Duše v zrcadle - 20. Život a smrt

Duše v zrcadle - 20. Život a smrt

Anotace: Linda se těžko vyrovnává se samotou, čas strávený se Severusem ji ovlivnil víc, než si myslela. A jmenovaný?... Ani on to nemá lehké, ale návrat Pána zla ho nenechá příliš vzpomínat.

20. Život a smrt

Bylo to už několik dní, co se vrátila od Severuse. Fyzicky se cítila už dobře, ale jestli si myslela, že odchodem z jeho domu se vrátí zpět její duševní rovnováha, byla hodně naivní. To vzájemné sblížení, i když na krátkou chvíli, ji zasáhlo víc, než předpokládala. Vyčítala si to, zakázala si myslet na tu noc, kdy byl tak neuvěřitelně blízko, kdy ukázal svou skutečnou tvář, dovolil nahlédnout do svého já.
Od prvního setkání Lindu něčím přitahoval, možná měla ve svém zájmu setrvat, ale ona si vybrala. Měla možnost volby a vybrala si Siriuse, přijala jeho lásku a teď si připadala jako zrádkyně. To ji trápilo, seděla u okna a zasněně se dívala na houpačku v zahradě.
Dva muži... dva muži, kteří zasáhli do jejího života. Tomu prvnímu chtěla být dobrou ženou, chtěla s ním začít nový život, ale vzala jí ho smrt. Mimoděk se dotkla prstýnku na své ruce, ode dne, kdy jí ho Remus dal, ho nesundala. Děťátko se v ní zavrtělo, něžně pohladila místo, kde ho cítila.
„Maminka měla tvého otce ráda... opravdu,“ promluvila nahlas a ze rtů jí přitom unikl povzdech.
Ne, milovala ho, opravila se v duchu, vždyť nosí pod srdcem ten nejdražší poklad, který jí mohl dát.

Tolik se mi stýská, tolik mi chybí tvá náruč, právě teď potřebuji pevně obejmout, protože se bojím. Bojím se budoucnosti, Siriusi, nevím, co bude dál, mám strach být sama, najednou mě všechno děsí. Postrádám tvou starostlivost, tvůj smích, tvůj láskyplný pohled... Přála bych si, abys tu byl, abys věděl o svém dítěti a dotýkal se ho. Nenávidím smrt, že mi tě vzala, že ti odepřela možnost, abys s ním byl od první chvíle, kdy dá o sobě vědět, abys ho viděl vyrůstat! Je to příliš kruté, protože tě tu moc potřebuju, jsi jediný, komu mohu říct svoje myšlenky, to, co mě trápí... A přesto doufám, že mě neslyšíš, že nemůžeš vidět moji slabost a bolest. Chci, abys byl šťastný alespoň tam... nesmíš se kvůli mně trápit.

Opřela si čelo o chladné sklo, slzy jí stékaly po tvářích. Nechtěla být slabá, ale nemohla si pomoct. Upínala se ke svým vzpomínkám, jen aby zapomněla na toho druhého. Nebylo to správné, Sirius si to nezasloužil. To on se měl o ni starat, on jí měl být nablízku... z jeho pohledu a doteku měla být rozechvělá.
Vzpomínka na Severusovu dlaň, kterou něžně hladil její břicho, jak právě jemu dalo dítě vědět, že je na živu, se bolestivě zařízla Lindě do duše. To Sirius byl otec, on měl být při ní a dotýkat se svého dítěte... je to JEHO právo! Pohltil ji nejen smutek, ale také zlost. Zlost k Severusovi, že na něho nedokáže přestat myslet, zlost nad svým osudem… nad tou nespravedlností. Vždyť Sirius byl dobrý člověk.
Severus je také dobrý člověk a ty to víš! Ozval se slabý hlásek v její mysli.
Ano, já vím... to jen, že mi oba dva chybí.
Zavzlykala. Cítila se uvnitř rozervaná, rozervaná láskou ke dvěma mužům. Ano, nemělo cenu si něco nalhávat, to, co začínala cítit k Severusovi, byla láska a ona to věděla. Ty tři dny, kdy byla s ním, měla pocit, že patří k sobě, a právě za to se nenáviděla!
Otřela si oči, takhle to nejde, nemůže tu sedět a vzdychat nad svým osudem. Potřebuje ven, mezi lidi -potřebuje přijít na jiné myšlenky. Dostala spásný nápad, věděla, koho navštíví, kdo jí z té deprese pomůže. Jak na něho jen mohla zapomenout?
Lindě připadalo jako věčnost, co se viděli naposledy.

* * *
Zaklepala na sesterský pokoj. Byla právě výměna služeb.
„Dále,“ ozvalo se za dveřmi. Divila se, že ji vůbec zaslechly, bylo tam docela živo.
„Dobrý den, je tu dnes doktor Grant?“ zeptala se, když nakoukla dovnitř.
„Jé, paní doktorko, co vy tady?“ přivítaly ji očividně překvapené, koho vidí. O to víc se jejich obličeje protáhly, když zaznamenaly její těhotenství.
„Čekáte miminko?“ ozvalo se téměř sborově. „A s doktorem Grantem?“
Linda se zasmála. „Vám nic neujde, co?... Tak je tady? Ráda bych ho navštívila.“
„Ano, za chvíli mu bude končit směna. Mám pocit, že jsem ho viděla na pooperačním, můžete zatím počkat u něho. Odemknu vám, jestli chcete,“ nabídla se jedna z nich.
„Ne, děkuji. Počkám na něho ve zdejší kavárně,“ řekla s úsměvem a zavřela za sebou dveře.
Ještě než odešla, zaslechla: „Vidíte, říkala jsem vám, že spolu něco mají. A vy furt, že je teplej.“ Pak následovalo chichotání a šeptání.
Tohle téma jim určitě vydrží několik dní, jak vidím, nic se nezměnilo. Usmála se pro sebe a vydala se chodbou do malé kavárny, která sloužila, jak personálu, tak návštěvám a pacientům.
Nečekala dlouho, za několik minut ho zahlédla, svojí výškou a urostlou postavou se nedal přehlédnout. Znovu politovala fanynky doktora Daniela Granta.

„Ahoj,“ zvolal nadšeně, jakmile ji zahlédl. Sedl si ke stolku naproti a pátravě si ji prohlížel.
„Ahoj, jsem tak ráda, že tě vidím,“ řekla mírně dojatá z jejich setkání.
„Holky říkaly, že jsi tady. Přišlas akorát, už jsem se chystal domů,“ promluvil a zahleděl se jí do tváře, zdála se mu smutná.
„Copak,“ usmála se, „děláš mi soukromou prohlídku?“
Daniel se zasmál. „Vlastně ano, to víš, doktoři… jsou děsně otravní.“
„Chybíš mi,“ řekla najednou vážně.
Vzal ji za ruku. „I ty mě.“
Znovu se na něho usmála, opravdu vypadali, že k sobě patří.
„Obávám se, že jsem trochu podkopala mínění o tvé orientaci,“ prozradila a naoko se tvářila provinile.
Udiveně se na ni podíval. „A to jak?“ zeptal se.
„Tvoje obdivovatelky si myslí, že spolu něco máme, a že budeš otcem. Zřejmě jsem jim nedopatřením dala šanci, aby tě mohly dál uhánět,“ dodala.
„A já ti mám věřit, že to nebyl úmysl... to určitě. Tak to ti teda děkuju,“ zašklebil se.
„Není zač,“ prohodila a uličnicky na něj mrkla.
Byl rád, že za ním přišla. Často na ni myslel a dělal si starosti, dokonce za ní byl dvakrát doma, pokaždé byla pryč.
„Co jsi vlastně dělal celou tu dobu?“ zeptala se po chvíli.
„Trochu jsem cestoval. Kongres, semináře, vždyť to znáš. Taky jsem byl v Americe, dalo mi to zase nový zkušenosti, ale tím tě nebudu nudit. Spíš mě zajímá, co ty? Když jsem tě viděl naposledy, byla jsi z nečekané události dost vedle,“ zajímal se.
Linda si povzdechla. Co na to říct? Sklopila pohled.
Daniel si její změny dobře všiml, něco ji trápilo. Ale nato potřebovali větší soukromí.
„Chceš být tady, nebo půjdeme ke mně na pokoj?“
Linda se koutkem úst pousmála. „Vidíš, taháš mě na pokoj a pak se divíš řečem,“ namítla žertem. Pak ale vážně dodala: „Půjdeme k tobě, ráda bych tě o něco požádala a také si chci popovídat.“
Pomalu se zvedla ze židle, poslední dobou jí prudké vstávání působilo závrať.
Daniel si ji opět prohlédl, a tentokrát pozorněji. Nedalo mu to, měl pocit, že si prožila těžké chvíle. Připadala mu tak nějak vnitřně zlomená. Nemohl o sobě tvrdit, že se vyzná v ženách, ale Linda mu byla něčím blízká. I když na druhou stranu o ní vlastně nic nevěděl, někdy si říkal, že je jako z jiného světa, že sem snad ani nepatří. Všimla si jeho pohledu, znovu se na ni usmál.
„Hezky se zakulacuješ,“ prohlásil, „sluší ti to.“
Oplatila mu úsměv a pohladila si břicho.

