Smrt (3.)

Anotace: Tak tady je to celé, i když ne o moc delší.

Sbírka: Smrt

Tvrdé křeslo mě tlačilo po celém těle. Celá místnost mě dusila. Chladná a prostorná. Vzduchu dost. Četla jsem jednu z těch naučných knih o bylinkářství. Musela jsem uznat, že lord Bram má docela omezenou knihovnu.
Seděla jsem v ní už pár hodin. Byla mi zima, protože krb, který měl za úkol knihovnu vyhřát stejně stál až na úplném konci místnosti. Nehodlala jsem se tam přestěhovat.
Do místnosti vstoupila Jane.
"Madam? Smím vejít?" sklopila zrak na podlahu a její bezbarvý hlas jen podtrhoval její špatně vypadající vzhled.
"Jistě." odpověděla jsem stejně chladně a ani nevzhlédla od strany v knize.
"Váš kočí Vám připravil kočár. A lord Bram Vás zve na čaj, madam." odvětila skoro neuctivě služka. Zase jsem si z toho nic nedělala.
"Oznamte lordu Bramovi, že za chvíli jsem u něj, jen co se poupravím. Kočímu vzkažte ať počítá se zdržením asi okolo jedné hodiny. Večer odjíždím."
Včerejší euforie vyprchala a já se rázným krokem vydala vrátit šaty zemřelé nebožky.

Po schodech jsem vystoupala do bývalé komnaty zemřelé. Nikdy jsem příliš nemilovala schody. Zvlášť tyto typické, točité. Vždy jsem z nich pociťovala tak trochu závrať. Nicméně mě to nikterak neomezovalo. Omezení pro mě spočívala v lidech a zákonech. Ale to už asi pro většinu dnešní společnosti. Po cestě jsem poprosila nějakou mladičkou služebnou, jestli by nemohla sehnat někoho, kdo mi pomůže s šaty. Ta dívenka mohla být sotva dvanáctiletá. Hleděla na mě ještě nevinnýma očima dítěte, které o světě z hola nic neví. Byla jsem ráda, že neuvidím to až se v očích usadí ztrhanost z práce a hořké pochopení pravdy.
Nejmenná dívenka mi zavolala do pokoje Luisu. Byla jsem celkem ráda, že je to ona a ne Jane. Nezalitovala jsem ani na sekundu svého zbrklého chování a mého štěknutí, aby mě nechala být. Ona si z toho zřejmě stejně nic nedělala. Její dobrota se ani po tolika letech, co musela sloužit nezměnila.
„Pomožte mi prosím do šatů, v kterých jsem přijela.“ zašeptala jsem tiše, když vešla do pokoje. Stála jsem k ní zády a dívala se z okna.
„Ale dyť tydlety šaty Vám slušej, baronko. Vopravdu. Slušej!“ namítla nechápavě milá hospodyně.
„Děkuji, ale do hodiny odjíždím a nechci si ponechat tyto šaty. Jistě jsou pro lorda vzácnou památkou na lady Bramovou.“ oznámila jsem jí skoro tak chladně jak jsem odpovídala Jane, ale i přesto v mém hlase mohla vycítit závan vstřícnosti. Nebo aspoň já ho tam bezpečně rozpoznávala.
Luisa mi už bez řečí pomohla z šatů a pak mi pracně utahovala korzet mých původních, bílých šatů. Najednou jsem cítila to známé brnění v rukou. Věděla jsem, že se budu po cestě domů stavit ještě u jednoho domu. Luisa došněrovalo poslední nitě a já se v jejím závěsu vydala vypít si do salónku čaj s lordem Bramem.

Salónek byl zařízen do zelené barvy, živý, společenský. U stolku z tmavého dřeva seděli v křesílkách lord Bram, jeho syn a ještě jeden pán, kterého jsem v životě neviděla. Udělala jsem lehké, nic neříkající pukrle a usedla.
„Baronko, musím Vám představit svého dobrého známého pana Artura Rileyho. Artur je můj lesní. Také zajišťuje právo na mých pozemcích.“ představil mi ho mírně nakřápnutým hlasem lord Bram. Stále v jeho očích pohrávaly jiskřičky radosti.
„Je mi ctí baronko.“ vstal Riley, uklonil se mi a pak si znovu sedl ještě než jsem byla cokoli schopná říct.
„Nápodobně, pane. Akorát je mi líto, že jsem Vás nepoznala dříve, dnes bohužel odjíždím.“ pokusila jsem se o úsměv, ale evidentně mi to příliš nešlo. Cítila jsem na sobě pohled Henryho, odmítla jsem se tím směrem podívat. Vlastně jsem celý ten den o něj ani jednou očima nezavadila.
„Očekával jsem, že zde zůstanete do slavnosti, lady.“ udivil se lord Bram a jeho oči se mírně rozšířili. Viděla jsem mu na tváři obavy nad tím, jestli něco nezanedbal či mě nějak neurazil.
„Ehm, ano. Já také lorde, ovšem musím urychleně navštívit jisté své známé, a ač nerada nemohu svou návštěvu odložit.“ smutný výraz mi taky evidentně nešel. Lord Bram z toho byl upřímně zdrcený.
„A přijedete aspoň na slavnost?“ ozval se z nenadání pan Riley. Všimla jsem si jeho tázavého, pronikavého výrazu, kterým se na mě poněkud přísně díval. Měl malé oči vsazené do kulatého obličeje rámovaného vousy.
„Doufám.“ zamumlala jsem, v rychlosti dopila černý čaj a požádala služebnou, aby zanesla zprávu kočímu.