Zloděj snů II.

Anotace: No, doufám, že se vám to bude aspoň trošku líbit. :)I když pro začátek moc příjemných zpráv nečekejte. :)

Probudilo mě něco jako chroupání. Zamručela jsem a přetočila se na bok. „Tak vstávej,“ozval se klučičí hlas. „Nech mě ještě spát, zaprotestovala jsem chabě a ani neotevřela oči. Zaslechla jsem, jak mi seskočil ze stolu, přišel až k posteli a začal hlasitě mlaskat u ucha. „Aaaaaa, ty si debil!“ vylítla jsem do sedu, když už se to nedalo vydržet. Klidně se posadil zpátky na stůl, apaticky se po mně podíval a opáčil: „Takhle se se staršim bratrem nemluví.“ „Budu s tebou mluvit jak se mi zlíbí, zvlášť když mě budíš tak brzo!“ zavrčela jsem a zvedla se z postele. Už nemělo cenu se válet, ale byla jsem naštvaná, že mě ten pitomec budí v sedm ráno.
Letmo jsem na něj pohlédla. „Ty jíš jabko? Ovoce??! Co za zázrak se stalo?“ zeptala jsem se udiveně.
„Nic, co by,“ pokrčil rameny a dál si chroupal, „naši dneska odjeli, tak sem ti jenom chtěl připomenout, že padám. Přijedu za tři dny a ne abys jenom cekla. Kdyby něco, tak nic. Prostě sem doma,“ připomenul mi už dávno probíranou věc. Teda, když řeknu probíranou, nebude to přesně. On to probral… sám se sebou. A mě potom oznámil výsledek. Chtěl jet na fesťák, ale protože mu to naši zatrhli díky tomu, jak vehementně říkal, že bude v létě pracovat na brigádě. Rozhodl se tudíž pro krajní řešení. Se slovy: „Je mi dvacet a začátkem školního roku se stejně stěhuju pryč… a nakonec za sebe už stejně zodpovídám sám,“ se rozhodnul prostě odjet v době, kdy rodiče mají dovolenou. My dva si odhlasovali vegetit hezky doma a já mu tím pádem musela dělat spojku, byť mi to nebylo zrovna dvakrát po chuti. Pokud by to prasklo, vina by nepadla jenom na jeho hlavu, nýbrž i na mojí a to jsem mu to ani neschvalovala. Co naplat.
Otráveně jsem kývla. Budí mě jenom kvůli kravině, to už jsem dávno věděla. Pozorovala jsem, jak si jde za dveře pro krosnu, bere jí na záda a s pozdravem mizí na schodech. Co teď? Barák mi zbyl jenom pro mě. Vzala jsem do ruky mobil a točila s ním v ruce, než jsem si všimla, že už na mě čeká sms. Otevřela jsem jí a přečetla si nadšenou zprávu:
MAM TO!!! TA SOUTEZ DOPADLA SKVELE, POSTOUPILA SEM DO FINALE! JAK JSI NA TOM TY? TEREZ
Sotva jsem si to přečetla, seběhla jsem schody po třech a rozrazila domovní dveře, abych vybrala poštu. Přesně podle očekávání v ní na mě čekal dopis. Nedočkavě jsem roztrhala obálku a se zatajeným dechem nakoukla dovnitř. Nechtěla jsem si dělat plané naděje, ale… Bože!! Prosím, ať to vyjde!

Vážená slečno Seberová,
Velice děkujeme za Vaši účast v naší soutěži talentů…

Dál jsem číst nemusela. Takhle by dopis o přijetí nezačínal. Nevzali mě, zpívat už nepojedu. Tak trochu bez nálady jsem se došla podívat na dvůr a pak to vzala zadními dveřmi, přes kuchyni do domu. Dopis jsem vyhodila do koše, když jsem procházela a snažila se utěšit myšlenkou, že vzali alespoň jednu z nás. Vždyť to je přece skvělá zpráva! Komu se to povede, se dostat takhle daleko, z tolika účastníků! Jenže ať jsem se v duchu snažila radovat, jak jsem chtěla, nešlo mi to. Ne od srdce. Sedla jsem si na parapet u sebe v pokoji, pozorovala ulici, stejně jako předtím v Praze, a přemýšlela nad tím, co to teď dělám. To jsem tak sebestředná, závistivá, nebo co? Že se ani nedokážu radovat kvůli kamarádce, když mi to nevyšlo… vždyť to je skvělá zpráva. Vyjde mi to třeba příště. Jenže jsem tušila, že mám strach. Strach, že už žádné „příště“ prostě nebude.
Proseděla jsem tak asi dvě hodiny, než jsem Tereze konečně odepsala, jak úžasná zpráva to je a že mě bohužel nevzali. Odchozí sms z mého mobilu to nebyla jediná. Napsala jsem ještě Tomášovi.

AHOJ LASKO, DNESKA SE VRACIS, CO? NECHCES SE PAK SEJIT? JE MI TU BEZ TEBE TROCHU SMUTNO.

Šla jsem si udělat snídani, něco do sebe nacpala a nakonec se ještě vydala si zaběhat. Pohyb mě trochu probral. Vzala jsem to přes hráz, kolem lesa a pak i po cestě jeho středem a nakonec doběhla až k posedu, na druhém konci lesa. Protáhla jsem se docela slušně a slunce začínalo pěkně pražit. Přece jenom už bylo skoro jedenáct. Nemohla jsem popadnout dech, za tu dobu jsem se naběhala dost a dost. Chvíli jsem si prohlížela posed jen tak ze zvědavosti, pak mě napadlo na něj vylézt. Nevypadal moc stabilně, ale já se nenechala zviklat. Ozkoušela jsem namátkou žebřík, jestli by mě mohl unést.
„Bejt tebou, radši bych to nedělal,“ ozvalo se mi za zády, sotva jsem došlápla na první příčku. Otočila jsem se po hlase a zmateně se dívala do tváře hnědovlasému klukovi. Mírně se na mě usmál, a aniž by řekl něco dalšího, vydal se dál po svých a víc si mě nevšímal. Nepřišla jsem si o moc moudřejší, ani až když mi zmizel za rohem v zatáčce, za šípkovými keři. Zajímalo mě, kam tím směrem může jít, ale nic mě nenapadlo. Jediné, o čem jsem věděla, že tam je, byl starý rybník. Ještě chvilku jsem tam tak stála, pak rozhodila nechápavě rukama, vynadala si za to, proč řeším takovou kravinu a obklikou to vzala zpátky.
Doma na mě nečekalo nic. S radostí jsem si uvědomila, že s tou trochou únavy se mi podařilo vyhnat z hlavy chmurné myšlenky. Nevěděla jsem sice proč, ale čím dál víc jsem nabývala dojmu, že za to může i ten cizí kluk. Přišel mi trošku povědomý a ze zvláštního důvodu mě rozptýlila jenom jedna jediná myšlenka na dalších deset minut. Rozjela jich totiž celý řetězec a mně se pak nechtělo jen tak přestat. Přišel mi vážně pohledný. Sice ne jak idol žen, ale měl hezký obličej, oči a krom toho z něj i něco vyzařovalo. To jsem poznala, aniž bych o něm musela cokoliv dalšího vědět. Prostě sympaťák. Ale víc než to mě trápila otázka, odkud bych ho mohla znát. Že by ze školy? Na město co je asi tři kilometry odsud, mi přišla docela velká, protože do ní chodily i děti ze spousty okolních obcí. Není nemožné, že bych se s ním setkala, nebo ho jenom zahlédla někde po chodbách? Ta možnost tu klidně mohla být. Tohle nikam nevedlo.
Pohled mi padnul na mobil. S malou nadějí jsem ho zvedla, ale nebyla na něm žádná zpráva. Divné, měl by už být doma. Třeba má nějakou práci, nebo se na zápase zdrželi, pomyslela jsem si a mobil hodila zpátky na stůl. Neměla jsem hlad, a tak jsem se jenom krátce osprchovala, hodila do sebe jogurt a vyrazila k Tereze s tím, že se prostě pro dnešek ukážu dřív. Snad jí to nebude vadit, napadlo mě. Její rodiče se odstěhovali a ona už tu žila sama.
Ani ne za deset minut jsem stála před jejím domem a neobtěžovala se koukat po zvonku. Neměla ho v provozu už víc jak tři měsíce, takže to ani nemělo cenu. Suverénně jsem vešla na zahradu malého domku a na jistotu šla k zadním dveřím. Buď bude na zahradě, nebo bude určitě mít otevřeno vzadu. Bezstarostně jsem procházela kolem domu, když jsem v okně zahlédla Terezu. Nebyla tam ale sama a já netušila proč, hned jsem se schovala za keř. Viděla jsem jenom něčí záda a vypadalo to na hádku. Asi bych neměla rušit, napadlo mě a chystala jsem se odejít, když v tom mě něco zarazilo. Pár kroky zkrátila vzdálenost mezi nimi a políbila ho. Natočili se bokem, takže jsem ho moha vidět z profilu. Ta tvář… byl to Tomáš. Promnula jsem si oči a podívala se ještě jednou. Jejich ruce najednou byly všude a já si dokola říkala, že se mi něco zdá. Tohle nemá smysl. Prakticky je šmíruju! Chtěla jsem se odplížit, jenže jsem se nemohla pohnout. Prostě to nešlo. Myšlenky chtěly, ale mozek odmítal splnit můj příkaz. Odmítal to i přes to, že se na zemi válela jejich trička. Otočila ho čelem k oknu, a jestli jsem doteď byla na pochybách, tentokrát by mě nezviklalo už nic. Tomáš. Můj kluk. Moje kamarádka. Doteď považovaná za jednu z nejlepších kamarádek…
Zahlédla jsem, jak ho jemně strčila do postele, dopad jsem však neviděla. Tou dobou už jsem běžela k domovu, jako by mi šlo o život. Dech jsem měla stejný, jako bych se zúčastnila maratónu a stejně mě píchalo i v hrudníku. Zapadla jsem do domu, zabouchla za sebou dveře a vyřítila se po schodech. V pokoji panovalo díky zataženým žaluziím přítmí a skříňka, včerejší nalezený poklad, mi ležela na stole. Chtěla jsem se jí co nejdřív zbavit. Zbavit se myšlenek i vzpomínek, jenže se mi místo toho jen začaly po tvářích kutálet slzy. Jedna za druhou… Smůla asi vážně nikdy nechodí sama. Když už, tak pěkně pořádná dávka. Spadla jsem do postele a připadala si stejně jako tenkrát, když jsem byla opuštěné dítě v lese, se zraněním. Tentokrát jsem jenom zůstala v džungli, co se jí říká svět, sama a přesto mezi lidmi a místo nohy mě bolelo srdce. A tahle bolest byla stokrát horší. Šťastné to dny, kdy jsem ten pocit neznala.