Po hlavě do života, kapitola 9.

Anotace: Tomáš a jeho dívka Lucie obdrží dobré zprávy. Radost jim ale dlouho nevydrží, stačí pár slov a hádka je na světě.

Ta holka je jednoduše neuvěřitelná. Vážně, už roky jsem se tak nezasmál. A ty její grimasy, no prostě boží. Akorát škoda, že padla do spárů zrovna Karlovi. Musí to být fakt smolařka. A jak na něj zbožně vejrala. No jo, dycky si potrpěl na nevinný naivky. Je s nima míň práce.
„Mohl bys mě laskavě chvíli poslouchat?“pronikl Lucčin hlas do mých myšlenkových pochodů. Probral jsem se.
„Děje se něco?“
„Jo děje. A čemu se furt tak blbě tlemíš?“
„Jsem si jen na něco vzpomněl. Tak o co de?“
„Psal brácha,“ oznámila a držela mi před očima list papíru, jako kdyby to byla zahnívající mršina.
„Nějaká jobovka? Snad se nechce vrátit?“ zatrnulo mi okamžitě, protože Lucčin brácha toho času v zahraničí byl jediným důvodem, proč jsme měli kde bydlet.
„Naopak, byt je náš, zůstává tam na trvalo. Stačí jen podepsat papíry.“
„No ale to je fantastický.“ popadl jsem svoji zrzku do náruče a plachtil s ní po pokoji. Nějak jsem nechápal, proč se furt tváří jako kyselý zelí. Tohle byla fantastická zpráva.
„Nepůjdeme to někam oslavit?“ navrhnul jsem..
„Jasně, šla bych si zatancovat,“ souhlasila Lucka celkem nadšeně a hned začala pracovat na své přeměně z krásky na superkočku. Já to nějak moc neřešil, ani neprožíval. Prostě jsem jen vyměnil domácí šortky za černý kalhoty s fialovou košilí a na hlavě si za pomocí gelu uplácal něco, co se aspoň vzdáleně podobalo pokusu o účes. Lucie byla jako obvykle dechberoucí v černých mini šatech bez rukávů, vyčesanými kudrlinami a dlouhými náušnicemi. Když jsme přišli do klubu, hned se vrhla na parket a já šel k baru pro nějaké ty drinky. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na jedné stoličce uzřel slečnu Adrianu, sice ve velmi slušivých šatičkách, ale pořádně sdrátovanou.
Seděla před nejméně dvojitou vodkou, zírala do prázdna a nepřítomně přikyvovala drobné blondýnce. Ta ji nakonec stáhla z baru a odvedla do boxu, kde se povalovala místní elita v pěkně rozjařené náladě. Karlova banda, ale on sám kupodivu chyběl.
Ozval se zvonek a já si vzpomněl, že mám objednat sobě whisky a Lucii gin s tonikem. Jak už se to tak stává, já o vlku a vlk za dveřmi. Nově příchozí byl samozřejmě Karel, na tváři výraz přemožitele nedobytné pevnosti. Lesní víla Adriana tedy padla za vlast, či spíše do jeho postele.
Ještě horší bylo, že zamířil přímo ke mně a já na něj neměl vůbec náladu.
„Čau brácho“ plácl mě po zádech tak, jak to měl ve zvyku, „jak se vede? Koukám že něco slavíte, že by ses konečně rozhoupal k žádosti o ruku? Chomout ti bude slušet. Akorát Lucie mi bude líto, jestli řekne ano.“
„Ignoruj mě,“ doporučil jsem mu a šel najít volnej stůl. Jeden by neřekl, jak může být setkání s vlastním bratrem deprimující. Zvláště, je-li onen příbuzný úplně jiného ražení než vy. Kdybychom si nebyli tak podobní, rád bych věřil tomu, že je adoptovanej. Ale v jednom měl pravdu. Ta žádost o ruku nebyl až tak špatnej nápad. Teď, když nemusím šetřit na vlastní bydlení nebrání nic tomu, abychom se s Lucií vzali. Nejlíp bude, když se jí hned zeptám. Vrátila se celá rozparáděná z tancování, ve kterým já bohužel až takovou zálibu nenacházím, ale zato se rád kochám pohledem na vlnící se ženská těla.
