Roštěnky

Roštěnky

Anotace: Je mi potěšením Vám představit Roštěnky, nejnovější počin z dílny Alex Foster inc. Enjoy!

Sbírka: Roštěnky

Helena

Ztracená ve spleti ulic brněnské části Bystrc, to jsem já, Helena Dvořáková, s kufrem jak kráva a bolavým ramenem od tašky s notebookem. Znovu parkuju svůj fialovo- černý kontejner a lovím z kapsy mobil s GPS v zoufalé snaze rozjet navigaci směrem Heyrovského 25. Že skládací papírové mapy vycházejí z módy? Královstí a půl princezny bych dala za takovou mapu!
,,Hlavně, že tě neopouští humor,“ zamumlala jsem káravě ke svému vnitřnímu já, jízlivému, ironickému, nepolepšitelnému.
Žádný signál GPS.
,,Shit!“zakleju si pěkně od srdce. Zeptat se kolemjdoucích? To by tu někteří museli být. Schovávám ten mizerný aparát a opět se chopím madla svého kontejneru, jak je přezdíváno plastovému kufru s kolečky. Výborné dopravní spojení z centra, no ano,vždyť jsem proseděla v šalinách sotva čtyřicet minut a posledních dvacet bloudím ve spleti ulic, přičemž nikde ani náznak internátu. Na tyhle poměry, nepřála bych si vidět opravdu špatnou dojezdnost.
Po mé pravici je jedna z poboček maloobchodní sítě Brněnka. Výborně, sem budu chodit nakupovat, pokud to nebude blíž k Tescu, Kauflandu a Penny Marketu na periferii, jakožto to zatím tak vypadalo.
Líně táhnu svůj kufr jako kačenku na provázku cestičkou vyšlapanou v trávě vedle pustého a zanedbaného parčíku, nacházím se mezi řadovkami, nad jejichž pravidelnými střechami visí naducaná mračna. Začít pršet, nevěděla bych, zda se smát, nebo spíš brečet, nejvíc sympatický by mi však byl hysterický smích, černé rozpuštěné vlasy, černá bunda. Emo Helena…
Ponořená do tmavých úvah však zbystřím a zaostřím na bratra v boji, kluka s krosnou, co si to s rukama v kapsách energicky štráduje přímo za roh. Přidám do kroku, kdepak chlapečku, to by bylo, abys mi utekl. Plastová kolečka kufru po polámaných dlažebních kostkách výhružně hrčí, Heleno, tohle není naše tempo a já se děsím, že nějaké upadne a já potáhnu těžký kontejner v rukách, ovšem kampak jinam by kráčel klučina s krosnou než na intr.
Dvě dlouhé šedé budovy, u svých úpatí skromně osázené zelenými smrky a s betonovou rampou místo schodiště. Navzdory pochmurnému vzhledu relativně s úlevou nadhodím notebook na rameni a drkotám s kontejnerem pěkně nahoru, kde značně pyšně trůní cedule s oznámením, že toto je opravdu Internát Josefa Kohna. Ladně jako laňka proklouznu těžkými socialistickými dveřmi a zabrousím rovnou k okénku kukaně vrátného, právě buzerujícímu nějakou holčenu.
,,Běžte se posadit, já vás zavolám!“ vyštěkne na mě, div si sklo nepoprská a holka se poplašeně přikrčí. Uraženě odtáhnu kontejner kousek vedle, troška slušného jednání taky nikoho nezabila. Rozepnu si bundu, přece jen mě ta cesta trochu zapotila a celkem bez zájmu si prohlížím interiér ,,recepce“. Kdyby mi někdo tvrdil, že se tady natáčel nějaký starý český film odehrávající se v hotelu, bez váhání bych mu uvěřila, chybí už jen štíhlá blondýnka s upištěným hlasem a švihák v kvádru a s nagelovanou pěšinkou. Všechno je tu dřevěné, lakované, stoly přikryté plastovým ubrusem s červenými a bílými kostkami a vrcholem je popelník na dlouhé stopce, avšak čistý a prázdný, nedělám si iluze, že by tu měli studenti dovoleno kouřit. Opírám se zády o zeď a prohlížím si své budoucí sousedy. Pár kluků, celkem nic moc, nevýrazné typy a od pohledu informatici, holky podobné, vyjukané, anebo s okatým sebevědomím.
,,Další!“ štěkne vrátný
Na hladce vyleštěný pult před kukaní položím papír a občanku, které sjede očima skrytýma za popelníky až nepřesvědčivě rychle a tvrdými prsty něco nadatluje do klávesnice stařičkého počítače. Z o poznání modernější tiskárny vyjede papír. ,,Tady a tady!“
Pod hlavičkou organizace provozující internát je potvrzení o ubytování a provedené platbě, čekající na můj podpis. Uchopím propisku přivázanou na provázku k okénku kukaně a rozmáchlým gestem bohéma, které si prostě nikdy nemohu odpustit, na papír věnuji svůj autogram. Děda si papír stáhne k sobě a prudce se otočí na kancelářské židli, jež pod jeho vahou zaskřípe. Z panelu s čísli a klíči vybere jeden se zelenou visačkou a hodí ho na prostor před okénkem.

