Duše v zrcadle - 17. V bezpečí

Duše v zrcadle - 17. V bezpečí

Anotace: Severus se probudí z noční můry, kde ho Linda prosí o pomoc. Co to všechno znamená? Je v nebezpečí? Na otázky mu vzápětí odpoví nečekaný návštěvník.

17.  V bezpečí

 

Severus sebou prudce trhnul a otevřel oči, z hrdla mu unikl úlevný povzdech.

Byl to jen sen, jen sen.

Dlouho neměl noční můru a o Lily se mu nezdálo už několik let. Držel se za prsa a krotil své splašené srdce. Ten sen byl tak skutečný, že měl pocit, jako by se vrátil v čase.

 

Znovu stál před jejich domem a strach z toho, co uvidí, mu svíral vnitřnosti. Když však vešel do dětského pokoje, něco bylo jinak. Zahlédl jen Lily, ležela na zemi - mrtvý pohled upřený na něho. Bolest ho srazila na kolena, něžně ji vzal do náruče. Opět ho pohltila beznaděj, zoufalství a nenávist k sobě samému. Pozoroval tu milovanou tvář, chtěl si vybavit její úsměv, záři těch nádherných očí - dokonce cítil hebkost a vůni vlasů, když se jich dotýkal.

Najednou pocítil změnu, její oči ztmavly, byly živé a prosily ho. Už to nebyla tvář Lily, Severus šokovaně zíral do Lindina obličeje. Pak se její rty pohnuly a zašeptaly: „Pomoz mi.”

 

Pohybem ruky rozžhnul několik svící rozestavěných po místnosti. Čas nemilosrdně ukazoval teprve hodinu po půlnoci, byly mu dopřány pouhé dvě hodiny spánku. Odhodil propocenou přikrývku a vstal, věděl, že stejně už neusne. Nebude to poprvé, kdy stráví noc u krbu se silnou kávou a knihou v ruce. Nejprve zašel do koupelny, shodil ze sebe domácí kalhoty a stoupl si pod proud vlažné vody. Potřeboval se vzpamatovat. S rozkoší nastavil vodě svůj obličej, krk a záda. Nerad si to přiznával, ale ten sen ho rozhodil, nemohl přestat myslet na ty tmavé oči a prosící rty. Stál tam poměrně dlouho.

 

Když si pak v čisté košili a kalhotách sedl do křesla u krbu, cítil se už o mnoho lépe. Vůně čerstvé kávy zahnala poslední myšlenky na podivný sen. Sáhl po knize, kterou si nedávno pořídil. Než ji otevřel, něžně přejel prsty po jejím hřbetu, byla hodně stará a poměrně vzácná, dalo mu práci, než ji sehnal.

Už jako kluk miloval knihy a četl každou volnou chvíli, kterou měl. Většinou tajně, otec jeho zálibu příliš neschvaloval – vlastně, jeho otec neschvaloval téměř nic, co se týkalo syna. Nad vzpomínkou na neustálé hádky u nich doma a otcovo bití, se Severus trpce usmál. Knihy a studium mu byly vždycky útěchou, možná tou jedinou. Teď, když byl Pán zla na cestách a Brumbál také nevyžadoval jeho služby, trávil čas ve svém domě v Tkalcovské ulici, měl tu klid a bohatou knihovnu.

 

Právě četl zajímavou pasáž o prodloužení účinků některých lektvarů, když zaslechl klepání na domovní dveře. Podíval se na hodiny, bylo půl třetí ráno. Kdo by, u Salazara, u něho co pohledával takhle v noci?! Klepání se ozvalo znovu, a tentokrát naléhavěji. Odložil knihu a sáhl po hůlce. Neslyšným krokem došel ke dveřím, prudce je otevřel a hůlkou mířil osobě před sebou přímo na krk.

„Jak vidím, jsi stále ve střehu,“ ušklíbl se na něho noční návštěvník.

„Co tu chceš, Luciusi,“ promluvil klidným hlasem Severus.

„Jen pár slov, ale raději bych ti je řekl uvnitř, můžu dál?“

Snape uhnul stranou, aby mohl kolem něho projít.

„Tak co chceš,“ zeptal se, když za nimi zavřel dveře.

Lucius na něho upřel svůj pronikavý pohled, pak mu podal kus pergamenu s adresou.

„Napadlo mě, že bys možná jednou ocenil mou pomoc,“ řekl a nevesele se usmál.

„Na to bych nesázel a nechápu, kam tím míříš,“ odpověděl, když si přečetl adresu.

„Jak myslíš, ale já nejsem proti tobě, Severusi,“ poznamenal chmurně. „Nečekám vděk, jen tě možná brzy požádám o laskavost.“

Bral už za kliku od dveří, když se pohledem vrátil k jeho chladné tváři.

„Darnella jsem dostal. A mimochodem,“ kývl směrem k pergamenu, co mu dal, „jestli ti na ní záleží, měl by sis pospíšit, než ti uhoří.“ Otevřel dveře a přemístil se pryč. 

 

Severus tam stál několik vteřin jako opařený, v hlavě mu rezonovala Luciusova slova. Ještě jednou se podíval na těch pár řádek, co svíral v dlani. Něco mu říkalo, že ať už tím sledoval cokoliv, mluvil pravdu. Tak jak byl, se přemístil na místo, na které ho Malfoy poslal.

Objevil se před domem, který už zcela pohltily plameny. Pokud uvnitř někdo živý byl, bylo pro něho už pozdě. Zvláštní pocit mu sevřel srdce a chvilku trvalo, než se mohl nadechnout.

„Ten bastard!“ hlesl.

Nebyla naděje, přišel pozdě. Znovu se mu vybavil sen, na který nechtěl myslet. Tiše zaúpěl, byla v nebezpečí a on to ani netušil, protože se o ni přestal zajímat!

Upálili ji - Malfoy ji za živa upálil! Proč za ním vůbec chodil, chtěl ho vidět trpět? Ale co od něho vlastně čekal... co mohl od NICH čekat? Pro ně lidský život nic neznamená!

 

Nedokázal odtrhnout zrak od toho pekla před sebou. Ruce se mu třásly hněvem a cítil, jak se vněm probouzí zuřivost. Musel se vzchopit, co nevidět tu bude plno mudlů. Rozhlédl se kolem sebe, jak se oheň rozšířil, osvítil i okolí. Všiml si nějakého černého balíku několik metrů od domu. Vydal se tím směrem, čím víc se blížil, tím víc mu bylo jasné, co to je. Srdce mu zběsile tlouklo, byla to ona, věděl to. Lucius ji musel vynést ven, než dům podpálil. Klekl si k zahalenému tělu a třesoucí rukou stáhl kus černého pláště. Zkusil tep na krku... žila. Zaregistroval i ošklivou popáleninu, ale její zranění bude řešit až v bezpečí svého domu. Opatrně ji vzal do náruče a nato se s ní přemístil.

 

* * *

Vzal Lindu rovnou k sobě do ložnice a opatrně položil na postel. Hřbetem ruky se lehce dotkl čela, měla horečku. Stáhl z ní plášť, pravděpodobně Luciusův, a hodil ho na zem. Pomocí hůlky zjišťoval, zda nemá nějaká vnitřní zranění. S úlevou zjistil, že kromě popáleniny a čerstvé jizvy na prsou, měla jen několik modřin v obličeji a na krku, jinak byla fyzicky v pořádku. Dítě rovněž jevilo známky života a nekrvácela, což bylo dobré znamení.

Podíval se do její bledé tváře, nepochyboval o tom, že prožila kruté chvíle a že si to Darnell užíval. Jakmile na něho pomyslel, znovu svíral ruce v pěst. Raději se zvedl a šel do své laboratoře pro lektvary na snížení horečky a podporující hojivý proces. Také potřeboval ošetřit hlubokou popáleninu, která se stačila zanítit.

 

Nejprve do ní vpravil lektvary. Bylo to trochu obtížné, protože se bránila a odmítala polykat. Nakonec musel použít hůlku a vpravit je do Lindy pomocí kouzla. Potom pozorněji prohlédl ránu, jež se táhla od ucha až někam mezi ňadra. Znovu se ho zmocnila zlost a potichu zaklel. Odhrnul jí vlasy z obličeje a ramene a jemně otočil tvář k sobě, aby mohl lépe k zranění. Nevypadalo hezky, namočil kus gázy do roztoku a chystal se spáleninu vyčistit. Sykla bolestí, když se dotkl poraněné kůže, ale oči neotevřela. Snažil se být co nejšetrnější, přesto občas zasténala. Když se mu rána zdála čistá, nanesl do ní hojivou a zároveň chladící mast. Musel ji nechat otevřenou, dokud se neobnoví okolní tkáň. Chtěl, aby zůstala co nejmenší jizva. Pruhem čisté gázy, očarované, aby chladila, ránu překryl.

Zahalil Lindu svou dekou a ještě zůstal sedět na kraji postele. Zamyšleně pozoroval její tvář.

Čím si tahle žena získala jeho pozornost? Proč ji nedokáže nechat na pokoji? A ona jeho?

Byla to pro něho nezvyklá situace, starat se o nějakou ženu. Vlastně mu po celé ty roky byl osud žen, s kterými se občas setkal, lhostejný. Bylo mu jedno, jak skončí, zda v nich probudil nějaký cit, od smrti Lily na žádnou doopravdy nemyslel, vždy to byla jen fyzická záležitost. Ale s touhle to bylo jiné, nevyznal se v sobě, nechápal to. Nemohl říct, že by ji miloval… to ne, ale zároveň mu nebyla lhostejná. Stále ho k ní něco táhlo, stále na ni narážel. Několikrát zkoušel zapomenout, že existuje, nechat ji jejímu osudu, ale pořád se k němu vracela, bylo to vyčerpávající.

Vztáhl k ní ruku a jemně se konečky prstů dotkl jejího čela a tváře. Nepatrně se zachvěla - stále z ní sálala horečka.

 

„To jste vy? Proč... proč jste musel... přijít právě... vy...“ šeptala z horečnatého spánku.

Severus si nejdřív myslel, že mluví k němu a ruku rychle stáhl, pak pochopil, že blouzní.

„Nezabíjejte mě, prosím,“ mluvila dál a začala sebou zmítat na lůžku.

„Šššš... už je dobře, jsi v bezpečí,“ konejšil ji.

Nevnímala ho, bránila se. Musel ji pevněji přidržet, aby zůstala ležet a neublížila si.

„Nechte mě,“ promlouvala a dlaněmi se zapřela o jeho ramena. „On pro mě přijde… vím to.“

Byla přesvědčená, že je v tom hrozném domě a snažila se od sebe Malfoye odstrčit.

„Já nechci umřít... ještě ne… moje dítě... nezabíjejte ho,“ prosila a z očí jí stékaly slzy.

Severus sevřel Lindu do náruče a obličej zabořil do záplavy tmavých vlasů. Zavřel oči, nechtěl myslet na to, jak pošetile se chová, nechtěl myslet vůbec na nic.

Co to děláš, Severusi Snape? Zbláznil ses?

Nevím, ale je to silnější než já.

„Šššš, to jsem já, ochráním tě,“ šeptal roztřeseně a prsty propletl do vlasů. Byly tak hebké, jejich vůně ho příjemně dráždila a probouzela v něm potlačované smysly. Žasl sám nad sebou, tak málo stačilo a propadl svým emocím, svým nenaplněným touhám.

Linda měla pocit, že k ní někdo něžně promlouvá.

„Siriusi,“ zašeptala plačtivě, „Siriusi, odpusť mi.“ Přimkla se k tělu, které ji k sobě tak něžně tisklo.

Severus ztuhl a rázem vystřízlivěl. Netušil, kde se najednou vzala ta bolest, která se mu zařízla do duše. Projel jím vztek… k ní, k sobě samému, a především k tomu parchantovi! Jak mohl být takový idiot? Jak si mohl myslet, že by ho chtěla? Nikdy mu nepatřila, byla jeho – Blacka... i s tím spratkem!

Dost nešetrně ji od sebe odstrčil. Nedbal jejího bolestivého syknutí, přikryl ji dekou, která se jí shrnula k pasu, a aniž by jí věnoval jediný pohled, vstal a odešel z místnosti.

Linda se najednou cítila opuštěná, cítila chlad. Zdálo se jí, že vidí Siriuse, ale zlobil se.

Nikdy jí neodpustí… neodpustí jí, protože čekala na někoho jiného.

„Ach Severusi...“ hlesla a propadla se do hlubokého spánku. Lektvary začínaly působit.

 

Sešel dolů do pokoje a namířil si to rovnou k baru, aby si nalil něco ostřejšího na spláchnutí hořkosti. Byl vzteklý, nenáviděl se za to, že propadl takové slabosti.

ON, který dokázal být tvrdý jako skála, bez citu. Který všechno zvládal s chladnou hlavou - posměch, urážky, nenávist ostatních - a podlehne jediné chvíli, jedinému okamžiku v její blízkosti!

Nenáviděl ji za to. Dělala mu ze života peklo, bourala zdi, které kolem svého srdce celá léta tak pečlivě stavěl. To nesmí dopustit, nesmí mu na ní záležet. Cítil, že by ho to zničilo a to si nemohl dovolit. Vypil naráz obsah sklenky. Necítil se líp, ale pomohlo mu to jasněji myslet. Pomůže jí, nechá ji u sebe tak dlouho, jak bude třeba, ale udrží si od ní odstup. Už se k ní nepřiblíží, nedopustí, aby ho znovu zradilo tělo i rozum. Moc dobře věděl, co je v sázce, nesměl být nesoustředěný, nesměl na ni myslet. Pán zla by si všiml sebemenší slabosti a pak by nemusel dokázat zůstat silný, chladný a nezranitelný. Už tak mu dělalo starosti, že o ní ví Lucius. Nelíbilo se mu, že je mu zavázán, bude za to něco chtít, tím si byl jistý. Opět se všechen vztek obrátil proti Lindě.

Proč! Copak netrpěl už dost? Nezaplatil za svoji mladistvou chybu? Musí mu do života vstoupit tak strašně otravná, neuvěřitelně naivní ženská a narušit jeho klid?!

Znovu si nalil a znovu obsah naráz vypil. Chvíli se díval na dno prázdné sklenky.

Black... nenáviděl ho za jeho života, nenávidí ho i po smrti. A přece, James Potter i on jsou mrtví, oba je přežil… ale co je to za život? Podruhé někoho potkal, někoho, kdo si o něm nemyslel jen to nejhorší a podruhé ten někdo dal přednost jednomu z nich.

„SAKRA!“ vyštěkl a mrštil sklenkou o zeď.

S hořkostí si uvědomil, že je to jediná žena, která překročila práh jeho domu, natož ložnice. Bylo dobře, že byla mimo, že nevnímala, co se děje kolem ní. Mohl se dostatečně vyvztekat a zpytovat sám sebe. Věděl, že zítra bude schopný čelit její přítomnosti, jejím očím, její vůni, a bude se dokonale ovládat. Bude to zase ON, Severus Snape, bezcitný člověk s kamennou tváří, postrach všech studentů a dokonce některých kolegů, špeh, Smrtijed... nic víc, nic míň. Bude spokojený s tím, že je sám!

 

Ale dnes, tuto noc, tolik toužil nebýt sám sebou. Nechtěl být špeh a Smrtijed, nechtěl sloužit dvěma pánům a nemít nad svým životem žádnou kontrolu, chtěl být obyčejným mužem, vejít nahoru do své ložnice, lehnout si na druhou polovinu postele a obejmout ji. Ač nerad, musel si přiznat, že po ní touží. V její blízkosti byl tak slabý, podléhal tak primitivním potřebám. Tím, že je pod jeho střechou, se to ještě zhoršilo, což si mohl před několika minutami ověřit. Znovu se ptal sám sebe, proč mu musela vstoupit do života, proč v něm probudila touhu pomáhat a chránit. Jak bylo právě teď těžké poslouchat rozum, když jím zmítala touha po dotyku, po teplu lidského těla. Bylo to už dávno, kdy cítil takové nutkání někomu patřit.

V myšlenkách mu znovu zazněl její šepot, kterým volala Blackovo jméno. Musel se nad sebou hořce zasmát, pravděpodobně se zbláznil. Ta vzpomínka mu pomohla, zapřel se dlaněmi o stůl a několikrát se zhluboka nadechl a vydechl, bylo to lepší. Cítil, že má nad sebou opět kontrolu, to bylo dobře, je na čase rozumně uvažovat. Měl by dát vědět Řádu, že je Linda v bezpečí, že je u něho.

Podíval se na hodiny, byly čtyři ráno, nemělo cenu jít spát. O něco vyrovnanější se napřímil, rozhodnutý dostát své pověsti chladného člověka.

 

Vyšel znovu schody ke své ložnici, pevně stiskl kliku u dveří a potichu je otevřel. Přestože mělo za několik okamžiků venku svítat, v místnosti panovala tma. Pouze díky slabému světlu z chodby mohl zahlédnout její bledý obličej. Spala. Pomalu došel k posteli, skoro se v ní ztrácela. Sklonil se nad ni, aby se ujistil, že lektvary působí a její stav se zlepšuje. S uspokojením zaznamenal, že horečka podstatně klesla. Ještě zkontroloval obvazy a znovu je pomocí kouzla ochladil. Nepatrně se zachvěla a otočila hlavu jeho směrem. Podvědomě si sáhla na krk a dotkla se tak jeho ruky. Severus ucukl a odtáhl se od ní. Linda něco zamumlala a usmála se ze spaní. Ten úsměv ho podráždil.

Jistě, Black, jak jinak!

Odvrátil se od její tváře, hlavně od jejího úsměvu. Ještě než odešel z místnosti, rozžhnul znovu několik svící na komodě a nechal je hořet pro případ, že by se probudila - aby ji nevyděsila naprostá tma.

 

* * *

Nesnášel tenhle dům, ale věděl, že ho tu najde. Zůstával trvale v Blackově domě a byl jediný, s kým byl ochoten jednat. Ticho prolomily blížící se kroky a tiché „Lumos“ osvítilo Severusovu tvář.

„Ocenil bych, kdybys mi nesvítil do očí,“ pronesl chladně.

Lupin hůlku sklonil. „Co se stalo?“ promluvil unaveně a upřeně hleděl návštěvníkovi do očí. „Voldemort se vrátil? Blíží se nějaký útok?“

„Ne, nic takového,“ uklidnil ho, „ale i tak s tebou musím mluvit.“ Zamířil do kuchyně. Černý plášť se za ním vlnil a celá jeho černě oděná postava na Remuse působila v tuhle brzkou ranní hodinu poněkud přízračně. Následoval ho a sedl si ke stolu naproti němu.

„Tak co se děje,“ zeptal se a automaticky zapálil oheň v krbu. Usoudil, že světlo od ohně bude stačit.

„Jde o Lindu,“ začal Severus a promnul si kořen nosu.

Remus sebou trhnul a všechna únava byla rázem pryč.

„Co je s ní?!“ zeptal se v neblahé předtuše něčeho zlého.

„Právě teď je u mě a spí, je v bezpečí.“

„Je u tebe?... Proč je u tebe?“ nechápal Lupin, ale pak mu došlo, co řekl. „Jak to myslíš, že je v bezpečí?!“

„Darnell Lindu unesl. Nevím, jak dlouho ji držel, ale dnes v noci to skončilo. Malfoy ho dostal, a i když mi nebudeš nejspíš věřit, ušetřil její život. Řekl mi kde je a já ji odnesl k sobě,“ odpověděl a upřeně pozoroval rozrušeného Remuse.

Ten měl co dělat, aby rozčilením nevyletěl ze židle a nezačal přecházet po místnosti.

Jak mohl dopustit, aby Darnell Lindu unesl? Jak to, že to nevěděl, že nic neudělal?

Opětoval Severusův pohled a jeho bledá tvář bez jakéhokoliv výrazu a emoce ho paradoxně uklidnila.

„Je v pořádku?“ zeptal se starostlivě a téměř mu visel na rtech.

„Fyzicky se dá říct, že ano. Má sice zraněný krk, Darnell se bavil tím, že jí vypálil další jizvu, ale už jsem ji částečně ošetřil. Ještě se neprobrala, takže jsem s ní nemohl mluvit a zjistit, jak na tom je. V noci mě nepoznala, blouznila v horečce a vzhledem k tomu čím si prošla, se dá očekávat, že bude v šoku,“ vypověděl, co sám zjistil. Nepřestával ho pozorovat, vypadal, že by se nejraději rozběhl za Lindou.

Co to v té ženské jenom je, že všechny kolem sebe tak pobláznila?

„A co dítě? Víš že... je taky v pořádku?“ promluvil po chvilce Lupin a úzkost v jeho hlase se nedala přeslechnout.

Severus se nepatrně ošil. „Je naživu!“ odpověděl suše a podíval se stranou. Opět se mu připomněl její šeptající hlas a to nenáviděné jméno.

„U Merlina, takže je už v bezpečí, už jí neublíží,“ opakoval si pro sebe Remus.

„Ne, už jí neublíží,“ potvrdil jeho slova a znovu se podíval do zjizveného obličeje, zračila se v něm úleva, očividně mu na ní záleželo. A on si myslel, že Tonksová...

Chvíli mlčky seděli oddaní svým vlastním myšlenkám. Snape si uvědomoval, že by se měl vrátit, venku se už rozednělo, ale nějak se k tomu nemohl odhodlat. I když si to zakázal, musel myslet na ten krátký okamžik, kdy ji držel v náruči, kdy měl pocit, že mu patří. Unaveně se opřel do židle a na chvilku zavřel oči, cítil se vyčerpaný.

„Severusi?“ oslovil ho znenadání Lupin, „proč šel Malfoy za tebou, abys zachránil Lindu.“

Ta otázka ho nijak zvlášť nepřekvapila, sám si ji položil už před tím, než si uvědomil, k jakému závěru Lucius došel. Konečně chápal jeho narážky před časem, kdy se setkali na Malfoy Manor.

„Myslí si, že patří ke mně, že je moje... milenka,“ odpověděl, aniž by otevřel oči.

„Jak na to přišel?“

„Je všímavý a navíc by jí moc neprospělo, kdyby věděl, že byla s Blackem,“ poznamenal úsečně Snape.

„Nebudeš mít problémy? Malfoy nepatří k těm, co nežádají něco na oplátku. Využije Lindu, aby tě mohl vydírat, nebo ohrozit tvé postavení u Voldemorta,“ komentoval to Remus vážným tónem.

„Tím jsem si zcela jistý, že toho proti mně využije,“ odpověděl mu chladně a konečně otevřel oči. Zadíval se do ohně. Věděl, že dřív nebo později se u jeho dveří objeví Lucius a bude žádat protislužbu.

„Co s tím uděláš?“ zajímal se Lupin.

„To už nech na mě!“ odpověděl, aniž by se na něho podíval.

Opět bylo chvíli ticho. Zdálo se, že ani jednomu z nich nevadí přítomnost toho druhého, jakoby se mezi nimi nikdy nic nestalo. Oba unavení, stejně zhroucení na židlích, se dívali do plamenů v krbu. Setrvali tak několik minut.

 

„Kdy myslíš, že se Voldemort vrátí?“ prolomil ticho Lupin.

„Brzy... už brzy,“ odpověděl Severus. Pán zla „svým věrným“ samozřejmě nic o svých plánech neřekl, ale on tušil, že je to pro něho životně důležité, a také podezříval Brumbála, že ví víc, než mu řekl. Měl pocit, že cesty bradavického ředitele mají něco společného s tím, co hledá Pán zla.

„Myslíš, že tuhle válku přežijeme?“ zeptal se bezbarvým hlasem Remus a odtrhl zrak od ohně, aby se podíval na muže vedle sebe. Najednou měl pocit, že je mezi nimi jakési souznění... vzácná chvíle porozumění, která jistě vyprchá s jeho odchodem.

Severus se na něho také zahleděl a pak pevným hlasem, bez jakýchkoliv emocí, řekl: „Ne. Nevím jak ty, ale já to nemám ani v úmyslu.“ Pak se zvedl a zamířil ke dveřím. Musí se vrátit domů... za Lindou.

„Severusi,“ ozval se ještě Lupin.

„Ano,“ otočil k němu tvář.

„Pozdravuj ji ode mne,“ dodal a Snape přikývl na souhlas.

Bylo to zvláštní setkání a zvláštní noc... pro oba.

 

Jakmile byl ve svém domě, padla na něho únava. Tak náročnou noc už dlouho nezažil. Uvažoval o tom, že si přece jen na chvíli lehne. Pomocí kouzla si přeměnil křeslo na pohovku a vysvlékl se z kabátce do košile, když si uvědomil, že by nebylo dobré nechat Lindu o samotě v cizím pokoji. Netušil, jak se zachová po probuzení, možná bude vyděšená a zmatená, neznámé prostředí a samota by tomu rozhodně nepomohly. Vyšel tedy, již po několikáté tu noc, schody ke své ložnici a potichu je otevřel. Do místnosti pronikalo již slabé světlo, takže svící nebylo už třeba. Pohybem ruky je zhasl a přešel k lůžku z druhé strany. Postel byla dostatečně velká pro oba dva.

Nejprve zkontroloval, zda se Lindě nevrátila horečka a pak si sedl na svou půlku postele. Opřel se na opačné straně o pelest a díval se na spící ženu před sebou. Připadala mu nádherná, jak tak klidně ležela s vlasy rozhozenými po polštáři a s rukou podél hlavy. Na rtech měla znovu ten mírný úsměv, který ho tak dráždil. Na okamžik dokonce pocítil nutkání použít Nitrozpyt, aby zjistil, o čem se jí zdá. Naštěstí se včas vzpamatoval - choval se opravdu jako blázen! Byl rád, že sedí na druhém konci postele, raději se pohodlně usadil, zavřel oči, a netrvalo dlouho, hlava mu klesla na prsa a on usnul.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor Margot35, 01.06.2012
Přečteno 176x
Tipy 11
Poslední tipující: Darwin, misulevals, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, eleasiva, Lenullinka, katkas, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí