Duše v zrcadle - 5. Návrat

Duše v zrcadle - 5. Návrat

Anotace: Lindě se podařilo překazit vloupání na Odbor záhad, ale způsobí svým jednáním rozruch v domě na Grimauldově náměstí.

5. Návrat

Bylo tři čtvrtě na sedm, trochu přidala do kroku. Očima pátrala po osamocené telefonní budce, už ji viděla, stála na konci ulice a v blízkém okolí byla jediná. Zvedla sluchátko a vytočila číslo, které jí Kingsley řekl. Spustil se s ní výtah směrem dolů, do Atria. Byla to dlouhá, vysoká hala s tmavou dřevěnou podlahou a stropem v barvách paví modři, zdobený zlatými ornamenty, jež neustále mění tvar. Linda si všimla, že po obou stranách haly je spousta velkých, pozlacených krbů, ze kterých se každou chvíli vynoří nějaká čarodějka, nebo čaroděj.
Přemýšlela, kam má jít, aby ji Kingsley nebo Arthur Weasley nepřehlédli. Na konci chodby zahlédla velkou fontánu, tam počká. Nebyla ještě ani v půli cesty a už zahlédla zrzavou hlavu pana Weasleyho. Linda na něho mávla.

„Dobré ráno, pane Weasley,“ pozdravila ho s úsměvem.
„Dobré ráno,“ oplatil jí úsměv, „říkej mi, Arthure, když teď budeme spolu pracovat.“
„Dobře, Arthure, tak mě veď do toho našeho království.“
Linda si tohoto kouzelníka s laskavým a dobráckým obličejem oblíbila. Byla ráda, že se jí ujal právě on.
V hale panoval čilý ruch, jak každý pospíchal za svou prací. Vedl ji směrem k výtahům… byla unesená, vše jí připadalo tak impozantní. Právě míjeli Fontánu tří bratří, jak poznamenal Arthur, když pocítila silnou magii. Občas se jí to stávalo obzvlášť, když šlo o černou magii. V postranní chodbě zahlédla dva muže, jeden byl malý zavalitý mužík a ten druhý... Lindu zaujal na prvý pohled, měl dlouhé až bílé vlasy a vyzařovala z něho jakási vznešenost a povýšenost. To z něho ucítila příval tak silné magie. Nemohla z něho odtrhnout zrak, když je s Arthurem míjeli, otočil se jejím směrem. Jejich oči se střetly, měl zlý pohled, ale zároveň v něm bylo cosi podmanivého. Trvalo to jen pár vteřin, přesto měla pocit, že její srdce sevřela ledová dlaň. Přinutila se odvrátit zrak a věnovat pozornost Arthurovi.
Sjeli výtahem do druhého poschodí a ocitli se v další chodbě s několika dveřmi.
„Tak jsme na místě, tady se řeší vše, co se týká mudlů,“ zavedl Lindu do kanceláře.
Rozhlédla se po místnosti, byla poměrně velká a zcela obyčejně zařízená… výjimkou byly pohyblivé fotografie Arthurovi rodiny na jeho stole.
„Arthure,“ oslovila ho po chvíli.
„Ano?“
„Kdo byl ten muž s bílými vlasy, dole v Atriu,“ zeptala se.
„Nevšiml jsem si... jak vypadal?“
„No, řekla bych, že se nedá přehlédnout. Vysoký, pohledný... připadal mi jako aristokrat.“
Artur se zamračil: „Malfoy!... Určitě to byl Lucius Malfoy. Co tu zase pohledával?“ Začal přecházet po místnosti.
„Byl tam s nějakým malým mužem a zdálo se, že se dobře znají,“ odpověděla mu.
„Ten had, určitě zase nějak uplatil Popletala, nebylo by to poprvé, kdy uvolnil poměrně velkou sumu pro ministerstvo! Oni pak nad jeho způsobem života zavírají oči!“
Arthurův hlas zněl pobouřeně a znechuceně. Linda chtěla vědět o Malfoyovi víc.
„A on, na čí straně je? Já jsem si ho všimla díky magii, která z něho vyzařovala. A musím říct, že to byla mocná magie, že... že se mě dotklo zlo.“
Arthur přestal přecházet, došel až k ní a ztišil hlas, aby je nikdo nemohl slyšet.
„Tak to si ucítila správně! Malfoy je na straně Ty-víš-koho... je to Smrtijed, patří mezi jeho nejvěrnější! Radím ti, jemu se pokud možno vyhni!“ Pak zase začal přecházet, očividně o něčem přemýšlel.
Lindu ta informace zarazila. Je vůbec možné, aby se někdo takový mohl volně pohybovat po ministerstvu?
„Zajímalo by mě, o co mu šlo tentokrát. Raději se zmíním Kingsleymu, musíme být na pozoru a rozdělit si hlídky,“ přestal přecházet a posadil se za stůl.
„Pomůžu vám, když mi řeknete na koho se zaměřit a kdo přichází v úvahu, že by se mohl dostat blízko Odboru záhad,“ nabídla se.
„Dobře, probereme to později, teď ti vystavím smlouvu, zaregistruji tě jako zaměstnance a povím ti, jak to tu chodí.“
Linda si sedla vedle něho k pracovnímu stolu a snažila se zapamatovat si vše, co jí říkal.

* * *
Uplynul týden a nic se nedělo. Poctivě drželi hlídky v devátém patře, u dveří na Odbor záhad, nikdo podezřelý se neobjevil. Probírali s Arthurem možné kouzelníky z různých odborů, Linda prověřovala každého, kdo se byť i jen zmínil o utajovaném oddělení, nebo o kom si myslela, že něco skrývá.
I když se zlepšovala a opravdu stačil jen krátký dotyk dlaní, u některých kouzelníků dokázala rozpoznat magii bez dotyku, přesto to pro dotyčného nebylo nic příjemného. Někdy to vypadalo jako nehoda, Linda se horečnatě omlouvala, že do dotyčného vrazila, někdy musela použít matoucí kouzlo, ale i tak nebylo dost možné přečíst každého.

Bylo už pozdě odpoledne, rozloučila se s Arthurem, který ještě zůstal v kanceláři, a chystala se domů, když ucítila opět sílu magie. Právě vystoupila z výtahu v Atriu, pečlivě se rozhlédla kolem sebe a… poznala ho, byl to ON. Jeho držení těla, chůze... zahlédla Luciuse Malfoye. Aura jeho magie byla silnější než minule, Linda se až zachvěla, nebylo to dlouho, co ji použil. Nevšiml si jí, byl už na odchodu. Otočila se na podpatku, aby informovala Arthura a spěchala zpátky k výtahům, když z boční chodby pocítila tu samou magii, co před chvilkou. Zvědavost jí nedala, rozhodla se jednat… vydala se tím směrem.
Chodba byla liduprázdná, většina zaměstnanců už odešla domů, Linda se rozběhla až za roh, ale nikdo tam nebyl.
Proč tu Malfoy byl a co měl za lubem? Mohl by tu mít svého špeha? Chtěl pro svého pána tu věštbu?
Přemýšlela, kdo má dnes hlídat… Pastorek.
Ale neviděla ho právě, když vycházela z kanceláře? Sakra!!
Nebyl čas, jestli se pokusí ten špeh vloupat na Odbor záhad… musí se přesvědčit, že někdo hlídá, že dotyčný neuspěje. Připadalo jí jako věčnost, než se octla v nejtajnější části ministerstva. Byla tu několikrát s Arthurem, věděla kam jít. Nejprve myslela, že je tam sama, už si chtěla oddechnout, že pouze panikaří, když zahlédla stín muže.

„Haló? Je tu někdo?” zvolala, až pak si uvědomila, že to nebylo nejchytřejší.
Nikdo se neozval, vyšla s poza rohu a zahlédla muže stojícího k ní zády. Poznala ho.
„To jste vy, Brodericku?“ oslovila ho téměř s úlevou. „Vyděsil jste mě. Hledáte někoho?”
Občas se potkávali, věděla, že pracuje přímo tady na Odboru záhad. Muž se k ní otočil s nepřítomným pohledem.
„Ano mám tu něco na práci, takže když dovolíte,” odpověděl a otočil se, kráčejíc směrem ke dveřím.
„Počkejte, jste v pořádku?”
Lindě se to nezdálo, došla k němu, a když se k ní otočil a chtěl jí něco sdělit, přitiskla svou dlaň k jeho hrudi. Okamžitě jí projela vlna energie a hlavou se vířily útržkovité obrazy Broderickova života.
Muž jen zkřivil obličej bolestí, poddal se bez odporu, neměl šanci se té síle ubránit.
Byla to chvilka, přesto Linda našla, co hledala… Malfoy! Uvalil na Brodericka Bodeho kletbu, chtěl po něm tu věštbu.
Jakmile ho pustila ze své moci, rychle se vzpamatoval a tasil hůlku. Jen tak tak uskočila a vyhnula se kletbě. Již také držela v ruce hůlku a pokusila se zaútočit.
„Pouta na tebe!” Minula, ale podařilo se jí odrazit jeho útok.
Zkusila to znovu, také kletbu odrazil, rychle použila štítové kouzlo, opravdu se nebylo kam schovat.
Jeho útok byl silný, ale štít vydržel. Uvědomila si, že ji pomalu, ale jistě zatlačuje hlouběji do chodby. Zbývalo už jen pár metrů ke zdi osvětlené zdobenými svícny... zaútočila.
„Mdloby na tebe!”
„Impedimenta!” ozvalo se současně s ní.
Zasáhla ho, to věděla, ale nestačila se ubránit jeho kletbě. Ta ji odmrštila takovou silou, že narazila do zdi, do jednoho z těch ozdobných svícnů. Cítila, jak kus kovu vniknul do těla, zřítila se k zemi. Teplá krev se jí řinula z boku a prosakovala látkou košile. Zasténala bolestí, jeden z hrotů svícnu měla vražený hluboko do masa, třesoucí rukou se ho pokoušela vytáhnout… vykřikla. Pak se jí udělalo zle a temno před očima, omdlela.

Někdo s ní zatřásl, slyšela hlasy. Pomalu otevřela oči, nad ní se skláněl Kingsley a zahlédla dva muže, jak míří k Bodemu.
„U Merlina, co se tu stalo? Krvácíš, musím tě dostat k sv. Mungovi,” promluvil k ní a starostlivě si ji prohlížel.
„To nic není... bude to... bude to v pořádku,” zašeptala a snažila se soustředit.
„Nic to není?! Holka, máš díru v zádech... a proč se tu válí Bode?” otočil se směrem k muži v bezvědomí.
„Malfoy ho proklel... je pod Imperiem... chtěl,” sykla bolestí, „chtěl tu věštbu!” Musela se udržet při vědomí, aby si mohla uzavřít ránu a zregenerovat, ztratila dost krve a to ji zeslabilo, tudíž se proces značně zpomalil… Bolelo to příšerně.
„Jdeme, než zase omdlíš!” rozkázal Kingsley a vzal Lindu do náruče.
„Nechci k Mungovi, není to vážné… opravdu. Jestli už mě musíš někam odvést tak na Grimauldovo, můžu jim říct, co se stalo,” ztišila hlas, aby ji slyšel jen on.
Cítila, že rána přestala krvácet a začíná se zatahovat. Neuměla si dost dobře představit, co by asi tak řekla u sv. Munga... je celá od krve a nemá ani škrábnutí.
Kingsley zaváhal, zdála se mu už při plném vědomí a její hlas už byl taky jistější. Dobrá tedy, vezme ji na Grimauldovo náměstí.
Pak se otočil k dvěma mužům. „Pořádně ho zajistěte, může být nebezpečný, je pod Imperiem a mlčte o tom!”
Oba muži přikývli na souhlas a bezvědomého Bodeho ještě spoutali.
Nato se s Lindou v náručí přemístil.

Objevili se na posledním schodu u dveří a Kingsley už bušil na dveře. Otevřel mu poněkud nevrlý Sirius, pravděpodobně zase musel utišit křik své matky. Když však uviděl bledou Lindu v Pastorkově náruči, rychle ustoupil stranou a vpustil je dovnitř.
„Co se stalo?” ozval se vyděšeně při pohledu na její zkrvavené oblečení.
„Tady naše hrdinka zneškodnila vetřelce na Odboru záhad... až na to, že má díru v zádech!” odfrkl si Pastorek, položil ji na stůl v kuchyni a vyslal k Brumbálovi svého patrona se zprávou.
Linda se snažila zaprotestovat, když jí rázným gestem Sirius roztrhl košili, aby se podíval na ránu.
Co uviděl, ho mírně řečeno šokovalo. Místo ošklivé rány, kterou Pastorek popisoval, zbyla jen nepatrná jizva a i ta před jeho zraky zmizela. Sirius se tázavě podíval na Lindu a pak na Kingsleyho.
„Ehm... mohl by ses na něco podívat?” promluvil k němu.
„Ale… to není možný... jak? Ležela v krvi a v bezvědomí, když jsem ji našel... vážně, byla zraněná,” nechápal Pastorek.
Linda si urovnala roztrženou košili a poněkud rozpačitě se posadila, oba muži k ní upírali pohled, čekali vysvětlení. Nadechla se a chtěla promluvit, když do toho všeho přišel návštěvník. Ohlédla se.
To se mi snad zdá.
Pomyslela si, když spatřila muže zírajícího jejím směrem.

* * *
Albus Brumbál seděl za svým stolem v ředitelně, když doprostřed místnosti dopadl patron v podobě zářivého rysa a promluvil hlasem Kingsleyho: „Albusi, potřebujeme tě tu, nebo někoho z Řádu. Došlo k útoku a Linda je vážně zraněná.” Pak rys zmizel.
Ředitele to vymrštilo z křesla a rychle přivolal krbem Severuse Snapea. Ten se dostavil téměř okamžitě.
„Zněl jste naléhavě... stalo se něco?” zeptal se a pozorně hleděl na zamračeného Brumbála.
„Ano, Severusi, právě jsem vyslechl znepokojivé zprávy, potřebují tě ve štábu, je tam i Kingsley.”
Příchozí jen povytáhl obočí: „Něco na ministerstvu?”
„Ano… předpokládám, že se to týká Odboru záhad,” řekl zamyšleně starší muž.
„Rozumím, vrátím se co nejdříve,” ujistil ho Snape a otočil se k odchodu.
„Málem bych zapomněl,” dodal ještě Brumbál, „vezmi s sebou lektvary, Linda Grayová je prý vážně zraněná.”
Nepatrně se zarazil, pak jen kývl a zmizel ve dveřích.
Je zraněná? To brzy.
Ušklíbl se pro sebe.
Proč ji nevzali k Mungovi? Je to vážné?... A proč se vlastně starám?!
Už jen to, že se opět střetne s Blackem ho vytáčelo, a k tomu ještě ona!

Když vešel do kuchyně, odkud slyšel hlasy, zarazil se na prahu. Z pohledu na ženu na stole ve zkrvaveném oblečení, mu přeběhl mráz po zádech. A ti dva pitomci tam jen tak stáli a zírali!
Pak se posadila, chtěla něco říct, když zaregistrovala jeho přítomnost a otočila se. Očividně nebyla nadšená, že ho vidí.
Pár vteřin panovalo ticho, než promluvila Linda. Cítila, že je už v pořádku a bylo jí nepříjemné, jak na ni všichni tři zírají.
„Říkala jsem, že to nic není. Jsem už v pořádku, bylo to jen škrábnutí.”
Snape se ušklíbl. „A ta krev je čí?” ukázal rukou k její košili a směrem k Pastorkovi, jenž měl pořád ruce od krve, jak ji nesl.
První se vzpamatoval Sirius: „Mohla bys nám prosím vysvětlit, jak je možné, že ses bez hůlky a léčivých kouzel tak rychle uzdravila?”
Snape povytáhl obočí, něco tu zřejmě nesedělo, přistoupil blíž k Lindě a podal jí lahvičku.
„Vypijte to! Je to dokrvovací lektvar, jste bílá jak smrt, pak mi snad konečně řeknete, co se stalo, nemám času nazbyt!” řekl nepříjemným tónem a šlehl pohledem po Blackovi, ten mu oplatil tichým zavrčením.
Linda si od něho vzala lektvar a naráz ho vypila, chutnal odporně, nic jiného nečekala.
Konečně slezla ze stolu a z pohledů tří mužů, dychtících po jejím vysvětlení, poněkud zrozpačitěla.
„Umím to, moje tělo se... ehm... samo regeneruje. Kdybych nebyla v bezvědomí, proces by byl rychlejší a vy byste se tak nevylekal,” pronesla směrem k Pastorkovi a sklopila zrak.
Chvíli bylo ticho, zdálo se, že potřebují čas tu informaci strávit.

„Jak? Je to vůbec možné? A to funguje při každém zranění?” Kingsley vypadal pořád šokovaně.
Siriuse něco napadlo: „Tak je to! Pořád mi nebylo jasné, jak si vyvázla ze setkání s tím…”
„Myslím, že to není podstatné, důležité je, že jsem na ministerstvu opět narazila na Luciuse Malfoye,” skočila mu do řeči Linda, když si všimla jak Snape zbystřil.
„Ten šmejd, dostane se všude!” okomentoval to Sirius.
„Bylo to podruhé v poměrně krátké době, co jsem na něho narazila. Jeho magie je opravdu silná, tvoří kolem něho určitou energii, kterou jsem schopna zachytit. Došlo mi, že právě použil kouzlo, tak jsem se vydala po jeho stopách. Nejdřív jsem chtěla jít varovat Arthura, ale pak jsem si uvědomila, že nejste na hlídce,“ pohlédla na Pastorka, „zahlédla jsem vás, když jste odcházel z kanceláře. Vydala jsem se k Odboru záhad, chtěla jsem se přesvědčit, že je vše v pořádku.“
„To bylo od vás opravdu velice chytré, jít sama, ale co čekat od... nováčka, že?” pronesl otráveně Snape a ušklíbl se.
Linda se na něho zamračila.
„Nečekala jsem, že dojde k útoku! Zahlédla jsem tam Brodericka Bodeho, potkávám ho téměř denně. Myslela jsem… nevěděla jsem, že má v plánu ukrást tu věštbu!“ hájila se rozčíleně. „Až když se ke mně otočil, došlo mi, že je něco špatně. Přečetla jsem si ho a zjistila, že je pod Imperiem. Tu kletbu na něho poslal Malfoy!” uvědomila si, že zvýšila hlas, ale ten chlap ji pěkně štval. „Pak na mě zaútočil... překvapil mě, to nepopírám,” dodala trochu rozpačitě, přesto nehodlala Snapeovi ustoupit, pokud by se do ní opět začal navážet.

„To snad není pravda, jak to, že zase proklouzl?! Budete muset zesílit hlídky,” vztekal se Sirius. Štvalo ho, že musí trčet v tomhle domě jako vězeň.
„No, Blacku, nejsi rád, že můžeš být pěkně v bezpečí... doma?!” vysmíval se mu Snape.
„Nedráždi mě, Srabusi!!” zavrčel na něj a zapřel se výhružně rukama o stůl.
„No tak, no tak... hlavně se uklidněte!” zakročil rozhodným tónem Kingsley. „Severusi, informuj Albuse, zřejmě svolá mimořádnou schůzi Řádu. A ty,” otočil se k Blackovi, „se postarej o Lindu, musím zpět na ministerstvo.” Pak se s nimi rozloučil a spěšně odešel.
Linda na sobě cítila zkoumavý pohled, vyhledala jeho oči. Ta hluboká čerň ji fascinovala, v jeho temném pohledu se ztrácela - ovšem dokud nepromluvil!
„A vy, slečno, se příště nepleťte do věcí, na které nestačíte!” Ještě ji sjel pohledem, prudce se otočil a odkráčel. Linda potřebovala pár vteřin, aby se vzpamatovala.
„Je prostě… NEUVĚŘITELNÝ!” vypravila ze sebe podrážděně.

* * *
Během dvou měsíců došlo k dalšímu útoku. Tentokrát šlo dokonce o člena Fénixova řádu. Sturgis Tobolka v noci pronikl na Ministerstvo kouzel a pokusil se vloupat na Odbor záhad... neúspěšně. Dostal šest měsíců v Azkabanu, i když byl pravděpodobně pod kletbou.
Linda teď trávila více času na Grimauldově náměstí, než doma. Občas ji Brumbál povolal, aby „vyslechla” někoho podezřelého nebo zajatce, také Řád byl v plné pohotovosti. Věděli od Severuse, že Voldemort zuří, mstí se na mudlovských rodinách, a že vysílá Smrtijedy šířit strach a zkázu.

Bylo už pozdě večer, přesto se opět chystala do Siriusova domu, byla svolána mimořádná schůze, došlo k útoku na rodinu jednoho z členů, naštěstí byli včas varováni.
Tentokrát bylo v kuchyni u dlouhého stolu plno, dokonce několik lidí postávalo okolo. Linda si všimla, že chybí Remus, pak jí to došlo, byl úplněk.
Panovala zde živá diskuze, bodem číslo jedna je stále věštba, Voldemort o ni usiluje víc než kdy dřív, útoky na mudlovské kouzelníky mají pouze odvrátit pozornost Řádu od Odboru záhad.
Byly zesíleny hlídky, hlídaly se i vytipované rodiny, každý měl své místo a svůj úkol. Začínalo to být vážné, válka začala a každý to pociťoval, dokonce byly už první oběti.
Po dvou hodinách, kdy se probraly všechny možné varianty, dotazy a možnosti obrany, Brumbál všechny propustil domů.
Většina se již rozloučila a odešla, když se objevil Snape. Nevypadal moc dobře, i když se snažil nedat na sobě nic znát a držel se vzpřímeně.
„Právě jdu ze schůzky... Pán zla zuří z dalšího neúspěchu, chystá se vybít si zlost na jedné rodině, poslal na ně skupinu Smrtijedů a nikdo nemá přežít.” Jeho hlas byl pevný a věcný jako vždy.
„Víš, o jakou rodinu se jedná?” zeptal se Pastorek.
„Jde o Bergerovi, Sarah a Edgar Bergerovi… jsou označeni jako krvezrádci, mají dvě děti. Vím, že jsou na seznamu, musí to být oni.”
Linda si uvědomila jak je bledý, určitě měl bolesti, pokud Voldemort zuří, dal ochutnat ze své nálady i svým „věrným”.

Moody, Pastorek, Tonksová, Dedalus Kopál a ještě tři další se už chystali vyrazit.
„Nevěděl jsi to dřív?!” štěkl po něm ještě Moody.
„Dozvěděl jsem se to před pár minutami,” odpověděl mrazivě.
Linda se zvedla a chystala se jít s nimi. „Jdu taky.”
Všichni na ni zůstali zírat.
„To nepřichází v úvahu, nemáme čas dávat pozor ještě na tebe,” zarazil ji jediným gestem Moody.
„Ale jsou tam děti,“ zaprotestovala, „můžu jim pomoct, co když budou zranění!”
S prosebným výrazem se otočila k Brumbálovi, aby ji podpořil… on chápal, jak může pomoct.
Ani on s jejím návrhem nesouhlasil. „Alastor má pravdu, Lindo, je to nebezpečné.“
„Pokud budou zranění, dostanou se ke sv. Mungovi včas,” snažil se ji uklidnit Dedalus.
„Ale já můžu pomoct,” zkusila to znovu.
„Odcházíme,” zavelel Moody a byli pryč.
Brumbál ji konejšivě poplácal po rameni a pak se otočil ke Snapeovi.
„Jsi v pořádku, Severusi?” zeptal se ho. I on si všiml, jak se přemáhá.
„Nic mi není, pár lektvarů to spraví!”
Nicméně se musel opřít o zeď, byl vyčerpaný.
„Vypadáš, že se každou chvíli složíš. Sedni si a dej se nejdřív dohromady, i tady jsou zásoby lektvarů. Co to bylo… Cruciatus?”
Brumbálův starostlivý tón ho rozčiloval. Nestál o ničí pomoc, potřeboval se jen dostat domů a tam se v tichosti zhroutit. Cítil, že se jeho tělo dostává do křečí a bylo mu zle. Jenže Starý pán ho nechtěl pustit. Proti jeho vůli ho rázně vzal za paži a téměř dovlekl do jedné z ložnic naproti přes chodbu.
„Já to zvládnu, jen mě nechte odejít!!” cedil mezi zuby a snažil se mu vytrhnout.
„Nezvládneš! A já nebudu riskovat, že se rozštěpíš!” otevřel dveře a postrčil Severuse dovnitř.
„Vím, že bys mě nejraději za tohle proklel, ale já mám o tebe starost, chlapče! Nikdo tě tu nebude rušit, můžeš tu v klidu nabrat sílu. Přinesu ti potřebné lektvary,” ujistil ho a nechal v pokoji o samotě.
Jakmile osaměl, nenamáhal se už bolest skrývat, s námahou ze sebe shodil plášť a doslova se zhroutil na postel, jeho tělo se začalo neovladatelně třást. Potřeboval svůj lektvar.
Sakra, kde ten stařec je!
Měl na něho zlost, že ho uvěznil tady, v domě Blacka, ale musel uznat, že v tomhle stavu by už přemístění nezvládl.
Ozvalo se zaťukání a do dveří vešla Linda, vztekle na ni koukl, pak si uvědomil, že přijít za ním Black cítil by se hůř.
„Brumbál musel odejít, tak pověřil mě, kdybyste něco potřeboval,” promluvila k němu a postavila na stolek sklenici vody a dva flakónky s lektvary.
„Nepotřebuji nic! Jen lektvary a být sám!” zavrčel na ni a třesoucí rukou se pro jeden natáhl... ten, proti křečím po Cruciatu, druhý byl na posilnění. Všiml si, že je stále v místnosti a pátravě ho pozoruje.
„Co tu ještě chcete? Můžete odejít, nepotřebuji chůvu,” řekl netrpělivě. Nepřál si nic jiného, než aby vypadla a on se mohl poddat své bolesti a tiše trpět.
„Já jen... opravdu nepotřebujete...”
Nenechal ji domluvit a jen po ní sykl: „Zmizte už!”
Linda poslechla a vyklouzla z pokoje, vrátila se k Siriusovi do kuchyně.

„Tak podařilo se uspat netopýra?” ušklíbl se.
„Přestaň, není na tom moc dobře,” zarazila ho a zamračeně na něho pohlédla.
„Tak se nečerti, vždyť mě znáš,” řekl a snažil si ji udobřit jedním ze svých okouzlujících úsměvů.
Ano, za ty tři měsíce co ho znala, se sblížili, stali se z nich přátelé. Kolikrát spolu zůstali sami a povídali si, někdy o vážných věcech, jindy jen žertovali a dobírali si jeden druhého. Lindě s ním bylo dobře.
„Občas přemýšlím, proč se vy dva tak nenávidíte,” povzdechla si.
„To je dlouhá historie, je nesnesitelný a vždycky byl. Je to prostě... Srabus! Myslím, že to nikdy nepřekonáme.”
„Uznávám, že přiblížit se k němu je nadlidský výkon,” připustila a pohlédla na Siriuse.
„Ať si třeba zdechne,” zašklebil se na ni.
„Jsi krutý a nespravedlivý,“ vytkla mu.
„Možná, ale prostě ho nemám rád,“ hájil svůj postoj ke Snapeovi. Pak se zvedl a donesl lahev a dvě sklenky. „Nedáš si něco na povzbuzení? Stejně nemůžeme dělat nic jiného, než čekat. I když,” usmál se na ní a v očích měl jiskřičky, „něco by mě už napadlo.”
„Myslím, že si dám toho panáka,” utnula ho, ale oplatila mu úsměv.
Uvědomila si, jak rychle si za tu krátkou chvíli zvykla, jak přilnula k některým lidem a jak ráda s nimi tráví čas. Zároveň si uvědomila, jak moc ji tíží samota vlastního domu. Nechápala to, ještě před nedávnem byla ve své izolaci spokojená, stranila se všeho, co bylo mimo její práci v nemocnici. Vyhýbala se společnosti, přátelství, mužům... jediným blízkým člověkem jí byl Daniel. A najednou? Možná podvědomě cítila, že tam není její místo, že patří sem.
Cítila, že se konečně po dlouhých letech probouzí k životu, hýčkala v sobě to poznání, že opět vnímá, že žije... že nechce ztratit ten křehký klid a mír v duši.


Už byli pryč dlouho a Linda znervózněla, začala přecházet po kuchyni, měla divný pocit.
„Budou v pořádku... ozvou se, uvidíš,” snažil se ji povzbudit Sirius, ale i jemu se značně ulevilo, když zaslechl kroky v chodbě.
Na prahu kuchyně se objevila Tonksová a nebyla sama. Na ruce držela malou dívenku, která se třásla a byla vyděšená. Linda si všimla, že má na sobě krev.
„Bože, je zraněná? Krvácí, nebo snad ty?” zeptala se s úlekem.
„Ta krev není naše,” odpověděla sevřeným hrdlem a Lindě to došlo... přišli pozdě.
„A ostatní?” zeptal se Sirius a kývl směrem k holčičce.
Tonksová jen mlčky zavrtěla hlavou. Linda si zakryla ústa, aby nevykřikla.
„Moody s ostatními hledají jejího bratra,” oznámila jim tiše, „pomohlo by, kdyby řekla, co ví, ale je v šoku, nemluví.”
Linda pohladila holčičku po vlasech a vzala si ji od Tonksové.
„Něco zkusím,” řekla a posadila se s ní na židli. Malá se k ní hned stulila, byla opravdu vyděšená. Nepřestávala ji hladit a konejšit, druhou rukou se dotkla jejího drobného hrudníčku. Téměř okamžitě se Lindě v mysli zjevily obrazy hrůzy, Smrtijedi jim nedali šanci.

… Slyšela křik, viděla oheň... matku křičící na dvě děti, aby utíkaly. O něco málo starší chlapec držel sestru za ruku, spolu vyběhli zadním vchodem ven z domu a utíkali směrem k lesu, dívenka plakala už nemohla... Najednou se před nimi něco mihlo, uslyšeli hrozivé zavrčení. Holčička se vytrhla bratrovi a utíkala zpátky k domu, byla k smrti vyděšená... Dům hořel, běžela ke starému stromu a zalezla do jámy pod jeho kořeny.

Linda se třásla, když stáhla z dívky ruku. Dělalo se jí zle, cítila ho, byl tam a dychtil po své kořisti.
„Je někde v lese... její bratr. Není to daleko od domu, jen... bojím se, že je tam vlkodlak. Musíš varovat ostatní.”
Tonksová zbledla. „Ten kluk nemá šanci,” šeptla.
Linda k ní prudce zvedla hlavu. „To neříkej! Musíte ho najít... i kdyby byl pokousaný, neměl šanci na přežití, přiveďte ho sem! Rozumíš? Sem! Dokud mu bude tlouct srdce, můžu mu pomoct... zachránit mu život.” Byla jako smyslů zbavená.
Tonksová na ni jen nevěřícně zírala, snad ani nevnímala, co říká.
„Prosím tě věř mi! Vezměte ho ke mně, mám takový dar,” naléhala znovu.
Sirius si uvědomil, co tím Linda myslí. „Může to alespoň zkusit!” promluvil a soucitně pohlédl na malou dívenku.
„Dobře, jak myslíte, ale...“
„Běž už,“ přerušil ji netrpělivě Sirius.
Tonksová se ještě jednou na oba dva podívala, jakoby se zbláznili, pak se otočila a vyběhla ze dveří.

Linda odpočítávala minuty. Nevydržela sedět, posadila holčičku na druhou židli a začala opět netrpělivě přecházet po místnosti. Třásla se jako v horečce a měla strach, že ztrácí rozum.
Bože, nedopusť aby umřel... podruhé už ne.
Mužské ruce ji jemně uchopily za ramena.
„Co to vyvádíš... uklidni se, vždyť se celá chvěješ,” mluvil k ní tichým hlasem.
Otočila se k němu s pološíleným výrazem v očích.
„Musí ho najít, je tak malý a vyděšený... ta zrůda... musí žít, rozumíš? Nesmí umřít, tentokrát ne!”
„O čem to mluvíš?” Sirius nechápal, připadalo mu, že není při smyslech.

Severusovi bylo už natolik lépe, že se rozhodl opustit tenhle zpropadený dům, když se mu naskytl zajímavý pohled na dvojici před sebou. Než však stačil cokoliv jízlivého vyslovit, vtrhli do místnosti Moody, Tonksová a Pastorek s nějakým děckem v náruči.
„Našli jsme ho, ale je pokousaný a víc mrtvý než živý,” oznámil jim Moody a rychle hůlkou sklidil ze stolu a odsunul židle, aby ho tam mohl Pastorek položit.
Linda se podívala na chlapce, bylo mu stěží osm let a byl hodně zřízený. Jeho srdce slabě tlouklo, strhala z něho zbytky oblečení, aby se dostala na holou kůži, jeho rány všechny vyděsily.
„Akcio nůž,” pronesla zaklínadlo. Jakmile se s ním přiblížila k chlapci, něčí ruka ji bleskově chytila za zápěstí.
„Co si myslíš, že děláš?! Zbláznila ses?” Byl to Moody.
„Zachráním ho! Jen mi musíte věřit!” žádala ho. Její zoufalý pohled, ani zlomený hlas ho však nepřesvědčil.
„Pusť ji, ten kluk nemá co ztratit,” řekl Sirius a chytil Moodyho za paži.
Jakmile měla ruku volnou, rozřízla si zápěstí, z něhož se okamžitě vyvalila krev a přiložila ho na jednu z hlubokých ran na chlapcově těle. V tu chvíli se mezi nimi vše propojilo, byli jako jedno tělo. Cítila, jak s její krví do chlapce vniká životní energie, vlévá se do tepen, regeneruje buňky a bojuje s nákazou od vlkodlačího kousnutí. Chlapcův tep byl pravidelnější, údery srdce silnější, pomalu se navracel do života.
Linda nevnímala okolí, neslyšela hlasy ostatních, soustředila se jen na chlapce a stále dokola si opakovala: Nesmíš umřít, nesmíš Thomasi, nenechám tě... ty neumřeš!
Chlapec začal pravidelně dýchat, byl pořád v bezvědomí, ale rány se zacelovaly a už nekrvácely, bude žít!
„Už dost, to stačí, nebo chceš sama vykrvácet?!”
Někdo ji vzal jemně za zraněnou ruku a odtáhl od chlapce, podle hlasu to byl Kingsley.
Mírně zavrávorala, byla slabá. Podívala se na své zápěstí, stále slabě krvácelo, zřejmě to trvalo moc dlouho. Bylo jí to jedno, hlavně, že mohla pomoct.
„Jsi v pořádku?” zeptal se Sirius a jemně uchopil její ruku, aby ji mohl obvázat.
„Ano... já... to bude dobré. Důležité je, že bude žít, dokonce jako dřív. Jen... jen dávejte pozor, bude mít možná horečku a zřejmě bolesti, to jak bude bojovat s nákazou.”
Dívala se na chlapce, v očích měla slzy, zachránila ho.
Jako ve zpomaleném filmu viděla, co se děje kolem ní. Sirius vzal chlapce do náruče a odnášel ho patrně do ložnice, holčička šla s ním, následovala svého bratra. Ostatní zaraženě stáli a užasle se na ni dívali.
Opřela se jednou rukou o stůl, byla slabá jako moucha. Ucítila na sobě něčí pohled, otočila se a setkala se s pronikavýma očima. Neslyšela jeho hlas, nevnímala, že se k ní blíží, viděla jen ty černé oči a ta čerň ji celou pohltila... někam se propadala.
Kdyby Lindu včas Severus nezachytil, skácela by se k zemi.
Autor Margot35, 26.04.2012
Přečteno 248x
Tipy 9
Poslední tipující: Tulačka, Darwin, Lenullinka, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, eleasiva, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí