Osud na křídlech-3.

Anotace: A ještě jeden:)

3.Kapitola- To se ještě uvidí!
Jemně mu začnu prstem jezdit po páteři a krku. I když je otočený vidím, že se usmívá.
„Ale no tak zlato.“ Zaškemrám, ale on dělá, že neslyší. Tak to tedy zkusím jinak. Pomalu vstanu a jdu ke dveřím, než chytnu za kliku se podívám na postel, jenže on tam není a jakmile se otočím zpět, stojí přímo přede mnou. Dost se vyděsím a on se jen usmívá.
„Tak ty jsi mi chtěla utéct jo, ty potvůrko?“ Popadne mě do náruče a hodí na postel. Ani se nestihnu vzpamatovat, sedí na mě tak šikovně, že nemůžu hýbat ani rukama. Snažím se je vyprostit, jenže to nejde a on to moc dobře ví. Začne mě šíleně lechtat a já se můžu počůrat smíchy.
„Prosím, už dost, prosím.“ Pištím a škemrám, aby mě nechal.
„Cože? Já jsem tě nějak neslyšel.“ Směje se a moc dobře is uvědomuje, že mě má v hrsti prevít.
„Prosím dost, už budu hodná, slibuju.“ Vykřiknu rychle a lechtání začne pomalu ustávat. Po chvilce ze mě sleze úplně a já jen ležím na posteli a vydýchávám se z toho. Otočím hlavu na stranu a koukám mu do těch očí, které sou tak nádherné. Jemně mě hladí po tváři a hraje si s neposedným pramínkem vlasů. Nedokážu se ovládnout a musím ho políbit. Překulí mě nad sebe a takhle se líbáme. Po další výměně kdy na mě leží on ucítím, že mě něco tlačí do stehna. Kouknu na něj a on se jen nevinně usměje.
„Já za to nemůžu, to děláš ty.“ Začnu se smát a znovu ho políbím.
Jsem u něj až do večera, kdy jdeme na večeři, samozřejmě každý zvlášť. Dneska dorazí pozdě Patrik a jeho obličej vypadá hůř než kdy jindy. Radši rychle spolykám jídlo a vydám se do svého pokoje. Napustím si plnou vanu horké vody a strávím v ní asi dvě hodiny. Přemýšlím o snu, který se mi zdál. Nevím co to mělo znamenat a celkem mě vyděsil. Komu mám pomoct a proč?
Celá zmatená se uložím do postele a v ten moment usnu.
Ráno, ačkoliv jsem spala skoro dvanáct hodin, jsem rozmrzelá a opravdu zle naladěná. Nemůže za to ani počasí nebo něco jiného, ale ten sen. Zase se mi zdál a byl mnohem naléhavější než ten první.
Na snídani se doploužím opět pozdě a Patrik se do mě opět pustí.
„Neříkal jsem ti snad, abys chodila včas?“ skoro zakřičí a já se jen ušklíbnu
„Slyšíš mě? Ještě jednou a budeš snídat sama.“
„No aspoň bych měla větší klid a byla ušetřena těhle řečí. Nejsem malá, a pokud vím snídaně nemá nožičky z čehož vyplývá, že nikam neuteče.“
„ Co si to dovoluješ?“
„Řval snad po tobě včera někdo, když jsi ty nepřišel na snídani včas?“ Podívám se mu zpříma do očí a čekám na jeho reakci. Dneska nemám svůj den a je mi úplně fuk, že sem to přehnala. Po asi třech vteřinách praští s příborem na stůl a vstane.
„U oběda tě nechci vidět.“ Zařve ještě a nasupeně odkráčí.
„Ang, nepřehnala jsi to trochu?“ zeptá se Monica opatrně a já se jen s radostí zakousnu do krajíce.
„Přehnala, nepřehnala, jsem jeho krev a v podstatě vaše „nadřízená“ takže mám stejné pravomoce jako on. Odpovím klidně a lehce se usměju.
„A co dneska chcete podnikat?“ zeptám se vesele a Monica mi oznámí, že jede do města. V tu chvíli mě napadne fajn program.
„Pojedu s tebou.“ Rozhodnu a vstávám od snídaně.
„Ang, to nemůžeš. Patrik to zakázal a…“
„Neboj se, zařídím to.“ Řeknu rozhodně a vydám se ke dveřím do pracovny. Vtrhnu dovnitř bez klepání a zářivě se usměji. Už takhle vytočený Patrik zrudne vzteky. Dalších dvou členů rady si nevšímám. Na to, že se neukláním si už doufám zvykl, protože to ode mě čekat nemůže.
„Ahoj dědo.“ Zaševelím a posadím se mu na stůl.
„Víš, Monica jede do města no a já chci jet s ní.“
„Tak na to zapomeň.“ Řekne ostře a pohledem mi dá najevo, že tady nemám co dělat.
„Prosím, budu na sebe dávat pozor a..“
„Řekl jsem to snad dost jasně ne?“ zamračím se. Sakra to snad není možný.
„Davide? Budeš jí celý den hlídat. Nehne se z pokoje.“ Oznámí jednomu z můžu a vítězně se na mě usměje a víc se semnou nebaví.
Projdu kolem Monicy stojící v hale a neřeknu ani slovo. Místo do svého pokoje zamířím do knihovny a na protesty Davida reaguju mlčením. Stejně mi nic nemůže udělat. V knihovně si najdu nějaký starý román a tak se do něj začtu, že si ani nevšimnu Davida, který mi donesl oběd.
„Slečno, pán vám posílá oběd.“
„Ať se s ním udáví. A běž prosím tě ven.“ Uslyším cvaknutí dveří a opět se ponořím do napínavé knížky. Jakmile jsem jí zaklapla všimla jsem si že za okny už je tma a velké nástěnné hodiny ukazovaly osm hodin. Vyšla jsem tedy z knihovny a šla do kuchyně, kde jsem si vzala zbytky od večeře.
„Ale, ale kuřátko nám dostalo hlad? Ani se nedivím. Jaká škoda, že jsem se neudávil co?“ začne se smát.
„Ani nevíš jak veliká.“ Prsknu a v tom mi přiletí facka. Z ruky mi vypadne kousek chleba a pro změnu zírám na Patrika já.
„Zapamatuj si už jednou pro vždy, kdo jsi a co si můžeš dovolit.“ Zbaběle uteču a s brekem sebou plácnu na postel.
Ani nevím jak dlouho tam vlastně ležím, když na svých zádech ucítím něčí dlaň.
„Ahoj Ang.“ Zašeptám a políbí mě na šíji. Otočím se k Tomovi čelem, a když uvidí jak mám nejspíš opuchlé a červené oči zhrozí se.
„Adam mi řekl, co se stalo, viděl to.“ Obejme mne a já se k němu přitisknu, co nejvíc to jen jde. Zvednu hlavu a on toho hned využije k jemnému polibku. Rty mě lechtá po tváří a slíbává mi poslední slzy. Zářivě se na něj usměju.
„No vidíš, takhle ti to sluší mnohem víc.“ Pohladí mě po tváři a položí do peřin. Přitáhnu si ho co nejvíce k tělu a jazykem se mu vnořím do úst. Propadnu se do tranzu a nic jiného nevnímám než naše nedočkavé polibky. Proberu se ihned, jakmile ucítím na zapínání ryflí jeho ruku, která se snaží dostat pod ně. Přestanu ho líbat a ruku mu zadržím.
„Neboj se, bude se ti to líbit.“ Zašeptá ochraptělě a rukou pokračuje dál.
„Ale já nechci. Tome, slyšíš?Pust!“ vykřiknu a vytrhnu se mu.
„Na co si sakra hraješ? Před chvíli mě málem sní a teď si hraje na netykavku?“
„Tome, já to jen nechci uspěchat.“
„Tak v tom případě tady nemusím být.“ S hlasitým třísknutím dveří se odporoučí pryč. Zhroutím se na postel a brečím a brečím, dokud vyčerpáním neusnu.
Je to už čtrnáct dní co jsem tady a pořád nevím proč nesmím ven, když se mě nikdo nepokusil ani zabít ani zmocnit. S Tomem jsme se celkem usmířili, ale dál, než k polibkům, jsme se stejně nedostali. Ovšem nejhorší je ten sen, zdá se mi každou noc a pokaždé mi přijde, že ten hlas slyším hlasitěji a tak prosba je naléhavější. Nechci o tom nikomu říkat aby zase neplašili a já se mohla vůbec dostat z pokoje. S Patrikem jsme pořád na bojové úrovni, ale mluvíme spolu. Dokonce i slušně a v klidu.
Ráno je opravdu nádherné a jasné. Na snídani dorazím jako první a hladově se na ní vrhnu. Adam s Tomem nade mnou jen kroutí hlavou a Monica se směje.
„Vidět ji někdo cizí tak si snad řekne, že ji tady týráme hlady nebo co.“ Smějou se všichni tři na můj účet a je mi to opravdu jedno. Emily je výtečná kuchařka tak proč toho nevyužívat že?
Po snídani se přesunu za Emily do kuchyně a povídáme si. Nakonec ji navrhnu, že dneska udělám oběd já, protože se stejně nudím. Ze začátku mě k tomu nechce pustit, že prý se to nehodí, ale pak to vzdá a je na ni vidět, že si ráda odpočine. Povídáme si spolu dlouho a já jsem si ji za tu dobu oblíbila asi nejvíc, ze všech těch lidí tady.
Oběd samozřejmě všem chutná a po něm se vydám do Tomova pokoje. Sedí a je začtený do nějaké z knížek. Je ke mně zády a tím pádem se mi ho podaří pořádně vylekat když ho lehce kousnu do ucha. Začnu se smát a on si mě přes opěradlo přetáhne k sobě na klín. Nedočkavě mě políbí.
„Copak by jste princezno potřebovala od svého věrného sluhy?“ zašvitoří a já se po něm oženu.
„Večer půjdu ven, jdeš se mnou?“ vybalím to na něj pěkně z příma.
„Ang, ty ses snad zbláznila.“
„Ne! Ven půjdu z tebou nebo bez tebe tak se rozmysli. Zase pěkně rychle vstanu a od dvěří na něj ještě houknu.
„V osm tě čekám v hale.“
Spokojená odkráčím do pokoje, kde se začtu do nějakého dalšího románu. U večeře dám Tomovi jasně najevo, že to platí a že ho čekám. Tak jak jsem počítala se všichni rozprchnou za svými úkoly a já se rychle zaběhnu nahoru obléct.
Přesně v osm hodin doběhnu k zadnímu vchodu, kde mě čeká Tom.
„Není to dobrý nápad, Patrik nás zabije.“
„Nedozví se o tom. Tak pojď.“
Otevřu dveře a vyběhnu do mrazem prosyceného večera.
Venku je opravdu krásně. Zmrlý sníh křupe pod nohama a já mám pocit, že se můžu konečně volně nadechnout. Tom je zamklý a pořád se rozhlíží kolem.
„Ale no tak. Nikdo tady není. Užívej si to.“ Říkám vesele, jenže na něj to spíš platí obráceně. Dojdeme spolu až k tůni, jenže to mi nestačí. Rozběhnu se dál, až se ocitneme na velké louce.
Najednou si uvědomím, že je kolem až moc velké ticho. Pozná to i Tom, protože se zamračí. Najednou praskne větvička a oba se otočíme směrem, odkud to přišlo. Z lesa se vynoří tmavá nejspíš mužská postava. Chci se otočit a utíkat, jenže zjistím, že jsou všude kolem nás a uzavřeli nás v kruhu.
„Tomasi, tak rád tě zase vidím.“ozve se hrubý mužský hlas a mě až zamrazí.
„Co chcete?“ zeptá se vylekaně Tom, až mě to překvapí.
„Moc dobře víš, co chceme.“