Roštěnky

Anotace: představuji vám třetí "Roštěnku", Lucii

Sbírka: Roštěnky

Lucie

Na intr dorazím pozdě, čemuž panu vrátnému radost neudělám, když se musí kvůli mně na chvíli odtrhnout od fotbalu, který sleduje na přenosné televizi.
,,Kolik to je?“ zeptám se ve snaze naladit ho na lepší notu. ,,Osobně věřím víc Madridu, když postavil Kakáho a Alonsa vedle sebe-“
,,Tady a tady,“ ukáže mi nerudně, kde mám hodit podpis a na otázku o stavu utkání neodpoví, nejspíš mě zařadil do davu hysterických obdivovatelek metrosexuálního Cristiana Ronalda.
Přestože zásadně nepoužívám výtah, poloha mého nového kurníku v šestém patře mě od vláčení celé výbavy po schodech odradí. Jelikož modernost výtahu odpovídá modernosti intru, mám dost času si věci, jimiž jsem doslova ověnčená, sundat a protáhnout se, není nad to, prostát celou cestu ze Zlína v chodbičce vlaku a následně i dobrých čtyřicet minut z hlaváku na Bystrc. Venku je už téměř tma a nemocnici připomínající chodbu osvětluje pár zaprášených žárovek hororového typu. Šest set šestka trůní skoro až na konci chodby, těsně před kuchyňkou, kterou jen letmo obhlédnu a doufám, že nebudu mockrát nucena ji použít.
Většinu svého nákladu složím hned v předsíni vedle dveří. Mému návrhu vzdoruje jen volejbalový míč v síťce, kterému se podlaha intru nezdá dostatečně rovná a má tendence kutálet se k ledničce, nakonec ho zajistím florbalkou v pouzdru a doufám, že se o to nikdo nepřizabije. Jen s batohem na zádech rozrazím dveře áčkového pokoje.
,Ááá!“ vyjekne dívka sedící na židli u okna. Má dlouhé černé vlasy svázané do culíku a tváří se jako po zažehnaném infarktu. ,,Uff, ty jsi dobrá Kalamity Jane,“ oddechne si.
,,Promiň,“ zubím se. ,,Kalamity ne, Lucie.“
,,Helena,“ podá mi ruku. ,,Vcházíš takhle vždycky? Abych se na to mohla připravit.“
Místo odpovědi se opět zazubím a hodím batoh na poslední volnou postel. ,,Poslyš, v chodbě jsem nechala pár věcí, tak ať o to třeba v noci nezakopneš-“
Ve vlastních slovech jsem přeslechla zvuk odemykaných dveří, ale následný rachot a dívčí ječení nemohlo ani jednu nechat na pochybách. Byla jsem u dveří rychleji, než Helena. ,,Kde je tady vypínač?“
Helena však byla na rozdíl ode mě seznámena s bojištěm. Nečekaně ostré světlo nás všechny oslepilo a jako první se vzpamatovala nešťastnice na zemi. Nejspíš ve tmě zakopla o florbalku, která uvolnila míč. Dívka seděla na zemi a prohlížela si kolena. ,,Kterej vůl to sem postavil? Jestli budu mít na kolenou modřiny, tak můžu nosit sukni nejdřív na jaře!“¨
Helena zašvidrala očima ke mně.
,,Vůl,“ natáhla jsem ruku pro seznámení.
Dredařka na mne užasle zírala.
,,Lucie,“ dodala jsem. ,,Sorry.“
,,Katka,“ natáhla dlaň a já ji vytáhla nahoru. Kolena měla celá červená. ,,Já tě tak nechtěla nazvat-“
,,Ale jo, máš pravdu, musím to dát někam jinam,“ odmítnu její snahy o omluvu otitulování a Katčin výraz prozáří úsměv.

Ráno děkuji Bohu za svoji lenost, co se týče zušlechťování obličeje, protože koupelnu sdílíme ještě se sousedkami z Béčka a ty vychytralé slepice moudře vstaly dřív, aby jedna na druhou mohly volat „Ájo, můžeš!“ a zároveň zabránily nepřátelské jednotce obsadit žádoucí území. Helena je počastovala několika nevybíravými slovy, přičemž situaci vyřešila vskutku originálně- zapnula si webkameru, plně nahrazující zrcadlo. Katka s neuvěřitelně šťastným a neuvěřitelně pitomým výrazem chvíli brousila kolem, než to vzdala a raději odjela do školy.
Pozoruji Heleniny líné pohyby při nanášení mascary. ,,Ty moc nespěcháš, viď?“
,,Ještě dost času sklidit úrodu ve FarmVille,“ rozřehtá se. ,,A my máme první školní den až na devět. Chodím na IT na prumku a věř mi, že i v těch devět tam budu jedna mezi prvníma.“
,,Tou prumkou se leccos vysvětluje,“ poznamenám.
,,A kam ty chodíš?“
,,Na sportovní gympl.“
Helena věnuje pohled florbale, baskeťáku a squashové raketě opřené o skříň. ,,Tím se taky leccos vysvětluje. Proč to taháš všechno s sebou?“
Pustím se do popisování výhod vlastní výbavy, ale mám pocit, že mě Helena moc neposlouchá. ,,Můžeme si třeba někdy zajít na squash.“
Helena se zamyslí. ,,To je podobné tenisu?“
Přikývnu.
,,S tenisem mám společnou jednu věc- syndrom karpálního tunelu,“ směje se.
Tentokrát já nevím, o čem mluví.
,,To se stane, když moc používáš jednu ruku- tenistům, malířům nebo ajťákům.“
A protože se otočí zpátky k displeji monitoru, jako souhlas s mým návrhem to vzít nemohu.

Helena

Nad Lucčiným squashovým návrhem přemýšlím ještě v šalině. Tedy, ne že bych se hnala hrát něco, čím si pouze znemožním používat myš pravačkou, ale nějaký sport by to chtělo, pro zpevnění tu a tam, Luciina bezchybná figura nešla přehlédnout…
Přesně jak předpokládám, do posledním rokem kmenové třídy dorazím mezi prvními. Zaberu si lavici úplně vzadu, místo, které jsem si v prváku tvrdě vybojovala. A vlastně celý prvák byl v nečekaně bojovém typu, jakožto naivní patnáctka jsem si myslela, že to jako jediná holka v bandě kluků budu mít jednoduché. První část snu se mi nesplnila, kromě mě se do IT 1 dostala ještě Anežka, diblík s krysím obličejem a neustále odrůstající červenou barvou vlasů. Už tenkrát se ukázalo, že my dvě kamarádky rozhodně nebudeme a celé naše soužití v jinak chlapeckém kolektivu- nekolektivu se neslo v duchu drobných potyček, v nichž se vítězky střídaly. A Anežce se povedlo jediná věc, která mě ani jednou- mezi třiceti kluky si našla několik nohsledů, kterým její přízeň zvedala ego, tudíž obvykle nesedávala o přestávkách sama, ale hihňala se pěkně v kroužku. Občas jsem ji podezírala, že to dělá naschvál. A co se týče druhé části mého naivního snu- tenkrát v prváku jsem ještě netušila, že existuje markantní rozdíl mezi pubertálními dívkami a kluky stejného věku. Připadaly mi jako nedochůdčata a někteří jimi opravdu byli, jiní zase oplývali přehnaným sebevědomím, které zkoušeli na mě a na Anežce. Oběma mám trvalo, než jsme si vydobyly svoje místa v IT 1, zpětně však mohu posoudit, že se moje tvrdá dřina vyplatila, nebo alespoň zavřela pochybovačům klapačky.
Pár minut po deváté se konečně začnou všichni trousit a nemohu si nevšimnout kyselých úšklebků směřujících k již obsazenému lukrativnímu místu vzadu, leč přisednout si ke mně si nikdo z nich netroufne, protože ví, že by byli vyhozeni. Nebo v to alespoň doufám. V poslední skupince dojde i Anežka, od prázdnin nabyla ještě tvarohovější odstín pokožky, na nose jí září zrzavé pihy a před začátkem školního roku si nestihla dojít ke kadeřnici zakrýt odrost. Těsně za ní, s patnáctiminutovým zpožděním, přichází naše třídní, vysoká štíhlá čtyřicátnice, která svým ohozem příslušejícím o dvacet let mladším nechala už nejednoho studenta dospět. A současně s jejím příchodem vypínám pozornost, povídačky, nebo spíš odstrašující popisy maturity mně ani za mák nezajímají a nehodlám se jimi zabývat dříve, než to bude nutné.
Podepřu si hlavu a dívám se z okna. Je pěkné podzimní počasí a já přemýšlím, co budu celé odpoledne dělat. Samozřejmě, kodex informatika mi nedoporučuje trávit příliš mnoho času na ostrém slunci, leda tak ze šaliny na intr a tam zatáhnout závěsy, aby mi nesvítilo do monitoru.
Jako správný informatik.
Ušklíbnu se. Jako správný informatik bych se měla zašít u počítače a komunikovat se světem prostřednictvím sociálních sítí a komunikačních klientů. Katka byla včera na rande, o tom nebylo pochyb, přestože se jí ani já, ani Lucka nezeptala a bylo vidět, že přímo hoří touhou se někomu svěřit. Jak je možné, že nepříliš hezká dredařka někoho má, jen přijede do cizího města a já bez úspěchu chodím tři roky na chlapeckou školu, přičemž aspoň normálního čtvrťáka aby člověk pohledal?
Třídní odchází a jen co se za ní zabouchnou dveře, kluci vystartují a o jako o překot, nebo minimálně o židle se ženou ke katedře, kde třídní nechala papír.
,,Beru si IBM!“ vykřikne Jakub.
,,IBM!“ přidá se Petr.
,,Zamlouvám si Webstep!“
,,Já chci AT&T!“
Vrátím se do předchozí pozice. Tenhle quest jsem projela na celé čáře, třídní nám nechala na konci roku slibovaný seznam firem a společností, které nabízejí praxi, nutnou k připuštění k maturitě. Je fakt, že s IBM a AT&T se pánové vzhlédli ve hvězdách, tam budou maximálně vynášet odpad ze skartovaček. Ovšem na druhou stranu, v tom, co na mě zbude, se možná ani na skartovačku nevzmůžou.
Čekám, až se u katedry uvolní místo, fyzická síla je jediná věc, kde se s kluky nemůžu rovnat, což jen přispělo k mému odporu k tělocviku. Informatici sice nepotřebují víc pohybu, než je hodina týdně, ale i ta se dá vyplnit nenáviděným fotbalem, v kterém naštěstí přišli na to, že nejužitečnější jsem na střídačce.
Konečně. Přehlédnu Anežčin vítězoslavný úsměv, její nohsledi jí samozřejmě místo udělali a ona spokojeně odchází. Tak copak to tu máme..
Nic. Tedy, ne doslova, nějaký snaživec již zabrané položky odškrtal a úplně na spodu stránky neposkvrněně svítí Ing. Jindřich Dočekal, Počítačový servis a poradenství, spolu s adresou.
„Hello, IT. Have you tried turn it off and turn on again?“

Protože jsem žena činu, odskočím si do jedné z počítačových učeben zjistit spojení na adresu do Řečkovic, kde firma dotyčného Ing. sídlí. V zatím nepříliš úspěšném dni mám první štěstí- ještě před konečnou zastávkou vidím z šaliny nápis hlásající mi, že v suterénu ne zrovna nejnovějšího domu sídlí hledaný Počítačový servis a poradenství. Tím se mi značně uleví, cestou jsem už chytala nejčernější vize podobné veleúspěšnému hledání intru.
Zvonek bývá nad dveřmi umístěný proto, aby momentálně nepřítomnému prodavači oznámil, že vešel zákazník. Tato věc mi měla naznačit, že u pana Dočekala se věci nepodřizují žádnému řádu, neb na zvonek nikdo nezareagoval
Místnost byla tmavá a ponurá, mnohem víc bych si tam představila vetešnictví nebo antikvariát, kdyby ovšem na jediném oknu nebyla mříž, což jí dodávalo atmosféru vazební věznice. Anebo popravčí místnosti, napadne mě, takové pěkné elektrické křeslo rovnou doprostřed…
,,Přála jste, slečno?“
Otočím se. Chlápek má vytahané břicho, mastné vlasy a na ještě umaštěnějším nose brýle, přes jejichž obroučky na mě švidrá. V ruce drží pájku.
Nasadím úsměv Helenky, která něco potřebuje. ,,Dobrý den. Já jsem ze střední průmyslové školy a jsem tady kvůli stáži. Vy jste pan Dočekal?“
Přendá si pájku do druhé ruky a natáhne ke mně pravačku. ,,Tož ty jsi ta naše nová pomocnica? Pepa Kratochvíl, říkej mi Pepan.“
Dech mu zblízka páchne zvětralým alkoholem. Mírně se odtáhnu a přikývnu. Naštěstí už mi nezbývá, než jen podepsat mírně pokrčený papír, který odkudsi vyštrachá. Zdvořile se pokusit o úsměv, když Pepan vyjádří potěšení z naší budoucí spolupráce a v duchu se omlouvám pochybnostem o IBM.