Rudé růže - 4

Anotace: ...

Sbírka: Rudé růže

Rudé růže – 4. kapitola

„Konečně!“ zavýskla Peny, seskočila z koně a rozeběhla se ke své sestře, kterou objala.
„Ahoj Peny!“ usmála se nadšeně Fredie. „Jak ses měla?“
„Úžasně!“ zasmála se Peny a objala i Krise, který stál vedle Fredie.
„Ahoj Krisi.“
„Ahoj, bez tebe se tu děti nudily!“ ušklíbl se.
„Kde jsou?“ rozhlédla se Peny kolem.
„Na zahradě Gabča a Patrik spí.“
„Tak já jdu za nimi! Mauriciusi, pojď se mnou!“ zavolala nadšeně.
„Já…postarám se o koně.“
„No dobře,“ rozeběhla se do zahrady. Proběhla několika cestičkami a potom doběhla k jezírku. Byl obklopený záhony květin a nízkými keříky. Přímo kolem hladiny byl obehnán malý plůtek, aby tam žádné malé dítě nespadlo.
O plůtek se opírala osmiletá Gábinka.
„Ahoj Gábi!“ zavolala na svou sestřičku.
Gábinka se otočila a rozeběhla se Penelopě do náruče.
„Ahoj Peny! A byla tu Verča! A Robin! A Dan!“ šveholila nadšeně.
„Jo?! Tak to je škoda, že jsem o to přišla!“
„To teda!“ přikývla Gabča.
„Půjdeš teď se mnou? Chci něco říct Fredie a Krisovi.“
Zamířili do jednoho salonku, kde Peny předpokládala, že sestru najde.
Místnost byla celkem malá. Byl v ní malý gauč a dvě křesílka natočená k oknu. Bokem ke gauči se nacházel krb, ve kterém vesele plápolal ohýnek.
Kris s Fredie skutečně seděli na gauči. Frederika si opírala tvář o Krisovo rameno a dívali se z okna.
„Ehm…“ odkašlala si Peny.
„Pojď si k nám sednout,“ vyzval ji Kris s úsměvem.
„Já…skočím ještě pro někoho,“ řekla Peny, nechala Gábinku v místnosti a vyběhla hledat Mauriciuse.
Našla ho ve stáji u koní.
„Mauriciusi,“ oslovila ho tiše.
„Peny! Lekl jsem se tě,“ věnoval jí zamyšlený úsměv.
„Co se děje?“ zamračila se.
„Nic malá, nic,“ zavrtěl hlavou a přitáhl si ji do náruče.
„Pojď se mnou nahoru. Chci o nás říct sestře,“ vzhlédla k němu a v očích měla takové nadšení, až Mauriciovi vstoupily do očí slzy.
„Dobře, pojď!“ vzal ji za ruku a šli společně do oranžového salonku.
„Sestři, Krisi… my bychom vám chtěli říct, že se budeme brát,“ řekla Peny, když vešli do salonku.
„Vážně?!“ vyskočila Fredie na nohy. Nadšeně objala Peny a potom i Mauriciuse.
„To je dobře, že jste se konečně domluvili,“ usmál se Kris. Objal Peny kolem ramen a dal jí pusu na tvář.
„Cože?“ vylekala se Penelopa.
„Je to jasné už dlouho, že se máte navzájem rádi,“ vysvětlila Fredie. „Jen jsme čekali, kdy se rozhoupete!“ zasmála se.
Mauricius k sobě přitiskl Peny, která byla úplně rudá a políbil ji do vlasů.
„Kdy bude svatba?“ zeptala se Gábinka zatím stojící opodál a sledující je s lišáckým úsměvem.
„Nevím,“ pohlédla na Mauriciuse.
„Co třeba za měsíc?“ nadhodil.
„Jo třeba,“ přikývla rozzářeně.
„Dobře. Tak se jdeme pustit do příprav, ne?“ vyšla Fredie z pokoje. Kris s Gábinkou ji následovali. Gábinka vesele poskakovala a chrlila na Krise dotazy typu, jestli může být družička, jestli Peny bude mít bílé šaty a podobně.
„Hrozně se těším Mauriciusi,“ objala ho rukama kolem pasu a zabořila mu tvář do hrudi.
„Já taky. A jsem rád, když tě vidím takhle rozzářenou maličká,“ pohladil ji po zádech.



Peny se zatočila dokolečka a snad už po sté se zadívala do zrcadla.
Na sobě měla dlouhé bílé šaty.
Spodní šaty měly dlouhé úzké rukávy s kraječkou. Svrchní měly rukávy volné a kousek pod rameny se rozšiřovaly a spadaly až skoro ke kolenům. Velmi se jí líbily.
Sukně šatů byla široká a ozdobená dalšími kousky kraječek.
Vlasy měla spletené do složitého drdolu a z každé strany obličeje jí spadal pramínek vlasů.
Na dveře někdo zaťukal.
„Dále!“ zavolala.
„Můžu princezničko?“ nakoukl Mauricius.
„Jasně, jenom….nenosí smůlu, když ženich vidí nevěstu před obřadem?“
„Do obřadu zbývají ještě dva dny,“ zaškemral.
„No dobře!“ zasmála se. Mauricius vešel a objal ji.
„Ahoj zlatíčko, moc ti to sluší,“ políbil ji.
„Děkuji,“ usmála se nadšeně.
Mauricius ji znovu políbil a pevně ji k sobě přitiskl.
„Miluju tě, andílku,“ zašeptal jí do vlasů.
„Půjdu do stáje za Sisi,“ vyvlékla se po chvíli z jeho objetí.
„A ještě se převlékni,“ mrkl na ni.
„Málem jsem zapomenula!“ zvonivě se zasmála.
„Tak já půjdu. Uvidíme se potom,“ rozloučil se a odešel.

Peny se převlékla do obyčejných žlutých šatů a vyšla z pokoje.
Zamířila do stáje a tam zalezla do Sisina boxu.
„Jsem tak šťastná Sisi,“ zašeptala kobylce do ucha.
„To je dobře,“ ozval se před ní hlas. Vzhlédla a hleděla do očí Marcuse.
Otevřel stání boxu.
„Chci s tebou mluvit,“ opřel se o dvířka.
„Ale já s vámi ne,“ vyšla z boxu a zahleděla se mu do očí. „Takže sbohem,“ otočila se a chtěla odejít.
Marcus jí však chytil, přitáhl k sobě a přitiskl jí ruku na ústa.