Duše v zrcadle - 14. Setkání

Anotace: Linda nemá klid ani v nemocnici, někdo ji unese... Remus a ostatní po ní pátrají. Nakonec je to Snape, kdo pošle zprávu, že se našla. Doufám, že se bude kapitolka líbit. Rovněž se omlouvám za delší prodlevu. Margot

14.  Setkání

 

Remus stál bezradně v nemocničním pokoji a zamyšleně pozoroval Lindu. Stěží vnímal, co mu Grifinová  říká. Uplynuly dva dny a ona se stále neprobrala. Její pleť měla voskovou barvu, pod dekou se téměř ztrácela. Nepatrné zdvihání hrudníku byla jediná známka, že je naživu.

 

„Jak jsem vám již řekla, stále je velice slabá. I přes veškeré vyživující a posilující lektvary se jí nedaří tak, jak by mělo,“ promluvila opět lékouzelnice.

„Proč se ještě neprobrala?“ vypravil ze sebe po delší odmlce.

„Utrpěla příliš velký šok, její mozek se s tím nedokáže vyrovnat, vyvolalo to v ní celkový kolaps,“ snažila se mu vysvětlit dosavadní stav mladé ženy. Když viděla, co v něm její slova vyvolala, dodala: „Neztrácejte naději, pořád je tu velká šance, že se probere.“

Remus se sklonil k Lindě a lehce konečky prstů přejel po vlhkém čele.

„A dítě?“ zeptal se, aniž by se ke  Grifinové otočil. Bál se, co mu odpoví.

„To je na tom celém nejpodivnější,“ promluvila zamyšleně.

Remus se napřímil a pohlédl ženě do tváře.

„Neumím si to dost dobře vysvětlit, ale dítě je zdravé a v naprostém pořádku. To v jakém stavu ta žena je... Vůbec jsem nepochybovala, že o dítě přijde. Je to podivné, ještě jsem se s tím nesetkala, ale vypadá to, že ho něco chrání,“ mluvila dál zamyšleně a také přistoupila k lůžku. „Její magie vytvořila kolem plodu jakýsi ochranný obal, jako by se vše soustředilo na něj. Proto jeho matka tak rychle chřadne, v podstatě ji vysává,“ vysvětlovala stále ponořená do svých myšlenek. Uvědomila si mužův upřený pohled a opětovala jej.

„Vysává?“ řekl nevěřícně, její slova zněla hrozně. Copak chtělo svou matku zabít?

„Zjistila jsem něco o krvi vaší přítelkyně, má několikanásobně zvýšenou hladinu organických látek, zvýšenou srážlivost krve - její bílé krvinky jsou...“ zarazila se, muž před ní zjevně nestál o podrobnější popis. „Laicky řečeno spolu s její magií má schopnost sama sebe uzdravit. V tomto případě se její tělo snaží udržet při životě hlavně dítě.  Pokud se probere a začne zase jíst, pohybovat se, zkrátka normálně žít, mělo by to být v pořádku,“ dodala.

Pátrala v jeho tváři, zajímalo ji, zda o tom věděl.

Remusovi však zněla v hlavě pouze slova: Pokud se probere.

„Co bude, když se nevzbudí?“ zeptal se tiše.

Chvíli bylo ticho, zdálo se, že přemýšlela co odpovědět.

„To vám nemohu přesně říct, ale vidíte, jak zeslábla, zřejmě by po nějaké době zemřela. Každopádně uděláme vše proto, aby se to nestalo.“ I když se snažila, znělo to beznadějně.

Na Lupina toho bylo už moc, zdrceně si sednul na okraj postele a unaveně si třel spánky. Měl pocit, že se na něho všechno řítí. Smrt Siriuse, nešťastný Harry a Linda, která je víc mrtvá než živá. V tu chvíli měl pocit, že toho víc už neunese.

Lékouzelnice s ním soucítila, přestože se častěji než chtěla, setkávala s lidským utrpením, nezvykla si. Stiskla mu chlácholivě rameno a šla zkontrolovat ostatní pacienty, aby mu mohla dopřát trochu soukromí.

 

* * *

Když se po několika dnech Linda probrala, chvíli trvalo, než si uvědomila, co se stalo a kde je.

Cítila se tak slabá a prázdná.

„Sláva!“ zajásala Grifinová, která se nad ní skláněla. „Už bylo na čase, pěkně jste všechny potrápila,“ pokračovala s úsměvem.

„Jak dlouho...“ snažila se promluvit, ale bylo to spíš jen zasípání.

„Pět dní, děvenko,“ řekla vážným hlasem a starostlivě ji pozorovala.

Linda zírala před sebe a spíš podvědomě než starostlivě si sáhla na břicho.

Lékouzelnice si jejího pohybu všimla.

„Dítě je v pořádku díky vaší schopnosti,“ odpověděla dřív, než se mohla Linda zeptat. „Teď už bude všechno v pořádku, uvidíte. Jen musíte zesílit,“ dodala.

Linda neodpověděla, jen pevně stiskla víčka k sobě. Nic už nebude v pořádku!

 

Od toho dne měla pocit, že se vrátila o šest let zpátky, že opět stojí nad propastí nicoty. Jen bolest ji tentokrát nervala na kusy. Neplakala, neprosila, nehroutila se - necítila nic, jen prázdnotu.

Dělala všechno, co jí řekli. Jedla všechno, pila všechno… jako stroj. Když za ní opět přišel Remus, tentokrát i s Tonksovou, sotva s nimi promluvila pár slov. Většinu času strávila koukáním do prázdna. Věděla, že jim to dělá starosti, postřehla, jak si vyměňují ustarané pohledy. Když ji Tonksová na odchodu přátelsky objala a něco konejšivého k ní promlouvala, téměř ji nevnímala.

Zaslechla pak Grifinovou jak je uklidňuje, že to chce čas.

Čas?... Čas na co!

 

Asi po týdnu, kdy už fyzicky na tom byla natolik dobře, že mohla občas vstát z postele a dojít si sama do sprch, Lindu na cestě z koupelny zastavila jedna z ošetřovatelek.

„Paní Grayová, byl tu za vámi váš manžel,“ hlásila vesele.

Linda se zarazila uprostřed kroku.

„Kdo?“ zeptala se s nepřítomným pohledem.

„Říkal, že se jmenuje Philipp Thomas Gray a že je váš muž,“ řekla už poněkud netrpělivě mladá ošetřovatelka. Zřejmě měla pocit, že žena před ní nemá všech pět pohromadě.

„A kde je?“ zeptala se stále bez zájmu Linda.

„Když jsem mu řekla, že jste ve sprše, nechal tu pro vás květiny a lístek,“ vysvětlovala dál.

Linda vešla do pokoje, přišlo jí to celé divné. Na moment ztuhla, pak jako náměsíčná došla k lůžku.

„Povídal, že jsou to vaše nejmilejší. Sice jsem se divila, že právě černé, ale....“ nedořekla, zarazila se při pohledu na nezdravě bledou ženu.

Linda se musela opřít o pelest, zírala na kytici černých růží a známým písmem napsaná slova na kartičce: Má nejdražší, stále pro mě tluče tvé srdce?

Na to se jí zvedl žaludek a začala dávit.

Mladá dívka rychle zavolala pomoc.

„Co se stalo?“ zeptala se rozčileně Grifinová, když přispěchala do pokoje.

„Já vlastně ani nevím,“ zakoktala ošetřovatelka.

„Musím pryč! Já – musím - pryč,“ vyrážela ze sebe nesouvisle Linda.

„Kam byste chodila?! Musíte si lehnout, být v klidu a odpočívat,“ snažila se pacientku uklidnit starší z žen, zatímco mladší pomocí hůlky vyčistila její postel.

„Ne, vy to nechápete... musím... byl tu! On tu byl!“ odstrkovala od sebe lékouzelnici, která ji chtěla zatlačit do postele.

„No tak, nesmíte se rozrušovat,“ domlouvala mladé ženě Grifinová a pevně sevřela její ramena, aby se zklidnila.

Lindě postupně docházela celá ta hrůza.

„Pusťte mě... moje dítě... zabije mě!“ bránila se ženiným pažím, ale neměla tolik sil.

Nakonec přiběhla přivolána hlukem druhá lékouzelnice a pomocí kouzla Lindu uspala.

„Děkuji vám za pomoc, nyní to tu už zvládneme,“ prohodila Grifinová k příchozí. Tak jen přikývla a šla si po své práci.

„Můžete mi konečně vysvětlit, co se tu stalo?“ otočila se rozčíleně k mladé ošetřovatelce, když osaměly a pacientka byla opět ve své posteli.

„Je - její manžel jí přinesl květiny a o - ona začala takhle vyvádět,“ koktala dívka.

Grifinová se zarazila. „Ale ten má být mrtvý, jak vypadal?“

„Já nevím... byl pohledný, choval se přátelsky… usmíval se. Jen je tu pro ni nechal a odešel. Říkal, že se staví později.“ Dívenka měla slzy na krajíčku.

Starší lékouzelnice se s povytaženým obočím ohlédla na spící Lindu. „Kolem této ženy je příliš mnoho mužů, přestávám se v tom orientovat,“ povzdechla si pro sebe.

---------------------------------------

Lindu probudily tiché kroky. Měla za to, že ji jde zkontrolovat madam Grifinová. Otevřela oči, chvíli trvalo, než si přivykly na tmu v pokoji. Vzápětí se rozšířily hrůzou, když nad sebou spatřila muže v masce. Než však stačila vykřiknout, přitiskl jí dlaň na ústa. Pokoušela se bránit, jediným gestem ruky ji uspal, zůstala bezvládně ležet.

 

Neměl mnoho času, každou chvíli spustí poplach. Musel dole v hale zneškodnit jednoho lékouzelníka a ošetřovatelku, byli ve špatnou dobu na špatném místě - právě když se přemístil. Přehodil si bezvládné tělo přes rameno. Potřeboval jednu ruku volnou, pokud by se vyskytl problém, což se ukázalo jako velmi prozíravé - na patře spustil alarm. Vyběhl do tmavé chodby, nemilosrdně odrazil neverbálním „Reductem“ dva překvapené ošetřovatele ještě dřív než stačili tasit hůlky. Další „Reducto“ způsobilo rozbití okna na konci chodby. Stáhl si spící ženu do náruče, neměl na vybranou, musel s ní skočit. Ještě zaslechl ječivý ženský hlas:

„Smrtijedi! Napadli nás Smrtijedi.“

Jen jeden! Ušklíbl se pro sebe a děkoval za svůj cestovní plášť. Když pod nohama ucítil pevnou zem, přemístil se.

Jakmile byl v bezpečí domu, který momentálně používal, položil stále bezvědomou Lindu na starý otoman. Pak zapálil oheň v krbu a několik svící na stole. Odložil plášť i masku, přešel k malému baru a nalil si z načaté láhve pořádnou sklenku koňaku. Věděl, že touhle svou soukromou akcí si u Voldemorta zavařil, ale to mu bylo jedno. Nemohl ji tam nechat, nezáleželo mu na vlastním životě, záleželo jen na ní!

Nervózně si prohrábl své nakrátko střižené vlasy. Bylo to už tak dávno, kdy si stáli tváří v tvář. Nakonec se rozhodl, přistoupil k otomanu a s hůlkou v ruce řekl tiché: „Enervate“.

Linda otevřela oči, musela několikrát zamrkat, oheň z krbu ji na vteřinu oslnil. Žaludek se bouřil, bála se, že bude zase zvracet, když si uvědomila, že není v nemocnici.

Byl tam muž v masce, přišel pro ni... kde to jen je?

Prudce se posadila a rozhlédla po neznámém pokoji, ve stínu stála postava a přibližovala se. Jakmile muže ozářily plameny z krbu, Linda vykřikla.

„Neboj se mě,“ řekl, ale zarazil se.

Nebyla schopná promluvit, jen nevěřícně zírala na muže před sebou.

Když se nedočkal žádné reakce, znovu k ní tiše promluvil: „Lindo, copak mě už nepoznáváš?“ Natáhl k ní ruku, ucukla. „Nebo tě tak děsím?“ dodal drsněji a o krok couvl. Pozorně si ji prohlédl. Vypadala o hodně lépe, než když ji viděl naposledy, ale rozhodně to nebyla ta žena, s kterou žil, kterou si pamatoval. Byla vyhublá, bledá a v očích měla uštvaný výraz a bolest jako před pěti lety.

 

„Philippe,“ hlesla, konečně schopná promluvit. „Jak jsi mě... proč... proč jsi mě unesl?“ Lindě to nedávalo smysl, byla jako omráčená.

„Protože by si pro tebe přišel!... On by tě zabil!“ odpověděl a zaťal ruce v pěst.

„Poslal… poslal mi dnes...“

„Já vím,“ přerušil ji, „sledoval jsem ho. Zjišťoval si, kde tě najde a jestli tě hlídají. Proto jsi teď tady se mnou.“

Díval se jí upřeně do očí. Linda ten pohled neunesla, odvrátila od něho tvář a zadívala se do plamenů.

„Já ho dostanu, to ti slibuju,“ promluvil po chvíli.

„Darnell o tobě ví, řekl mi, že pokud po něm půjdeš, přinese mi tvou hlavu,“ řekla bezbarvě.

Philipp se nevesele zasmál, Lindě z toho naskočila husí kůže.

„Myslím, že má jiné starosti než jít po mně. U Voldemorta je v nemilosti, a ten váš spolek po něm taky pase,“ pronesl posměšně. Pak vážným tónem dodal: „Mimochodem, máš mezi Smrtijedy ještě jednoho ochránce, víš to?“

„Ne,“ řekla bez zaváhání a zvedla k němu pohled. Ví, že je to Severus? Co s tím udělá? Může mu ještě věřit? „Jak o něm víš ty?“ odvětila.

„Řekněme, že jsem se s ním setkal opravdu z blízka. Zdálo se mi, že mu jde o víc, než jen dostat Darnella,“ odpověděl poněkud podrážděně.

„Poznal jsi ho?“ Snažila se, aby to znělo lhostejně.

„Ne. Záleží ti na něm?“ vrátil jí ostře.

Zase ticho, ticho před bouří. Bylo toho mezi nimi příliš nevyřčeného a nedokončeného.

Linda se opět zahleděla do ohně, cítila to napětí mezi nimi a věděla, že až mu položí otázku, která ji pálila na jazyku, tak tu bouři spustí.

„Proč jsi s nimi?“ Znechuceně ukázala na odloženou masku a plášť.

„Copak? Záleží ti na mém osudu?“ vyčetl jí. A bylo to, jeho obrana se zbortila. Cítil, jak se v něm otvírají staré rány a zvedá pocit křivdy, vzteku a ublíženosti. Odstoupil od ní, došel ke stolu, dopil zbytek koňaku a sklenku tak prudce postavil na stůl, až slyšela zapraskat sklo.

„Protože mi už nic nezbylo!“ promluvil rozčileně, neměla právo ho soudit. „Jde mi jenom o Darnella, jsem tam kvůli němu. Voldemort ať jde třeba k čertu.“ Poslední slova nenávistně vyštěkl.

Linda začala být také podrážděná. Vždyť ona chápala, o co se snaží, jen nechtěla, aby takhle riskoval.

„On zjistí, že jsi to dneska byl ty,“ upozornila jej na nebezpečí, kterému se vystavil.

„Myslíš, že mi na tom záleží?“ vysmál se jí. „I kdyby mě zabil, důležité pro mě je, že jsem tě dostal z Darnellova dosahu. Je to bestie, nechci ani domýšlet, co by s tebou udělal!“ dodal přes zaťaté zuby.

Linda vstala a stoupla si k němu. Byl to její muž, a přece jím už nebyl. Změnil se, ne na pohled, ale uvnitř. Nevěděla, co od ní čeká, byli si už cizí.

Lehce se dotkla jeho paže. „Děkuju ti, ale neměl bys takhle riskovat.“

Otočil se k ní, několik vteřin si mlčky hleděli do očí. Najednou neodolal touze držet Lindu v náruči, přitáhl si ji a pevně objal.

Nečekala to od něho. Na kratičký okamžik se cítila jako dřív, bylo to tak důvěrně známé. Pak si vzpomněla na dítě - na Siriuse. Bolestivě ji bodlo v prsou a rychle se vzpamatovala.

„Pusť mě, prosím,“ zašeptala a snažila se mu vyprostit.

„Proč,“ řekl sotva slyšitelně, ale poslechl.

„Protože je už všechno jinak, pryč. To skončilo v den, kdy jsi mě opustil.“ Hned jak to slovo řekla, zalitovala, to od ní nebylo fér.

V němém úžasu od ní odstoupil. „Opustil?... Opustil!!“

Zase ten hrozný smích, Linda se otřásla.

„Promiň.“

„Nebyla jsi jediná, komu zemřel syn... Já ho taky miloval!“ křikl po ní a zapřel se pěstmi o desku stolu.

„Já vím,“ šeptla.

„Nic nevíš!“ odsekl.

Snažil se zkrotit vztek, nechtěl na ni křičet, jen ho přemohla bolest, kterou vyvolala její blízkost.

Když se trochu uklidnil, promluvil mírně chraplavým hlasem:

„Neviděla jsi nic kromě své bolesti, nenávidělas všechno, i mě, odháněla jsi mě od sebe a já se musel dívat, jak se mi ztrácíš před očima, jak z tebe pomalu odchází život, až zbyla jen prázdná schránka! Nevíš, jaké to bylo! V noci slyšet tvůj křik a nesmět se přiblížit, ve dne se dívat do prázdných očí a být tak bezmocný.“

Na chvíli se odmlčel - musel, příliš se mu třásl hlas rozčilením. Několikrát se nadechl a vydechl, bylo to, jakoby se vrátili v čase a on znovu prožíval to utrpení.

Linda nehnutě stála, ztracená někde uvnitř sebe. Nevěděla, co říct, jen položila svou dlaň na tu jeho, aby tak dala najevo, že ví, že chápe.

„Už jsi to nebyla ty,“ pokračoval, když si byl jistý, že se opět dokáže ovládat. „Ztratila jsi rozum a já to nevydržel, zbaběle jsem odešel. Možná jsem ho ztratil taky, kdo ví.“

Bylo to venku. Všechno to, co bylo pečlivě ukryté hluboko uvnitř, se dostalo na povrch.

„Je mi to líto,“ řekla a stáhla svou ruku, aby se mohla vrátit zpět k ohni.

Philipp ji zachytil. „To nemusí,“ odpověděl bezbarvým hlasem, „já to vzdal už dávno, Lindo. Když jsem ztratil i tebe, nic pro mě nemělo už cenu.“

Nechtěl ji pustit, jemně hladil palcem drobné zápěstí a výmluvně hleděl do ztrápených očí, v kterých dříve býval oheň a tolik lásky -  lásky, jež patřila kdysi jemu. Mlčeli, oba ztraceni v pohledu toho druhého.

Nakonec ticho prolomila Linda.

„Takhle nesmíš mluvit,“ vytkla mu.

„Co na tom záleží,“ odfrkl si posměšně.

Znovu se snažila vyprostit svou ruku z jeho a o krok od něho odstoupila. To, jak se díval, nebylo vůbec příjemné.

Philipp se ovšem jen nerad vzdával blízkosti své ženy, obzvlášť po takové době. Možná proto stiskl její dlaň víc, než chtěl. Sykla bolestí.

„Co je... co máš s rukou?“ ptal se znepokojeně, nechtěl jí ublížit.

„Nic,“ hlesla a sklopila oči.

„Nic?...Všiml jsem si, že máš rukavice, proč?“ zajímal se.

„Jen tak,“ hlesla nejistě.

Přimhouřil oči a pátravě se díval do její bledé tváře, něco nebylo v pořádku. „Jen tak?“ opakoval po ní. 

Linda si unaveně povzdechla. „Ano... To přece není důležité, můžeš mě už pustit, prosím?!“ žádala ho netrpělivě, nechtěla řešit ještě tohle.

„Pustím, až mi ukážeš, že s ní nic nemáš!“ Jedním pohybem jí stáhl rukavici, pohled na otevřenou ránu mu vzal řeč.

„Kdo ti to udělal!“ vypravil ze sebe po chvíli, i když odpověď znal předem. Cítil, jak se ho znovu zmocňuje vztek.

„Darnell,“ odvětila hluše a vytrhla se mu.

Musel se opřít, nenávist k tomu muži ho stravovala jako oheň. Dotkl se jí… Ta zrůda se dotkla jeho Lindy. Zmrzačil ji a za to zaplatí!

„Zabiju ho!“ sykl zuřivě a sevřel pěst, až mu zapraskaly klouby.

„Philippe,“ oslovila ho, ale nevnímal ji. Právě tohle nechtěla - aby byl někdo další kvůli ní v nebezpečí.

„Zabiju ho,“ zopakoval pro sebe. Odzátkoval lahev a přímo z ní se napil.

Linda už mlčela, nebyla ve stavu, aby někomu byla schopná cokoliv rozmlouvat. Ne, když sama potřebovala vůli k životu. Nechala ho tam stát opřeného o stůl topícího se v nenávisti. Vrátila se zpět k otomanu, aby byla blízko krbu. Byla unavená a dala se do ní zima. Strach z Darnella, noční výlet, hádka s Philippem - to všechno ji vyčerpalo. Dívala se do ohně a vnímala jen teplo. Nevěděla, kolik minut uplynulo, co tu odvráceni od sebe mlčeli. Cítila, jak je stále těžší udržet oči otevřené, hlava ztěžkla a tělo samo od sebe začalo sklouzávat po opěradle.

 

Philipp myslel na Darnella, sledoval ho tak dlouho a pokaždé unikl. Tohle byla jeho noční můra, toho se bál, že nastane den, kdy selže a on ublíží Lindě. Znovu se mu vybavil rudý kříž v její dlani.

Jakou černou magii použil, že zůstala tak hrozná jizva?

Muselo v tom něco být, jinak si to nedovedl vysvětlit! Potřeboval ji ukrýt, musí být v bezpečí, někde, kam se ten bídák nedostane.

„Ten tvůj dům… je dobře chráněný?“ promluvil po dlouhé chvíli.

Neodpověděla.

Otočil se k ní, pořád to v něm vřelo, potřeboval, aby ho ujistila, že pro ni existuje bezpečné místo.

„Lindo,“ oslovil ji trochu netrpělivě.

Ani tentokrát se neozvala.

Několika spěšnými kroky zdolal vzdálenost mezi nimi. Úlevou si oddechl, když zjistil, že spí. Vzal ji do náruče a odnesl do vedlejšího pokoje do své postele. Byla celá prokřehlá. Až teď si uvědomil, že celou dobu je jen v nemocniční košili. Nejdřív Lindě ohřívacím kouzlem prohřál deku a pak ji pečlivě přikryl.

„Dobrou noc,“ zašeptal a v tichosti opustil pokoj.

----------------------------------------------------------

U svatého Munga bylo pozdvižení. Jeden z ošetřovatelů, mimo jiné i člen Fénixova řádu, zahlédl Smrtijeda. Jen taktak stačil uhnout kletbě, a chvíli na to našel v hale v bezvědomí muže a ženu. Spustil poplach a poslal patrona na hlavní štáb.

Než dorazili někteří členové Řádu, po Smrtijedech nebylo ani stopy. Nakonec zjistili, že byl vlastně jen jeden a někoho odnesl. Remus první běžel do pokoje, kde měla být Linda. Jakmile vrazil do dveří, už mu vstříc běžela lékouzelnice Grifinová.

„Je pryč, určitě ji odnesl,“ oznámila mu zoufale.

Remus nevěřícně zíral na prázdnou postel.

„Dnes jí někdo donesl černé růže se vzkazem - tvrdil, že je její muž. Strašně to vaši přítelkyni rozrušilo, museli jsme ji uspat,“ mluvila dál třesoucím se hlasem.

„Cože!“ štěkl vztekle po nebohé ženě.

„Jedna z ošetřovatelek s ním mluvila. Já tu nebyla a paní Grayová mluvila nesouvisle, chtěla pryč.“

Remus se bleskově otočil na patě a zmizel z pokoje.

„Jak jsem to mohla vědět?!“ zavzlykala za ním Grifinová nešťastně.

„Bille,“ zavolal na mladíka na konci chodby. „Vrať se na štáb a dej vědět Brumbálovi, že Darnell má pravděpodobně Lindu. Já se podívám do jejího domu,“ řekl a poohlédl se po Kopálovi a Jonesové. Když je našel, poslal je prozkoumat okolí, zda nezjistí, kam se Darnell přemístil.

 

Remus stál před Lindiným domem. Chtěl prudce otevřít branku, když ho ochranná bariéra odhodila několik metrů od plotu. No, to je skvělé. Vytáhl hůlku a snažil se odstranit bariéru. Bylo to příliš komplikované, příliš Snapeovské.

Sakra, Snape!

Jedno bylo jisté, dovnitř se Darnell nedostal, ale co Linda? Dům byl ponořený do tmy, jenže co čekal ve dvě hodiny ráno? Mohla tam být, možná je zraněná, potřeboval mít jistotu.

Ještě jednou hlasitě zaklel.

Přemístil se zpět na štáb. Bill Weasley stál u krbu a právě mluvil s Brumbálem.

„Musím mluvit se Severusem,” oznámil rozčileně, jakmile vešel do kuchyně.

„Našel jsi Lindu?” zeptal se ho Bill.

Remus jen zakroutil hlavou.

„Nemůžu do jejího domu. Snape ho tak bezchybně zabezpečil, že je zřejmě jediný kdo tam může!” řekl oběma dost podrážděným hlasem. Byl unavený a pomalá beznaděj mu svírala útroby.

Chytal se poslední naděje, že mu mohla utéct a skryla se ve svém domě.

„Remusi, Severus v jejím domě byl hned, jak se dozvěděl o útoku. Nenašel ji, Linda v domě nebyla několik týdnů,” odpověděl mu Brumbál z krbu.

„To znamená, že...” Lupina opustila i ta nepatrná naděje.

„Že je to moc zlé,” dopověděl za něho tiše.

Remus stál nehybně jako socha, přemýšlel, kolik zbývá Lindě času. Doufal, že ji nezabije hned, spoléhal na jeho posedlost držet se svého plánu. I tak ta představa byla hrozná, věděl to, ale důležité bylo, aby zůstala naživu. Potřeboval čas na své straně, potřeboval, aby bojovala.

„Remusi,” oslovil ho Brumbál.

„Já to nevzdám… nemůžu! Kvůli Siriovi a jeho...” nedopověděl. Otočil se a zmizel ven.

„Bille, svolej ostatní,” ozvalo se ještě pevným hlasem z krbu.

 

* * *

Linda otevřela oči, v pokoji panovalo přítmí. Pohlédla směrem, kde tušila okno. Bylo zatažené těžkými závěsy, jen úzkým proužkem do místnosti prosvítalo denní světlo.  Neměla tušení, jak dlouho spala, jestli je ráno nebo odpoledne. Jen netečně ležela a zírala nepřítomně do stropu. Nemyslela na včerejší rozhovor ani se nevracela ve vzpomínkách do minulosti, snažila se nemyslet vůbec. Cítila se ztracená, ztracená někde uvnitř sama sebe. Stalo se toho tolik, že všechny pocity v sobě vytěsnila do malého kousku duše a bála se o ně jen nepatrně zavadit.

„Lindo,” ozval se tichý hlas.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, komu patří.

„Jsi v pořádku?” promluvil znovu, když nereagovala.

„Lindo!” Philipp se lehce dotkl jejího ramene.

Konečně k němu otočila hlavu.

„Je pozdě, měla bys kontaktovat někoho od vás, určitě tě hledají,” promlouval k ní trpělivě.

„Jak dlouho... kolik je hodin?” zeptala se.

Její hlas mu zněl cize.

„Je skoro večer. Dostala jsi horečku a byla vyčerpaná, tak jsem tě nechal spát.”

Neodpověděla, vstala z postele, naučeným gestem si uhladila pomačkanou nemocniční košili a rozcuchané vlasy.

Philipp Lindu nedůvěřivě pozoroval.

„Musím domů,” řekla bezbarvě.

„Nemusíš odcházet, jen jim dej zprávu,” pokoušel se svou ženu zadržet. Nezdála se mu příliš v pořádku.

Ani se na něho nepodívala, jen sklouzla očima k jeho ruce, kterou svíral její paži. „Chci být teď sama.“

„Jak myslíš,” povzdechl si a pustil ji. Přestože stáli blízko sebe, byli si nesmírně vzdáleni. Viděl, že je duchem nepřítomná.

„Včera jsi mi už neodpověděla, je tvůj dům opravdu dobře chráněný?” ptal se znovu. Musel si být jistý, neměl ponětí, co teď Darnell udělá, když překazil jeho zvrácený plán.

„Ano, jeden...” na vteřinu se zarazila, ale nakonec dodala: „Přítel se o to postaral.”

Pohla se z místa, chtěla být už pryč. Najednou si uvědomila, že nemá svou hůlku.

„Mohl bys mě prosím přemístit?“ zeptala se.

Philipp přikývl, vzal ji za ruku a přemístil je před Lindin dům. Ten dotek způsobil, že ucítil prudké nutkání chytit ji do náruče a nepustit, nakonec se silou vůle ovládl. Sáhl do pláště a podal Lindě druhou rukavičku – tu, kterou v noci hrubě stáhl z její ruky.

Mlčky si ji od něho vzala.

„Lindo,” zvolal, když se od něho odvrátila a prošla brankou.

Tón jeho hlasu ji donutil stát, přes rameno na něho pohlédla.

„Uvidím tě ještě?” zeptal se.

Mlčky na sebe hleděli, na krátký okamžik měl pocit, že zahlédl v jejích očích zase světlo. Rty jí zvlnil nepatrný úsměv.

„Děkuju ti,” zašeptala.

Sledoval svou ženu, dokud nezmizela v domě, jakoby ji neměl už nikdy spatřit. Pak se přemístil.

 

Jakmile za sebou zavřela dveře, spustila varovný signál.

Už jen z přemístění se Lindě dělalo špatně, a k tomu ještě ten hrozný zvuk. Znamenalo to jediné, že co nevidět bude muset přetrpět další výslech. A ona by si nejraději jen lehla a tupě zírala do prázdna. Netečně se zhroutila do sedačky a tiskla si dlaněmi hlavu, měla pocit, že se jí díky hluku rozskočí. Netrvalo dlouho a pokojem se rozlehlo prásknutí. Ani se nenamáhala zvednout hlavu, věděla, kdo to je.

Snape jediným nepatrným pohybem ruky zrušil alarm a pátravě se podíval na ženu před sebou. Za ty dva týdny co ji neviděl, se s ní stala až děsivá změna. Seděla nehnutě na sedačce, nepřítomně zírala na jeho boty a v očích měla podivně prázdný výraz. Nezahlédl žádné viditelné zranění, i když by se s největší pravděpodobností stejně už uzdravila sama, ale rozhodně nemohl říct, že je v pořádku. Byla mimo a upřímně nechápal, jak se mohla dostat od Darnella. Byla tak vyhublá a slabá, že si nedovedl představit, jak to dokázala.

„Udělal ti něco?” promluvil konečně. Žádná reakce, stále zírala na jeho boty. „Lindo! Jsi zraněná?” promluvil znovu, tentokrát důrazněji.

Zvedla k němu nechápavý pohled.

„Tak ublížil ti?” Snažil se být trpělivý, ale moc mu to neusnadňovala.

„Kdo?” hlesla a zase sklopila oči k jeho botám.

Snape si frustrovaně povzdechl. Sakra, co s ní udělal? Vymazal jí paměť?

„Darnell!” připomněl rozčileně.

„Ne.”

„Sakra, mluv se mnou!... Co se ti stalo!”

„Nic. Nebyl to on. Philipp mě zachránil,” promluvila tiše. Snažila se mu uspokojivě odpovědět, chtěla, aby odešel.

„Tak proč jsi to neřekla hned!” štěkl po ní.

Jen netečně pokrčila rameny.

Snape toho měl právě dost. Přistoupil až k ní a pevně chytil za hubené paže, aby ji vyzvedl na nohy.

„Než jsem přišel, byl jsem uprostřed složitého lektvaru, který díky tobě můžu zlikvidovat. Takže si se mnou nehraj!” zasyčel chladně do její tváře. Chvíli čekal, co udělá. Doufal, že se bude bránit, nebo se pokusí vytrhnout z jeho sevření. Nic. Stála nehnutě a dívala se někam skrz jeho rameno. Nelíbilo se mu to. Co se to s ní stalo?

„Copak si neuvědomuješ, jak kvůli tobě celý Řád prohledává okolí, že tě div nepovažují za mrtvou?!” řekl vyčítavě a trochu povolil sevření.

„Možná by to tak bylo lepší,” promluvila bezbarvě. Vzápětí toho litovala, vzpomněla si na dítě, neměla právo něco takového chtít.

Snape ji okamžitě pustil, nečekala to a trochu zavrávorala.

Přemýšlel co s ní, takhle nemohl Lindu nechat. Připadala mu jako někdo, kdo to chce vzdát, to ať ho raději nenávidí.

„Nedráždi mě! Já nejsem Black, nebudu tě litovat!” Zkusil ji zasáhnout na citlivém místě.

Prudce na něho pohlédla.

Konečně nějaká reakce... vážně ho milovala. Překvapilo ho, jak moc mu to vadí.

„Jeho sis možná omotala kolem prstu, ale na mě to nezkoušej,” pokračoval nemilosrdně.

„Mlč,” zašeptala.

„Proč?! Byl to sentimentální hlupák,” provokoval dál a pozorně ji sledoval.

„Mlč, jak můžeš... je přece...” Nedokázala to vyslovit, měla pocit, že když to řekne nahlas, nezvládne to.

„Proč to neřekneš, je MRTVÝ a může si za to sám.” Bylo to kruté, věděl to, ale nutné.

„Jdi pryč! Nechci už nic slyšet, chci být sama,” zaprosila.

„Ne, dokud nedostaneš rozum!” řekl chladně.

„Nemáš právo o něm mluvit.”

„Kdyby si nehrál na hrdinu, mohl tu být!”

„Chtěl přece pomoct Harrymu,” odvětila tiše.

„Nemusel by, kdyby se mu ozval,” ušklíbl se. Pak si všiml, jak se zarazila.

„Cože?”

„Potter se s ním pokoušel ten den spojit, ale nikdo tu nebyl. Jen Krátura, a ten mu řekl, že je Black pryč. Proto byl přesvědčený, že ho Pán zla drží na ministerstvu,” vysvětlil a sledoval, jak ještě víc bledne. To nebylo dobré.

Linda si uvědomila, kde Sirius byl. Byl s ní! To ona ho zdržela u Klofana, je to její vina, že umřel.

„Je to moje vina,” zašeptala a zdrceně si sedla na sedačku.

Snape nechápal, co řekl špatně, zase měla ten nepřítomný výraz, zírala před sebe a mírně se kolébala dopředu a dozadu. Viděl, že ji opět ztrácí.

„Je to moje vina... moje vina... jen moje,” opakovala stále dokola.

„Především je to Blackova vina, bylo to jeho rozhodnutí,” zarazil ji razantně. Snažil se Lindu vytrhnout z té příšerné letargie - marně.

Začínal toho mít právě dost. Znovu ji vytáhl na nohy a zatřásl s ní.

„Není to tvoje vina, rozumíš?!” křikl.

Ani se na něho nepodívala.

„Umřel kvůli mně,” zopakovala nepřítomně.

Severusovi došla trpělivost. Nikdy by nevěřil, že to udělá, ale napřáhl se a dal jí facku. Chytila se za tvář a nevěřícně na něho zírala. Konečně v jejích očích viděl nějaký výraz a bylo jedno, že ho v tu chvíli nenáviděla.

„Nemůžeš za to, tak už s tím přestaň!” okřikl ji chladně.

Chvíli trvalo, než byla schopná promluvit.

„Jsem těhotná, Severusi,” řekla zlomeným hlasem.

Ta jediná věta způsobila, že Lindu pustil a odstoupil od ní. Tohle nečekal. Jaká ironie - i když byl Black mrtvý, dokázal mu zasadit pořádnou ránu. O to víc ho nenáviděl, protože mu ji nemohl vrátit.

„To tě moc nemiloval, když opustil tebe i to... dítě,” ukázal na její břicho. Hlas měl přímo ledový.

„Miloval! On... on to nevěděl,” zakvílela.

Zlomeně si sedla na sedačku, hlavu sevřela v dlaních. Konečně, konečně se jí vedraly slzy do očí a mohla plakat. Pro něho, pro jeho ztrátu... tolik jí chyběl a tolik ho potřebovala. Slzy se nezadržitelně řinuly z očí a tělem otřásal srdceryvný pláč. Nedokázala se na Snapea podívat, chtěla jen, aby už konečně odešel.

Severus se včas vzpamatoval. Nechtěl v sobě pátrat, proč na něho její slova tak zapůsobila. Jen jedna žena v něm mohla vzkřísit city, a ta byla už patnáct let mrtvá.

Opět se ovládal a v obličeji měl nezúčastněný výraz.

„Někoho ti sem pošlu,” promluvil pečlivě kontrolovaným hlasem.

I když si byl vědom, že tenhle nechutný výstup sám vyvolal, chtěl být už co nejdál od ní. Pohled na její pláčem chvějící se tělo ho podivně dráždil a rozčiloval.

Nepromluvila, jen zatřásla hlavou. Stále ji dusily vzlyky.

„Dobře, vyřídím, že jsi v pořádku,” řekl, i když si tím moc jistý nebyl. Raději upozorní Lupina.

To mu připomnělo, že musí poupravit ochranná kouzla. Po tom co na něho Remus řval, uznal, že by měl mít do jejího domu přístup ještě někdo. Zabralo mu to jen chvíli. Pak ještě pohlédl na plačící Lindu - nevnímala ho, byla ponořená do své bolesti.

Přemístil se tedy.