Louka lučního kvítí - 4.kapitola

Anotace: Mám tu po delší době pokračování, doufám, že ti co to četli, tak nezapomněli na předchozí díly. Tato kapitola je zaměřená spíše na Sofiiny vzpomínky, no uvidíte sami, když si ji přečtete. Moc jsem to po sobě nečetla, tak se omlouvám za chyby. Toť vše. :D

Mladá blondýnka seděla na lavičce v chodbě školy, kde měla sraz se svým nejlepším přítelem. Byla zrovna velká přestávka. Střetávaly se tu každý den a povídaly si. Zrovna dneska se ale chlapec opozdil.
„Sofinko.“oslovil ji úlisný hlas Tomečka. „Pojď sem k nám.“zavolal na ni přes chodbu a poklepal na místo vedle sebe. Sofie razně zavrtěla hlavou.
„Nebuď netykavka Sofie. Jen si popovídáme.“zašveholil jako k malé holčičce.
„Nech mě být.“požádala ho naléhavě.
„Nic ti nedělám.“bránil se na oko dotčeně. „Zatím.“dodal a jeho kamarádi kolem něho se rozesmáli. Mezím se zvedl a došel až k ní. Posadil se na těsno k ní a omotal ji ruku kolem ramen.
„Nešahej na mě.“sykla.
„Mě se přece nemusíš bát.“usmál se svými žlutými zuby od nikotinu.
„Já se tě nebojím.“řekla ne příliš přesvědčivě neboť se ji zatřásl hlas.
„Tak se tak netřes.“zašeptal ji těsně u jejího ucha.
„Pusť mě.“zavrčela naštvaně.
„Ale no tak.“zasmál se. „Zbytečná slova. Jen si popovídáme.“ujistil ji.
„Okamžitě od ní odstup.“ozval se rozzuřený hlas Sofiinýho kamaráda Kryštofa.
„A to mi jako říká kdo?“ušklíbl se, ale ruku ze Sofiinýho ramene preventivně sundal.
„To ti říkám já. Copak ty jsi neposlouchal, když jsem říkal, ať Sofii necháš na pokoji?“zavrčel výhružně a drapl Tomečka za triko u krku a vytáhl ho na nohy.
„Na co si to hraješ?“zasmál se Tomeček a vytvořil na obličeji posměšný škleb.
„Já na nic. Ale moc by mě zajímalo, co tímhle sleduješ.“sykl mu pár centimetrů od obličeje.
„Věčně ji chránit nebudeš.“ušklíbl se, vytrhl se jeho sevření a vydal se zpátky za svými kamarády.
„Sofie. Promiň. Drápal mě zdržel ve třídě.“omluvil se za zpoždění posadil se vedle ní na lavici.
„V pohodě.“usmála se. „Dáme si čokoládu ne?“kývla směrem k automatu s horkými nápoji.
„Jo jasně.“usmál se.
„Kryštofe?“oslovila ho tiše, jakmile se z automatu vyhoupl kelímek a do něho se začala pomalinku nalévat tekutina. Se zájmem se na ni otočil.
„Hmm?“pobídl ji, když odmlka trvale déle.
„Neměl by jsi být na Tomečka takový.“zašeptala.
„Jaký takový?“podivil se nehraně. „Já jsem na něho takový, jak si zaslouží.“bránil se pevně.
„On vážně nic nedělá. Má jen blbý řečičky.“pokračovala tiše.
„Nic nedělá?“zamračil se. „Už jenom to, že na tebe šahá a mluví mě dohání k nepříčetnosti.“vyhrkl až zoufale. „Co je Sofie?“
„Kryštofe…“sklopila zrak ke svým rukám v klíně. „Já se jen bojím, že ti něco udělá.“zašeptala. „Oni jsou tři, ty jsi jeden. Co když si na tebe někde počkají a…“zlomil se ji hlas.
„Sofie.“zašeptal a posadil se zpátky k ní. Prsty ji nazvedl hlavu a podíval se ji zpříma do očí. „Ty si myslíš, že se bojím, někoho jako je Tomeček Blbeček?“prohlásil pohrdavě.
„Měl bys.“zamračila se. „Copak, ty nevíš, čeho všeho je schopný?“zanaříkala zoufale.
„Ne.“zasmál se. „Vždyť dokáže jen chlastat a hulit a dávat rány kolem sebe.“odfrkl s pohrdáním. „Jeho ranám se lehce vyhnu.“ujistil ji něžně. Sofie se i přes starost pokusila o menší úsměv.
„Už nebudeme řešit, nějakého Blbečka ne?“usmál se a loupl ji malý polibek na pihovatý pršáček. „Tady máš čokoládu a povídej. Jak se Martínkovi líbil referát, co jsme spolu stvořili.“pobídl ji natěšeně…..


