Cena lásky 4.

Anotace: Večeře pokračuje a vztahy se vybarvují ... aneby být bohatá nemusí nutně znamenat být šťastná. Ani v Anglii 17. století.

Večer se vlekl dál a dál v jakési divné křeči. Hlava mi třeštila a nebyla jsem schopná se soustředit už vůbec na nic. Prohrála jsem tři hry piketu po sobě, což byla jasná známka toho, že něco není v pořádku.
Baronka Taynhamová se chvíli dětinsky těšila ze své výhry, a pak prohodila: „Dnes nejste jaksi ve své kůži, drahoušku, že ano?“ Její oči najednou postrádaly ten typický infantilní výraz a měřily si mě velmi pátravě. Odbyla jsem ji nějakým žertem a vyskočila od karetního stolku. Nebylo však úniku. Manželky důstojníků oblehly můj nový klavír a snažily se o čtyřhru. Ten drahocenný nástroj se nemohl bránit, a tak jedinou útěchou mi mohlo být vědomí, že to je pořád lepší, než kdyby za nástroj sedla třebas právě baronka.

Po hodině strávené ve společnosti ostatních dam mi bylo jasné, že pokud rychle nevymyslím způsob, jak odsud vyklouznout, nejspíš se zblázním nebo udělám nějakou nepředloženost. A pak mi byla jasná ještě jedna věc – že totiž slečna Hothornová je zřejmě tím nejotravnějším stvořením, jaké kdy vstoupilo pod střechu Monthermerů. Smála se všemu, hlasitě a dlouho, lačně pozorovala šperky a toalety ostatních žen, dokonce byla fascinována i vysloveně ošklivým náhrdelníkem baronky Taynhamové. Nedalo mi příliš práce zjistit, že úroveň jejího rozhledu a vzdělání je zanedbatelná, že její hra na klavír více než špatná a její zájmy prakticky nulové. Pokud jsem mohla soudit, nebavilo ji nic kromě řečí o vyšší společnosti a o módě. Legrační na tom bylo, že sama vypadala jako hastroš. Ne snad kvůli kvalitě oblečení. Spíš patřila k tomu nešťastnému okruhu žen, které nedokáží dát vyniknout ani šatům, ani doplňkům. Zkrátka – podle mě byla ošklivá, neohrabaná, nudná a prázdná. „Bože, co s ní bude muž jako William dělat?“ honilo se mi neustále hlavou.

Zatímco jsem takto uvažovala a předstírala četbu jakýchsi sonetů, posadila se vedle mě baronka Taynhamová.
„Netrapte se tím, milá markýzo,“ oslovila mě tlumeným hlasem, „to ještě nevylučuje, že má vašeho bratrance skutečně ráda a že ho může učinit šťastným.“
Kniha mi málem vypadla z rukou. Ta stará sůva má ale oči, to se jí musí nechat!
„Nevím, o čem to mluvíte.“
Položila mi svou vrásčitou ruku na paži. „Váš zájem o takovou osobu je sám o sobě nezvyklý. Celý večer ji zkoumáte, měříte a hodnotíte ... a jste přitom velmi kritická, možná až přehnaně. To ale neznamená, že váš úsudek musí být správný. Vlastně,“ baronka se pousmála, „mám spíš pocit, že si sama přejete, aby byla slečna Hothornová naprosto nepřijatelná.“
S jistou námahou jsem jí úsměv oplatila. „Myslím, že vidíte něco, co není.“
„Ale moje milá,“ uchichtla se nad šálkem čaje. „Sama víte, že v našich kruzích je pozorovací talent základem přežití. Ten váš je vskutku obdivuhodný, ale uznejte, že já, která jej cvičím a vedu k dokonalosti přes šedesát let, mám oproti vám přece jen jakýsi náskok...“.
Už jsem na víc nečekala. Vstala jsem a tleskla do dlaní: „Dámy, co kdybychom šli pánům připomenout, že jsou na světě i jiné věci než jen karty a kostky? Rozhodně by nás mohli doprovodit do zahrady, když už máme na terase připraveno malé občerstvení.“

Do pánského salónku jsem vpadla jako velká voda a rozmetala tak poklidnou atmosféru večera. Přítomní pánové neochotně uznali, že krátká procházka opravdu prospěje jejich trávení, a připojili se ke svým manželkám.
„Dokážete být velmi otravná, drahá choti,“ ulevil si můj manžel nahlas. „Mortimere, nezapomeňte, že mám u vás pět liber!“ dodal a odešel z místnosti, aniž se obtěžoval nabídnout mi rámě, neklamný důkaz, že jsem ho skutečně rozzlobila. Taky dobře, ušklíbla jsem se v duchu, a chystala se vyrazit za ostatními na terasu. Vtom jsem si všimla, že slečna Hothornová už mě dávno předběhla a celá rozesmátá se nese ven zavěšená do kapitána Torringtona. Ta bezohlednost mě napřed zarazila a následně nepředstavitelně rozzlobila.
„Slečno Elizabeth!“ štěkla jsem. „Jaksi jste pozapomněla na svého snoubence!“ Na pár vteřin jsem se kochala jejími rozpaky, jež jí zbarvily tváře do ruda. S koktáním se vysmekla Torringtonovi, který se jejímu faux pax pobaveně chechtal, a už už se vracela do salónu.
„Neobtěžujte se,“ uťala jsem břitce její snažení, „doprovodím pana Cardigana sama.“ Otočila jsem se a pohlédla na Wiliama, stojícího mlčky u křesla, v němž až doposud seděl. Přešla jsem místností až k němu a z jakéhosi náhlého popudu jsem tiše dořekla: „ ... a bude mi potěšením.“ Snad jsem tím chtěla dodat odvahu sobě, a snad i jemu.

Šli jsme pomalu a poslouchali, jak se hlasy ostatních ztrácejí v dálce. Po očku jsem si Williama prohlížela, konečně jsem měla příležitost udělat to důkladně a beze strachu z cizích očí. Rychle jsem počítala a uvědomila si, že mu teď musí být už nejmíň třicet. Za léta, co jsme se neviděli, zmužněl. Byl dobře o hlavu vyšší než já, štíhlý a vlastně dokonce hezký. Tmavé vlasy bez paruky měl svázané stužkou, světle šedý kabátec mu dokonale padl a bylo dobře vidět, jak široká má ramena ...
„Mohla bys na mě laskavě přestat civět?“ řekl najednou a já v tu chvíli leknutím zakopla o vlastní sukni. Nespadla jsem jen díky tomu, že mne přidržel.
Sebrala jsem rovnováhu a snažila se zachránit pošramocenou důstojnost: „No dovol!“
„Když chceš někoho tajně sledovat, nefuň mu pod krk jako ježek,“ řekl a usmál se. Já se naproti tomu nesmála vůbec. Taková drzost! Vztekle jsem vykročila, a tentokrát jsem už nebrala ohledy na to, že mi nemůže stačit.
Jemně mě zadržel: „Copak je?“
„Zapomínáš, kdo jsem,“ odsekla jsem povýšeně, ale jeho se to nijak zvlášť nedotklo.
„Já jsem William Cardigan a ty moje sestřenka Sophie. Nic víc, nic míň. Nezapomeň, že jsem tě vídal jezdit na koni obkročmo a střílet z praku líp než kluky.“
Řekl to s tak zvláštním smutkem v hlase, že má pýcha rázem splaskla. Nedokázala jsem se na něj podívat a hleděla do koberce: „Tamta Sophie je už dávno mrtvá. Teď je tu jen Její Milost markýza de Monthermer, která se vozí ve zlatém kočáře a o střílení tvrdí, že se jí hnusí.“
Nastalo ticho a já se proklínala za to, že jsem poslední větu vůbec vypustila z úst. Co je Williamovi do mého života? Proč by mu do něj mělo něco být?! Najednou jsem byla ráda, že je slepý, a že nemusím vysvětlovat slzy, které mi vyhrkly z očí. „Půjdeme?“ spolkla jsem tu slanou vodu. Neřekl nic, jen mi pevněji stiskl ruku. Procházeli jsme mlčky chodbou zavěšeni do sebe.
„Mám se připravit na to, že mě zavedeš na kraj schodiště, a pak do mě strčíš?“ ozval se najednou William s nádechem humoru v hlase. „Když jsi tak dlouho zticha, určitě vymýšlíš nějakou čertovinu.“
Rozesmál mě. „Ne, myslím, že bude stačit, když tě tady párkrát otočím a odejdu. Při rozlehlosti našeho sídla bude trvat týdny než najdeš cestu ven,“ opáčila jsem sladce
I přesto, že měl zakryté oči, se mu rozjasnil obličej úsměvem. „Odpověď, v jakou jsem doufal,“ utrousil. Pak mě přitáhl blíž k sobě, znovu mi stiskl ruku a naléhavě zašeptal: „Ta stará Sophie ještě není mrtvá. Ještě ne ...“. Bylo to tak nečekané, že jsem se roztřásla a vyškubla dlaň z jeho sevření.
„Co tady vlastně děláš?“ zaútočila jsem na něj i na vzpomínky, které ve mně vyvolával svou přítomností.
„Už ses jednou ptala, a já ti už jednou odpověděl.“
„Chci říct, jak to, že tě Monthermer pozval? Jen tak ho to napadlo?“
Bratrancova tvář byla najednou jako z kamene. „Zřejmě proto, že jsem ho o to požádal.“
Uštěpačně jsem se zasmála. „Tys ho po-žá-dal? William Cardigan mého dětství rozhodně nikdy nikoho o nic nežádal a myslela jsem, že se to ani nikdy nenaučí. Zřejmě jsem se mýlila.“ Chtěla jsem být jízlivá a dost dobře se mi to dařilo.
„Ano, mýlila ses!“ William rozčíleně udělal několik kroků sem a tam. „Začínám pochybovat, jestli ti v té tvé napudrované hlavě zůstal vůbec nějaký mozek! Ty dobře znáš poměry naší rodiny. Víš, že všechny naše naděje se upínaly k mé vojenské kariéře, která měla pomoct splatit dluhy a zajistit aspoň trochu jistou budoucnost. Co z těch nadějí asi tak zbylo?“ Hlas se mu třásl tím, jak se snažil nekřičet. „Kdybych padl v boji, mohl jsem matce zajistit aspoň malou rentu. Takhle jsem jen politováníhodný syn bez naděje nejen na výhodný, ale vlastně na vůbec nějaký sňatek, odsouzený spoléhat na soucit příbuzných a známých .... Bože!“
To, o čem mluvil, mi bylo jasné už dávno, ale až ten poslední výkřik mi pomohl pochopit, jak hluboké je jeho zoufalství. Zastyděla jsem se, protože jsem se ani neobtěžovala o tom přemýšlet dřív. Ano, muselo to být zlé, a pro muže s Williamovou vášní pro nezávislost dvojnásob.

„Proč jsi se neozval mně?“
William se zastavil a chvíli neodpovídal. Pak otočil tvář tam, kde mě tušil, a už opět klidně mi odpověděl: „Protože´s mi ještě neodpustila, že jsem ti nepřišel na svatbu.“
„No to máš teda sakra pravdu!“ Málem jsem se kousla do jazyka. Fasáda unylé markýzy de Monthermer dostávala povážlivé trhliny a bratránka to nejspíš bavilo.
„Co kdybychom uzavřeli příměří? Chvíli mě tu budeš snášet, dokud nenajdu jiného lidumila, který by mě strpěl pár týdnů pod svou střechou, a budeš mít klid. To snad dokážeš vydržet, ne?“ Byla to výzva, ale snad i prosba.
„Jistě, to dokážu vydržet, pane Cardigane,“ řekla jsem. „Příměří.“
S těmito slovy jsme prošli velkým francouzským oknem na terasu, kde se už ostatní členové společnosti vesele bavili. Než jsem stačila vykročit za nimi, William mě ještě zadržel a zlehka mi políbil ruku, asijako dík za doprovod. Hbitě jsem ruku vyprostila a naklonila se k němu.
„Teď opatrně, drahý bratranče. Před námi je schodiště, deset stupňů, každý asi na dvě stopy široký. Nějakých pět kroků od posledního je pak tabule.“
Will se pousmál: „Byla byste báječný průvodce slepců, sestřenko.“
„O tom nepochybuj,“ odsekla jsem, „ale to je, předpokládám, spíš poslání tvé snoubenky.“
Neodpustila jsem si tuhle malou jedovatost, protože zmíněnou osobu jsem měla přímo před očima. Vesele tlachala s madam Mortimerovou a jestli na něco myslela, pak to rozhodně nebyl její snoubenec.
Odpoutala jsem se od Williama a zamířila k hostům. Po několika krocích jsem se ale ohlédla a zvědavě čekala, co se bude dít. William opatrně nakročil na první schod ... a vzápětí zjistil, že tam žádný není. Nepatrně zakolísal, ale rychle našel ztracenou rovnováhu a začal se hlasitě smát.