Osud na křídlech-1.

Anotace: Ahoj:) rozhodla jsem se přidat sem jedno z mých starších dílek, které teď upravuju a dopisuju:)Vytvořila jsem si vlastní svět, jelikož nerada píšu o místech které někdo zná. Mám nápady i na další díla, tak budu ráda za jakékoliv připomínky. Coldly

Je to možná zvláštní, ale za těch posledních pár let se tady nezměnilo vůbec nic. Stojím na samotném kraji města vysoko nad zemí jako tehdy a z mého nejoblíbenějšího místa pozoruju Los Angeles, které žije ve dne i v noci. Město plné lidí, kteří pořád někam spěchají, pracují v kancelářích vysoko nad zemí a neuvědomují si, že život je mnohem kratší, než se zdá. Každou minutu a vteřinu se jim může změnit, jako mě. Nikdy jsem nevěřila, že to jde, ale život se vám opravdu může změnit od základu a vy se stanete ve své podstatě úplně někdo jiný. Na tváře mi začnou padat první letošní vločky sněhu. Jemně se usměji a nechám si ty malé kousky ledu dopadat na dlaň. Ano je to úplně stejné jako před 3 lety. Vybaví se mi přesně všechny detaily toho dne………
1.Kapitola- Už to nezměníš!

Byl říjnový podvečer a já se vydala na jediné místo, kde dokážu přemýšlet. Mám tady celé Los Angeles jako na dlani. Lehce se pousměji. Město Andělů, jak výstižné! Spíš město spěchu a neustálého života. Není ani minuta, aby neprojelo několik desítek aut a neprošlo dalších několik desítek lidí! Proto ho pozoruju, nejraději odtud. Zavřu oči a zaposlouchám se do ruchu velkoměsta. Na tvář mi dopadnou první vločky sněhu. Tak přece! Konečně začne mnou dlouho očekávaná zima. Miluju to! Všude je nádherně bílo a takový ten klid kdy všechno kolem spí.
Stála jsem tam až do úplné tmy a pak se vydala domů. No nevím, jestli je to domov v pravém slova smyslu. Bydlím s tetou a strejdou v jednom z rodinných domků na kraji města. Opravdu si nemůžu na nic stěžovat, mám v podstatě vše, co chci, jenže mi něco chybí. A to mí rodiče. Teta Sam tvrdí, že zemřeli při autonehodě těsně po tom, co jsem se narodila a tak mě do péče dostali oni. Za těch devatenáct let jsem se stala skoro jejich dítětem.
Už z dálky zahlédnu náš dům, protože jediný z celé ulice svítí do dálky. Světlo je rozsvíceno snad v každém pokoji přízemí. Když přijdu blíž v obývacím pokoji zahlédnu z ulice mnohem více osob než je teta a strejda. Ale co tady můžou chtít? Vždyť je osm večer tak co tady dělá někdo cizí?! A nebo, se mi to zdálo a nikdo tam kromě těch dvou není?
To, že se mi to nezdálo mi potvrdí cizí hlasy, které zaslechnu z obývacího pokoje. Rychle si sundám kabát a tiše se přesunu do obýváku, kde sedí nějaký cizí muž a žena. Oba něco řeší s mými skoro rodiči a když mě zahlédnou debata utichne a všechny oči se zastaví na mě.
„Dobrý večer.“ Opravdu nechápu co se děje. Teta sedí na židli jako hromádka neštěstí a její obličej je opravdu vážný s bolestným výrazem a ten strejdův na tom není o moc lépe.
„Stalo se něco?“ zeptám se tiše a ti cizí lidé se na mě usmějí. Ta menší blondýnka s modrýma očima jako studánky se na mě usměje a muž také blonďák ale se zelenýma oči mě dokonce pozdraví.
„Ahoj Angel.“
„Ahoj Ang, prosím posaď se, musíme si nutně promluvit.“ Promluví teta třesoucím se hlasem. Posadím se na sedačkou naproti všem.
„Můžete mi vysvětlit, co tady dělají ti cizí lidé, kteří znají mé jméno a co se vůbec děje?“
„Víš Ang, to co se teď dozvíš ti nejspíš změní život a my chceme abys věděla, že tě máme pořád rádi ať se rozhodneš jakkoliv.“
Ano strejda sice zněl vážně, ale to že to bude až tak vážné jsem si představit nedovedla.
„No Angel já jsem Monica a tohle je Adam.“
„Fajn a řeknete mi už konečně, o co tady jde?“
„Ty nejsi obyčejný člověk Ang. Vlastně ani být nemůžeš. Ať už to zní jakkoliv divně ty jsi anděl.“ Řekne Monica tiše a já se uchichtnu.
„No samozřejmě! Jmenuju se tak.“
„Ne ty to nechápeš. Před dvaceti lety se tvůj otec a syn naše vládce oženil s tvou matkou.On byl anděl a ona jen obyčejný člověk. Ty ses měla stát později královnou. Jenže padlí andělé tě chtěli získat, aby se dostali k moci. A tak se rozhodlo že pro tebe bude lepší být ve světě lidí kde tě nenajdou. Tvá matka se samozřejmě rozhodla, že se tě raději vzdá, než bys měla zemřít. Chodila tě do tvých pěti let každý den kontrolovat a byla pořád s tebou. Jenže pak se chtěli padlí dostat k tobě. Tví rodiče se tě snažili chránit a bohužel oba zemřeli. Jenže když je našli, přišlo se na to, že tvá matka byla čarodějka, ne jen člověk, což znamená že jsi napůl čarodějka a napůl anděl. Máš mnohem větší schopnosti než kdokoliv jiný a proto tě teď musíme vzít sebou! Padlí andělé ví že bys už mohla nastoupit na trůn a budou se tě snažit získat jen proto aby měli moc a tebe pak zabili. Ang ty jsi v nebezpečí, a proto musíš jít s námi.“
„Moment, vy mi tady tvrdíte že jsem anděl a čarodějka a vy jste andělé a chcete mě zachránit před jinými anděly?“ Vyhrknu jedním dechem a nevěřícně na ně zírám.
„Přesně to chceme.“
„Takže vy jste ti andělé, co létají, opatrují lidi a pomáhají jim?“
„Ano umíme létat, ale jinak s anděly s televize a knížek nemáme nic společného. Někteří jsou andělé osudu a ti pomáhají lidi udržovat na jejich cestě, pak tu jsou Padlí andělé a to jsou ti co porušili nějaká pravidla a v podstatě anděly nejsou, ale už nemohou být ani lidé. No a pak jsme tu my. Dohlížíme na všechny a sloužíme našemu vládci. A teď je náš úkol dovést tě k nám a zařídit aby se ti nic nestalo.“
„Vy jste se snad zbláznili.“ Zařvu nevěřícně a celá se rozklepu.
„Já nejsem anděl, jsem jen obyčejná holka, které rodiče zemřeli při autonehodě.Pochopte to!“
„Ang, je to tak jak ti říkají. Snažili jsme se tě chránit, ale teď už to nedokážeme. Musíš jít s nimi. Tohle už prostě nezměníš.“ Zašeptá teta a mě vhrknou do očí slzy. Dojde až ke mně a obejme mě.
„Já vím, že je to těžké, ale nejlepší bude, když půjdeme hned.“ Ozve se Adam. Pomalu vstanu a oba mé nejbližší obejmu a se stékajícími slzami po tváři odejdu do svého pokoje, kde si sbalím jen ty nejnutnější věci. Fotku, stojící na mém nočním stolku vezmu do ruky a prohlížím si mé rodiče, co mě drží v náručí. Přejedu prstem po jejich obličejích a vložím ji do tašky. Mlčky dojdu dolů, kde už všichni čekají v chodbě.
„Sam mám tě ráda a neboj, jednou se vrátím. Sem vám oběma strašně moc vděčná co jste pro mě udělali.“ Oba dva mě obejmou a lípnou pusu do vlasů.
„My tebe taky holčičko.“ Oba mě se slzami v očích vyprovodí ven, kde si nasednu do černého bmw a naposled se podívám na místo, které pro mě do teď bylo domovem.
„Kam to vůbec jedeme?“
„Do Andélije. Je to na území Los Angeles jen v jiném světě. Našem světě.“ Vysvětlí Adam a v té chvíli dojedeme k jednomu z lesů. Projedeme nějakou cestou, na jejímž konci je obrovská brána. Jakmile se přiblížíme, brána začne zářit.
„Vstup do našeho světa.“ Okouzleně zírám na něco tak úžasného jako je vstup do jiného světa.Autem projedeme branou a po chvíli jízdy v úplné tmě se vynoříme na lesní cestě dost podobné té v Los Angeles.
Všude okolo je také sníh a připadá mi, že mnohem bělejší a krásnější než u nás. Jedeme mlčky asi dvě nebo tři hodiny, nevnímám čas jen, okolní přírodu, která je úplně jiná, ale přesto tak stejná jako v lidském světě. Vyjedeme na kopec, ze kterého se mi otevře pohled na nádherný hrad obklopený lesem a spousty luk. V dálce za ním malé a větší domky tvořící město andělů. Je to opravdu nádhera.
„Vítej v Andélii Angel. Tohle je tvůj domov.“Rozhlížím se všude kolem a snažím se vstřebat to, že tohle je můj domov, můj svět a hlavně můj nový život.
Cesta k hradu netrvá zas tak dlouho a než se vzpamatuji, auto zastavuje u vchodu do hradu. Nějaký starší pán mi otevře dveře a mile se na mě usměje.
„Vítejte slečno Angel, velice rád vás opět vidím. Jmenuji se Samuel.“ Galantně mi pomohl vystoupit z vozu a společně s Adamem a Monicou jsme ho následovali do obrovského domu.Ihned po vstoupení do opravdu obrovské haly, jejíž dominantou bylo točité schodiště, jsem si připadla jako bych se ocitla v opravdu úplně jiném světě. A hlavně jako bych se vrátila v čase. Na první pohled bylo znát, že se snažili zachovat historii a starobylost tohoto hradu.
„Slečno Jacobsnová, já jsem Emily, hospodyně a taková paní pro všechno, kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct.“ Malá, baculatá asi šedesátiletá paní, ze které vyzařuje dobrá nálada už z dálky, mi navodí pocit prázdnin u babičky.
„Ang, pojď, představíme ti tvého dědečka a našeho pána.“ Táhne mě za ruku Adam. Po chvíli zůstaneme stát před obrovskými dveřmi. Zhluboka se nadechnu a kouknu na Adama. Jeho povzbudivý pohled mě sice nijak neuklidní, ale jsem ráda že je tady. Dveře se otevřou a my vejdeme do velkého salónku. Na pohovkách sedí nějací muži a ženy. Nikoho z nich neznám a musím přiznat, že nikdo z nich nevypadá zrovna mile.
„Angelo! Konečně zase doma.“ Přistoupí jeden z mužů těsně ke mně a obejme mne.
„Já jsem Patrik, tvůj dědeček a král toho všeho.“ Hned jak se ode mě odtáhne, si jej pořádně prohlídnu. Vysoký starší, ale přesto velice galantně upravený a oblečený muž se na mě dívá takovým nějak přísným a zkoumavým pohledem. Šedivé vlasy má sčesané dozadu a na tváři s velmi tvrdým rysy mu kolem úst rostou pěstěné vousy.
„Samozřejmě chápu, že je to pro tebe nezvyklé a nové, ale budeš si muset zvykat. Řekne tak příkře, až mě zamrazí.
„Mimochodem tohle jsou členové rady,“ Postupně mi je představí, jenže jejich jména nějak nevnímám.
„ no a Monicu s Adamem už znáš. Monica ti ukáže tvůj pokoj a pokud budeš mít nějaký problém obrať se na Emily. No a teď už běž, mám tady ještě nějakou práci.“Ani nestihnu mrknout a už jsem venku na chodbě. Monica mě vede po točitých schodech z haly do nějaké chodby ze které vedou jakoby odbočky do dvou křídel.
„Ty máš pokoj tady v pravém křídle a služebnictvo v levém.“ Vysvětlí jasně a krátce.
„No a tohle je tvé nové království.“ Vejdu do světlého pokoje jehož dominantou je obrovská postel. Vedle dveří šatní skříň a sedačka. Napravo zase další dveře, nejspíš do koupelny. Všechno vypadá moc hezky jenže tak nějak cize.
„Víš co Ang, zatím si vybal a zabydli se tu, já ti dojdu pro nějaké jídlo.“ Vyběhne z pokoje jako blesk. Asi je normální tady takhle odcházet.
S vybalováním věcí sem hotová raz dva a po horké sprše si sednu ke stolu, kde už mám nachystaný plný tác jídla.
„Monico, prosím pověz mi něco o tady tomhle všem.“ Pohodlně se usadí naproti mně a zhluboka se nadechne.
„A co by tě zajímalo?“
„No třeba proč se mě snažíte chránit a vůbec před kým?“
„Ang ty jsi něco jako žezlo,chápeš? Kdo ho má v ruce vládne. Patrik se tě už od malička snažil chránit před vším zlem. Ano dařilo se mu to do doby než Padlí andělé zjistili, že si něco víc než jedna z nás. Chtěli se tě zmocnit, aby ovládli svět a všichni jim sloužili. Nejen my, ale později i lidé. Tohle Patrik nemohl připustit a tak se rozhodli ukrýt tě ve světě lidí. Bylo v podstatě fajn až do teď. Dospěla jsi a nyní když je ti devatenáct můžeš převzít plnou moc nad svými schopnostmi. A oni toho chtějí využít. Proto, jsi tady. Tvůj dědeček se tě snaží jen chránit.“
„No nevím jestli mě ten můj dědeček má zrovna v oblibě.“ Kysele se ušklíbnu při vzpomínce na velmi strohé jednání.
„Neboj se, není tak špatný, jen si na sebe musíte zvyknout.“ Usměje se a zadívá se někam za mě. V očích se jí najednou objeví smutek a bolest. Ohlédnu se a kouknu na fotku stojící na nočním stolku.
„Máš děti?“ zeptám se potichu a vyruším jí tak z jejího tranzu.
„Měla jsem rodinu. Udělala jsem chybu a pykám za ní dodnes.“ Sklopí hlavu a já vidím jak se jí po tváří kutálí slza.
„Vzala jsem si člověka. Byl hezký, chytrý, hodný a pozorný. Vzali jsme se a já porodila holčičku. Byla asi tak stará jako ty na té fotce, když oba zemřeli. Jenže nejhorší na tom bylo, že tehdy jsem ještě byla andělem osudu a ten jejich byl v mých rukách. Musela jsem se dívat na to, jak umírají a ještě zařídit, aby se to vůbec stalo. Jen proto, abych mohla být dál andělem, jsem obětovala svou rodinu a své dítě.“ Řekne sotva slyšitelně.
„A dneska by ses rozhodla jinak?“
„Dneska bych se stala člověkem a žila s nimi spokojený život plný radosti. Víš Ang i andělé dělají chyby.“ Lehce, ale přesto pořád smutně se usměje a pomalu vstane.
„Myslím, že dneska už toho bylo dost, měla by ses pořádně vyspat. Dobrou noc.“
Pomalu odejde a já si po dlouhém dni lehnu do postele a pořád přemýšlím nad tím, co mi Monica řekla. Ani to nestihnu pořádně probrat a spím jako dřevo.