Coffee Girl - /Daniel/ - II.

Anotace: Pokračovaní..:) Tentokrát jsem začala s Danielem, neboť mě to prostě lákalo. Dělám z něho tak trochu zaláskovaný ucho, ale mě to prostě baví, tak snad se vám to nebude příčit číst..:)

Včerejší rozporuplné pocity jsem nakonec, po uvážení, přiřadil k viróze, která na mě určitě leze. Asi chřipka nebo něco. Usoudil jsem totiž, že láska na první pohled přece jenom neexistuje. Nejsme přece v žádném romantickém americkém filmu, ve kterém se oči dvou hlavních postav střetnou a oni si jsou hned jisti, že je pro ně ten pravý, se kterým chtějí zároveň strávit celý zbytek života. Už jen proto, že nic takového se ani v mém případě nestalo. Ona se zamračila. Úsměv, jiskry v očích nebo snad zatajení dechu, což jsem, přiznejme si to, právě v té situaci očekával, jsem z její strany nespatřil. Večer v posteli jsem se rozhodl nechat to být. Do kavárny, která si získala mé sympatie, už nevkročím. A dívku, která propíchla mé srdce skrz na skrz, už nikdy neuvidím. Prostě zapomenu.
Jo, ono se to lehce řekne, ale hůř provede. Celou noc jsem probděl celkově ve třech částí. První část se skládala z představ "coby kdyby". Například co bych udělal, kdyby se na mě usmála. Šel bych k ní a frajersky se představil? Šel bych k ní a zčervenal bych studem? Nebo co by se dělo, kdyby se tak rychle nevypařila. Zíral bych na ni, dokud by stejně neutekla. Nakonec je přece jenom dobře, že prostě odešla a já se tak nemohl víc ztrapnit. Prostě zapomenout. Nemůže to být tak těžké. Látku z literatury taky zapomenu hned, jakmile se ji naučím.

Další část probděné noci patřila představám o ní. Neustále se mi zpod víček přehrával její obraz. To její úžasné tělo, půvabný obličej, roztomilý rtíky a nosánek k zulíbání. Ano, přesně tohle se mi honilo hlavou. Jako kdybych byl nějaký zaláskovaný uhrovitý puberťák. Taky jsem si za tyhle myšlenky vrazil pár facek, ale asi vás nepřekvapí, že to stejně nepomohlo a já tak znova pozoroval ty její roztomilý rtíky a nosánek k zulíbání....
A třetí, poslední část noci, jsem strávil u stolu pod rozsvícenou lampou a snažil se ty moje myšlenky zvěčnit na papír v podobě kresby. Namaloval jsem si ty její úžasné uhrančivé oči, plné červené rty, úzký roztomilý nos a krásné lesklé černé vlasy, spadané v její nevinné tváři. Načež jsem všechny ty skice vzal a schoval na nejhořejší poličku nad postelí.
Ráno v silné melancholii jsem si uvědomil dvě věci. Že na NI nezapomenu ani náhodou a že nutně potřebuji kafe! Rozhodl jsem se tedy, že se po škole v kavárně Coffeeland stavím a budu tam na ni čekat, dokud se neobjeví.

Svůj plán bych jisto jistě uskutečnil, kdybych ji samozřejmě nepotkal na chodbě v mé nové škole. U dveří ředitelova kabinetu jsem začal dosti viditelně panikařit. Srdce se mi rozbušilo, čelo orosilo a dlaně zapotili. Zase ta viróza. Viróza jménem láska. Teď už to vím. Rozhlížel jsem se kolem dokola, snažíc se najít schovku, neboť dívka se rychle a nevyvratitelně blížila. Úžasný, teď mě pozná a zase se na mě zamračí. Bude si myslet, že jsem úchylák, co na ni furt čumí. Což by si ovšem určitě myslela, kdyby si mě vůbec uráčila všimnout. Prostě a jednoduše kolem mě prošla s hlavou skloněnou k nějaké, určitě nezajímavé, knize.
Kvůli řediteli, kterého už teď nenávidím, jsem se ani nemohl podívat, do jaké třídy zajde, neboť mě neurvale vtáhl k němu do ředitelny.

„Pan Daniel Bříza.“zaskřehotal postarší mužík s brýlemi tlustými jak dno od skleněných lahví. „Jsem o vás informovaný z vaší staré školy. Pan ředitel byl velmi nerad, když od nich odešel tak pilný a slušný žák, jako jste vy. Proto vás tu co nejsrdečněji vítám a spoléhám na vás, že se budete chovat stejně slušně i zde.“uvítal mě nechutně strojeně a nuceně se usmál.

„Děkuji.“hlesl jsem.

„Zvážil jsem vaše výborné studijní výsledky a rozhodl se, že vás zařadím do třídy 4.A.“pokračoval s očima zabodnutýma v mé složce. „Ve třídě 4.A si jisto jistě najdete stejně pilné kamarády, neboť 4.A jimi překypuje.“informoval mě. „Nebudu vás nadále zdržovat. Slečna učitelka na vás čeká před ředitelnou, ta vás zavede do vaši nové třídy. Přeji hodně zdaru.“ukončil svůj proslov a rukou mi pokynul ke dveřím, aby dal jasně najevo, že jsme skončili.

„Nashle.“rozloučil jsem se a opustil místnost. Na chodbě na mě opravdu čekala nějaká příjemně usmívající žena s uzounkými brýlemi na nose.

„Ahoj. Ty budeš Daniel že? Já jsem tvoje třídní učitelka Světlana Kocurková. Vítej.“usmála se a natáhla ke mně pravici.

„Těší mě.“hlesl jsem, zaskočen jejím přátelským přivítáním.

„Mě taky. Danieli, pojď zavedu tě do třídy. Můžu ti říkat Danieli že ano?“optala se rychle.

„Jistě.“vyhrkl jsem stále zaskočen.

„Výborně. Tak pojď, ať tam nejsou ti moji uličníci dlouho sami.“pobídla mě.

Po škole jsem byl rád, že vůbec dýchám. Ukázalo se totiž, že říďa má o té jeho milované 4.A docela zkreslené představy. No docela dost. Když jsme tam s naší milou třídní vešli, bylo to ještě v pohodě, ale o přestávce jsem myslel, že nakonec emigruji do jiné školy. Sesypali se na mě jak vosy. Vyptávaly se, mačkaly se kolem mé lavice, holky ve třídě mi nabízely kousnout ze svých svačin a kluci mi z nějakého mě neznámého důvodu, dávali neustále perdy do zad.
Usoudil jsem že jediná normální osoba, se kterou jsem se v téhle škole seznámil je nakonec jen Světlanka, jak ji ti burani ve třídě nazývají. Tak tohle mě bude stát hodně úsilí zvyknout si.
Snad jediné, co mi zvedlo náladu po tomto třídním fiasku byl pohled na dívku mého srdce. Zrovna jsme s klukama, kteří se mě z jejich strany dobrovolně, z mé nedobrovolně, ujali, procházeli s jídelními tácy jídelnou, když kolem nás prošla, zahloubaná zase v té její knížce.

„Oh, Sandy.“vykřikl myslím Tomáš. „Jenom tobě patří srdce mé. Tvůj Danny.“mrkl a poslal černovlasé dívce vzdušný polibek. Ta to přešla bez povšimnutí a bez mrknutí oka opustila jídelnu. Tomášovo chování jsem neuznával, ale pravda je, že mi četl myšlenky. Jenom ji patří srdce mé.

„Hele, kdo to byl?“zeptal jsem se hraně nezaujatě, jakmile jsme si sedli ke stolu a začal vidličkou jezdit po plném talíři.

„Kdo?“prskl Tomáš s plnou pusou vařeného čehosi.

„Ta holka, co jsi ji říkal Sandy.“připomenul jsem mu.

„To byla Sandy Poláchová. Taková šprtka.“mávl s nezájmem rukou a dál se věnoval svému talíři.
Nevěděl jsem jestli mu mám jméno věřit, ale pro mě se právě tou Sandy stala, ať už se tak opravdu jmenuje nebo ne.