Nebezpečné známosti 2 - Kapitola čtyřiadvacátá

Anotace: Tak po nějaké té době, po zlomení mého ega, jsem sepsala další kapitolu. Je tak akorát, někomu se líbit bude, někomu ne, ale už vím, jak to skončí, jak to celkově dopadne - konec se pomalu, ale jistě blíží. A třeba jsme teprve v půlce. Přeji hezké čtení!

Nebezpečné známosti 2
Kapitola čtyřiadvacátá - Marriett and me



Civím na holčičku a nenapadá mě žádná schůdná odpověď. Zřejmě ani jejího otce ne.
„Jsem tvá nová chůva a ode dneška se o tebe budu starat a dělat ti společnost.“ nahodím ten nejlepší přátelský úsměv a sehnu se k holčičce, která z toho, že má novou chůvu, má očividně radost. Snad to, že jsem se právě prohlásila za její chůvu, mi nějak pomůže.
„Jůůůů, tatíííí můžu jít s mojí chůvou do parků?“ zajásá holčička, čapne mě za ruku a táhne zpět k jejímu otci.
„Co, ne to ne, v žádném případě.“ odsekne naštvaně muž a zvedne se ze židle.
„Okamžitě ji pusť!“ nakáže mi.
„Ale to ona drží mě.“ uškrnu se na něj a na zmatenou dívenku se usměji.
„Marietto pusť tu ženu.“ zasyčí kousavě muž a svou dcerku si přibere k sobě.
„Ještě jednou na ni šáhneš, useknu ti ty tvoje ruce.“ zaburácí muž a přitom svými dlaněmi zakrývá uši, aby nic z toho neslyšela. Takže tu máme jeho slabý bod. Dcerka.
„Proč mi nedovolíííš mít svojííí vlastníí chůůůvu, nechci si pořád hrát s Marchelem, je na mě zlýýý...“ rozevzteká se dívenka a uteče s potáhlým pláčem pryč.
„Marri!“ křikne za ní ještě její otec a zuřivě se na mě podívá. Rychlými kroky přikročí ke mně, chytne drsně pod krkem a přirazí ke zdi přímo na obraz, kdy se mi rám zaryje do zad.
„Za každou kapku jejího pláče zaplatíš!“ ucedí varovně u mého ucha, pak mě pustí a rychlými kroky se vydá zřejmě hledat malou pláčící Marri. Ztěžka se nadechnu, kdy jeho stisk povolí a trochu se rozkašlu.
„Odveďte tu čubku do jejího pokoje!“ nakáže naštvaně Adriann Zola ještě mezi dveřmi dvoum mužům a ty se pro mě rozejdou. Nijak se jim nabráním, čapnou mě za šaty druhý za loket a odtáhnou do poschodí výše. Když otevřou naše dveře, mrsknou mě tam jako pytel brambor. Tak tak vyberu pád, jinak bych si rozzrazila čelo o roh skříňky.
„Kde jsi do prdele byla?!“ přiskočí ke mně Bou a začne si mě prohlížet jestli jsem v pořádku.
„Když ses sprchovala přišli si pro mě, chtěl se mnou mluvit.“ odpovím ji a posadím si ztěžka na postel.
„Udělal ti něco?“ zeptá se Bou na další otázku.
„Ne jsem v pořádku.“ zakroutím hlavou a trochu si rukama uplácnu rozcuchané vlasy. „Ale přišla jsem na jeho slabý bod, který bychom mohly využít při našem útěku domů.“ dodám a podívám se vážně na Bou.
„Na jaký?“ zajímá se.
„Adriann Zola, ten šmejd, který nás tu drží, má malou dcerunku Marriete. Když mě viděla u něj v kanceláři, ihned se vyptávala kdo jsem, no a jelikož její otec se neměl k odpovědi, tak jsem řekla, že jsem její nová chůva a budu si s ní hrát.“ vylíčím ji mou situaci cca před deseti minutama.
„Hohooo.“ zasměje se pobaveně Bou. „Ten musel čumet co?“
„Byl z toho rozhozený, úplně soptil, když jeho dcerka to vzala vážně a už mě chtěla tahat ven do parku.“
„Hmmm, no tak teď jen doufat, že dcerunka se nám bude vztekat dokud on nesvolí aby si byla její chůva. Budeš mít určitě kontakt se světem venku, můžeš to tu prozkoumat...“ přemýšlí nahlas Bou.
„A co budeš dělat ty?“ zarazím se.
„No...asi jedinou věc, kterou umím.“ pokrčí rameny Bou.
„Nadávat?“ rýpnu si do ní, ale moc dobře vím, že tuto činnost nemyslela. Pak u nás na pokoji zabyde ticho a ani jedna z nás už nepromluví.




Po noci plné převalování, nevědění, jak ulehnout a konečně usnout, jsme s Bou vstaly poněkud brzy, ale využily jsme toho, že jsme neslyšely za dveřmi nikoho chodit ani mluvit, tak jsme se pustily do prohledávání našeho pokoje.
Zvedly jsme madrace, prohledaly skříně a skříňky, prošmejdili koupelnu, ale nikde nebylo nic co by se dalo použít buď k útěku či obraně. V tu chvíli, kdy jsme to vzdaly a usedly na postel se ozvalo cvaknutí zámku a mezi dveřmi se objevila jakási žena s tácem jídla. Ani se na nás nepodívala, jen svůj zachmuřený obličej sklonila k zemi a na stolek ihned vedle dveří položila tác s jídlem. Ani jsme nestačily zareagovat a už zmizela za zamčené dveře.
„Mohly jsme se jí na něco zeptat.“ utrousí Bou.
„Jo to mohly.“ odpovím a nahlédnu na tác s jídlem. Bože, mám takový hlad! Uchopím tác a přenesu ho na postel.
„Co když je to otrávený?“ nadhodím řečnickou otázku.
„Tak jsme se před smrtí aspoň najedly. Víš je mi to jedno, mám takový hlad, že bych asi za chvíli začala žrát záclony.“ odsekne Bou, uchopí vidličku a dloubne do misky s míchanými vajíčky. Zřejmě ji první sousto zachutná a tak se do toho pustí. Já se pustím do misky čehosi bílého, působí to jako ovesná kaše a i tak to chutná. Po patnácti minutovém mlaskání lehneme na postel a ztěžka oddychujeme. Krom míchaných vajíček a ovesné kaše, tam byla rozkrájená jablka, a jakési sušenky. Pro někoho málo, pro náš zcvrklý žaludek dost.
„Celkem luxusní snídaně.“ usoudím po chvíli.
„To nebude jen tak za nic...“ opáčí Bou a v tu chvíli, kdy to zařekla se otevřou dveře a dovnitř vejdou dva ozbrojení muži a ihned za nimi se objeví Adrienn.
„Ty černovlasá, převlékni se do něčeho čistého jedeš se mnou!“ houkne na Bou. Bou po chvilce tedy vstane a přejde ke skříni.
„Co chcete s ní udělat?!“ zeptám se ho přímo.
„Do toho ti nic není.“ utře mě, ale ani se na mě nepodívá. Všichni začnou sledovat, jak se Bou převléká a já mezitím vezmu vidličku z talíře ležící za mnou. Strčím si ji pod šaty za kalhotky a budu doufat, že si ji nezapíchnu rovnou do zadku.
Když se Bou převlékne do obyčejných modrých šatů, jeden z ozbrojenců k ní přijde a odvleče ji pryč.
„Co s ní chcete udělat?!“ zopakuji, ale tentokrát zvýším hlas. Adrienn ke mně přistoupí a opět mě čapne pod krkem, to to má tolik v oblibě, nebo co!
„Budu ji mít u sebe, jako pojistku, mezitím TY, budeš s mou dcerkou. Cokoliv se Mariettě stane, odskáče si to tvoje kámoška a dvakrát tak hůře, aby bylo mezi námi jasno!“ vmete mi do tváře jeho požadavky a z jeho očí číší jakýsi odpor a nenávist. Dcerka zřejmě na svého papá velmi působí. Pak mě pustí a strčí do mě, abych spadla na postel. Spadnu na vidličku! Spolknu nadávky a štiplavou bolest.
„Tady Maharic, bude celou dobu s tebou a s mou dcerou. Cokoliv bude chtít, to s ní budeš dělat. Jestli bude plakat, vyřídím si to s tebou.“ ještě na mě varovně ukáže prstem a pak si odkráčí pryč. Ztěžka vydechnu a sleduji toho týpka naproti mně. Šáhnu si opatrně za záda a vidličku nechám na posteli. Velký, mohutný a ozbrojený Maharic tam stojí a kývne na mě hlavou, ať se zvednu a jdu zřejmě s ním. Tak se tedy zvednu a vyjdu z pokoje. Vydáme se dolů, kdy projdeme hlavní halou a já z prosklených dveří uvidím, jak Bou strkají do auta a ihned za ní si sedá Adrienn.
S Maharicem dojdeme do neznámých končin vily a ocitneme se v obrovském, ale opravdu v obrovském pokojíčku.
„Pojď si se mnou hrááát!“ najednou odkud si na mě vyskočí malá Marri a už mě tahá k jejímu bílému kulatému stolu, kde na židličkách sedí plyšáci a před každým z nich stojí šálek ničeho. Na jednu z volných židliček posadí mě.
„Co to budé...-“ zarazí se Marri. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se mě.
„Amber.“ usměji se na ni.
„Co to bude paní Amber?“ zakřehotá významným hláskem.
„Dám si prosím čaj, slečno.“ zahraji to s ní a tak mi z její umělé kuchyňky přinese růžový šálek ničeho, ale byl to čaj!
Na čaj o páté jsme si hrály dobré dvě hodiny, pak si vymyslela že si budeme hrát na princezny, na Popelku a na Jurský park, kdy Maharic měl být Tyranosaurus Rex. Sice s ním to ani nehlo, stál u dveří jak tvrdé Y a neustále v rukou třímal samopal.
„Nemám ráda Maharica.“ utrousí na mě Marri, když jsme schovaný pod její vysokou postelí. Máme tam totiž úkryt před zlými dinosaury.
„Taky ho nemám ráda.“ pošeptám tiše.
„Odkud jsi?“ zeptá se mě zvědavě.
„Jsem z Ameriky.“
„Jůůů, já chci taky do Ameriky!“
„Líbí se ti Amerika?“
„Jo, tatínek mi vždycky říká, že je to špatná země. Ale mě se líbí, prý je odtamtud moje maminka.“
„Ona s tebou nežije maminka?“ udivím se.
„Ne, prý odešla od tatínka, když jsem byla malá.“ odpoví mi a je vidět, že ji to rozesmutní.
„Z toho si nic nedělej, teď na maminku nemysli, co takhle kdybychom si zahrály na salón a já ti udělám účes, co ty na to?“ navrhnu ji a její modrá kukadla se opět rozzáří. Vylítne z pod postele a už si připravuje všechny nástroje na zkrášlení.
Posadím ji na bílou stoličku a stoupnu si nad ní. Začnu ji rozčesávat vlásky.
„Kdy sis je naposled česala Marri?“ utrousím zaskočeně, když vidím chumel u krku.
„Včeráá.“ odpoví a furt se nějak kroutí.
„Marri, buď v klidu, jinak ti ty vlásky nerozčešu a budeš tam mít hnízdo.“ pohrozím ji a na to se ona uklidní. Po patnácti minutovém rozčesávání má zase vlásky v pořádku a tak ji začnu vymýšlet šílené účesy.
Nad tím strávíme další dobré dvě hodiny a já se pobavím nad myšlenkou, že Maharic tam celou dobu bez hnutí stojí a nehne ani brvou. Sleduje nás, jak si hrajeme a musí se k smrti nudit. Ale co no, je to jeho práce.



