Osud na křídlech-2.

Anotace: TAk po dlouhé době další díl:)

2.Kapitola- Mě budeš poslouchat!
Ráno, se vzbudím opravdu brzy. Na nástěnných hodinách je něco kolem šesté. Pomalu se vyhrabu z postele a kouknu se z okna. Venku je nádherné zimní počasí a vločky sněhu poletují krajinou. Musím se usmát, nevím proč, ale dělám to tak vždycky, když vidím malé kousky ledu hrát si na honěnou. Ranní sprcha mě samozřejmě probere úplně a ze skříně vytáhnu tmavé džíny a šedý svetr, pod který si natáhnu čistě bílé volné triko. Změřím se v zrcadle od hlavy až k patě. Dlouhé a vlnité zrzavé vlasy mám stáhnuté, ostatně jako pokaždé, v ledabylém drdolu. Jemné, ale viditelné pihy na nose se dnes ani nesnažím maskovat, proč taky? A řasy nad zelenýma očima jen obtáhnu řasenkou. Postavu bych řekla, že mám víc než průměrnou a nesnažím se ji nijak upravovat oblečením. Prostě volné a pohodlné oblečení je nejlepší.
Z úvah o mém vzhledu mě vyruší několik hlasů jdoucích po chodbě kolem mého pokoje. Mezi nimi poznám Monicu, ale ty ostatní nevím kam zařadit. Vyjdu tedy ven a pomalu se dostanu do velké haly. Všechno kolem je opravdu zařízené jakoby v rytířském stylu, ale přesto tak nějak moderní a hezké.
„Dobré ráno Emily, prosím tě ukážeš mi kde je kuchyň? Mám už docela hlad.“ Jako vždy usměvavá Em mě zavede do kuchyně a začne chystat palačinky. Povídáme si spolu a smějeme se. Vyprávím ji, jak to chodí v lidském světě a jak tak zjišťujeme je to hodně podobné jako tenhle.
„Dobré ráno. Vyspala jsi se dobře?“
„Vyspala a co ty?“ Adam se jen usměje a když se k němu nakloní pro mě neznámá černovlasá dívka a políbí ho, je mi naprosto jasné že, spíš nevyspal. Monica dorazí o chvíli později s nějakým dalším mužem.
„Ang, tohle je Tomas, můj bratr. Dneska musíme s Adamem něco vyřídit, takže tě má na starost dneska on.“ Je fakt pěkný. Špinavý blonďák s hnědýma očima a takovými jemnými, ale přesto mužskými rysy. Pod oblečením se mu jasně rýsují svaly.
„Moni proč na starost? Dokážu se snad o sebe postarat sama ne?“ Usměju se, ale vypadá to že to tak připadá jen mě.
„No náš pán si to nemyslí, a je radši když tě bude někdo hlídat.“ Lehce se zamračím. Připadám si spíše jako nějaký vězeň.
Po snídani se vydám opět do svého pokoje a z pozorování zimní vánice mě vyruší zaklepání. Nijak nereaguju a za pár vteřin vidím ve dveřích Tomasovu hlavu.
„Můžu dál?“
„Ty mě musíš hlídat i v pokoji?“ Ušklíbnu se a on se jen zasměje.
„Ne to opravdu nemusím, ale chtěl jsem se tě zeptat jestli nechceš ukázat celý dům a pokecat si. Víš, docela se nudím.“
„Tak jo.“ Pomalu vstanu a následuju ho na prohlídku hradu. Než projdeme všechny místnosti a chodby uběhne víc než hodina. Musím přiznat, že je mi sním dobře a skvěle se sním povídá.
„No a tohle je knihovna. Chodím sem fakt rád, nikdo tě tu neruší a ty máš čas na své myšlenky.“ Obrovská místnost má po obvodu všech čtyř stěn knihovny od stropu až k zemi a ty jsou přeplněné knihami. Uprostřed místnosti stojí dřevěný stůl a dvě pohovky kolem nedodávají knihovně útulnost.
„No doufám, že jsem tě moc neunavil nebo snad neunudil.“ Začne se smát. Má opravdu krásný úsměv a ještě hezčí rty.
„Ne, určitě ne jsem moc ráda, že si mě tady provedl a tak hezky jsme si popovídali. Tak a co je na plánu teď?“
„Volná zábava. Sejdeme se u oběda.“
Vydám se tedy do svého pokoje a začtu se do jedné z knih, které mi dala Monica. Příběh mě zaujme natolik, že na oběd dorazím pozdě a všichni kromě Adama a Monicy už sedí u stolu. Dokonce i Patrik.
„Jdeš pozdě.“ Oznámí mi chladně a přitom mě provrtává nepříjemným pohledem.
„Já vím a omlouvám se.“ Pípnu a radši si rychle sednu.
„Tak ať se to laskavě příště neopakuje.“ Radši se rychle pustím do jídla, samozřejmě výtečného a celý oběd strávíme v tichu.
Odpoledne bouře ustane a venku je opět hezké počasí. Vydáme se s Tomem tedy na menší procházku do okolí hradu. Venku je opravdu krásně a ptáci zpívají. Počkat ptáci zpívají? Vždyť je zima.
„Tome? Jak je možné že zpívají ptáci, je přece zima.“
„To je sice pravda, ale jsi v Andélii. Tady je možné všechno. Pojď, něco ti ukážu.“ Usměje se, chytne mě za ruku a vede někam do lesa. Najednou se před námi otevře mýtina s tůni, do které padá vodopád z jedné skály. Mýtina je pokrytá trávou, ne sněhem a všude kolem je život. Zírám doslova s otevřenou pusou.
„To je nádhera.“ Zašeptám a zády se opřu o Tomasův hrudník. Je tak tam stojíme a já si vychutnávám pohled na něco tak neuvěřitelného, jako je část léta v zimě. Stojíme tam takhle ještě dlouho a po menší procházce se vracíme opět na hrad.
Na chodbách panuje zmatek a lidé pobíhají sem a tam.
„No ty jsi se snad, zbláznil, nemáš náhodou zakázáno ji kamkoli brát?“ Zasyčí Monica rozzuřeně na svého bratra a z očí ji šlehají blesky.
„Myslel jsem, že malá procházka nevadí, byli jsme jen v lese.“ Opáčí klidně, ale Monicu to rozzuří ještě víc.
„Až se to pán dozví, zabije tě.“ Jen koukám z jednoho na druhého a nechápu co se děje.
„Pojďte, chce vás vidět. Hned!“ Řekne Monica napruženě a vede nás chodbou do salónku. Pokloní se a naznačí mi, abych udělala to samé. Já jen stojím a koukám na opravdu naštvaného Patrika.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit kde, jsi byla? A ty? Jak si můžeš dovolit vzít ji ven! Nevíš, co se může stát?“ Zařval tak hlasitě až jsem sebou škubla.
„A vůbec, když přijdeš máš se poklonit, jsem tvůj pán tak si to laskavě zapamatuj. A ty buď rád, že tě nezabiju, ale varuju tě ještě jednou tak….“ Nestihne doříct protože mu skočím do řeči.
„Tak dost.“ Vyjeknu a on jen překvapeně zamrká.
„Takže zaprvé, pokud vím, jsem dospělá a to znamená, že můžu dělat cokoli a kdykoli a né když tobě se to líbí. Zadruhé, Tomase jsem poprosila já, aby mě vzal ven protože sei tady připadá hůř než vězeň. Pořád mě někdo hlídá na každém mém kroku. A zatřetí nejsem jeden z tvých poddaných, abych se před tebou klaněla. Jsem tvá vnučka a vůbec nerozumím tomu, proč se mi snažíš poroučet!“ Vykřiknu a vůbec netuším, kde se ve mně najednou vzalo tolik drzosti a odvahy. Někteří členové rady stejně tak i Monica a Tom na mě nevěřícně zírají. Patrik v první chvíli taky. Potom mu obličej ztvrdne a jde vidět, že jsem ho namíchla pěkně.
„Tak teď mě dobře poslouchej. Já se starám o to abys, přežila. Beze mě bys byla jen nicka v tom ubohém lidském světě. Poskytl jsem ti dům a jídlo a tobě se to nelíbí? Ty se cítíš jako vězeň? Já ti říkám, mě budeš poslouchat ať, se ti to líbí nebo ne!“
„Pokud vím tak to nejsem já kdo by měl poslouchat! Já tě k tomu abych, se dostala k moci nepotřebuju, ale ty mě ano! A pokud ti tady překážím, můžu jít.“
„A kam bys tak prosím tě šla.“ Uchechtne se a s úšklebkem ve tváři se na mě zadívá.
„Moc dobře víš kam. K Padlým andělům.“ Rada zalapá po dechu a já nečekám ani na odpověď a za hlasitého třísknutí dveří se odporoučím do pokoje. Plácnu sebou na postel a právě uvažuju o tom, co jsem řekla. Opravdu bych dokázala odejít?
Přemýšlím takhle až do večeře, na které se setkám s Patrikem. Oba mlčíme a ani jeden se nechceš pouštět do omluv nebo konverzace. Nakonec se přece jenom Patrik nadechne a spustí.
„Víš, asi jsem to trochu přehnal. Jen se bojím aby se ti nic nestalo a tvoji bezpečnost můžu zajistit jen tím, že nikam nebudeš aspoň nějakou dobu chodit a bude tě někdo hlídat. A další věc je, že bych tě už velice nerad viděl s Tomasem o samotě. Může být pro tebe nebezpečný. A teď mě omluv musím jít pracovat.“ Jen přikývnu, a jakmile odejde, zvednu se i já. Projdu chodbou kolem mého pokoje a zamířím dál. Dojdu až ke dveřím, o kterých vím že jsou ty správné a zaklepu.
„Dále.“ Ozve se ostře a já tiše vstoupím do pokoje který je zahalen tmou a jediné světlo zde proniká z úplňkového měsíce.
„Doufám, že tě neruším.“
„Ty nerušíš nikdy. Pojď dál.“ Zvedne se Tom z postele. Mezitím dojdu k velkému oknu a koukám ven. Je to nádhera.
„Máš asi hodně ráda zimu co?“ polekaně sebou škubnu, protože jeho hlas se ozve přímo za mnou.
„To mám.“ Zašeptám a otočím se k němu čelem. Zírám do těch jeho nádherných oříškových očí. Tom se na mě lehce usměje a zastrčí mi za ucho pramen neposedných vlasů. Rukou mi objede obrys ucha a pokračuje na tvář. Chvíli mě hladí a pak mě začne šimrat na krku. Celou dobu se díváme jeden druhému do očí. Najednou mám strašnou chuť ho políbit.
„Angel, tohle nemůžu.“ Řekne ochraptěle. Rukama ho obejmu kolem krku a nedám mu na výběr. To už nevydrží a svými rty se přisaje na ty moje. Lehce mě líbá a jazykem přejíždí přes horní a pak i spodní ret než se odváží vklouznout mezi ně. Polibky mu začnu oplácet a celkem horlivěji než by čekal. Za chvíli jsou naše jazyky tak propletené, že mám pocit, že se budeme líbat už navždy. Že mě vzal do náručí a přenesl na postel, zjistím, až si ke mně přilehne a k líbání zapojí také ruce, které mě hladí po celém těle. Je mi opravdu krásně. Po dlouhém polibku se na sebe ještě chvíli koukáme a já mu později usnu v náručí.
Stojím někde u srázu, na jehož okraji stojí dlouhovlasá dívka, nevidím ji do tváře jen vím, že je vystrašená. Muži, co stojí za ní se o něčem dohadují.
„Musíme ji zabít, je to rozkaz.“
„A k čemu to bude dobrý.“
„Získáme ji zpátky. Však vy víte koho.“ Pak jeden z nich mávne rukou a dívka padá ze skály. Křik v jednu chvíli utichne.
„A teď rychle, pán už čeká.“ Všichni rychle odejdou a já se pomalými kroky vydám tam, kde předtím stála dívka. Kouknu se dolů a uvidím jen bezvládné tělo, které je bez života.
„Prosím pomoz mi.“
Rychle se na posteli posadím a rozhlídnu se kolem sebe. Ano byl to jen sen, naštěstí. Podívám se na Toma, který pravidelně oddechuje a vypadá tak rozkošně. Pomalu se zvednu, abych ho neprobudila, a dojdu do svého pokoje. Zjistím, že jsou čtyři ráno tak si ještě na chvíli lehnu a ve vzpomínkách si pořád přehrávám ten nádherný polibek.
„Halo krásko, ty dneska nevstáváš?“ Třese se mnou Monica
„Co cože? Kolik je hodin? Proč vstávat?“ Nechápu a ona se jen směje.
„ Je pomalu oběd ty lenochu tak šup, ať to tentokrát stihneš. Normálně bych řekla, že jsi zamilovaná.“ Jen na ni mrknu a ona zakroutí hlavou.
Sprcha mě krásně nabudí od dalšího dne a já se s výtečnou náladou vydám dolů k obědu. Patrik přijde zároveň se mnou a během celého oběda si řekneme asi tři věty. Jako obvykle odejde a asi po půl hodině konverzace s Emily se vydám po schodech do knihovny. Když odbočuju do levého křídla někdo mi přiloží ruku na pusu a mě se šíleným strachem rozbuší srdce. Zatáhne mě za velký závěs, co křídlo odděluje od hlavní chodby a já nemám daleko od infarktu. Ovšem když uvidím rozzářený Tomův obličej hned ho obejmu a nedočkavě políbím.
„Počkej.“ Zasměje se, ale já se nenechám odradit a něco mu dovolím říct až po hodně dlouhém polibku.
„ Ani nevíš jak jsi mi těch pár hodin chyběla zlatíčko. A vůbec kde jsi ráno zmizela, bál jsem se, že se mi to jen zdálo. Večer s tebou usínám a ráno po tobě ani stopy.“ Zasměju se, ale to už mě táhne do svého pokoje. Skoro běžíme a všude se rozhlíží.
„Co vyvádíš prosím tě.“ Směju se, když za námi zamkne dveře svého pokoje a v náručí mě nese do své postele.
„Mám zakázáno s tebou být,“Přisune si mě těsně k sobě.
„dotýkat se tě,“ Rukou mi přejede po zádech a sjede na boky.
„líbat tě,“ Odhrne mi vlasy z čela a jemně mě políbí.
„a dokonce se i na tebe dívat.“ Dlouze se mi zadívá do očí a vyprsknu.
„No vidím, že vše dodržuješ, jak máš.“ Provokuji ho.
„ Tak když chceš tak to dodržovat budu.“ Provokativně se otočí na druhý bok a nevšímá si mě.