Společná pomsta 35

Anotace: Tak další kousek, ale teď už jsem opravdu v krizi...

„Šéfe, že jí nebudeme oblíkat, že ne?“ zeptal se loupežník s úchylným pohledem.
„Ne, do ničeho jí neoblíkejte, ale svažte jí ruce, jedeme do tábora.“ Rozhodl jejich šéf. Loupežníci ho poslechli a svázali Zoe ruce před tělem. Pak konec provazu přivázali k sedlu jejich šéfa a sami šli za ním pěšky. Zoe se dívala na Maxe a doufala, že uvidí nějakou známku života. Jediné, co viděla, byla louže krve, která se mu tvořila u hlavy a stále se zvětšovala. Zoe se snažila v sobě rozdmýchat aspoň trošku magie, ale smutek a strach jí to nedovolili. Vzdalovali se od místa boje a Zoe pořád zírala na Maxe, dokonce i když už nebyl v dohledu. Nevnímala, kudy prošli, ani jak dlouho už jdou. Nevnímala ani to, jak na ní loupežníci sahali, cítila jen smutek. *Zemřel.* Tato skutečnost jí hluboce zasáhla a po tvářích se jí znovu rozkutálely slzy.
Došli do tábora a odvázali Zoe od sedla. Tábor byl slabý výraz- byla to pevnost. Loupežníci se utábořili ve zřícenině, která měla ještě jakž takž funkční hradby a pár zachovalých místností uvnitř kamenného hradu.
Do jedné takové místnosti Zoe hodili. Nechali jí svázané ruce a ani jí nedali nic, čím by se mohla přikrýt nebo do čeho se zabalit. Schoulila se do klubíčka a naplno se rozbrečela. Pořád měla před očima Maxovu ležící postavu a krev, která mu vytékala z hlavy. Přepadlo jí zoufalství a po chvíli už ani neměla sílu plakat. Neměla sílu na nic. Jen ležela a upírala pohled od neznáma. Hlavou se jí honily vzpomínky na její vesnici, na její mamku a na chvíle strávené s Maxem. Jen jí probíhaly před očima, ani po jedné myšlence Zoe nesáhla, aby ji na chvíli zdržela, bála se, že by se mohly roztříštit a zmizet. Jediné, co jí zbývalo v její samotě byly vzpomínky. Zoe si je nechala promítat a ani si neuvědomila, že usnula se slzami v očích. Spánek k ní byl milosrdný a nenadělil jí žádný sen- ani krásný, ani noční můru.
Ráno ji probudila facka. Zoe se probrala a zakryla si odhalené části těla. Loupežník, který stál nad ní, se ušklíbl.
„Dohodli jsme se se šéfem. Budeš nám tu sloužit, ale oblečení nedostaneš žádný.“ Koukal po ní mlsně. Zoe potlačila zaúpění a vstala. Loupežník ji přejel očima tělo a bylo na něm jasně vidět, na co myslí. Zoe cítila, že magii ještě nemá natolik obnovenou, aby je mohla pobít a dostat se pryč, takže radši jeho pohled snesla a co nejrychleji se snažila dostat z loupežníkova dosahu.
Loupežník šel za ní a vyvedl ji ven na světlo. Zoe se cítila strašně ponížená, nechtěla tam být nahá. Přistoupil k nim náčelník loupežníků a zálibně si Zoe prohlédl. *To na mě budou všichni takhle zírat?! Jestli jo, tak se teda mám na co těšit.*
„Pěkná, pěkná. V noci to vidět tolik nebylo, ale teď je její postava vidět dokonale, viď, kotě?“ přistoupil k Zoe a chytil ji za bradu. Zoe se mu vytrhla a vzdorovitě se na něj podívala, „No, ono za chvíli nebudeš takhle uhýbat. Takže zatím bez oblečení, ale nikdo se jí moc nedotýkejte, je moje. Je to jasný?!“
„Jasný, šéfe… Ale to si fakt nemůžeme ani sáhnout?“ zeptal se loupežník zklamaně.
„Nesmíte! A kdo to poruší, useknu mu hnátu!“ rozkřikl se jejich šéf a drzý loupežník se raději stáhl.
Odvedli Zoe ke studni a dali jí špinavou haldu prádla s tím, že to má vyprat. Dali jí dřevěné necky, trošku mýdla a ukázali jí šňůru, která visela mezi studnou a jedním stromem, na tu to prý má věšet.
Zoe se smutně pustila do práce- nejdřív si musela ze studně necky napustit vodou, což jí trvalo asi hodinu, protože kbelík ve studni byl malý a těžký. Mechanicky potom prala loupežníků prádlo, věšela ho a snažila se nevnímat jejich pohledy, když se nahá natahovala po šňůře. Vzpomínala na Maxe a polykala slzy. Doufala, že pokud ho někdo najde, slušně ho pohřbí a nějak ji odtud dostane. Bylo ji jedno, kdo by to byl, i kdyby to byla Alexa.
Když doprala, vylila necky do trávy a než stačila zapřemýšlet, co dál, už u ní byl další loupežník a odváděl ji k ohništi.
„Tak, holka, teď nám něco uvaříš.“ Oznámil jí a sjel jí pohledem. Zoe v tu chvíli děkovala Bohu, že tak dobře poslouchají svého šéfa.