„Nejsi už unavená?“ zeptám se ji když už se venku setmělo a my koukáme na jakousi mexickou pohádku ve španělštině na její posteli. Avšak odpovědi se mi nedostaví. Pohlédnu na Marri, která si hlavu opírá o můj klín a tiše oddychuje. Opatrně ji přidržím hlavu ve stejné pozici a vstanu. V tom mě zabolí tržná ranka na zadku od vidličky, ale přežiji to. Položím ji hlavu na polštář a přikryji ji.
Zrovna, když ji uložím a přikryji, do pokoje vejde Adrienn. Odvolá Maharica, který se zapotácí v celodenním stání a zmizí za dveřmi. Adrienn tiše zavře a přejde k nám.
„Už spí?“ zeptá se a nahlédne na dceru.
„Jo, jak dudek.“ odpovím a sleduji ho před sebou.
„Kde je Bou?“ zeptám se vážně.
„Je ve vašem pokoji.“ odpoví Adrienn a líbne dcerku na čelo. Nemíním už dále zůstávat a tak se rozejdu pryč.
Vyběhnu poschodí a zamířím do našeho pokoje, u kterého stojí muž a hlídá. Odemkne mi a já zapadnu dovnitř, uvidím Bou ležet na posteli.
„Bou?!“ vyhrknu na ni ustaraně a přiskočím k ní. Spí? Dloubnu do ní a pak s ní následně zatřepu. Nic s ní nehlo. Přiložila jsem ucho k jejímu hrudníku a uslyšela rychlejší dýchání a bití srdce.
„BOU!“ křiknu po ní a zlehka ji poplácám po tváři. Otevře oči a je vidět, že je má celé zarudlé.
„Oni tě zdrogovali?! Co ti udělali?!“ zvýším na ni hlas a najednou si všimnu krve na jejích šatech. Vlastně byla celá špinavá, omatlaná od čehosi a spodek šatů měla od krve. Opatrně jsem ji nadzvedla šaty a zhrozila se nad tím co jsem viděla. Vyhrknou mi slzy do očí a šaty ji pustím zpět.
„Pane Bože!“ zvlyknu a okamžitě přejdu do koupelny pro mokrý ručník a horkou vodu.



Tuto kapitolu, nahlédnutí na vzhled hlavních postav a i další povídky můžete najít na mých stránkách! :)

http://theklanystories.blog.cz/