho.