Přízraky a zázraky - 16.

Anotace: ...

16. kapitola
Taylor stála u okna hotelu a dívala se ven na špinavou ulici.
„A já teď budu s tebou a Francescem?“ zeptala se Miranda.
„Ano broučku, budeš,“ přikývla Taylor.
„A maminka za námi přijde?“
Taylor se kousla do rtu.
„To nevím Mirando, ale mám ti od maminky vyřídit, že tě má moc ráda.“
„Ty jsi s ní mluvila?“
„Ano. Spinkala jsi a ona tě nechtěla budit.“
„Aha,“ povzdechla si holčička.
„Mirando, maminka by nechtěla, abys byla smutná.“
Holčička se usmála a objala Taylor.
Ta ji zvedla do náruče a znovu se podívala na ulici.
Když tam spatřila skupinku tří postav, tiše vyjekla.
„Mirando, musíme odtud okamžitě pryč,“ postavila holčičku na zem a vzala oba batohy.
Opatrně otevřela dveře pokoje a vyběhla na chodbu.
Miranda se jí pevně držela za ruku.
„Kam jdeme?“
„Pšt,“ zašeptala Taylor a rozeběhla se na druhý konec chodby.
Tam však nebylo nic jiného, než velké okno.
Taylor ho otevřela a vyhlédla ven.
Pod oknem byla otevřená popelnice s odpadky.
„Mirando, teď spolu skočíme dolů, ano? Musíš být úplně potichu. Slíbíš mi to?“
„Ano,“ pípla holčička a pevně stiskla Taylořinu ruku.
Ta se na ni usmála, odrazila se a i s holčičkou skočila dolů.
Dopadly do popelnice a Taylor na nic nečekala, vyskočila na nohy, vylezla z ní a vytáhla Mirandu.
Potom se rozeběhla uličkou ven.
Slyšela výkřiky Manelsových lidí a vyděšený tlukot vlastního srdce.

Francesco doběhl do hotelu a vyřítil se po schodech k pokoji.
Dveře byly otevřené, věci rozházené, ale nikde nikdo nebyl.
„Taylor!“ vykřikl.
Nikdo mu neodpověděl.
„Mirando!“
Zase žádná odpověď.
Francesco vyběhl zpět na chodbu a rozhlédl se.
Okno na konci chodby bylo otevřené.
Že by Taylor s Mirandou stihla utéct? Ale nechytily je potom?
Rozeběhl se opět ven a před hotelem se rozhlédl na všechny strany.
Kde by je mohl hledat?
Došel k autu a nasedl do něj. Bez otálení nastartoval a vyjel z hotelového parkoviště.
Zamířil směrem k spleti chodeb, kde se dřív Taylor ukrývala.

Francesco zastavil auto a vystoupil.
Cítil se unavený jako snad ještě nikdy.
Strach, který ho stravoval, byl pořád intenzivnější.
Otevřel vrata vedoucí do skladu a sesunul se na bedny.
Jeho poslední nadějí byla ta holčina.
Varovala ho a několikrát už mu poradila co dělat. Snad bude vědět i tentokrát.
„Francesco?“ uslyšel za sebou tichý hlas.
Prudce se otočil a hleděl do Taylořiny bledé a špinavé tváře.
„Taylor!“ vykřikl, rozeběhl se k ní a objal ji.
„Bál jsem se o vás. Kde je Miranda?“
„Já jsem tady,“ vylezla zpoza krabic holčička.
Taylor se k němu tiskla.
„Jsem ráda, že si nás našel, ale jak tě napadlo jít zrovna sem?“
„Já… ani nevím,“ pokrčil rameny.
„Kam teď půjdeme?“ zeptala se Taylor po chvíli, kdy ji Francesco tiskl i s Mirandou k sobě.
„Do jiného hotelu,“ povzdechl si Francesco. „Ale brzy to budeme s Manelsem muset vyřešit.“
„To souhlasím,“ povzdechla si Taylor, „ale jak?“
„To vymyslíme, neboj se,“ políbil ji.

Taylor se probudila a pohlédla na Francescovu tvář.
Byl bledý a v obličeji měl ustaraný výraz i teď, když spal.
Byl to už měsíc, co se každý den stěhovali z hotelu do hotelu a byli stále nervózní, zde je Manels nenajde.
Znovu zavřela oči.
Poslední dobou byla pořád unavená. Ať spala jak dlouho chtěla, stejně byla unavená.
Ucítila na tváři Francescovu ruku.
Usmála se a přitiskla k ní svou tvář.
„Jak ses vyspala?“ zeptal se Francesco šeptem, aby nevzbudil Mirandu, která spala na posteli pod oknem.
„Docela dobře,“ odpověděla a hned vzápětí zívla.
Francesco se zasmál a políbil ji na víčka.
„Tak ještě spi.“
„Nechci,“ zavrtěla hlavou.
Francesco ji ale k sobě pevně přitiskl a hladil ji po vlasech.
I když se bránila, spánek ji stejně za pár okamžiků přemohl a ona usnula s pocitem bezpečí.