Madhouse, tak se nazýval ten jediný béčkový horor, který jsem kdy viděla, a který se bohužel strefil do mých nejčernějších nočních můr s pouštěním elektřiny do lidí. Přesně jako z Madhouse vypadá chodba šestého patra Internátu Josefa Kohna a nedělám si iluzi, že by ty spodní chodby byly jiné. Bez oken tu panuje namodralé přítmí, podlaha je pokrytá kachličkami a kolečka kontejneru drncají mezi spárami.
601, 603, 605…
Moje 606 chybí. Číslování dveří musel provádět vtipálek, nedovedu si představit, proč by někdo chtěl dávat sudá čísla na druhou stranu. Z kroužku na klíčích vyberu ten větší a zkusím zasunout do zámku. Kdyby to ovšem šlo!
Chodba je tmavá, vypínač světla v nedohlednu a já jsem zoufalá, když se po pěti marných minutách situace nezmění ani s druhým klíčem. Stát tady do té doby, než přijde některá z mých budoucích spolubydlících?
Odhodlaně zaklepu kotníky prstů na 604, kde mi otevře uhrovitý klučina, sahající mi zhruba po bradu. ,,Co je?“
,,Ahoj,“ nasadím milou, hodnou Helenu v nesnázích. ,,Nemůžu odemknout, mohl bys mi pomoct?“
Nezatváří se příliš nadšeně, pravděpodobně ho vytrhuji od Wowka nebo CSka, přesto mi vezme kroužek z ruky a postaví se před 606. Klíč zasune na první pokus a ležérně odemkne.
Rozpačitě se podrbu ve vlasech. ,,Ale předtím to fakt nešlo…“
Pohled, který mi věnuje, mluví za vše, jako bych se vyžívala v tahání pařanů od onlajnovek.