„Copak chtěl, bráška?“ zeptala se kousavě a šlehla okem po Karlovi.
„Provokovat, co jinýho. Zapomeň na něj, chci s tebou něco probrat.“ šel jsem hned na věc. Bál jsem se, že pozdějc nebude Lucka v tak dobrý náladě a já bych mohl ztratit odvahu. Zhluboka jsem si přihnul a pokračoval.
„No napadlo mě, že teď když se vyřešil ten problém s bydlením, tak bychom se mohli vzít, co ty na to?“
Vteřina mi stačila k tomu, abych věděl, že jsem se neměl ptát. Nevím, proč jsem si myslel, že mi Lucie radostí padne kolem krku, až jí nabídnu sňatek. Nejspíš jsem se bláhově domníval, že na to celou dobu čeká. Jaký omyl. Nejen že nečekala, ale snad ještě nikdy v životě jsem ji neviděl tak rozzuřenou. Dokonce ani tehdy, když před lety nepostoupila do finále v jakési soutěži krásy. Teď vypadala, že se rozpíná a každou chvíli exploduje.
Chtělo se mi zbaběle zalézt pod stůl, než to přijde. A pak to přišlo.
„Teda ty jsi ale neuvěřitelnej hajzl,“ zaječela na celej lokál a pár lidí sebou škublo. Koukali na mě, jako na největšího padoucha na světě, protože Lucie se chovala tak, jako kdybych jí deset let neplatil alimenty.
„Nemůžeme to probrat doma?“ mírnil jsem ji, ale to už třískla svojí skleničkou, vyskočila od stolu a utíkala pryč. Samozřejmě jako správný provinilec jsem se rozběhl za ní, ale zmizela mi na dámských záchodech. Stál jsem za dveřma jak idiot a přemlouval ji, ať nedělá fóry. Pak se mi to rozleželo. Že bych přece jen něco zvoral? Pravda, mohl jsem ji požádat líp, někde v nějaký snobský hospodě, s prstenem v hodnotě mýho ročního příjmu a pěkně na kolenou. No jo, to jsem teda nedomyslel. Ještě chvíli jsem škemral a pokoušel se o omluvu, ale pak mě to přestalo bavit Celkem vhod mi přišla květinářka. Koupil jsem pugét jako hrom a čekal, až Lucie opustí toaletu. Dala si pěkně na čas a měla trochu červené oči. Spustil jsem znova kajícnou omluvu a předal jí kytku.
„Ty to fakt nechápeš, že ne?“ zeptala se ledově.
„Chápu, že jsem to zbabral, měl jsem tě požádat se vším všudy, co k tomu patří. Chápu, že jsi naštvaná a že už to nemůžu nijak napravit.“
„Hm, takže nechápeš nic, přesně jak jsem si myslela.“
„Tak mi to teda vysvětli.“ třískl jsem pěstí do stolu. Nesnáším, když se se mnou jedná jako s imbecilem.
„Celejch těch sedm let, co spolu chodíme čekám, že mě konečně začneš brát vážně a podporovat v tom, co chci dělat. A jediný, čeho jsem se dočkala je tvůj plán, jak mě uvázat doma u plotny a u dětí na celej zbytek života.“
Valil jsem oči jako šnek. Dělá si srandu?
Kdepak nedělá, stačilo se na ni podívat. Odpor k životu policajtovy manželky z ní přímo čišel.
„Nemyslíš, že to trochu dramatizuješ? Nikdo tu přece nemluvil o plotně a o dětech, jsme spolu dlouho, ta svatba měla být jen formalita.“
„Víš co?“ pronesla dramaticky, „V jednom máš pravdu. Jsme spolu už fakt moc dlouho.“
Než jsem stačil otevřít pusu v odpověď, stál vedle Lucie Karel.
„Smím prosit?“ uklonil se před ní a já nestačil zírat, s jakou chutí s ním odešla na parket.
Zůstal jsem sedět s otevřenou hubou a přesvědčenej, že se Lucie musela úplně pomátnout.
Nejdřív mě obviní z úplně nesmyslných věcí a pak jde ještě tancovat s někým, koho maximálně nesnáší. No jestli já ty ženský někdy pochopím, tak budu fakt oslavovat až do rána.