Po hlavě do života, kapitola 11.

Anotace: Tomáš má trable hned se dvěma ženami. Jak z toho ven?:)

„Neječ...neječ, hlavně prosím tě neječ a neboj se, to jsem zase já Tomáš,“ zachraňoval jsem situaci, když už bylo skoro jistý, že Adriana spustí virvál na celou ulici. Nejdřív úplně ztuhla a pak začala nabírat vzduch do plic. To nešlo přehlídnout ani v té tmě. Vypadala,
že mě chce snad zmlátit.
„To mě tak nenávidíš, nebo jsi jenom retardovanej? Tohle už fakt není normální.“
Musel jsem uznat, že se umí rozčilovat i potichu, když chce. V duchu jsem to ocenil, na italský scény jsem si nikdy nepotrpěl.
„Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku dorazila domů, to je celý.“
Pane bože, zač mě trestáš, že tý holce musím furt dokola vysvětlovat úplně jasný věci. Asi je natvrdlá, nebo nevím. Ok, zřejmě to nebyl úplně nejlepší nápad na ni juknout z křoví, ale tolik ošklivých slov jsem si snad nezasloužil.
„Proč si proboha nehledíš svýho. Nemáš svejch starostí dost?“ šila do mě dál.
Kdybych věděl, jak bude protivná, normálně bych se na to vybodl.
„No tak sorry, že mi nedělá dobře, když se holky v noci poflakují samotný po ulicích a neumí se ani bránit.“
Zaujala bojovný postoj.
„Chceš vidět, jak se umím bránit? Podle tebe je v pohodě se za holkou plížit a vyděsit ji k smrti, místo toho, abys jí třeba nabídl doprovod?“
„Kdybych ti nabídl doprovod, stejně odmítneš.“
„Jooo? A jak to víš?“
„Protože si nemůžeš pomoct. Máš asi nějaký výhrady k normálním chlapům.“
Popošla ke mně blíž a začala se rozhlížet na všechny strany, nakoukla mi za záda a pak i do křoví.
„Sorry,“ rozhodila rukama, „Ale já tady žádnýho normálního chlapa nevidím, ty jo?“
Hm, to mě tedy dostala.
„A proč jsi vlastně nešel se svojí holkou? O mě ses bál a o ni ne? Trochu divný.“
Fakt, ale opravdu jsem to nechtěl říct, jenže než jsem stihl zavřít pusu, bylo to venku.
„Protože Lucie odešla s Karlem.“
Najednou bylo takový ticho, že jsem se slyšel, jak dejchám.
„Proč....proč by jako odcházela s Karlem?“ vypadlo z Adriany po necelé minutě. Fascinující bylo, jak se na mě celou tu dobu dívala. Takové oči mívají poraněná zvířata.
„No prostě jsme se pohádali. Odešla s ním schválně, abych žárlil, to je celý.“ snažil jsem se situaci poněkud zlehčit, ale sám jsem si tak jistej nebyl. Znám svýho bráchu, je to všehoschopnej neřád a Lucka...kdo ví, co ji v afektu napadne. Ne že bych jí nevěřil, ale.....ruku do ohně bych za ni nedal.
„No a žárlíš?“
„To snad není důležitý, ne?“
„To teda je důležitý, ptám se proto, jestli bych měla začít žárlit taky.“ objasnila mi svoji neochvějnou logiku Adriana.
Najednou ji zajímaly moje rady, to je teda dobrý. Co jsem jí měl říct? Že by se musela užárlit, protože Karel nenechá na pokoji žádnou ženskou, co nenosí pás cudnosti? Stejně by mi nevěřila.
„Ztratil jsi řeč, nebo co? Hej mluvím s tebou,“ naléhala.
„Když ti řeknu, abys Káju pustila z hlavy a našla si někoho jinýho, poslechneš?“
„Ne.“
„Tak vidíš.“
Chvíli bylo zase ticho, ale už ne tak noční. Město se začínalo probouzet, auta jezdila častěji a nebe na východě pomalu bledlo. Dolehla na mě únava.
„No, ale pro začátek bychom mohli aspoň zakopat válečnou sekeru a dát si někde kafe, co říkáš?“ navrhl jsem a doufal, že na druhé straně fronty už panuje klid a pohoda.
Adriana váhavě kývla.
„Tak jo, můžeme si dát kafe u nás.“
O hodinu později už jsem mazal k domovu. Jaký štěstí, že dneska nesloužím, nedokázal bych dát ani pokutu za špatný parkování.
Ona to vlastně není vůbec špatná holka a ta naivita ohledně Karla ji snad časem přejde. Doufám ,že dřív, než dojde k nějakým nenapravitelným škodám.
O pár minut později mě čekalo překvapení v podobě prázdného bytu. Lucie ještě nebyla doma a mě to docela rozhodilo. Jednak jsem nechápal, o co jí jde a za druhé neměla ve zvyku se toulat po nocích beze mě. Nějak moc neobvyklostí najednou. Kdyby se mi nechtělo tak brutálně spát, asi bych nad tím ještě chvíli dumal, ale postel v ložnici vypadala tak lákavě, že jsem neodolal, přestože jsem měl v úmyslu na Lucku počkat. Usnul jsem okamžitě, ale nevím na jak dlouho, probudilo mě hlasité bouchnutí. Vzápětí se v předsíni rozsvítilo světlo a já mžoural, jako vyoraná myš. Vyhrabal jsem se z postele a otevřel dveře.
„Ty nespíš?“ divila se Lucie, jakoby nic. Ta má ale nervy.
„Kdes byla? Měl jsem o tebe strach?“
„To určitě,“ vysmála se mi.“Volala jsem, ale nikdo to tu nebral. Jo a pro tvoji informaci, byla jsem s někým, kdo nemyslí jen na sebe, bere mě aspoň trochu vážně a nepošklebuje se mým snům.“
Rozzuřil jsem se.
„Lásko, jestli snad mluvíš o mým bratrovi, tak ten má v hlavě akorát dvě věci. Holky a prachy. Nic víc ho v podstatě nezajímá.“
„Aha, tak jak to, že už nejsem přefiknutá a bez peněženky?“
„Všeho do času. On není blbej a s ženskýma to umí.“
„Víš co? Jdu spát, jestli dovolíš. Na blbý kecy fakt nemám náladu.“
Dveře do ložnice mi práskly před nosem a já se ani nesnažil vrátit do postele. Spaní mě definitivně přešlo. Vzal jsem si klíče a vypadl z bytu. Slyšel jsem totiž, že procházka před východem slunce je moc dobrá na uklidnění.