„Danieli,“ oslovila ho, když míjeli ženské oddělení. „Mohla bych ho vidět? Myslím to malé.“
Upřela na něho prosebný pohled. Napadlo ji to už doma, najednou měla silnou potřebu dítě vidět. Věřila Poppy, ale stejně musela vědět, že je v pořádku.
Daniel se zastavil a opřel se zády o zeď, přísně se na ni podíval.
„Lindo, doufám, že jsi zodpovědná a rozumná. To, že jsem byl pryč, neznamená, že jsem se o tebe přestal zajímat. Zjistil jsem, že jsi u toho gynekologa, u kterého jsem ti zařídil schůzku, vůbec nebyla. Dokonce ani u jiného tady v nemocnici,“ neodpustil si malou výčitku.
„Neboj se, jsem pod kontrolou, nejsem blázen... věř mi,“ ujistila ho.
„Doufám, že je to dobrý lékař a ne nějaký břídil. Znám ho?“ zeptal se.
„Ehm... ne, je to žena a je v tom opravdu dobrá.“
Doufala, že přestane vyzvídat, že se nebude ptát na vybavení ordinace a odbornost. Co by mu řekla? Že nad ní mává hůlkou a podává lektvary, které vaří jeden profesor? To asi těžko.
„Dobře. Pochop mě, zeptat jsem se musel, dělal jsem si o tebe starost,“ řekl a povytáhl obočí.
Lindu to gesto zabolelo, připomnělo jí Severuse.
„Já vím, proto tě mám ráda.“ Vzala ho přátelsky za paži.
„A pak, že na mě nemají ženy vliv,“ pousmál se, „tak pojď, koukneme se na toho drobka.“
Byla to ta samá ordinace jako posledně, jen s tím rozdílem, že tentokrát tam byl osobně doktor Zolan. Znala ho jen od vidění, nikdy neměli příležitost poznat se blíž.
„Dobrý den, doktorko Grayová, přišla jste se na nás jen podívat, nebo mohu nějak pomoct?“ zeptal se a podal své bývalé kolegyni přátelsky ruku.
„Dobrý den, vlastně jsem vás chtěla požádat o vyšetření ultrazvukem, pokud nemáte objednanou pacientku,“ prozradila důvod své návštěvy.
Zolan se podíval po kolegovi, a Lindě ihned došlo, že díky němu ji neodmítne, zřejmě jeho dobré postavení u ředitele nemocnice zapracovalo v její prospěch.
„Ale samozřejmě, nikoho teď nemám, takže prosím,“ ukázal k lůžku. „Pohyby již cítíte?“ zeptal se.
„Ano, několik dní,“ odpověděla.
Odložila si na židli kabelku i svetr a lehla si. Jediné, co věděla o tomto lékaři bylo, že je u pacientek vyhledávaný a že je považován za kapacitu ve svém oboru, takže mu plně důvěřovala. Osobní sympatie nechala stranou, každý nemohl být jako Daniel. Vyhrnula si tílko a lem kalhot shrnula níž, aby odhalila bříško.
Zolan se plně soustředil na monitor a pečlivě mapoval sondou pohyb dítěte. Trvalo věčnost, než promluvil.
„Podle ultrazvuku je vše v pořádku… jste ve dvacátém týdnu, polovinu máte za sebou,“ ujistil ji a natočil k ní monitor.
Konečně. S dychtivostí si prohlížela svoje děťátko. Bylo vzhůru, hýbalo ručičkami a po chvilce se přetočilo na bříško.
„Je to pěkný čipera,“ prohlásil Daniel. Stoupl si vedle ní a držel ji za ruku. To gesto Lindu opět dojalo.
„Chcete znát pohlaví dítěte?“ zeptal se Zolan a oba si měřil zkoumavým pohledem. Zřejmě také uvažoval nad tím, co se o jeho kolegovi říká.
„Ne, děkuji, ale nechám se překvapit,“ řekla tiše a nepřestala pozorovat monitor.
Jsi v pořádku, to je dobře. Nahnal jsi mi strach, už to nikdy nedělej.
„Mohl byste mi udělat fotku?“ požádala ještě kolegu.
Vyhověl jí a pak ultrazvuk vypnul. Linda si otřela břicho od gelu a upravila se. Teď, když ho viděla, byla klidnější.
„Jestli nemáte svého lékaře a chtěla byste, mohu vás vzít,“ nabídl se, když Lindě podával fotografii dítěte.
„Jste velice laskav, ale jsem tu jen na návštěvě. Budu mimo město, takže...“ snažila se ho taktně odmítnout. Plánovala si porodit u sv. Munga, přece jen, kdyby se něco mělo stát, má jistotu, že toho pro ni i dítě mohou udělat víc.
„V pořádku, byl to jen návrh,“ ujistil ji Zolan a přátelsky se usmál.
„Děkuju vám,“ podala mu ruku a zvedla se k odchodu.
….

„Vážně se chceš nechat překvapit? Mě by docela zajímalo, co se nám narodí,“ zeptal se škádlivě Dan, když osaměli na lékařském pokoji, a on se převlékal z pláště do saka.
„Ale… nevadí ti, že o tobě budou kolovat řeči? Co Mark?“ odvětila s úsměvem. Pořád držela v ruce snímek z ultrazvuku a zkoumala každý detail miminka.
„No co, byl by dobrá matka, stejně ho podezřívám, že ho posedly mateřské pudy,“ opáčil a zamkl svou skříňku.
„Myslím, že to bude chlapec,“ promluvila už vážnějším tónem, „zdálo se mi to ve snu, říkala jsem jeho otci, že mám pro něho syna.“
Dan se trochu podivil nad tím, co právě řekla. „Ve snu?“ usmál se.
„Ano, jsem na to sama, Dane,“ pronesla a vzhlédla k němu.
Její přítel zrudnul a sedl si do křesla naproti ní. „Cože? Chceš říct, že... že tě ten mizera opustil?!“ vypravil ze sebe šokovaně.
„Opustil. Ale ne tak, jak si myslíš… on umřel,“ šeptla a skousla si rty, nechtěla začít plakat.
Daniel ustrnul, tohle nečekal. Chvíli na ni nevěřícně zíral, jako by nedokázal vstřebat informaci, kterou mu právě sdělila.
„Promiň, to jsem nevěděl,“ promluvil po chvilce sevřeným hrdlem. Přešel vedle ní a klekl si na kolena, aby byl v úrovni jejích očí. Dlaní ji pohladil po tváři. „Mohu pro tebe něco udělat?“
Linda se na něho smutně podívala. „Mohl bys mě prosím, pevně obejmout?“ zeptala se.
„To víš, že ano... pojď sem,“ stáhl si ji z křesla do náruče a pevně, tak aby jí neublížil, sevřel pažemi.
„Děkuju,“ zašeptala. „Jen mě chvíli drž a pak půjdeme, ano?“ dodala a zavřela oči. Cítila se v bezpečí, najednou neměla pocit prázdnoty, byla si jistá, že by ji neopustil... ani Mark. Vždycky u nich může hledat pomoc a útočiště.
„Víš, že kdykoliv budeš potřebovat, můžeš přijít, viď?“ zeptal se a hladil ji po vlasech.
„Já vím, proto jsem přišla,“ odpověděla.
„Co se stalo?“ promluvil po chvilce.
„On... byla to nehoda,“ řekla nakonec. Pravdu říct nemohla a téhle verzi spíš uvěří.
„Už se nebudu ptát,“ hlesl Dan dojatě.
„Od tebe mi to nevadí,“ šeptla.
„Vždycky se budu snažit tu pro tebe a to malé být.“
Cítil, jak se mu stáhlo hrdlo, nechtěl, aby poznala, jak moc ho její ztráta zasáhla, chtěl ji rozveselit. Měl ji rád, opravdu rád.
Linda se trochu odtáhla, aby mu viděla do tváře.
„Jsi jako můj bratr,“ řekla po chvilce.
Dan se zašklebil a protočil oči. „Tak tímhle prohlášením jsi zranila mé city, tohle muži tak neradi slyší. Máš říct, že jsem úžasný, žádoucí, prostě dokonalý,“ odmlčel se, když viděl, jak se na něho překvapeně zadívala. „A užvaněný, já vím, ale víc se mi líbíš, když se usmíváš,“ dodal a pomohl jí vstát.
„Mám tě ráda pravě kvůli tomu žvanění,“ usmála se.
„Tak to se mi ulevilo, mohu tedy tomu capartovi dělat strýčka?“ zeptal se. „Předpokládám, že nám ho taky občas půjčíš.“ Byl rád, že se mu podařilo vytrhnout Lindu ze smutné nálady.
„Ale jistě, můžeš mu dělat i tetu, budu potřebovat chůvu,“ navrhla mu.
„To přenechám Markovi, jak jsem řekl, má teď ty mateřský pudy. Já si počkám, až bude potřebovat rady do života, na ty jsem odborník,“ vykroutil se obratně z přebalování, dudlíků a krmení.
„Co je s Markem? Něco neklaplo?“ zajímala se. To bylo podruhé, co ho zmínil.
„V pohodě, ale asi vím, jaké je soužití s ženskou v předmenstruační fázi, jen s tím rozdílem, že u nás ta fáze přetrvává,“ zasmál se.
Přesně tohle Linda potřebovala, jeho humor a veselou povahu.
„Jsi hroznej,“ vytkla mu naoko přísně.
„Ale, to jsem rychle spadnul z úžasného,“ vrátil jí to. „Víš co? Co bys řekla tomu, že půjdeme navštívit náš Sklípek, dáme si něco dobrého k jídlu, lahvinku... Co ty na to?“
„To je dobrý nápad, teda až na tu lahvinku,“ namítla a ukázala si na břicho.
„Ale ta nebyla myšlená pro tebe. Ty budeš jíst a já pít,“ vyřešil to po svém, vzal ji za paži a společně vyšli z pokoje.
Několik sester je zvědavě pozorovalo. Dan přesunul svou paži kolem jejího pasu. Ozvalo se zahvízdnutí.
„Vidíš, já ti to říkala,“ špitla mu do ucha.

Usadili se na své obvyklé místo, kde měli soukromí a mohli si nerušeně povídat.
„Tak, co je u vás nového?“ zeptala se a vzala si od něho jídelní lístek, který jí vnucoval.
„Pes,“ řekl krátce.
„Pes?“ zopakovala nevěřícně. Věděla, že Dan psa nikdy nechtěl.
„Říkal jsem… mateřské pudy,“ povzdechl si a luskl na číšníka.
„Počkej, ty jsi přistoupil na pořízení psa?“ žasla a zapomněla si vybírat menu.
„Máte vybráno?“ zeptal se číšník, jakmile přišel k jejich stolu. Se zájmem mrknul na Lindu.
„Ano, láhev červeného a pro mě jehněčí,“ odpověděl mu Dan. „A ty, má drahá,“ zdůraznil úmyslně a vrhl na mladíka nepříjemný pohled. Vůbec se mu nelíbilo, jak na ni mlsně civí.
Ta se přidušeně zasmála do jídelního lístku.
„Ehm... já si dám to samé,“ přidala se a položila desky na stůl. Přitom pobaveně koukla po Danovi - ušklíbl se.
„Promiňte,“ vzpomněla si ještě a oslovila mladíka, který chtěl už odejít. „Přidejte mi k tomu dvojitou oblohu, prosím,“ dodala a zářivě se na něho usmála.
„Jak si přejete.“ Číšníka její přízeň očividně povzbudila, protože než odešel, vrhl na jejího společníka povýšený pohled.
„Děkuji,“ znovu se na něho pousmála a pak se vrátila k rozhovoru, který s Danielem vedli.
„Máte psa? A to ještě žiješ?“
„Snažím se. Mark si usmyslel, že nám doma chybí někdo třetí. Od té doby, co jsem mu řekl, že čekáš dítě, s ním není k vydržení,“ postěžoval si. Pak se naklonil přes stůl a pokračoval: „Můžeš za to ty. Díky tobě a mrňousovi se denně probouzím s chlupatou koulí v posteli a uslintaným obličejem.“
Linda nevěřila vlastním uším. Dan, ten pořádkumilovný chlap, snesl doma živého psa a ještě v posteli?
„Prosím tě, a jak jsi k němu přišel?“ zeptala se opravdu pobavená jeho situací.
„Hádej... maskoval to jako omluvu za tu ložnici. No, v jeho prospěch je, že ta velká postel se bude hodit, pokud to bude tele, jak si myslím, a nenaučí se spát jinde než s námi.“
„Co je to za rasu?“ vyzvídala, pochechtávajíc se čím dál tím víc.
„To mi nechce říct, prý to není podstatné. Stále tvrdí, že moc nevyroste. Už to, mi zní podezřele, pořád se nad ním rozplývá, jak je malinkej a slaďounkej… Ale mně se to moc nezdá, když se podívám na jeho dlouhý nohy a velký tlapy... prostě už teď je to zvíře velký, a to je ještě štěně!“ odfrkl si.
Linda se upřímně zasmála. „Jak se jmenuje?“
„Víš, že ani nevím? U nás je to teď samej čumáček, chlupáč, zlatíčko... já osobně jí říkám potvoro,“ pokrčil rameny a uhnul, aby mohl číšník nalít víno, které přinesl. Samozřejmě neopomněl vyloudit zářivý úsměv směrem k Lindě.
„Já nebudu,“ poznamenala k mladíkovi a překryla svou sklenku dlaní. Když na ni nechápavě civěl, opřela se do židle a pohladila si břicho. Jeho úsměv pohasl a zklamaně odcházel.
„Vlastně to vůbec není špatné, že máte psa. Děti mají rádi zvířata,“ pohlédla zpět na Dana a spiklenecky na něho mrkla.
„I ty?“ zahučel, ale Linda věděla, že už teď měl tu chlupatou kouli rád. „Znamená to, že můžu být hodný strýček?“ zeptal se s totálně odzbrojujícím úsměvem. „Jen to uvaž, dům máme slušný a prostorný, tetu by ten mrňous měl taky, teď už máme i psa... jsme perspektivní rodina, no ne?“
Vzala ho za ruku. „Děkuju,“ řekla a vděčně mu ji stiskla, byl to jeho způsob, jak jí nabídnout pomoc.
Daniel její stisk opětoval, věděl, že pochopila. Už tak ho zdrtilo, že přišla o muže, kterého zřejmě milovala. Vychovávat dítě sama není lehké, sám to zažil, jeho otec zemřel, když mu byl rok, a jeho matka se nikdy už nevdala.
Udělá, co bude třeba, aby Lindě pomohl.

* * *
Severus pomalu otevřel oči, rozespale přejel po místnosti… byl den, konečně spal celou noc.
Ano spal, ale ne vlastní zásluhou, vděčil za to bezesnému lektvaru.
Těch pár nocí po jejím odchodu nemohl spát. Vzpomínky na její přítomnost, na dotyk dlaně, když ho držela za ruku, její vůně, hebkost rtů, když oplácela jeho polibky, to všechno ho sžíralo a bolelo. Pouhé dvě noci v její blízkosti stačily, aby ho připravily o klidný spánek. Zdály se mu sny - sny, které ho mučily. Bylo jedno, jestli se budí zoufalý z její smrti, kterou sám způsobil, nebo vybičovaný touhou po ní. Všechno to pro něho byly noční můry a vyčerpávaly ho, proto si vzal lektvar. Všechno ostatní, co mu Lindu připomínalo, už zničil, zbývalo zbavit se ještě těch snů. A podařilo se, tentokrát se probudil jen se zvláštním pocitem prázdnoty. Pohlédl na prázdné místo vedle sebe, že by z jeho života zmizela úplně, v to už nedoufal a možná to ani nechtěl, možná jednou... Občas ho napadlo, že kdyby tuhle válku přežil... Zase to slovo kdyby!
Musel vstát, jeho myšlenky začínaly být nebezpečné a čekalo ho hodně práce. Dva dny potom, co od něho Linda odešla, se vrátil Pán zla. Bylo jedině dobře, že se mu podařilo vzpomínky na ni vytěsnit z hlavy.
Odešel do koupelny, aby se opláchl a převlékl, pak zamířil rovnou do své laboratoře. Potřeboval dovařit ještě jeden lektvar, který musel přes noc nechat odstát, a teprve po dvanácti hodinách ho mohl dokončit. Důsledky po jeho požití si dovedl představit, halucinace, bolestivé křeče, rozežírání kůže a orgánů - pomalá smrt. Jeho Pán bude spokojený, vyžíval se v mučení svých obětí. Tuhle část práce nenáviděl, už proto nedoufal, že by došel odpuštění.
Dnes ho čekala návštěva na Malfoy Manor. Věděl, co se stane, čeho bude svědkem, a nijak ho to nepohoršovalo. Raul Darnell si to zasloužil, poprvé nebude mít výčitky svědomí za něčí smrt. Kdykoliv si vybavil jizvu na její hrudi nebo ruce, na její zmlácený obličej, na utrpení, kterým prošla… zmocnila se ho zuřivost, nejraději by ho zabil sám. Mimoděk zaťal ruce v pěst, až mu zbělely klouby. Pohlédl na bublající substanci v kotlíku. Zvláštní, jed měl barvu moře, vůbec nevypadal odpudivě, dokonce působil uklidňujícím dojmem. Lehce se naklonil a vdechl jeho vůni. Ani nezapáchal, naopak voněl opojně a svěže. Už na pohled byl zrádný, jeho tyrkysová barva a vůně úmyslně zmátla oběť, nevědomky si přivodí krutou smrt. Na několik vteřin zavřel oči, nesnášel to a byl si jistý, že účinky jedu ještě dnes uvidí, dokonce si byl jistý, že ho podá on sám.
Ještě pár minut a lektvar bude hotový.
Jakmile vypnul hořák a odstavil dokončený jed, kouzlem ho zchladil a nalil do připravených baněk. Ty pak vložil do dřevěné schránky, aby se k nim nedostal nikdo nepovolaný. Ještě si zapsal několik poznámek do knihy, chtěl co nejdříve pracovat na protijedu. Když skončil, schoval ji do svého stolu a heslem zabezpečil. Vzal jinou schránku, kde byly lektvary pro Brumbála, a vyšel z laboratoře. Musel ještě do Bradavic, ředitel už na něho čekal.

Přemístil se před vstupní bránu, jako bradavický profesor mohl bezpečně projít. Kráčel pomalu a vychutnával si cestu do hradu, měl to tu rád, vždycky to pro něho byl domov, únik z pekla. Vedle životem unavené, týrané matky a opilého, zuřivého otce nemohl nikdy pocítit skutečné zázemí, skutečný domov. Chvíli se zastavil a rozhlédl se po okolí, ani vzpomínky na kruté zacházení a ponižování od spolužáků nemohly zničit to, co cítil k tomuto místu. Hlavně kvůli Lily.
„Pane profesore, jste v pořádku?“ ozval se několik kroků od něho Hagrid. Ani ho neslyšel přicházet.
„Jistě, proč bych neměl být!“ odsekl nepříjemně. Vadilo mu, že ho vyrušil, jako by ho nachytal při něčem nepřístojném.
„Zdál jste se mi tak... to je jedno, chci vám říct, že pan ředitel by se rád prošel, můžete na něho počkat u mostu,“ vyřídil mu vzkaz a odkráčel ke svému domku.
Severus vyšel schody a prošel podloubím na druhou stranu hradu, když zahlédl Brumbála s Poppy!
„Severusi, drahý chlapče, rád tě vidím,“ přivítal ho s úsměvem ředitel.
Zavrčel pozdrav.
Kdy ho konečně přestane oslovovat, drahý chlapče? Co komu udělal?
„Jsem ráda, že jsem tě zastihla osobně,“ promluvila k němu Poppy, „Albus mi řekl, že se dnes zastavíš. Mám tu pro Lindu nové kapky, jsou určené pro těhotné a mají skvělé účinky. Potřebuje zesílit, vedle tebe se úplně ztrácí. Musíš o ni pečovat, jestli chceš, aby ti porodila silného potomka.“
Ten opět zavrčel, tentokrát hlasitěji. „POPPY!!“
„Ale, to je mi novinka,“ uchechtl se Brumbál a trochu odvrátil obličej. Přesto Snape zahlédl škodolibý výraz.
„Jejda, promiň, jen mi to tak uteklo,“ omluvila se, ale pak mávla rukou. „Ale co, myslím si, že před panem ředitelem to nemusíme tajit,“ dodala a vecpala mu do ruky lahvičku s tou úžasnou tinkturou.
„DĚKUJI!!“ procedil skrze zaťaté zuby a propaloval ji očima.
„No, tak já půjdu, pozdravuj ji ode mne,“ prohodila ještě a odkráčela pryč.
„Bavíte se?!“ vyčetl Brumbálovi, když byla Poppy z doslechu.
Ten se k němu otočil s pobaveným výrazem v obličeji. „Náramně,“ odvětil.
„Je to opravdu tak směšné?“ zeptal se podrážděně Severus.
„Ne, je to kouzelné,“ přiznal a pohladil si své dlouhé vousy.
„Vždyť vy přece moc dobře víte, kdo je otcem,“ zavrčel vztekle, připadal si jako pitomec.
„Ano vím, o to je to smutnější, protože ho nikdy nepozná. A navíc, kdyby ses toho tak trochu ujal, bylo by to pro Lindu bezpečnější,“ poznamenal už s vážnou tváří.
Už je to tu zase, copak se všichni zbláznili? To se toho děcka nezbaví? Od Brumbála to nečekal.
„To nemůžete myslet vážně!“ vyštěkl na něho. „Jak si to představujete? Chcete ze mě vymámit další slib?“
„Severusi, takhle jsem to nemyslel!... Postaral ses o ni, vyléčil ji, tolikrát jsi už Lindě pomohl... nejsem slepý, vím, že ti na ní záleží,“ domlouval mu Brumbál. „To je to pro tebe tak hrozná představa?“
Čekal, že bude vyvádět, u něho city člověk těžko odhaloval, ale téhle křehké ženě se to očividně podařilo, stále si byl jistý, že je pro něho ta pravá.
Snape se opřel o zídku a zahleděl se někam do dáli.
„Nevíte nic, neznáte mě,“ promluvil opět klidným hlasem.
„Vím, že je v tobě hodně dobrého,“ řekl pevně ředitel a ignoroval zavrčení, jež mu bylo odpovědí. „Myslím to dobře, jednou válka skončí a ty budeš volný,“ dodal.
Muž před ním se na něho ani nepodíval.
„Víte stejně jako já, že se konce nedožiju... Obzvlášť po tom, co po mě chcete, abych udělal!“ vyčetl mu a teprve pak na něho pohlédl. V jeho očích bylo odsouzení za to, co po něm žádal.
„Dal jsi mi své slovo, Severusi,“ připomněl mu Brumbál.
„To vím,“ odfrkl si.
„Z tvých rukou to bude milost, milost starému člověku,“ dodal a poplácal ho po rameni. „Projdeme se, co říkáš?“
Šli spolu mlčky, starý muž dopřál svému příteli čas, aby se uklidnil. Věděl, jak je to pro něho těžké a co všechno musí obětovat... vážil si ho za to.
„Co vaše ruka?“ zeptal se Brumbála po chvíli.
Ten pozvedl zčernalou ruku a prohlédl si ji. „V pořádku, hodně jsi mi pomohl.“
Severus se ušklíbl. „Pomohl... Mohl jsem udělat víc, kdybyste...“
Starý muž ho gestem zarazil, dal tak najevo, že téma o jeho ruce je uzavřené.
„Donesl jsem vám další lektvary,“ řekl po chvíli a podal je řediteli. „Dnes je schůzka na Malfoy Manor,“ změnil téma a zahleděl se na hladinu jezera, která se zrcadlila před nimi.
„Kdy?“ zeptal se Brumbál a usedl na lavičku. Rukou pokynul, aby se k němu přidal.
„Předpokládám, že večer,“ odpověděl a posadil se. Nějak neměl na spěch, tentokrát rád posedí.
„Něco důležitého?“
„Ne, budou tam jen ti nejbližší. Jde o popravu Raula Darnella,“ oznámil a při vyslovení toho jména mu hlas potemněl.
„Dobře, ten člověk by už neměl nikdy nikomu ublížit,“ řekl Brumbál a sklopil pohled.
„Souhlasím,“ přidal se Severus.

* * *
Snape seděl ve své knihovně a přemýšlel nad nepříjemným rozhovorem z dopoledne. Vážil si toho starce, sám Merlin věděl, kolik mu dluží. Byl mu oddaný a věrný, ale někdy ho až nenáviděl. Obzvlášť, když mluvil pravdu, když v něm odhalil bolavé místo a s „dobrým úmyslem“ mu do rány přisypával sůl. Brumbál je nejlepší kouzelník jakého poznal, to bez pochyby. Je to stratég, do každého vidí, vše má naplánované, ale občas zapomíná, že nejsou figurky na šachovnici, že s nimi nemůže šoupat, jak se mu zlíbí. Nahlas zaklel. Přál si, aby panu řediteli tak neleželo na srdci jeho osobní blaho, dost by se mu ulevilo.
Pocítil palčivou bolest na zápěstí - jeho znamení, byl čas jít. Voldemort si žádal společnost svého „věrného“ služebníka. Sáhl po schránce s novým jedem a lektvarech, o které byl požádán, a oblékl si cestovní plášť. Ještě sebral masku, na vteřinu se na ni zahleděl. Momentálně je tohle jeho život, jeho existence. Nasadil si ji a vyšel ze dveří svého domu.

Kráčel pevným krokem po kamenných schodech k hlavnímu sálu, kde se povětšinou konaly schůzky Smrtijedů. U vchodu narazil na Červíčka, byl mu z duše odporný tenhle zbabělý ničema, ale Pán zla si ho z nějakého důvodu držel u sebe.
„Severusi,“ promluvil k němu Voldemort. „Pojď mezi nás a posaď se,“ ukázal na prázdné místo po své levici.
Ten se poklonil a usedl vedle svého Pána. Očima přejel po zúčastněných, samozřejmě samí staří známí. Nott, Dolohov, Macnair, Rabastan Lestrange, Rodolfus s Belatrix a Lucius s rodinou. Chvíli se pohledem zastavil na Dracovi. Byl bledý, měl sklopený zrak a čišel z něho strach.
„Dnes tuto schůzku pokládejte jen za takové přátelské setkání,“ promluvil k ostatním Voldemort. „Především už nebudu nadále užívat tvé pohostinnosti, Luciusi, mám k dispozici vlastní sídlo, kam mě jistě rád doprovodí tady Červíček,“ kývl směrem k Pettigrewovi. „Pouze bych rád dál používal tento sál k našim schůzkám,“ dodal.
„Samozřejmě, můj Pane,“ ujistil ho Malfoy.
„Také jsem potěšen, že jsi dopadl toho zrádce,“ mluvil dál k majiteli sídla, „po tvém neúspěchu s tou věštbou... Doufám, že tvůj syn bude úspěšnější než ty!“ Pohlédl na chlapce. „Jsi připravený mi sloužit, Draco?“ oslovil ho.
Ten k němu vzhlédl a snažil se ze všech sil ovládat strach. „Ano, Pane.“
„A dostojíš svému úkolu?“
„Ano, Pane,“ souhlasil znovu.
„Dobrá, pojď ke mně,“ vyzval ho a vyndal svou hůlku. „Podej mi svou ruku a vyhrň si rukáv,“ poručil bledému chlapci.
Draco poslechl a odhalil své předloktí, prsty zaťal v pěst. Věděl, co ho čeká a nesměl projevit sebemenší slabost ani strach. Když Voldemort přiložil hrot hůlky k jeho kůži, stiskl pevně rty, zavřel oči a na nic nemyslel. Bolest to byla pekelná, naštěstí to netrvalo dlouho.
„Jsi statečný, byl bych opravdu nerad, kdybys mě zklamal, Draco, dávám ti na ten úkol celý rok v Bradavicích,“ promluvil k chlapci.
„Vynasnažím se, Pane,“ odvětil pevným hlasem a pohlédl na znamení, které mu zůstane do smrti.
„Můžeš si jít sednout,“ ukázal na jeho místo po otcově boku.
Lucius byl bledý, litoval syna, že musel tohle podstoupit. Když usedl vedle něho, stiskl mu pod stolem ruku. Ani jeden na toho druhého nepohlédl, nemohl.
Severus musel uznat, že se Draco drží, taky si uvědomil, jak za tu krátkou dobu dospěl, už nevypadal tak dětsky jako dřív.
„Severusi,“ obrátil svou pozornost Voldemort nyní k němu. „Máš ten lektvar, o který jsem tě žádal?“ zeptal se.
„Samozřejmě, můj Pane,“ řekl a předal mu schránku s jedem tyrkysové barvy.
„Výborně, přiveďte vězně,“ rozkázal a nadšeně si prohlížel baňky jednu po druhé proti světlu. „Nádherná barva,“ poznamenal.
Lucius kývl na Červíčka, aby vyvedl z jeho sklepení Raula Darnella.
Ten víc než ochotně rozkaz splnil.
„Můj Pane, hodláte jed vyzkoušet na tom zrádci?“ zeptala se Belatrix a upřela na Voldemorta toužebný pohled.
„Ano, má drahá, chci při večeři sledovat jeho účinky,“ poznamenal chladně, aniž by se na ni podíval.

Červíček dotáhl vězně. Zdál se být v pořádku, to se ovšem za chvíli změní. Severus se na něho nenávistně podíval.
Voldemort vstal a přišel blíž k odsouzenci. Hůlkou opsal kolem něho kruh a uvěznil ho v jeho středu. „Raule, Raule... tak nadějný Smrtijed, a ty se pokusíš mi lhát a zradit mě,“ promluvil k němu zlověstně.
„Nezradil jsem vás, můj pane,“ hájil se Darnell.
„Podvedl jsi mě, a kdo podvádí, ten zrazuje,“ zasyčel na něho.
„Nešel jsem proti vám, chtěl jsem jen ji, tu ženu,“ ubezpečil ho o své věrnosti. On přece nebyl žádný zrádce, vždy plnil všechny rozkazy ochotně.
„Ženu?“ opakoval pohrdlivě a pronikavě se na Raula zahleděl. „Co na ní bylo tak pozoruhodného, že jsi pro ni zradil svého pána.“
Severus uvnitř ztuhnul. Co když Darnell o Lindě všechno věděl?
„Ona je výjimečná, Pane, dokáže odhalit sebemenší tajemství, cokoliv, co člověk skrývá,“ vyzradil a oči se mu leskly touhou. Ani spoutaný a před smrtí nedokázal skrýt svou posedlost k té ženě.
Voldemorta to zaujalo. „Čte myšlenky?“ ptal se dál.
„Ne, není to Nitrozpyt, je to jiné, silnější, dokáže vniknout do vašeho nitra, vidí všechno, úplně s vámi splyne... je to úžasné,“ mluvil jako v transu odsouzený a nepřítomně hleděl před sebe.
Voldemort se otočil k Luciusovi a Nottovi. „Ta žena, kde je?“ zeptal se se zájmem.
„Je mrtvá, můj Pane, zabil ji,“ řekl Lucius.
„To není pravda!... Já ji nezabil, chtěl jsem ji, jen jsem potřeboval vyříznout tu věc, co má v sobě,“ hájil se Darnell.
Severus zaťal pod stolem ruce v pěst, nejraději by ho umlčel.
„Věc?“ zeptal se Voldemort.
„Zradila mě, pelešila se s jinejma… nechala si udělat bastarda,“ vysvětlil mu nenávistně Darnell. „Ale nezabil jsem ji, byla naživu, když pro mě přišli.“
Pán zla opět oslovil majitele sídla. „Luciusi?!“
„Umírala, zřídil ji tak, že byla sotva při vědomí,“ promluvil pevným hlasem Malfoy.
„Je to pravda, můj Pane, podpálili jsme dům s ní i manželem. Ten byl už také mrtvý, byl to Gray… jeden z nás,“ dosvědčil Nott.
Severusovi se ulevilo, povolil prsty.
„Zabil jsi jednoho z vás, jeho ženu i potomka?!“ zahřměl sálem vzteklý Voldemortův hlas. Ne, že by mu záleželo na tom děcku, ale vraždit se mezi sebou?! To nemohl dopustit.
„NE! Ona není mrtvá... je moje, slyšíte… moje... to já měl právo,“ zařval Darnell s šíleným výrazem v očích.
„Ticho,“ obořil se na něho Voldemort a gestem ruky ho okamžitě umlčel. „Škoda, mohla by se hodit. Obzvlášť, když její muž patřil na naši stranu,“ poznamenal a vrátil se na své místo.
„Raule Darnelle, odsuzuji tě k smrti za tvou zradu a neuposlechnutí rozkazu,“ promluvil k odsouzenému a následně k ostatním. „A tak se stane každému, kdo se ke mně otočí zády, nebo zklame moji důvěru,“ dodal a nezapomněl se podívat na Luciuse a Draca, který smrtelně zbledl. Pak se otočil ke Snapeovi.
„Severusi, splň mé přání, podej mu lektvar,“ vyzval ho.
Vstal, vzal jednu baňku s jedem a přistoupil k vězni.
„Vezmeš si ho sám, nebo budeš zbabělec a necháš mě, abych ti ho nalil do krku násilím,“ zeptal se chladně, ale v očích měl nenávist.
Darnell mu vytrhl jed z ruky a naráz ho vypil. „Alespoň se s ní setkám,“ promluvil.
Severus se přiblížil a rty mu zkřivil úsměšek.
„Nesetkáš!“ hlesl sotva slyšitelně.
„Ty bastarde, parchante, to jsi neudělal... nemohl... nechte mě... jděte ode mě,“ vztekal se Darnell.
„Jaké je první stadium?“ zeptal se Voldemort.
„Halucinace, můj pane,“ odpověděl věcně Snape a vrátil se na své místo.
„Dobrá. Myslím, že můžeme povečeřet, Luciusi,“ pobídl ho a spokojeně se opřel o opěradlo svého křesla. Darnella si hodlal vychutnat, seděl tak, že na něho dobře viděl. Severus byl spolehlivý, věděl, že jeho umění ho nezklame, byl spokojený.
Malfoy přivolal skřítky a nechal nosit na stůl. Dávno se už naučil jíst za jakýchkoliv podmínek, musel, Pán zla by to netoleroval. Doufal jen, že se přemůže i jeho syn. Moc dobře si všiml, jak je bledý, jak špatně snáší křik oběti, i když to byl sprostý vrah. Rád by toho Draca ušetřil, ale nebylo to v jeho moci.

Po chvíli měl už Voldemort křiku dost a opět Darnella umlčel. Během stolování pečlivě pozoroval změny, které se s ním dějí, a občas se zeptal na některé detaily Severuse. Jed slavil úspěch.
Když se u oběti dostavily křeče a jeho tělo se tlouklo v bolestech o podlahu, všiml si Snape, jak se Draco třese. Upřeně na něho hleděl, dokud se nestřetl s jeho očima.
Vzchop se, musíš to vydržet!... Dívej se jen na svůj talíř.
Chlapec nepatrně pokýval hlavou, že rozumí a soustředil se jen na jídlo.
Naštěstí byl Pán zla tak zaujatý podívanou a večeří, že Dracovi nevěnoval pozornost.
Belatrix si užívala divadlo stejně jako její Pán. Vůbec jí nekazilo chuť k jídlu, vždycky věděl, jak je zvrácená, zkažená a šílená. Ostatní nedávali najevo žádné pocity, občas se mezi sebou bavili, a pokud byli osloveni, věnovali pozornost Voldemortovi.
Severus byl již dostatečně otrlý, aby vydržel do konce. Když Darnell dospěl do fáze, kdy mu mizela kůže z rukou a obličeje, teprve v tu chvíli se věnoval raději jídlu.
----
V noci Lindu vzbudilo lehké ťukání na okno. Trochu se polekala, než se zorientovala a zjistila, že je to sova a nese jí vzkaz. Byla u něho i lahvička s nějakým lektvarem. Rozložila kousek pergamenu a rozespale po něm přejela očima. Když poznala písmo, rozbušilo se jí srdce.

„Darnell je mrtvý, už jsi v bezpečí... jen buď opatrná.
Tohle ti posílá Poppy, je to na posilnění.
Severus.“

Usmála se, dala sově pamlsek, napsala na jiný kousek papíru odpověď a poslala ji zpět jejímu pánovi.
Autor Margot35, 16.06.2012
Přečteno 288x
Tipy 10
Poslední tipující: Darwin, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, eleasiva, misulevals, Lenullinka, katkas, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí