Rudé růže - 12

Anotace: další díl

Sbírka: Rudé růže

12. kapitola

„Jistě,“ usmál se Steven a pokrčil rameny. „S čím chceš pomoct?“
„Dracus si chce vzít moji manželku,“ vysvětlil Mauricius stručně.
Steven překvapením pootevřel pusu, Dita se zajíkla a vytřeštila na něj modré oči.
„Cože jsi říkal?“
„Dracus unesl moji manželku, Penelopu a chce si jí vzít za manželku sám.“
„Penelopu?“ zopakovala Dita.
„Ano, Peny. Pomohl bys mi ji osvobodit? Chtěl jsem ještě počkat a pomoci i zdejším lidem, ale svatba má být už zítra.“
„Tu Penelopu, která je vnučkou Karase?“
„Ano tu!“ Mauricius začínal být podrážděný.
„A je stejná jako její děd?“
„Ne, Peny je milá a hodná.“
„Víš to jistě,“ ujistil se Steven.
„Ano! Proč vás to tak zajímá?!“ vykřikl.
„Protože Karas byl vládcem této země. Dracus je jeho synovec, ale princezna Penelopa je právoplatná dědička trůnu.“
„Cože?“ pozvedl Mauricius obočí.
„Tvoje žena je právoplatnou královnou této země. Proto si ji Dracus chce vzít. Aby si udržel trůn,“ vysvětlila mu to Dita znovu.
„To není možné!“ zavrtěl Mauricius překvapeně hlavou.
„Je,“ přikývl Stefan, nejstarší z dětí. Upřel na Mauriciuse své nevinná očka a znovu přikývl.
„Pak je to, ovšem, ještě větší malér!“
„Ano.“
„Musíme něco udělat,“ prohrábl si Mauricius vlasy.
„To musíme, ale co?“
„Co třeba povzbudit ostatní obyvatele vesnice k boji?“ zeptal se Stefan, který se mezitím zvedl z postele a postavil se vedle Mauriciuse. I druhé dvě děti si přestaly hrát.
„Ale jak bys je chtěl povzbudit?“ zeptal se ho Edward.
„A co třeba básničkou?“ odpověděl Stefan otázkou. „Mám ji již dávno napsanou. Obejdeme domy, dáme ji lidem a povíme jim o princezně Penelopě a jejím manželovi. O lidech, kteří dají této zemi naději.“
Mauricius na chlapce chvíli hleděl, ale potom ho poplácal po rameni.
„Myslím, že je to dobrý nápad. Rozhodně stojí za pokus,“ pochválil ho.
Steven na svého syna hrdě hleděl.
„Dám ti tu básničku přečíst,“ odběhl Stefan.
Vrátil se téměř okamžitě a podával Mauriciusovi papír popsaný úhledným rukopisem.

Černý hrad
Tam, v dálce, hrad černý se tyčí
a v něm černý rytíř se nachází.
V tom hradě není radost, láska,
jen stesk a vztek zbyly v jeho zdech.
Tam lidé bloudí bez cíle a v očích žal mají.
Pod nadvládou rytíře,
pranic se neradují.

Avšak jednou lidé sejmou masky zloby, strachu
a vrhnou se v boj za lásku, již v srdcích nosí.
Za krásu, kterou ze vzpomínek znají
a za zem, v níž žijí.

V srdcích mají naději a touhu žít,
jež plane jasným plamenem.
Nic ho neuhasí jen rozdmýchá ve větší žár.
Ta naděje je ohněm, jež zahřívá jejich duše.
Dává jim sílu jít dál a bojovat o přežití.

Tam, v dálce, hrad černý se tyčí
a v něm, pusto a prázdno jest.
Jen vrány a havrani tam poletují a smějí se rytíři,
jenž lásku a naději podcenil.

Mauricius přečetl báseň nahlas a usmál se na chlapce.
„To by mohlo fungovat,“ prohlásil.
Stefan jen zářil a hned odběhl pro další papíry a inkoust.
„Musíme to přepsat pro vesničany,“ položil vše na stůl.
„Edwe. Lui. Pojďte to taky přepisovat,“ kývl na sourozence.
Všichni si sedli ke stolu a pustili se do přepisování básně.
Nebyla úplně dokonalá, ale neměli čas ji zlepšovat.

Konečně byla báseň opsaná zhruba na tolika papírech, aby se dostalo na každý domek ve vsi.
Všichni se zvedli a každý se vydal do nějakého domku.
I malá Luisa chodila společně s Edwardem z domku do domku, rozdávali básničku a vyprávěli lidem o naději své země. O princezně Penelopě a jejím muži Mauriciusovi.
Nakonec se všichni obyvatelé vesnice sešli na náměstí a prohlíželi si Mauriciuse.
„Pokud se chcete zbavit Dracusovi vlády, musíte mi pomoci zachránit moji manželku!“
„Ale jak víme, že tentokrát uspějeme? Několikrát jsme se pokusili…“ ozval se jakýsi muž.
„Tentokrát uspějeme!“ přerušil ho odhodlaně Stefan. „Na naší straně je láska a spravedlnost! A proč se vzdávat? Co může být horší než Dracusova vláda?“
„To je pravda!“ ozvaly se z davu vesničanů hlasy.
„Takže musíme vymyslet plán,“ ujal se slova Mauricius a objal Stefana kolem ramen.