Cena lásky 1.

Anotace: Tak jsem tu po roce zase. Leží mi tu rozepsaný román, tak třebas mě publikování na Literu vyhecuje k tomu, že ho i dopíšu :) Samozřejmě romantika, láska i překážky jí kladené, vše v historickém balení :)) Budu ráda ze názory, připomínky a podobně

Běžela jsem chodbou jako smyslů zbavená a bylo mi naprosto lhostejné, jestli mě někdo uvidí nebo ne. Jistě, tohle by bylo pořádné sousto i pro ty nejotrlejší londýnské drbny, ať už ženského či mužského pohlaví. Markýza z Monthermeru pobíhá po rodinném sídle bosá, v roztrhaném župánku, s rozevlátými vlasy a zapáchá jako ovčí chlív!
Prolétla jsem západním křídlem jako bohyně pomsty, abych skryla vztek a ponížení ve svých komnatách. Byla jsem v takovém rozpoložení, že kdyby mi kdokoli ze služebnictva vstoupil do cesty, nejspíš by dostal políček. Nikdo se ovšem ani neukázal. Bylo jasné, že po takové scéně ti co byli v doslechu bleskově informovali ty co v doslechu nebyli.
Když jsem vyběhla schodištěm až ke galerii, musela jsem se na chvíli zastavit, abych popadla dech. Oči mě pálily a každé nadechnutí píchalo v boku. Skvělé! Ke všemu si ještě uženu pořádné nachlazení a budu muset dnešní večeři absolvovat s horečkou ... Opřela jsem se o zábradlí a hlavu složila na paži. Nejraději bych se rozplakala, ale ten luxus jsem si nemohla dovolit. Dobře jsem si pamatovala jednu z mála rad, které mi udělil můj otec: „Sloužící tě mohou vidět opilou, nahou, vzteklou či povýšenou, ale nikdy nedovol, aby tě spatřili zoufalou.“ I když, po dnešku už snad nezáleží ani na tomhle.

Za zavřenými víčky najednou znovu vidím ten den a to tak jasně, jako by se všechno odehrávalo přímo před mýma očima. Já, ještě rozjívené děcko s plochým hrudníkem a pihami na nose, zasmušilý otec a matka špatně skrývající vzrušení. Neohrabaně se právě ukláním starému muži v bohaté paruce, jenž na mě shlíží s jakousi shovívavostí a současně s nenasytností v očích. Pomalu mě obešel a jeho pohled jsem cítila všude. Když jsem se zvedla, přistoupil až ke mně. Promnul jeden pramen mých vlasů v prstech, pak mi nadzvedl bradu a přejel ukazovákem po hrdle až k výstřihu. Poplašeně jsem zadržela dech a on se rozesmál. „Zuby!“ poručil mi vzápětí a já, ohromena tou hrubostí, jsem dokázala jen pootevřít ústa v jakési křeči, která měla být úsměvem. Zřejmě spokojen kývl směrem k mé matce: „V pořádku. Oznamte jí mé záměry. Já se tu zastavím cestou zpět, řekněme zhruba za týden.“ Nepatrně se uklonil a bez pozdravu vyšel ven. Ano, přesně takhle vypadalo první setkání s mým budoucím manželem.

Bylo mi osmnáct a toužila jsem z celého srdce vlastně jen po dvou věcech: po penězích a po vdavkách. Všechny přítelkyně v okolí už byly vdané nebo aspoň zasnoubené. Posmívala jsem se jim, že já si počkám až na toho nejlepšího, nejurozenějšího a nejbohatšího, a v duchu se užírala závistí nad tím, že zatímco ony se už nosí městem pod čepcem, já jsem v tolika letech ještě nezadaná. Jistěže jsem i já snila o úžasném, hezkém a zábavném mládenci, jenž jednou zvedne z bláta můj kapesníček a v okamžiku, kdy se naše oči potkají, vzplane nehynoucí, vášnivá láska, která potrvá do skonání věků. Ovšem na druhou stranu, má babička Elizabeth o mně ne nadarmo říkávala: „Copak naše Sofinka, ta si bude vědět se životem rady.“ Přitom na mě vždycky mrkla, vtiskla mi do ručky nějakou minci a pošeptala mi: „Musíš vždycky koukat, děvenko, aby sis opatřila plný pytel zlaťáků!“

Možná to způsobily právě tyhle její průpovídky, ale sny o plných pytlích zlaťáků mě provázely celým dětstvím. Ve spánku jsem si s nimi hrála, rozdávala je žebrákům, házela je kolem sebe a ony cinkaly a zářily a šeptaly o blahobytu, jenž jsem nikdy nepoznala. Titul naší rodiny byl tak bezvýznamný, že budil spíš úsměv než respekt, a i když jsme netrpěli nouzí, žádný pytel zlaťáků by se u nás doma nenašel. Stačilo tedy, aby matka řekla: „Markýz z Monthermeru o tobě uvažuje jako o své budoucí manželce“, a jakýkoli mladý, zábavný mládenec s kapesníčkem byl zapomenut. Věděla jsem zcela přesně co chci – a rozhodně to bylo víc než jen kapesníček.

„Jsi si jistá?“ Tuto otázku mi otec kladl opakovaně den co den. Matka se na něj mračila, gestikulovala za mými zády, aby dceři nekazil nabízené štěstí. „Je mnohem starší než já,“ ignoroval ji otec a zkoumavě si mě prohlížel, jako by ani nechtěl uvěřit, že se tak lehkomyslně chci vrhnout do neznáma. „Jistě od tebe čeká především potomka ... ani to ti nevadí?“ ptal se opatrně. Jenže já neviděla postel a v ní svraštělé tělo svého budoucího chotě. Tam v krajkách mých představ ležel vypasený pytel plný zlaťáků, a ty tolik svítily a lákaly!
„Ono to nějak dopadne,“ odsekla jsem pokaždé otci a měla jsem pocit jak úžasně jsem dospělá, když mám víc kuráže než on. Copak nevidí, co všechno budu moci jim i sobě koupit? Copak si neuvědomuje, koho všechno budu potkávat? Že já, Sophie Brudenell, možná uvidím samotného krále Jiřího?! Přála jsem si jen jednu věc: být pryč z našeho směšného domu a skočit po hlavě do života londýnské vyšší společnosti. Ať to stojí, co to stojí.

Kdesi poblíž klaply dveře. Zvedla jsem hlavu a probrala se zpět do skutečnosti. Roztřásla mne zima a já si uvědomila, že v tomhle stavu se nesmím dát nikým přistihnout. Rozrazila jsem dveře do galerie a v běhu sledovala mozaiku parket, která se mi míhala pod nohama.
„Sophie?“
Ta otázka o jediném slovu mě zarazila v letu. Ruce se mi samy zaťaly v pěst. Kdo se opovážil? Kdo se opovážil mě takto vidět a ještě to dát najevo? Vztek mi před očima maloval červené mžitky.
„Sophie?“
Mužský hlas zopakoval mé jméno opět s otazníkem na konci, klidně a měkce, ale k hlasu pořád scházel člověk. Netrpělivě jsem dupla nohou, ale vzápětí jsem si uvědomila, že dotyčný musí být v boční chodbě, kterou jsem právě přeběhla. Vrátila jsem se pár kroků a nadechla se k tomu, co si měl vyslechnout.
„Zdravím tě,“ řekl ten muž dřív, než jsem spustila. V šeru chodby jsem ho neviděla moc zřetelně, ale jeho hlas mi přišel povědomý, stejně jako silueta a držení těla. Jméno, které se mi okamžitě vybavilo, jsem rychle zaplašila. Ale stejně jsem je nakonec váhavě vyslovila.
„Williame?“
Ozval se zvuk jako když si člověk úlevou vydechne. Tajemný neznámý udělal pomalu tři kroky ke mně a ocitl se konečně ve světle. Nemýlila jsem se. I když bylo zcela nepravděpodobné, že se ještě kdy setkáme, stál tu přede mnou. Můj bratranec William Cardigan.

Spolkla jsem své překvapení.
„Co tady děláš?“ vyjela jsem na něj a neznělo to zrovna vlídně.
V úsměvu pomalu zvedl koutek. I teď, po tolika letech, byla pod rty dobře patrná jizva, kterou jsem mu vlastnoručně vyrobila v zápalu našich dětských her. Dodávala Williamovi lehce pohrdavý výraz a já si mimochodem vzpomněla na výprask, který jsem kvůli tomuhle zranění tehdy dostala. „Pozval mě tvůj markýz,“ odpověděl na mou otázku a rázem mě tak vytrhl ze vzpomínek. Měl smůlu, že ze všech slov na světě musel říct slovo „markýz“. Vztek byl v nezmenšené síle zpátky.
„Ach, tak to tě nebudu zdržovat. Mého markýze najdeš u něj ložnici, maximálně spokojeného se svou osobou a s celým světem.“ Vyprskla jsem to na něj jako kočka a se zadostiučiněním se dívala, jak se mu úsměv vytratil z tváře.
Nejistě vztáhl ruku. „Co se děje, Sophie?“
Neodpověděla jsem a William po chvíli ruku zase svěsil. Nevěděla jsem, co bych měla říct, a někde hluboko pod mým vztekem se ozvalo cosi jako smutek. Pozorovala jsem bratránkovy prsty dotýkající se dřevěného obložení a snažila se rozpomenout, jakou barvu mívaly jeho oči, ukryté dnes za černou páskou z husté krajky. Potřásla jsem hlavou. Po překvapení a kratičkém záchvěvu radosti ze setkání se dostavila únava. Před pár lety se nám zdálo, že nám u nohou leží celý svět. Jenže osud nám šeredně zamíchal karty ... a William mi to svou přítomností znovu připomněl.

„Uvidíme se u večeře,“ řekla jsem chladně a zamířila pryč od vzpomínek, které s sebou přinesl. Po pár krocích jsem se ale otočila. Zvědavost Sophie Brudenell byla silnější než vztek markýzy z Monthermeru.
„Jak jsi mě vlastně poznal?“
William se suše zasmál: „Nu, tady by si zřejmě žádná služebná nedovolila pobíhat po chodbách bosa. Muselo tedy jít – ať už byla příčina jakákoli - o dámu. Pokud vím, v tuto chvíli jsou pod vaší střechou čtyři dámy. Neznám zatím všechny, ale troufnu si tvrdit, že žádná z nich nedokáže běžet tak rychle a s takovou lehkostí jako ty ... I když mezi námi, má milá Sophie, tomuhle zápachu prostě utéct nemůžeš.“
Zrudla jsem hanbou.
„K čertu s tebou, Williame Cardigane,“ vyhrkla jsem a než jsem si stačila uvědomit, co vlastně dělám, dupla jsem mu vší silou na nohu