„Ahoj.“pozdravil mě tiše Viktor, jakmile usedl na židli vedle mě. Neotočila jsem se na něho. S nepřítomným výrazem jsem si neustále čmárala černou propiskou do sešitu s hlavou unaveně podepřenou o batoh na lavici.
„Jak se máš?“pokračoval ve velmi duchaplném monologu. Tentokrát nečekal na mou odpověď tak dlouho jako po pozdravu a pokračoval.
„Dívala ses včera večer na televizi?“vyzvídal. „Běžel tam záznam ze Sluha dvou pánů s Donutilem.“usmál se. „Bylo to úžasný. Viděla si to?“
„Já na tom byl i Praze v Národním. Na živo to bylo ještě lepší.“usmíval se. „Na to bych se mohl dívat pořád. Zkoušela si ten úkol z matiky? Já na něho nepřišel. Je to moc těžký…“
„O co ti jde?“přerušila jsem ho nevraživě.
„Chtěl jsem tě pozdravit.“pokrčil omluvně rameny.
„To už si udělal. Ještě něco?“zavrčela jsem. Viktorův výraz se změnil na překvapený, jako by si právě něco uvědomil a s pokrčením ramen se otočil čelem k tabuli.



VŠECHNO NEJLEPŠÍ! hlásal na zahradě transparent mezi futry. Dívka překvapeně prošla branku a zamířila ke svému domu na zahradu.
„Je tu někdo?“zavolala dívka a rozhlédla se po okolí, jestli nezahlédne někoho ze své rodinky. K domu byly přiraženy dva stoly a na bílém ubruse se vyjímali nejrůznější pochutiny. Nejvíce Sofii zaujal třípatrový barevný dort se spoustou, ještě nezapálených, svíček. Vedle něho si všimla malého vzkazu, který patřil určitě pro ni. Vždyť má dnes narozeniny.
Čekám tě u rybníka.
Potěšeně se usmála. Jeho úhledné písmo by poznala mezi tisíci. Odhodila si tašku s věcmi ke stolu a rozběhla se na smluvené místo. Jakmile se ocitla v parku, přelezla nízkou cihlovou zídku a stanula tak mezi desítkami plápolajícími světýlky. Zapálené svíčky na asfaltové cestičce osvětlovali cestu k jedné části rybníka, která byla většině utajená. Cestu k ní znalo jen málo lidí. Mezi nimi i oni dva.
„Kryštofe.“usmála se, jakmile ho spatřila na úzké lavce s nohama ponořenýma ve vodě.
„Už jsem myslel, že nepřijdeš.“usmál se a zvedl se na nohy. Pomalinku s širokým úsměvem přešel k ní. Ze země sebral obrovský puget růží a povedl ho k Sofiiným rukou.
„Ty jsou nádherné Kryštofe.“usmála se dojatě.
„Ty jsi nádherná.“opravil ji tiše. „Všechno nejlepší k tvým šestnáctinám.“sklonil se k ní a zašeptal ji do vlasů. „Moc tě miluji víš to?“
„Vím.“vydechla roztřešeně. „Já tebe taky miluji Kryštofe.“oplatila mu stejně tiše. Kryštof se ji podíval do očí a pomalinku s očima otevřenýma ji jemně políbil na rty.
„Uděláme si piknik.“vydechl ji do tváře.
„Vždyť na zahradě je spousta jídla.“podivila se Sofie.
„To ano, ale to je na oslavu. Já jsem pro nás připravil předkrm.“mrkl na ni a chytl jemně za ruku. „Pojď.“pobídl ji a vydal se k dece rozložené nedaleko rybníka. Posadili se naproti sobě.
„Máš hlad?“usmál se.
„Strašný.“přiznala se.
„Mám tu jen jahody a jiné ovoce.“prohlásil omluvně. „Ale jestli máš opravdu tak strašný hlad, můžu ti pro něco skočit.“nabídl se.
„Blázínku.“usmála se. „Miluji jahody. Dám si.“ujistila ho.
„Dobře, ale jestli tě ten hlad nepřejde, tak mi řekni Sofie, ne že budeš hladovět.“zašeptal hravě výhružně a nabídl Sofii k ústům první jahodu.

Políbili se. Jednou. Dvakrát. Pět minut. Deset minut. Jahody byly už všechny snězené. Puget růží se povaloval nedaleko deky a Sofie s Kryštofem leželi v objetí na dece a věnovali se sami sobě a tmavé obloze poseté miliony hvězd.
„Kryštofe?“zašeptala do ticha.
„Hmm?“pobídl ji.
„Pamatuješ, jak jsme se poznali?“usmála se. Přikývl.
„Nesnášela jsem tě.“přiznala.
„Já tebe taky.“zasmál se.
„Rozbil jsi mi panenku.“zamrčela hravě ublíženě.
„Já vím.“rozesmál se. „Pamatuji si to, jako by to bylo včera.“ujistil ji.
„Víš, že kdyby si se neomluvil, nebyli bychom teď spolu?“
„Vím. A jsem rád, že jsem to udělal.“objal ji a překulil se tělem na ní. Jeho obličej byl vážný. I Sofii zmizel z obličeje pobavený výraz a hleděla teď na Kryštofa s očekáváním. Vše kolem zmizelo. Houkání sovy, cvrčci v trávě, šplouchání vody, byli tu jen oni dva.
„Chtěla bych se s tebou milovat Kryštofe.“zašeptala vzrušeně.
„Chtěl bych se s tebou milovat Sofie.“zopakoval po ní.



Vyšla jsem ze školy. Na menším parkovišti jsem zahlédla auto našich. Přijeli si pro mě, aby mě dostali k té psycholožce, je mi to jasné. Nenechám ani mámu promluvit. Rychle kolem ní projdu a zalezu si na zadní sedadlo.
„Jedeme se projet Sofie.“prozradil mi táta. A že prý nejsem blázen. Chovají se tak ke mně. Jako by mi rovnou nemohli říct, že jedeme k té babě Nývltové. K té ulejvačce, co dostává peníze za nic. Tentokrát jsem nedělala scény. Tátův výhružný tón ze včerejška mi stačil k tomu, abych pochopila, že „ne“ pro něho není odpověď. Vše se opakovalo. Cesta. Ta cedule s nápisem Soukromá psycholožka Marie Nývltová. Jen já jsem byla klidná a vkročila do její ordinace s kamennou tváří. Bylo mi to jedno. Šlo jen o jedno. Přečkat tu hodinu s ní, aby měli rodiče radost a já tak doma nemusela narážet na ty jejich soucitné a nešťastné pohledy.
„Sofie.“uvítala mě s úsměvem a pokynula mi k hnědé kožené sedačce na kterou jsem se vzápětí posadila.
„Tak jak se cítíš?“otázala se mě a s propiskou v ruce a diářem na kolenou se na mě zadívala.
Nezmohla jsem se na odpověď. Pokrčila jsem rameny a unaveně si protřela oči.
„Vypadáš nevyspale.“zkonstatovala všímavě. „Ty semnou nehodláš mluvit.“všimla si mého tvrdého pohledu. Vzdorně jsem překřížila jsem ruce na prsou.
„Dobře, tak aspoň budeš poslouchat.“prohlásila spokojeně. Začínám docela dost uvažovat o tom, jestli si nezfalšovala licenci, protože takové chování je…no prostě neprofesionální.
„Hele Sofie. Máma mi řekla, že nechceš na pohřeb.“začala a přehodila si pohodlně nohu přes nohu. Zamračila jsem se a stiskla k sobě pevně zuby.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“pokračovala. „Abys později nelitovala, že jsi se s ním nerozloučila.“
Nestarej se! Měla jsem chuť zařvat. Místo toho jsem tam jen křečovitě seděla a zírala před sebe.
„Ale nemůžu tě nutit. Když se na to necítíš, tak tam samozřejmě jít nemusíš.“ujistila mě. „Rodiče to s tebou myslí dobře.“pokračovala. „Vím, že nikdo nemůže vědět co se uvnitř tebe děje, když neztratil někoho tak blízkého, ale proto jsem tu já Sofie. Semnou můžeš mluvit. Já tě vyslechnu a když ti to bude nepříjemné, rodičům o tom neřeknu.“zašveholila příjemným tónem. „Já sice také nemůžu znát, co se ti honí hlavou, nejsem jasnovidka, ale psycholožka, ale opravdu bych byla ráda, kdybys mi důvěřovala a promluvila si semnou, ať teda neberu ty peníze zbytečně.“usmála se. Nedočkala se. Bezmyšlenkovitě jsem hleděla na bílou stěnu naproti mně. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešel kluk, což jsem poznala podle hlasu. Povědomého hlasu.
„Mami, moc se omlouvám, fakt, ale spěchám na trénink a dneska je poslední termín na zaplacení toho kurzu.“promluvil kajícně.
„Viktore.“vzdychla. „Proč na to nemyslíš doma. Já má práce nad hlavu a ještě abych se starala o tvoje koníčky.“bědovala a natáhla se pro bílou koženou kabelku. Práce nad hlavu, pcha. Otočila jsem hlavu a podívala se na známou osobu. No jasně Viktor Nývlt. Že mě to netrklo dřív. Viktor se na mě překvapeně díval. Ušklíbla jsem se a zadívala se znovu do zdi. Mělo mě to napadnou ne jen kvůli příjmení, tedy to hlavně, ale taky kvůli té zřejmě dědičné, neurvalé vtíravosti. Myslím, že Viktor by mohl jít v maminčiných šlépějí, co se výběru povolání týče. Jakmile mu podala fialovou bankovku, Viktor se ještě jednou omluvil a s tichým „Ahoj.“opustil místnost.
„Omlouvám se. Syn.“usmála se. A pokračovala ve svém monologu.