Z miniaturní předsíňky vedou troje dveře, z toho dvoje prosklené. Dovtípím se, že vedou k pokojům a protože je vedle šest set šestky ještě velké Áčko, už bez nesnází odemknu hned ty první.
Nakrčím nos. Nejsem vybírá, spala jsem už leckde a tudíž jsem zvyklá na cokoliv, ale bydlet v tomhle pět dní v týdnu... Bez váhání zaberu postel u okna, v jejímž záhlaví je něco jako prádelník, leč bez přihrádek, z celé konstrukce zbyl jen dřevěný rám a čtyři nožky. Sundám si bundu a pověsím si ji na jedno ze tří ramínek ve skříni. Ticho kolem mi přijde až neúnosné a protože mě čeká vybalení celého kontejneru, z brašny vytáhnu Eduarda a napájecí kabel spolu s roztrojkou zapíchnu do zásuvky za postelí, ještě že mi bratr roztrojku vnutil a pustím si hudbu. Moji pozornost okamžitě upoutá ikona dostupných bezdrátových sítí v oznamovací oblasti, wifi byla to jediné pro, které internát měl.
Zadejte heslo do bezdrátové sítě_
,,Hm,“ zadumám se nad touhle výzvou. Kde ho mám vzít? Na webu intru se o připojování nijak dlouze nerozepisovali. Ihned zamítnu vrátného jako zdroj informací, než se na něco ptát jeho, tak zůstanu raději offline.
Zhluboka se nadechnu a zaklepu, tentokrát na 605 a modlím se, aby všichni wowkaři v Bystrci bydleli na předchozí 604. A konečně se na mě usměje štěstí, kluk, který mi otevře má sice oči schované za brýlemi, na wowkaře však nevypadá ani náhodou.
,,Ahoj,‘‘ usměji se. ,,Jaký je prosím tě heslo na wifi?“
Rozesměje se a já si hned připadám jako závislák, co chce hned po příjezdu zkontrolovat novinky na Facebooku.
,,Někde ho tady mám napsaný,“ uklidní mě vzápětí a odkráčí někam do hlubin šest set pětky, aby se za moment vrátil s útržkem papíru.
Natáhnu po něm ruku, cukne s ním. ,,Nemám jít s tebou?“
,,Umím snad opsat pár znaků,“ odseknu nevrle a chňapnu po heslu, snad až příliš prudce. ,,Za chvilku ti to vrátím.“
Poměrně naštvaná usednu k Eduardovi. Vypadám snad tak neschopně? Mávnutím po touchpadu zruším spořič, umístím kurzor do pole pro heslo a mrknu do papírku, nad jehož obsahem mi vyloženě spadne brada. Nejenže má hrubým odhadem plných osmnáct znaků, ale obsahuje snad všechny z horní řady anglické klávesnice, kombinaci velkých a malých písmen a čísla. Chvilku dumám, jestli to za trojkou je nula nebo velké O, písmo psané rukou je dost zavádějící a nakonec nad tím mávnu rukou, metoda pokus- omyl. Brzy mám plné zuby přepínání české a anglické klávesnice, díky tomu mi přepis hesla trvá třikrát tak dlouho, leč nakonec slavím úspěch- po krátkém autorizování se mi načte domovská stránka Seznamu. Než vrátím heslo sousedovi na 605, opíšu si ho do paměti mobilu. Pak otevřu okno, vzduch v místnosti si o to přímo žádá a za libozvučných tónů zprostředkovaných internetovým rádiem se pustím do vybalování.

Katka

Úplně první, čím mně můj nový přechodný domov zaujme, je pištící mužská fistule a řežba elektrických kytar smíchaná se špetkou šumu reproduktorů notebooku. Zdroj hluku, ne hudby, stojí na odrbaném pracovním stole a vedle něj je napůl vybalený plastový kufr, majitelka obou však chybí. Shodím těžkou zelenou krosnu vedle jedné ze zbývajících postelí a vyložím se do otevřeného okna.
Přímo pode mnou je asfaltová plocha bez jakéhokoliv využití, někomu se zřejmě nechtělo zastřihávat trávník. S černým humorem to ocením jako možnost přímo vybízející k sebevraždě, zoufalý studentík v depresích by nenašel lepší příležitost, než se rozplácnout na asfaltu zaručujícím okamžitou smrt. Jinak výhled nic moc, za pralesem střech a korun stromů mohu Brněnskou přehradu jen tušit.
,,Hej, kámo, nespletl sis cimru?“
Otočím se. Ve dveřích stojí s rukama v bok vysoká dívka, po jejích dlouhých černých vlasech mě u srdce píchne závistí. Nazlobený výraz v zápětí vymění za rozpačitý. ,,Promiň, myslela jsem, že- vypadáš zezadu-“
Chytnu se za ohon světlých dredů. ,,Ne, fakt myslím, že nejsem kluk.“
Na moment se zatváří rozpačitě, hned ale nabude tu sebejistotu, se kterou vešla dovnitř. ,,No, ale kdybys byla, tak mi věř, že se za tebou někde v MHD otočím,“ praví, ovšem slova, které měla napravit špatný začátek, mi moc sebevědomí nepřidají. Natáhne ruku. ,,Čau, já jsem Helena.“
Uff.
Na rozdíl od ní si odpustím rýpavou poznámku na adresu jména, se kterým si musí pěkně užít.

Za lehkého tlachání, při kterém se snažíme jedna o druhé dozvědět se co nejvíc, tedy Helena se snaží, já pouze zdvořile odpovídám, vybalím obsah krosny do skříně a samotnou krosnu postavím vedle. Helena už má vybaleno, v tureckém sedu kraluje na židli a kouká do notebooku.
,,Co máš naplánováno na odpoledne?“ zkusím.
Aniž by odtrhla oči od displeje, pokrčí rameny. ,,Surfing.“
Vyberu si zelenou sukni a černé tričko s potiskem, do kterého se nasoukám, procpání dredů úzkým otvorem chce zručnost. ,,Fakt surfuješ jo? Proto sis vybrala intr vedle přehrady?“
Helena na mě krátkozrace zašvidrá, jako by si nemohla zvyknout na prostor mimo monitor, pak se rozřehtá. ,,Ne! Prosím tě, jsem lempl na sporty všeho druhu, když vidím míč, tak si dávám ruce před obličej.“
To já taky a jsem ráda, že ta holka není ta úplně dokonalá, ale pořád mi nedochází souvislosti se surfingem.
,,Surfovat po netu,“ vysvětlí Helena. ,,Projíždět weby.“
,,Aha,“ zamumlám a s krycím make upem se zavřu do koupelny, rudá jako rajče. No tak u nás nikdo surfovat neříká, no! Prstem rozpatlám make up po kritických místech, jeden by řekl, že v devatenácti už by člověk mohl mít opět pleť jako miminko, akné nechť trápí puberťáky. Utáhnu velkou gumičku culíku a vysadím jej víc nahoru, přestože doufám, že v sukni už za kluka být omýlena nemohu. V předsíni si přehodím žebradlo, do kterého umístím mobil, nově pořízenou šalinkartu a klíče, obuji se a zavolám sbohem na Helenu, která však už opět dlí ve společnosti uječených rockerů.

S bušícím srdcem vystoupím z trojky a rozhlédnu se. Na České pod hodinami, kde je údajně jedno z nejvíce používaných míst pro setkávání v Brně, postává pár kluků a dvě spolu klábosící holky. Jsem nervózní, Luďa mne musí mít jako na dlani, zatímco já nejsem schopna ho takhle na dálku identifikovat. Počkám si, až přejede tramvaj, to by tak bylo, aby mě něco srazilo zrovna před jedním z mých nepočetných pokusů o rande. Dávám si pozor na chůzi a jednou za čas se také pokusím narovnat, první dojem tvoří značnou část dojmu celkového.
A přece jen ho poznám. Je to tím, že zbývající exempláře mužského pohlaví jsou poměrně vysoké, zatímco já už předem vím, že Luďa moc vysoký není. A taky je jediný, kdo si na vzal černou košili a do vlasů zapíchl sluneční brýle.
Usmívám se jen o něco málo rozpačitěji než při prvním setkání s Helenou.
,,Ahojky,“ podá mi ruku s pevným stiskem, zároveň však studenou a zpocenou. ,,Já jsem Luděk.“
,,Katka,“ představím se. Luděk moji ruku pustí a přejede mě pohledem, při kterém musí lehce zvednout oči nahoru. ,,Jsi krásná. Ještě krásnější, než na fotce.“
Na tenhle kompliment nic neřeknu, jen se usměji a Luděk se zařadí po mém boku. ,,Kousek odtud je fajn hospůdka,“ ukáže do některé z postranních uliček České, ve kterých jsem v životě nebyla. Luděk se mě zeptá jak se mám, co dělám, jestli se už těším do školy a podobně, na což odpovídám, také se ptám a mimo trapné tiché odmlky by se dalo říct, že se bavíme až do té chvíle, kdy zastaví před nenápadným podnikem, v jehož dveřích mi dá přednost. Překvapí mě, že si objedná kolu a ne pivo a přestože preferuji hořký mok před sladkou limonádou, dám si kolu také.
Luděk vyloví mobil z kapsy kalhot. ,,Tohle ti musím pustit, jeli jsme s kámošema na kole okolo rybníka…“
Dobrou minutu užasle naslouchám kvákání žab, které jsem poznala už při prvním tónu a Luděk se hlasitě směje.
,,Dobrý,“ zvednu palec, když mobil utiší a položí na stůl, a než přístroj vypne displej, dopřeje mi pohled na dvě nahé krasotinky v intimní póze.
Ovšem na tohle jsem alergická.
V restauraci se Luďkovi rozváže jazyk, zahrnuje mě zážitky s kamarády, kde se mu co přihodilo, jak tráví volný čas. Poslouchám ho, sem tam něco poznamenám, směji se s ním a zároveň cítím, že nemám čím přispět do jeho stejně tak monologu, protože na kole nejezdím, bowling nehraju a netrávím večery s kamarády na zlatavém moku. Vzpomenu si na jeho profil v diskuzích na lide.cz, kde jsme se seznámili, už podle fotek mne to mohlo trknout. Ale co, kolo sice nemám, ale to snad není jediné společné trávení volného času…
Přistihnu se, jak myslím až příliš dopředu a mé duševní nepřítomnosti si povšimne i Luděk. ,,Katko?“
,,Promiň,“ řeknu rychle a usměji se, Luděk mi úsměv oplatí, přičemž bohužel odkryje začernalý zub, který mu úsměv kazí.
Ze žebradla vytáhnu svůj předpotopní mobil. ,,Asi budu muset jít, ještě nemám očíháno, do kdy se podle pana vrátného můžu legálně courat venku,“ udělám narážku na pokročilou hodinu.
Luděk zaplatí a doprovodí mě na Českou, odkud mne trojka odveze na Bystrc. Oranžová záře nad stromy na Špilberku doprovází západ slunce, ale na září je ve městě stále teplo a po ulicích se courají ruku v ruce páry. Cítím se dobře, cítím se pozitivně a všechna ta nálada kolem přeskočí i na Luďka, který, v merku přijíždějící trojku, přistoupí blíž.
,,Katko?“
Podívám se na něj.
,,Bez polibku mi neutečeš,“ usměje se a nakloní se ke mně, oči plné tepla. Vědoma si trojky, která právě zastavila a otevřela dveře, nechám rty u sebe a zkazím jeho pokus a romantický polibek v zapadajícím slunci. Luděk zmateně otevře oči, ale to už s křiknutím ahoj běžím k přeplněné šalině, kde zůstanu stát u dveří, šťastná a zamilovaná.
Autor Alex Foster, 10.02.2011
Přečteno 476x
Tipy 18
Poslední tipující: Grafomanická MIA, jjaannee, Adéla Jamie Gontier, Kes, Tynna, Bernadette, KORKI, Lavinie, Lenullinka, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (5)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No moment!!! To se zamilovala tak rychle?:D Ale to nic, ni, nic, to jsem nechtěla! Alex, já jsem tak ráda, že zas píšeš další romám a že mám teď volnou hodinu a můžu číst a číst, bezvaaaa!!!!:D

25.03.2011 12:06:00 | Grafomanická MIA

ST, protožě to jinak nejde... Je tam až moc věcí připomínající mi můj život! :D A to mě sice trochu děsí, ale těším se na další!!! :)

14.02.2011 22:59:00 | Adéla Jamie Gontier

my děkujeme :-)

14.02.2011 21:02:00 | Alex Foster

Na Tvoje příběhy se holka vždycky těším. Pokaždé překvapí svou neotřelostí a originalitou, ač jsou z prostředí nám tak důvěrně známého. Jak říká Korki, jen ať nám Roštěnky vítají a dlouho zůstanou ;)

14.02.2011 11:15:00 | Kes

Vítejte roštěnky!! Udělejte si pohodlí, snad s námi dlouho zůstanete :D

11.02.2011 10:39:00 | KORKI

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí