Martina...

Anotace: Láska, hloupost autora, bezmoc cokli udělat pro lepší svět, ale i pro sebe sama...

Martina…

Když někdo neví co je správně a co není, dělá ukvapené závěry, já ještě rychleji, bohužel.

Takže tak, pár dnů po mých narozeninách (začátkem dubna) mi napsala holčina z Hluboček, si říkám, to je nějaký divný, mě aby psala holka, ale co, tak jsme si začali povídat, párkrát jsme si povídali na Skype, taky sem jí volal. Slíbil sem jí že koncem dubna přijedu, moc mi to nevěřila, ale nakonec, když sem jí řekl, že to mám jistý, že tam pojedeme, tak řekla dobře, tak pod sjezdovkou, třeba ve dvě.
Takže byly dvě hodiny, chvilku jsem čekal, ale vyplatilo se. Říkal jsem si, to není možný, tak krásná holka a má mě ráda, tak jsme se šli projít, trochu si popovídali, na zpáteční cestě se na chvilku zastavili a sedli si na lavičku; prošlo pár slov a pusa, pak nás to evidentně začalo oba bavit, takže jsme nezůstali u pusy, při odchodu už jsme se drželi za ruce. Na sjezdovce trail pro SNB - stůl s lavičkami, tak jsme sedli, přitulili se k sobě.
Taky jsme si vyšli až nahoru a přemýšleli o tom, jestli ty vzdálené věci na louce sou ovce, nebo balíky se slámou (ještě teď se tomu oba smějeme), prostě nám spolu bylo dobře, při cestě dolů jsme se zase zastavili u toho trailu a sedli si spolu, pak volá Jiřík, prý ,,Kdy tě máme vyzvednout?´´, Na to mu povídám ,,Tak asi v šest, to snad bude stačit´´ , nu a tak jsme spolu byli další tři krásné hodiny, jenom my dva. Pak sem už musel jet, proto jsme sešli oba dolů, dali si několik pus na rozloučenou a jel jsem…

-Když si spolu dva jenom píšou, není to jako by se viděli každý den-

Po nějaký době jen psaní si už to nebylo tak horké jako když jsme spolu byli na tom kopci…, nějak to přestalo jiskřit. Docela jsme se dohadovali o bezvýznamných věcech a nekončilo to většinou moc dobře.
V autobuse pak ke mně přisedne kamarádka, že prý jestli mi může dát pusu na tvář, řekl sem jí ,,Ne, na rty.´´, začali jsme s líbat a pak se mě zeptala jestli mám holku, já jí na to řekl: ,,Ne, nemám.´´ a tím to vlastně tak nějak začalo.
Martině jsem psal už mezitím několikrát, nejvíc o tom, jakou blbost jsem udělal, že sem ji opustil, s ní by mi bylo mnohem lépe, sice bydlí daleko, ale to by mi ani nevadilo, jen kdybych mohl být s ní. Když si představuji že někde budu s holkou, vidím jenom ji. Kdykoli se podívám na náměstí na nějakou holku, v každé druhé vidím jenom ji, Martinu, krásnější holku jsem po rtech ještě nepohladil, dívat se do jejích očí bylo něco tak krásného a já to jen tak zahodil, pro jinou, která jí nesahá ani ke kolenům a to nejen krásou, ale i tím, jaká je, jaká byla ke mně. Teď už jsou to snad jen krásné vzpomínky, se kterými budu dřív, nebo později umírat. Měl jsem slzy v očích, když sem si poprvé uvědomil co sem vlastně udělal, ne sobě, ale jí, jak sem ji mohl jen tak opustit, nestihli jsme se ani pořádně poznat. To mě bude mrzet každý den, kdy budu živ.
Jeli jsme zrovna z dovolené když, Jiřík říkal až tudy pojedeme příště, tak pojedeme na motorkách a já už viděl Martinu na motorce za mnou jak mě drží kolem pasu, jak krásná představa. Bohužel nemožná, nejen, že tu motorku nebudu asi nikdy mít, ale s Martinou už asi taky nikdy nebudu, teď už s tím ale nic neudělám. Ještě jsem ani nezačal pořádně žít a už bych to chtěl navždycky skončit…