Duše v zrcadle - 8. Skrytý nepřítel

Duše v zrcadle - 8. Skrytý nepřítel

Anotace: Arthur a Linda budou napadeni... Sirius si uvědomí, že je pro něho čím dál víc těžší skrývat své city... A Harry se seznámí s Lindou.

8. Skrytý nepřítel

 

Toho roku se zima ohlásila brzy. Linda trávila večer ve svém domě zabalená do deky a přepínáním programů v televizi. Bylo jí celkem jedno, na co se dívá, potřebovala jen zvukovou kulisu. Poslední dobou neměla ráda ticho. Myšlenkami byla stejně někde jinde, myslela na schůzku Řádu před dvěma dny.

----------------------------------------------

Opět se sešla většina členů a schůzka se protáhla dlouho do noci... byl tam i Snape. Linda ho zaregistrovala hned, jak vešla do už poměrně zaplněné kuchyně. Jeho černá, jakoby přízračná postava a bledý obličej absolutně bez výrazu se nedal přehlédnout. Bylo až rozčilující, jak na ni působil. Viděla Snapea od návštěvy u něho v kabinetu poprvé, samozřejmě ji okázale ignoroval… jak jinak! Omluvila se za pozdní příchod a sedla si vedle Tonksové, ta ji s úsměvem přivítala.

 

Stalo se to, co předpovídal Brumbál. Mozkomorové zradili ministerstvo a přidali se na stranu Voldemorta. Při převratu z Azkabanu uprchlo deset trestanců, deset nebezpečných Smrtijedů připravených věrně sloužit a stát opět po boku svého Pána!

Byla mezi nimi dokonce jedna žena. Ještě teď slyšela Siriusův opovržlivý a znechucený hlas:

Má drahá, šílená sestřenka!“

Později Lindě vysvětlil, jak zvrácenou mysl tahle žena má. Jaké potěšení a radost jí dělá mučení a týrání druhých, a jak je ochotná z lásky a naprosté oddanosti udělat cokoliv pro Voldemorta!

 

Bylo to vážné, Brumbál se snažil posílit jejich řady zrovna tak, jako Voldemort ty své.

Přesto všechno co se stalo Popletal dál ignoroval do očí bijící skutečnost, že Pán zla se vrátil. Takže museli čelit ještě ministerstvu!

I Linda na sobě pocítila tíhu svých schopností. Za posledních několik dní na seznam zrádců a přisluhovačů Vy-víte-koho přibylo několik jmen. Vyslýchání zajatců nebylo ani pro ni nic příjemného. Kolikrát zahlédla tak hrozné vize, že chvíli trvalo, než se dala do hromady.

Jednou se dokonce zhroutila, to když chytili jednoho ze Smrtijedů, aby odhalili jejich plány. Už při pohledu do jeho očí jí přeběhl mráz po zádech.  Jeho dokonalá, andělsky krásná tvář ostře kontrastovala s krutým pohledem. Díval se na ni s takovou nenávistí a opovržením, že nevědomky o krok couvla. To co viděla… co cítila, když s ním splynula, bylo hrozné. Všechna ta bolest a utrpení jeho obětí… Tento muž neměl svědomí, nezajímal se o Voldemorta, žil jen pro samotné zlo. Když se ho konečně dokázala pustit, dělalo se jí zle. Než ztratila vědomí, stačila zahlédnout v jeho tváři úžas, snad dokonce obdiv. Bylo štěstí, že ho chytili, alespoň už nikomu dalšímu neublíží.

 

Místností se nesly vzrušené hlasy. Mezi nimi jasně zněl ten Brumbálův, uděloval pokyny a žádal všechny o opatrnost.

Linda na moment přestala vnímat, zahleděla se směrem k místu, kde stál Severus... osamocen v rohu, jako by mezi ostatní ani nepatřil. Jen poslouchal, s nikým nemluvil, nikomu nevěnoval pozornost, stál tam jako vytesaný z kamene. Přesto si byla jistá, že ví o všem co se děje, připravený okamžitě zareagovat.

Přemýšlela co ji na něm tak přitahuje. Možná právě ta jeho odtažitost, ta ledová maska... chtěla vědět co je pod ní, kdo skutečně Severus Snape je.

Zřejmě vycítil její upřený pohled, jejich oči se na několik vteřin střetly. Ty jeho byly chladné, hluboké, černé jako noc.

Proč se v nich pokaždé tak ztrácela?

Najednou ucítila v mysli někoho cizího, něčí myšlenku: Mrzí mě to!

Byl to tak nepříjemný pocit, až překvapeně zalapala po dechu. Pak odvrátil pohled.

„Je ti něco?“ zeptala se Tonksová

„Ne, nic... jen mě bolí hlava,“ usmála se a otočila se k ní. Vpadl jí do mysli tak rychle, že se nestačila ani bránit. Pak jí došel význam těch slov.

On se jí právě omluvil? Cítil výčitky, že se jí dotkl?

Opět k němu vzhlédla, jeho chladné oči a kamenná tvář neprozrazovaly nic z toho, na co myslela.

Byl to vůbec on? Byla to jeho myšlenka?

Do konce schůzky si Lindy už ani nevšiml a odešel mezi prvními. Byla z něho zmatená, jeho chování ji rozčilovalo. Když byl pryč, nechápala, proč tolik usiluje o jeho přátelství.

Zblázní se z něho, ale nevzdá to!

------------------------------------------------

Linda se zaposlouchala do příběhu v televizi a povzdechla si... zase nějaká telenovela! Asi po deseti minutách srdceryvných scén hlavní hrdinky, jež se zmítala mezi dvěma muži a očividně si nemohla vybrat, to Linda vzdala, televizi vypnula a šla si lehnout.

Zdálo se jí o Siriusovi.

 

Kam se hnula, všude ji pronásledovaly jeho oči. Díval se na ni divoce a s neskrývanou touhou, ten pohled ji hypnotizoval, jakoby to ani nebyl on... Nebránila se jeho rukám, když se jí dotýkaly, neuhnula před přísnými rty, když ji hladově políbily, neodstrčila ho, když se k ní přitiskl. Zavřela oči a nechala se plně ovládnout... Sesula se i s ním na zem, cítila váhu jeho těla… probouzela se v ní touha… chtěla ho. Překvapila ji jeho vášeň a prudkost s jakou si ji vzal. Poddala se jeho pohybům, měla pocit, že celé její tělo hoří. Zasténala a upřela na něho pohled. Ztuhla… nebyl to už Sirius, hleděla do bledého obličeje orámovaného černými vlasy. Byla ochromená hlubokou černí těch očí... bylo v nich tolik touhy, vášně... a zlosti. Znovu zasténala a celým svým tělem se k němu přitiskla. Uvědomila si, že je to on, po kom tolik touží!

 

Linda se s trhnutím probudila, chvilku jí trvalo, než zklidnila svůj dech a zběsilý tlukot srdce.

Severusi Snape! Ono nestačí, že mi lezeš do hlavy, teď už i... Tak dost, musí na něho přestat myslet!

Pohlédla na rozházenou postel.

Bože...

Znovu si lehla, přikryla se až po bradu a snažila se ignorovat svoje touhou rozbolavělé tělo.

 

* * *

Byl prosinec a blížily se vánoce. Linda se tento rok přece jen na ně trochu těšila. Letos to bude jiné, nebude sama a nebude mít čas vzpomínat. Dohodli se, že stráví svátky u Siriuse... ona a ještě Lupin, tři osamocené duše... musela se usmát. Dokonce i pohled na zasněženou krajinu už tolik nebolel jako dřív.

Thomas tolik miloval sníh.

Dnes se nepřemístila na ministerstvo hned, chtěla jít kus pěšky. Bylo jí příjemné, jak mráz štípe do tváří a čerstvý sníh křupe pod jejími kroky. Než se na celý den zavře do kanceláře, chtěla nabrat trochu toho čerstvého vzduchu.

 

„Dobrý den, Arthure,” pozdravila zvesela, když se potkali v Atriu.

„Jejda, děvče, málem jsem tě přehlédl. Trochu jsem se zdržel s Molly a tak pospíchám,” opětoval její úsměv.

„Myslím, že pro jednou se nic nestane, když přijdeme o trochu později. I tady panuje předvánoční blázinec a nikdo si nevšimne, že jdeme pozdě,” poznamenala Linda.

„Doufám, že máš pravdu. Ale stejně… mám takový divný pocit po těle... nevím, podezřele dlouho byl klid!” poznamenal starostlivě Arthur.

„Myslíš ze strany Ty-víš-koho?“ Ztišila hlas, aby ji slyšel jen on.

Mezi tím sjeli výtahem na jejich poschodí a mířili do kanceláře.

„Přesně, on to nevzdá! Dneska budu v noci hlídat,” prozradil Lindě a také ztišil hlas.

„Půjdu tam s tebou,” řekla pevně, když zavřela za nimi pečlivě dveře.

„To tě nesmí ani napadnout,” ohradil se okamžitě Arthur.

„A proč ne! K čemu tady budu dobrá... takhle na to budeme dva a ty se alespoň nebudeš nudit,” začala ho přesvědčovat, plně rozhodnutá tuhle bitvu vyhrát.

„Řekl jsem NE! Zapomnělas, co se ti stalo minule?” připomněl Lindě nedávné zranění.

„To se už nestane. Překvapil mě a byla jsem neopatrná, teď budeme dva.”

 

Arthur se nadechl k dalšímu odmítnutí, ale pak to vzdal. Její pohled prozrazoval, že má navrch a on byl vůči ženským argumentům příliš slabý.

„Dobře. Pravděpodobně bude klid, ať je tedy po tvém,” povzdechl si.

Linda se na něho smířlivě usmála. „Bude to v pohodě, uvidíš… nic se nestane!”

--------------------------------------------

Zatím byl opravdu klid, všude bylo ticho. Linda s Arthurem seděli každý z jedné strany dveří na Odbor záhad a tiše si povídali. Najednou zpozorněla a prstem ho zarazila, aby byl tiše.

„Slyšel jsi to?” Měla pocit, že zaslechla šustivý zvuk.

Arthur se také zaposlouchal, ale pokýval hlavou, že nic neslyší.

„Něco jsem zaslechla… nevím co, ale znělo to divně,” zašeptala a stoupla si s připravenou hůlkou v ruce.

Arthur ji následoval, neméně ostražitý. Oba pomalu postoupili dál do temné chodby.

„Lumos,” zašeptali téměř současně a chodbu osvítilo slabé světlo z jejich hůlek.

Opět se ozval ten divný zvuk, jakoby se něco třelo o podlahu.

„Teď to také slyším... Co jen to...” Artur zmlkl a zaposlouchal se, odkud ten zvuk přichází.

„Nevím co je to, ale nelíbí se mi to,” zašeptala a popošla ještě kousek dopředu.

„Zdá se, že to jde zprava, ale odkud?!” pronesl zmateně, protože vpravo byla jen zeď. Chodba se stáčela pouze do leva.

Někdo nebo spíš něco, se blížilo. Slyšeli to zřetelněji a stále blíž. Chodbou se nesl šustivý a zlověstný zvuk.

„Bože... je to ve zdi!” vyjekla Linda a uskočila od zdi právě v ten moment, kdy něco vyrazilo kovovou mřížku, co vedla do větrací šachty.

Temný stín se několikrát mihl z otvoru, slyšela hrozivé syčení. Arthur se zapotácel. Vteřinu jí trvalo, než si uvědomila co se děje. Ze šachty se vyřítil obrovský had a zaútočil. Stačila vyslat jedinou kletbu... minula, padající Arthur ji strhl na zem. Vše se seběhlo příliš rychle, pak ucítila prudkou bolest v ruce, hůlka jí vypadla.

„Arthure,… Arthure!” zaječela, ale muž neodpovídal.

Rychle se na něho překulila, snažila se jej bránit vlastním tělem. Další bolest v boku a ve stehnu. Ta bestie stále útočila. Chránila sobě i příteli krk a křičela v domnění, že je někdo uslyší.

--------------------------------------------------

V tu samou chvíli se v Bradavické škole, v Nebelvírské ložnici, s děsivým křikem vzbudil tmavovlasý mladík. Prudce se posadil na posteli, byl celý propocený a zmatený.

Co to u Merlina bylo? Co se to stalo... co právě udělal? Právě zabil pana Weasleyho a nějakou ženu!

Najednou se mu zvedl žaludek a jen tak tak, že se nahnul přes okraj postele.

Zdálo se mu opět o těch dveřích, ale tentokrát to bylo jiné. Byl tam obrovský had... on byl ten had a zabil... Rozhlédl se po místnosti, jeho přítel Ron na něho vyplašeně zíral.

„Rone, musíme… tvůj taťka... musíme zavolat pomoc. On a jedna žena... tvůj taťka je vážně zraněný!!” mluvil nesouvisle a hlas se mu třásl rozrušením. V očích se chlapci odrážela prožitá hrůza.

„Co to říkáš? Ale jak bys mohl... Jen se ti něco zdálo!” Ron se nechápavě zadíval na Harryho.

Ostatní už také byli vzhůru a pozorně se dívali z jednoho na druhého.

„Viděl jsem to, byl jsem tam, to já jsem... právě teď... musíme pro pomoc, hned!” Harry byl téměř nepříčetný.

„Jdu pro McGonagallovou,” oznámil rozhodně jeden z chlapců. Byl to Neville Longbottom.

Profesorka rozhodla, že půjdou za Brumbálem. Ron musel Harryho podpírat, třásl se jako v horečce.

---------------------------------------------

Ředitel byl vzhůru a nebyl sám. Severus Snape se právě chystal k odchodu, když někdo zabušil na dveře. Vzápětí do nich vešla profesorka McGonagallová podpírající Pottera z jedné strany a Weasley z druhé.

„Co se děje, Minervo, Harry?” zeptal se Brumbál a šel jim vstříc.

„Pane profesore, já... měl jsem další vizi. Jde o pana Weasleyho, je vážně zraněný... vím to! A je s ním nějaká žena... napadl je obrovský had,” vykoktal ze sebe Harry a stále se třásl.

„Žena?” promluvil napjatě Snape.

„Ano, viděl jsem... ona... ona ho kryla vlastním tělem, ale nevím kdo to je,” dodal netrpělivě a na svého profesora lektvarů se ani nepodíval.

Severus se s otázkou v očích zadíval na Brumbála.

Řekněte, že to není ona!... A co tam, u Merlina, dělá?

Ten jen pokynul rukou, že se to už brzy dozví.

Harrymu se zdálo, že na něho nevěřícně zírají, že mu nevěří. „Musíte mi věřit!! Já to viděl!” zvýšil hlas.

„Já ti věřím, chlapče. Řekni mi… jak jsi to viděl?” zeptal se klidným hlasem Brumbál.

Harry nechápal. Měl pocit, že musí něco rychle udělat a ne ztrácet čas s otázkami.

„Já nevím… jak... prostě jsem to viděl!... Co tím myslíte?” zeptal se podrážděně. Rozčilovalo ho, že se mu ani nepodívá do očí.

„Mám na mysli, kde přesně jsi stál a z jakého pohledu jsi to viděl,” upřesnil svou otázku.

„Já... byl jsem... byl jsem ten had! Viděl jsem to očima toho hada!” odpověděl a na Rona se raději nepodíval.

Brumbál se otočil k jednomu z obrazů a přikázal:

„Everarde, pospěšte si prosím do vašeho portrétu na ministerstvu, zjistěte, co se stalo, a přivolejte pomoc.“ Pak oslovil jiný obraz. „A vy, Dyliso, prosím také.”

Muž i žena souhlasně přikývli a na několik minut zmizeli ze svých obrazů.

Snape se stáhl do rohu. Nevnímal, co si povídají, musel myslet na zraněnou ženu někde na ministerstvu. Nepochyboval, že to byla Linda. Na venek byl klidný, ale uvnitř něho to vřelo. Proč byl stále obklopený lidmi, kteří přitahují problémy? Stačí se podívat na Pottera, co nastoupil do Bradavic neustále ho Brumbál nebo on tahají z průšvihů. To čemu se řediteli zavázal, ho občas přivádělo k šílenství. A teď ona! Zakázal si na ni jakkoliv myslet, přesto se mu stále plete do cesty.

Proč, sakra, byla s Weasleym, neměla tam co dělat, do všeho se pořád plete!... Ženská jedna pitomá!

Vyrušil ho hlas bývalého ředitele Everarda.

„Albusi, tak je našli. Křičel jsem tak nahlas, dokud někdo nepřišel... řekl jsem jim, že se dole něco hýbe a oni se raději šli podívat.” Byl mírně zadýchaný. Současný ředitel si oddechl a poděkoval mu. Mezitím se vrátila i Dylisa.

„Odnesli je ke svatému Mungovi, šli kolem mého obrazu tak jsem je zahlédla. Ten muž byl samá krev, byl na tom zle. Ta žena byla také vážně zraněná, ale byla chvíli při vědomí. Stále opakovala, že mu pomůže, ať ji nechají mu pomoct... pak omdlela.”

Snape zatnul zuby, teď už měl jistotu.

Brumbál se otočil k profesorce McGonagallové a požádal ji, aby vzbudila i ostatní Weasleyovic děti. Pak promluvil ještě k portrétu Phinease Nigelluse, aby přešel do obrazu v domě Blacků a upozornil Siriuse, že se tam přenesou děti Arthura Weasleyho spolu s Harrym.

Přetvořil starou konvici na čaj v přenášedlo a podal ho dětem. V okamžiku byly pryč.

 

 „Proč poslal svého hada,” přemýšlel nahlas ředitel, když osaměli.

„Prozkoumat okolí? Zjistit jak zabezpečené to místo je?” zvažoval Severus.

„Možná… Nagini se dostane všude,” souhlasil Brumbál a pohlédl na mladšího muže - jediný dokázal vidět pod netečnou maskou skutečného Severuse.

Ten si upřeného pohledu nevšímal a pokračoval ve své úvaze.

„Pán zla nevěděl kde přesně je ta věštba schovaná. Nagini šla po čichu, zaměřila se na pohyb, teplotu lidského těla... šla po kořisti.”

Brumbál kývl na souhlas. „A co by kdo dělal v noci dobrovolně na chodbě... leda, že by něco hlídal. Na to spoléhal a nepochybně už ví, kde má hledat.”

„Půjde si pro ni osobně?” zeptal se Snape.

„To si nemyslím, že se Voldemort veřejně ještě neukázal, mu zatím vyhovuje.” Ředitel si nepatrně povzdechl a spojil prsty do stříšky, dělal to pokaždé, když mu něco dělalo starosti.

Snapeovi najednou připadalo, jakoby zestárl o desítky let a zdál se mu unavený. Zavládlo ticho, oba se na chvilku oddali svým myšlenkám. Aniž by chtěl, opět se vrátil k Lindě. Vztekal se, že si o ni dělá starosti.

Po chvilce k němu stařec opět promluvil.

„Severusi, je nezbytně nutné, aby Harry ovládal Nitrobranu, musí zabránit tomuhle spojení! Obávám se, že jakmile to Voldemort zjistí, použije jeho mysl ve svůj prospěch.”

V jeho hlase zněla starost, starost o toho ničemného kluka. To Snapea dopálilo ještě víc.

„Tak to řekněte Potterovi! Vůbec se nesnaží, ignoruje moje pokyny... Je líný a arogantní, jako...” nedopověděl, musel krotit vztek. Nesnášel, když ho pohltily emoce.

Brubál se na něho shovívavě usmál. „Stále jsi vůči němu zaujatý. Nemá to lehké a není jako James. Řekl bych, že je celý po matce, má její povahu, její oči... přiznej si to a zkus v něm vidět Lily.”

Snape měl pocit, jako by ho popálil žhavým železem. Vrhl na Brumbála nepřátelský pohled.

Proč mu to dělá?

„Jestli už mě nepotřebujete, tak půjdu,” řekl chladně a chystal se odejít.

„Dobrá. Jen… nevzdávej to s Harrym je to nesmírně důležité! Teď můžeš jít, pro dnešek toho bylo dost. Dobrou noc, Severusi.”

Ředitel si začal listovat v nějaké knize, co byla položená na stole.

„Dobrou noc,” rozloučil se také.

Už bral za kliku, když zaslechl ještě Brumbálův hlas.

„Ta žena s Arthurem... jsem si jistý, že to byla Linda. Zřejmě ho umluvila, aby ji vzal na hlídku s sebou. Určitě budou v pořádku, Linda má předpoklady zůstat na živu, a to že chránila Arthura...”

Snape ho nenechal domluvit a skočil mu do řeči. „Proč by mě to mělo zajímat?!” Jeho hlas byl ledový a tvářil se zcela nezúčastněně.

„To musíš vědět sám, chlapče,” odpověděl mírným až otcovským hlasem Brumbál.

Vteřinu si hleděli do očí, pak Snape prudce otevřel dveře a stejně tak prudce je přibouchl.

 

* * *

Lindu probíraly vzrušené hlasy kolem ní. Pomalu si uvědomovala, co se stalo. Had… zaútočil na ně obrovský had. Ta kousnutí bolela pekelně, snažila se chránit jak sebe tak Arthura.

Co je s ním... je naživu?

„Arthure,” promluvila ochraptěle a otevřela oči.

Nad ní se skláněla lékouzelnice. „Už je to v pořádku, jste u svatého Munga. Bude to dobré, jen zůstaňte v klidu,” požádala Lindu, když chtěla vstát z lůžka.

„Kde je... kde je ten muž co...” Byla zmatená, bolelo ji celé tělo.

„Žije… díky vám. Nebojte se, bude v pořádku, ale teď mě nechte, abych se o vás postarala,” odpověděla  lékouzelnice a s pomocí hůlky z ní svlékla zakrvácené šaty.

„Ale... jak je to možné! Ještě před chvilkou jste krvácela. Co se... co se to děje?!” zakoktala se. Místo hlubokých ran, jakých byla svědkem u toho muže, zahlédla jen drobné ranky a ty se také před jejíma očima zcela zatáhly. Zírala na zcela nepoškozenou kůži neschopná slova. Jejího podivného chování si všiml jiný lékouzelník.

„Stalo se něco? Potřebujete pomoc?” zeptal se podivně ztuhlé kolegyně.

„Ne, já… totiž tahle žena ještě před okamžikem byla velice vážně zraněná a měla několik krvácejících ran. Ani jsem se jich nedotkla a samy zmizely!”

Linda je vnímala jen napůl. Přestože měla tělo zdravé, dávka hadího jedu ji omračovala, až upadla do hlubokého spánku.

Zdálo se jí, že slyší pláč… Ne, opravdu tu někdo pláče.

Otevřela oči a přetočila se na druhý bok. U vedlejšího lůžka seděla Molly, držela Arthura za ruku a tiše štkala.

„Molly,” oslovila ženu potichu.

„Lindo,” otočila se k ní a setřela si hřbetem ruky slzy. „Nechtěla jsem tě vzbudit, jak ti je?” zeptala se s mateřským tónem v hlase.

„Mě je dobře... jak se daří Arthurovi?”

„Jeho stav je pořád vážný, ale snad přežije,” popotáhla Molly a opět se jí v očích zaleskly slzy.

Lindě se ulevilo, je naživu, to stačí! Lehla si zpět do polštářů. Bude v pořádku… ano bude, protože mu pomůže, jen co budou sami.

Molly se s ní po chvilce rozloučila. „Musím k dětem… říct co je s jejich otcem,” pohladila Lindu po ruce a pak už spěchala z pokoje.

 

Linda slezla ze svého lůžka… už svítalo, takže neměla mnoho času. Nechtěla, aby je někdo vyrušil.

Potřebovala něco ostrého, aby prořízla kůži. Rozhlédla se po pokoji, na svém stolku měla sklenici s vodou. Vodu vylila a sklenici rozbila o pelest. Kusem střepu pak Arthura řízla do předloktí a sobě do zápěstí. Přitiskla krvácející ruku na jeho ránu a nechala svou krev proudit do zmučeného těla. Tentokrát si dávala pozor, aby se nevyčerpala příliš. Po chvíli ruku odtáhla a sledovala, jak se kůže na mužově předloktí zatáhla. Byla spokojená, teď si mohla v klidu odpočinout, Arthur bude v pořádku. Jeho děti odpoledne už uvidí usmívajícího se otce, její krev se o to postará. Lehla si do své postele a tvrdě usnula.

 

Cítila, že s ní někdo mírně třese.

„Slečno Grayová, vzbuďte se. Haló, slečno...” 

Linda otevřela oči a zamžourala na ženu u své postele, byla to ta samá lékouzelnice co ji včera přijímala.

„Jste vzhůru… konečně, spíte opravdu tvrdě,” poznamenala a podívala se na ni s nedůvěrou v očích.

„Ano, už... už jsem při vědomí. Stalo se něco?” Linda se posadila na posteli a rychle se podívala směrem k Arthurovi.

„Ne, pan Weasley jen spí, za chvíli mu převážou rány. Chtěla jsem vám říct, že jste úplně v pořádku, i když si to nedovedu pořádně vysvětlit. Nicméně můžeme vás propustit domů,” oznámila mladé ženě podrážděně, zřejmě čekala nějaké vysvětlení.

Když se jí žádného nedostalo, pokračovala: „Vaše šaty jsou již vyspravené a čisté, za chvíli vám je donesou.” Ještě jednou si mladou ženu zkoumavě prohlédla, semkla rty do přísné linky a odkráčela z pokoje.

Linda si oddechla. Určitě ji podezírá z ovládání té nejčernější magie, podle toho jak se tvářila. Bude nejlepší, když co nejdříve zmizí.

Za několik minut vešla mladá ošetřovatelka a s ní starší kouzelník, ten přešel rovnou k lůžku Arthura. Ošetřovatelka nesla Lindě oblečení, položila ho na postel a o krok odstoupila. Musela se tomu usmát. Tak přece… znervózňuje ji. Když kolem svého lůžka zatahovala plentu, aby se mohla převléknout, nahlédla muži, který právě opatrně sundal zakrvácený obvaz na Arthurově boku přes rameno. Chystal se ránu vyčistit, když udiveně ztuhl uprostřed pohybu. Linda zahlédla téměř zhojenou jizvu.

„Tedy... ehm... pane Weasley, řekl bych, že se to hojí až překvapivě rychle. Upřímně se přiznám, že takový výsledek jsem nečekal. Ještě prohlédnu ostatní rány,” promluvil muž, úplně vyvedený z míry.

Linda mrkla na Arthura a zatáhla svou zástěnu. Zatím co se převlékala, pozorně poslouchala. Chtěla Molly a dětem říct dobré zprávy.

„No… ehm… rány máte pěkně zatažené a téměř zhojené. Podívám se, jak moc vám uškodil ten hadí jed,” řekl po chvíli lékouzelník a stále v jeho hlase bylo znát překvapení.

Patrně prováděl diagnostická kouzla, protože se odmlčel. Po pár vteřinách opět promluvil:

„Zdá se, že bude vše v úplném pořádku. Hadí jed je téměř pryč a nestačil vám poškodit orgány. Jen zcela dobře nechápu co je to za energii, která vám proudí v těle, nebo jak to nazvat. Jakoby se váš stav neustále zlepšoval.” Znělo to nepřítomně, zamyšleně.

„Ale to je snad dobře, ne?” promluvil Arthur ještě trochu zastřeným hlasem.

„To bez pochyby je... to samozřejmě!” zareagoval okamžitě ošetřující muž a jeho hlas zněl už zase profesionálně. „Je to pouze překvapivý zvrat. Ehm... tak si ještě odpočiňte a odpoledne může přijít vaše rodina,” dodal rozpačitě.

 

Linda odtáhla plentu, ještě zahlédla záda lékouzelníka… zamyšleně si hladil vousy.

Přišla k druhému lůžku. „Arthure, jsem tak ráda, že budeš v pořádku. V noci za tebou přišla Molly a odešla až nad ránem. Určitě bude mít radost, že se cítíš lépe,” řekla a vzala jeho ruku do svých, nepatrně ji stiskla. Opravdu měla tohoto muže ráda.

„Pozdravuj je všechny, a že se na ně těším,” odvětil tiše. Byl unavený, ale usmíval se.

„Budu, ještě si odpočiň.”

Přišla pro ni ta mladá ošetřovatelka, mohla odejít. Ještě mávla Arthurovi a opustila nemocniční pokoj.

 

* * *

Stála v domě na Grimauldově náměstí, z kuchyně byl slyšet hovor. Jakmile vešla, vrhl se k ní Sirius a pevně ji objal.

„Lindo,” zašeptal do vlasů.

Trochu se zarazila a ne jen ona. Ostatní přestali mluvit a dívali se jejich směrem.

„Ehm... jsem v pořádku, nic mi není.” Mírně ho od sebe odstrčila a usmála se na všechny kolem.

„To je dobře, měli jsme strach,” řekl rozpačitě Sirius a odstoupil od Lindy.

Chvilku si hleděli do očí, pak si nervózně prohrábl rukou vlasy a vrátil se zpět ke stolu. Všimla si tmavovlasého chlapce s brýlemi, jak si ji zkoumavě prohlíží. Pousmála se na něho a pak se otočila k Molly.

„Než jsem odešla, mluvila jsem s Arthurem. Je na tom velice dobře, pozdravuje vás a moc se těší, až váš všechny uvidí. Bude úplně v pořádku.”

Zmínka o Arthurovi rozehnala počáteční rozpaky. Molly si hlasitě oddechla a vyčerpaně si sedla na židli. Zdálo se, že teprve nyní na ni všechno dolehlo, skryla obličej v dlaních.

„Mamko, taťka bude v pořádku. Slyšela jsi… bude to dobré.” Její děti ji obestoupily, objala je a šťastně se na ně usmála.

 

Linda pohlédla na Siriuse, všimla si, jak je přepadlý, určitě celou noc nespal. Cítila potřebu nějak ho potěšit, uklidnit… že je v pořádku.

„Mohu s tebou na chvilku mluvit?” zeptala se a dala tím najevo, že v soukromí.

Jakmile se octli v knihovně, schovaní před zraky ostatních, Sirius se už neovládl. Prudce si ji přitáhl do náruče a naléhavě políbil na rty.

„Promiň, ale měl jsem o tebe hrozný strach. Když mi v noci Harry řekl co se stalo, byl jsem přesvědčený, že jde o tebe.”

Linda ho pohladila po tváři. „Vždyť víš, že se mi nemohlo nic stát. Já se uzdravím, vždycky se uzdravím,” ujistila ho.

„Co kdyby tam přišel sám Voldemort a proklel tě Avadou, pochybuju, že by ses z toho dostala! V první řadě jsi tam neměla vůbec být!” vyčetl jí… už jen ta představa ho roztřásla.

„Siriusi, jsem v pořádku. Bylo štěstí, že jsem tam byla, beze mě by možná nepřežil,” hájila své rozhodnutí zůstat s Arthurem.

„Já vím, promiň... vím to.” Znovu ji objal.

Vrátili se do kuchyně mezi ostatní. Linda s vděčností přijala hrnek horké kávy a voňavý koláč.

„Nemohla jsem spát, tak jsem pekla,” usmála se Molly.

„Asi bych vás měl představit,” uvědomil si najednou Sirius. „Lindo, to je můj kmotřenec Harry,” ukázal na tmavovlasého chlapce, jenž si ji prve zkoumavě prohlížel. „A tady jsou děti Molly a Arthura: Fred, George, Ron, Bill a Ginny.”

Se všemi si podala ruku, byly si až neuvěřitelně podobní a jejich rusé vlasy ji fascinovaly.

„Máme ještě dva syny. Charlieho, ten nemohl přijít je až v Rumunsku, a Percyho, ten...” Molly se zarazila a posmutněla.

„Ten je idiot,” ozval se jeden z dvojčat.

„Frede!” napomenula ho matka

„No co, je to pravda,” hájil se Fred.

Lindu zaujal upřený pohled, setkala se se zelenýma očima.

„Viděl jsem vás... dnes v noci,” řekl Harry.“

„Dnes v noci?” Nechápala jak to myslí.

„Ten útok... toho hada. Viděl jsem vás i pana Weasleyho, bránila jste ho,” upřesnil. Byl trochu nejistý, ale pohledem neuhnul.

„Viděl... máš vize?” zeptala se se zájmem.

„Tak nějak. Zní to asi divně, co?”

„Ani ne, každý máme něco,” mrkla na něho a letmo pohlédla na Siriuse.

Ten se jen pousmál a zdál se konečně klidný.

„Zburcoval půl hradu,” ozval se jeden z Weasleyovic chlapců - Ron.

Linda se pozorně zadívala znovu na Harryho. „Takže to tobě vděčíme za pomoc? Divila jsem se kde se vzali tak rychle ti muži... Děkuju.”

„No… ehm… hlavně, že to… že jste v pořádku, ne?” Harry sklopil oči, z jejího pohledu byl nervózní. Bylo to něco v jejích očích, něco zvláštního.

 

Strávili příjemné dopoledne, povídali si. Teď, když se vědělo, že bude Arthur zase v pořádku, Molly se vrátil dřívější elán a tak uvařila skvostný oběd. Potom co se začala i s dětmi chystat za jejich otcem, zašla si Linda trochu odpočinout do knihovny. Vzala si knihu a uvelebila se pohodlně na pohovce.

Chvíli nato zaslechla něčí kroky, byl to Harry.

„Nerad ruším, ale mohu na chvilku?” zeptal se a Linda mu ukázala na místo vedle sebe.

„Chceš se mnou mluvit?” vybídla ho, když se posadil.

„Ano, já… chtěl jsem se na něco zeptat. Nechci, aby to znělo drze, ale...” odmlčel se. Najednou ho odhodlání opustilo, nevěděl jak dál.

„Je to něco osobního?”

Přikývl, ale pohled k ní nezvedl, soustředil se na knihu, co držela v ruce. „Totiž, víte... ehm... vy a Sirius jste spolu?” vymáčkl ze sebe otázku, která ho pálila na jazyku od chvíle kdy je uviděl v objetí.

Lindu jeho slova překvapila, mlčela a on pokračoval. „Já jen, že se mi zdá být tak nějak šťastnější než dřív, není tu sám a kvůli němu jsem rád.” 

Dodal si odvahu a podíval se té zvláštní ženě, která si očividně získala kmotrovo srdce, do očí.

Podivila se jeho upřímnosti, vždyť byla pro něho cizí, zřejmě mu hodně záleželo na Siriusovi. Mrzelo ji, že ho zklame, viděla mu na očích, jak dychtivě čeká, co odpoví.

„Tak to není, Harry, nejsme spolu jako... ehm… spolu, jsme jen dobří přátelé… Ale to neznamená, že mi na našem přátelství nezáleží.” Zdálo se jí to, nebo v nich opravdu bylo zklamání?

„Aha,“ hlesl, „nezlobte se, že jsem se ptal. Vím, že mi do toho nic není. Tak já budu… ehm... budu  muset už jít.” Zvedl se k odchodu. Než vyšel z knihovny, ještě se zarazil a pronesl tiše: „Myslím si, že pro něho znamenáte víc.”

 

Sirius rychle odstoupil od vchodu do knihovny. Chtěl za nimi vejít, když ho na prahu zaujal jejich důvěrný hovor. ‚Jsme jen dobří přátelé‘... Ano, jen přátelé, nesmí na to zapomínat! Něco ho nepříjemně bolelo na prsou. Přesto se tvářil, že nic neslyšel a usmál se na Harryho, když mu mírně rukou pocuchal vlasy.

Zůstal s Molly a dětmi v kuchyni, sledoval zamyšleně jejich radostné pobíhání a přípravy na návštěvu v nemocnici. Vyprovodil je ke dveřím a vzkázal pozdravy Arthurovi. Měl v úmyslu jít rovnou do své ložnice, potřeboval dospat noc a také přemýšlet. Byl už téměř uvnitř, když ucítil její přítomnost. Pomalu k němu přišla.

„Siriusi,” oslovila ho tiše a jemně se dotkla jeho ramene.

Otočil se k ní. Ten hlas a dotyk ho rozechvěl, že musel na vteřinu zatajit dech, aby ji nestrhl do náruče. Tolik po ní toužil, tolik se o ni bál, a tolik by chtěl, aby to cítila stejně.

„Jdeš si lehnout?” zeptala se tiše.

„Jen na chvíli, moc jsem toho nenaspal. Taky by ses měla natáhnout a odpočívat,” poznamenal a snažil se znít normálně. Hleděli si upřeně do očí, na zlomek vteřiny se mu zdálo, že chce něco říct, že zahlédl v jejích očích to, na co čekal.

Linda si až příliš uvědomovala blízkost jeho těla. Pokud něco neudělá... pokud to včas nezatrhne, jenom mu ublíží. Zamrkala a rozpačitě se usmála.

„Máš pravdu, taky si půjdu na chvíli lehnout... Hezky se vyspi,” popřála a odešla zpět do knihovny.

Sirius za sebou tiše zavřel dveře ložnice.

 

 

 

                                                                       

 

 

Autor Margot35, 10.05.2012
Přečteno 307x
Tipy 12
Poslední tipující: Tulačka, Darwin, Lenullinka, eleasiva, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Hesiona-Essylt, kourek
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zvláštní, jak nás vždycky nejvíc přitahují muži, kteří jsou nedostupní nebo osamělí, že?
Povedlo se ti to pěkně, taky mám něco podobného na svědomí :D

10.05.2012 20:01:29 | Hesiona-Essylt

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí