Temnota duše 2.

Anotace: Tara se vydává na cestu, ale ne všechny cíle jsou takové, jak si je představujeme.

Na cestě

 

Nic, vůbec nic. Ani při nejlepší snaze se jí nepovedlo najít žádnou práci a ultimátum mělo vypršet pozítří. Mara se o tom zatím nezmiňovala a tak doufala, že se nakonec obměkčí a prodlouží jí určenou lhůtu. Snažila se víc pomáhat. Vyprala a dokonce se pokusila vařit, i když to nedopadlo moc dobře a nakonec byla z kuchyně vyhozena. Prostě nadělala víc škody než užitku. Nicméně Jane už nehlídala. Jen si spolu několikrát hrály pod ostražitým dohledem rodičů, což jí ještě víc snižovalo sebevědomí. Jistě udělala chybu, ale mohli jí dát ještě šanci, aby to napravila. Navečer se procházela po svých oblíbených místech a se sluchátky v uších se nechala unášet jejich melancholií a svými vzpomínkami. Zašla do malé kavárny a seděla u hrnku kávy, chodívala sem často, když potřebovala klid na přemýšlení. Postarší muži tu posedávali a četli noviny. Bylo tu ticho. Každý pohroužen do sebe. V rohu seděl nad sklenicí vína mladík, četl knihu rozloženou na stole s hlavou nachýlenou k jedné straně vypadal spíš jako by ji poslouchal. Rozhodovala se, co bude dělat, pokud Mata přeci jen neustoupí. Měla několik kamarádek, ale všechny na univerzitě. Odstřihli ji ze svého života. Ne najednou. Postupně se jejich kontakt vytrácel, až se nadobro ztratil. Pravdou bylo, že i její sestra se jí vzdalovala měla svoji rodinu a i když jí to nikdy nedali najevo nepatřila k nim, od doby co se narodila Jane, byli oni rodina.

 

Dopila a vracela se domů, užívala si kvetoucích pivoněk a kalin. Posadila se k počítači, aby zkontrolovala mail. Překvapeně vykulila oči na obrazovku.

"Tohle přece není možný,“ pronesla a nevěřícně četla stručnou zprávu.

 

Slečno Brightová,

pokud stále máte zájem o místo mé asistentky, zavolejte na následující telefonní číslo : (01865) 559272.

 

Alexander Bleak

 

Rozmýšlela se. Pokud by opravdu musela odejít, pak by měla alespoň kam jít. Pracovat za byt a stravu, což jí přišlo neuvěřitelně směšné. Peníze sice taky dostane, ale připadala si jak v románu O myších a lidech.

Co, když to ani není doktor. Třeba je to jen úchyl nebo maniak. Zabije ji a už jí nikdo neuvidí. Zadala jeho jméno do vyhledávače. Alexander Bleake. Vyplivlo to několik odkazů s odbornými články. Procházela jednotlivé stránky. Pokud se jí povedlo najít správného člověka, měl to být uznávaný psychiatr, přednášel v Cambridge. Prostě zkusí zavolat. Pořád lepší odjet za prací než být vyhozena. No, vlastně mezitím nebyl až takový rozdíl, ale raději si bude namlouvat, že tomu tak je.

 

Svírala sluchátko a odhodlávala se vytočit číslo. "Proč z toho dělám takovou vědu, pohovory byly horší,“ Nakonec přece jí neuvidí a navíc bydlí daleko, takže se nejspíš ani nesetkají, nic tragického.

Vytočila a poslouchala vyzvánění. Chtěla už zavěsit, když se ozvalo: "Whispering Hill." ženský hlas jí vyvedl z míry. Nejdříve si myslela, že vytočila špatné číslo: "Promiňte, volám kvůli práci asistentky."

"Jistě, počkejte, zavolám vám doktora Bleaka,“ hlas se odmlčel a Tara čekala. Doba se prodlužovala, skoro si myslela, že se jí chtějí zbavit. Možná by měla zavěsit.

"To vy máte zájem o místo asistentky?" přísný hlas, který se zničehonic ozval, jí úplně rozhodil

"A..a...ano,“ s námahou ze sebe vytlačila."

"Koktáte?"

"Ne, pane,“ než odpověděla, přiměla se ke klidu.

"Pozítří se ubytujete, abyste od prvního mohla začít pracovat."

"Ano."

"Dobře, budeme vás očekávat,“ ozvalo se cvaknutí, zavěsil.

"Na shledanou", řekla hluchému telefonu.

"Co jsem to udělala,“ promlouvala dál do sluchátka. Jestli je její budoucí šéf takhle příjemný každý den tak se má na co těšit.

 

Rodinka seděla u televize a sledovala kreslený film, nejvíc nadšená z něj byla Jane, právě se smála, když Tara vešla.

"Můžu začít balit,“ pronesla. Trvalo, než se její poznámka prodrala, skrz pohodovou atmosféru. Musela se pousmát, když viděla, jak ve stejnou dobu Mara i Mark trhli hlavami a podívali se na ní.

"Ještě máš dva dny čas,“ upozornil jí Mark.

"To je pravda,“ přešla pokoj a posadila se do křesla. Jane dál sledovala příběh, aniž by se jí dění jakkoli dotklo.

"Odjíždím do Yaxley."

"Vážně, to je skvělé,“ odpověděla Mara trochu zaraženě, nejspíš si právě teď uvědomila, že se opravdu budou muset rozloučit.

 

Zjistila, že má daleko víc věcí než dokáže unést. Vlastně nedokáže uvézt ani tolik věcí kolik by potřebovala, takže zbytek za ní pošlou, až bude potřebovat. Poskládala do kufru to nejnutnější a nahoru přidala svoji nejoblíbenější knihu Malého prince, což byla jediná památka na rodiče, kromě fotografií, které si přibalila taky.

 Poslední noc, kdy může spát ve své posteli. Rozhlížela se po poloprázdném pokoji. Kufr měla nachystaný u dveří, ji připomínal odjezd. Raději se otočila na druhou stranu a dívala se z okna. Nechala roztažené závěsy a teď pozorovala ulici. Občas projelo nějaké auto, ale jinak byl klid. Zítra už bude mít jiný výhled. Snad. Jestli jí hned nezavře do sklepa a nebude na ní provádět pokusy.

 

Ráno jí budila Mara, naštěstí jinak by určitě zaspala. Bylo teprve pět hodin. Zatraceně brzy, pro Taru určitě.

" Vstávání před osmou by mělo být zakázáno zákonem,“ pronesla u snídaně. U stolu seděla celá rodinka, aby se s ní rozloučila. Jane brečela už včera, když jí řekla, že bude muset odjet. Musela jí slíbit, že bude volat a psát maily, aby se jí tolik nestýskalo. Sestra jí naposledy objala a podala balíček.

"Co v tom je?" Tara chtěla zaklepat s obsahem.

"Ne, nech se překvapit. A hlavně rozbalit až na místě,“ uložila si ho do kufru, mezi oblečení aby se mu nic nestalo.

Mark ji vysadil na nádraží a pro jistou počkal, až nasedne. Uvelebila se u okýnka, chtěla mít dobrý výhled. Prohlížela si nastupující a loučící se lidi. Naproti ní si přisedl starší muž a téměř okamžitě usnul. Tara spát nemohla, jinak by určitě přejela stanici, i když pojede pět hodin. Vlak se s trhnutím pohnul, zastavil a nakonec se rozjel a nabíral rychlost. Vyjel z nádraží a pokračoval dál městem. Brzy začala řídnout i zástavba budov a postupně vlak projížděl volnou krajinou, zvlněnými kopci, jen místy se objevilo osamocené stavení.

 

Nejdřív byla nervózní ze všeho, co jí dnes ještě mělo čekat. Jenže postupně byla znuděnější a unavenější. Několikrát se byla projít uličkou, protože jí už bolel zadek. Přemýšlela o svém budoucím šéfovi a o své práci. Asistentky přece vždycky chodí v minisukni a nosí kafe, což bylo asi jediné, co si dokázala představit. Možná zapisují schůzky do notesu. Jenže se nedokázala představit, že by kdokoli potřeboval člověka na vaření kávy neustále. Protože podle inzerátu má být vždy dostupná. Leda, že by to byl závislák a potřeboval svůj tmavý mok každou hodinu.

Nejspíš to bude nějaký stařík, jehož výzkum spočívá v sepisování pamětí. Takže bude celý den sedět s poznámkovým blokem v zatuchlém pokoji a poslouchat nudné a dlouhé historky. Vzpomněla si na ten měsíc, co byla na univerzitě. Přednášel jim jeden profesor, kdysi byl určitě vynikající, ale teď ho pomalu zmáhala senilita a vlastně ho nechávali učit jen z jakési úcty. Měl šedivé vlasy, ale jen kolem hlavy temeno měl úplně holé, ale neustále si po něm přejížděl rukou, jakoby si chtěl sčesat vlasy. Hrozně rád vyprávěl historky ze svého života, jenže si nikdy nepamatoval, co už řekla, takže se pokaždé opakoval. Nechápala, že všichni ho vždycky poslouchají. Nebo to alespoň předstírají. Jednou to už nemohla vydržet a tak se přihlásila.

"Promiňte, pane profesore, ale tohle jste nám už říkal,“ všichni se na Taru otočili.  Profesor se zarazil, jako by na chvíli ztratil nit.

"Skutečně?" zeptal se.

"Ano,“ potvrdila mu Tara, protože nikdo jiný se neměl k odpovědi.

"Dobrá tedy, tak něco jiného,“ a skutečně začal vyprávět nový příběh. A od té doby se vždycky zeptal. " Vyprávěl jsem vám už toto?"

 

Krátce před polednem dorazila Tara do Peterborough. Jenže to mělo háček, neměla se jak dostat do Yaxley. Nejezdil tam ani autobus ani vlak. Vydala se hledat restauraci, aby se alespoň najedla, spíš nacpala, protože do sebe nasoukala všechno, co mohla. Číšník jí dal číslo na taxi, takže odvoz měla zajištěný. Zavolala na dispečink, kde jí řekli, že volno budou mít až v půl třetí. Slečna se moc omlouvala, protože ve městě se konal kongres a momentálně byli taxíky nedostatkovým zbožím.

 

Když se úspěšně dostala do Yaxley myslela si, že je konečně u cíle, každý se někdy plete. Zaplatila taxikáři a šla zjistit, kde bydlí doktor Bleak. Procházela hlavní ulicí, než narazila na sousedy v družném hovoru. Starý pán a čtyřicátnice, která asi byla vyrušena z práce na zahradě, protože se opírala o motyku, na rukou pracovní rukavice.

"Dobrý den, promiňte, ale potřebovala bych poradit,“ oba si jí přeměřili pohledem od modrých vlasů po kufr na kolečkách. Nejspíš tu nejsou zvyklí na turisty.

"Co potřebujete, slečno?" promluvil k ní muž.

"Hledám Whispering Hill."

"Whispering Hill?" nevěřícně se jí zeptala žena, možná kdyby se neopírala o tu motyku tak by upadla.

"Ano, doktora Bleaka. Alexander Bleak,“ přečetla pro jistotu z cedulky, kterou měla v kapse.

"Co byste tam hledala?"

"Mám tam pracovat,“ zahradnice nejspíš chtěla ještě něco říct, ale muž jí předběhl.

"Musíte jít asi tři míle po téhle cestě, pak je tam odbočka vlevo a cesta vede mezi dvěma kopci asi další dvě míle.

"Pět mil?" myslela, že je to ve vesnici.

"Bydlí na samotě."

"Aha, děkuji."

"Není zač. A hodně štěstí budete ho potřebovat."

"Potřebovat?" nevěděla co přesně tím myslí.

"Doktor Bleak je dost zvláštní."

 

Nemohla ujít ani míli a měla toho dost. Kufr byl každý krok těžší. Rozhodla se zavolat, jestli by jí třeba nemohl někdo vyzvednout.

"Bleak,“ ozvalo se v telefonu.

"Brightová."

"Proč mi voláte?"

"Jsem v Yeaxley."

"Skvělé, tak sem to máte ještě nějakou míli."

"Ano já vím,“ Taře se už začínal třást hlas, z odměřeného tónu.

"A co chcete po mně. Kompas, abyste trefila."

"Ne, pane."

"Tak nashle,“ a zavěsil. Opět.

Nejraději by se otočila a vrátila domů. Místo toho se vydala dál po cestě a nadávala. Na všechno a nejvíc na protivného doktora. Ještě, že jí neslyšel nebo by letěla dřív než by se tam vůbec dokopala. Začalo krápat. Tara přidala do kroku. Za několik minut se hustě rozpršelo. Velké kapky jí štípaly do tváře. Než konečně narazila na odbočku, byla promočená a v botách jí čvachtalo. Déšť začal postupně ustávat, ale obloha už nezesvětlala, naopak začala postupně tmavnout. Konečně se za zatáčkou objevil dům na kopci.

"To musí být ono,“ cíl na dohled jí dodal síly vláčet dál kufr, který se každou chvíli zaškobrtl o kámen.

Dům byl tmavý. Jeho okna vypadala jako oči slepce. V příšeří jí naháněl hrůzu o to víc, že jako by vystupoval z pařátů příšery, což způsobovaly vzrostlé stromy u domu. Byl větší, než si ho představovala a starší. Zazvonila u vysokých dveří s vyřezávanými motivy a ozdobným kováním. Napjatě očekávala, kdo jí přijde otevřít.

"Jejda, děvče ty jsi úplně promočená,“ přivítala jí starší korpulentní žena.

"Dobrý večer. Trochu mě zastihl déšť."

"Pojď honem dál,“ Tara vklouzla do široké chodby s těžkým červenozlatým kobercem uprostřed. Před ní stoupalo schodiště do dalšího patra. Stěny byly obkládány dřevem a tapetami. Sloupek od schodů byl vyřezávaný do podoby okřídlené obludy. Na stěnách vyselo několik obrazů s krajinkami a na jednom nad schody byla vyobrazena žena se zrzavými vlasy v zelených šatech, se vzpřímenými zády seděla na židli. Taře připadal až příliš strojený, i když žena byla opravdu okouzlující.

"Zavedu tě hned do pokoje, ať se můžeš osušit a pak si přijď pro něco k jídlu,“ ukázala přitom na dveře hned u paty schodiště.

Na schody navazovala chodba rozbíhající se do dvou stran. Hospodyně nebo kuchařka, podle zástěry, jí odvedla do prvního pokoje napravo.

Tara musela přiznat, že byl opravdu pěkný, celý béžovo zelený. Uprostřed stála postel s nebesy, daleko větší než měla doma.

"Tak tady budeš teď bydlet. Abych nezapomněla, já jsem Margareta Johansnová,“ napřáhla k ní ruku.

"Tara Brightová."

"Dělám tady hospodyni už skoro sedm let. Takže, až budeš něco potřebovat, můžeš za mnou přijít,“ usmála se na ní.

"On tu vlastně taky nikdo jiný není, jen pan Alex a jednou za čas sem přijede pan Newton, jen když je potřeba něco opravit, nebo se postarat o zahradu."

"Dobře děkuji."

"Nemáš zač Taro. Tady v těch dveřích je koupelna. Takže teď tě nechám, ať si vybalíš,“ už byla skoro na odchodu, když se otočila.

"Abych nezapomněla, na nočním stolku máš nachystanou smlouvu, je u toho přiložený i slib mlčenlivosti, který taky musíš podepsat."

"Slib mlčenlivosti?"

"To je kvůli výzkumu,“ ujistila jí paní Johansonová.

 

Tara si ještě jednou prohlédla pokoj. Z okna byl výhled do zahrady, což nebylo právě příjemné, protože momentálně vypadala docela strašidelně. V místnosti, kromě postele stála i mohutná skříň, komoda a stolek s křesílky. Šla se podívat do koupelny, byla taky v zelené barvě. Měla sprchu i vanu a obrovské zrcadlo nad umyvadlem. Takový luxus doma rozhodně neměla. Hned využila příležitosti a napustila si vanu, aby se zahřála. Uložila věci do skříně. Naštěstí byl její kufr o dost nepromokavější než boty. Fotografii z jejích třetích narozenin si vystavila na stolek, byla tam se svou sestrou a rodiči u velkého dortu. Vůbec si na to nepamatovala a na rodiče skoro taky ne, znala je jen z fotek. Další uložila do šuplíku. Kniha patří samozřejmě pod polštář. Konečně může rozbalit i dárek od Mary. Roztrhla papír a odklopila víčko. Musela se zasmát. Její sestra jí zná dokonale. Uvnitř byl budík, který měl ciferník ozdobený kresleným zívajícím obličejem. Buzení bylo nastavené na sedm. Byl u toho i vzkaz: Ne že ho posuneš!

 

Smlouva vypadala velice dobře, měla dostat 580 liber za týden, což je plat, o kterém se jí ani nesnilo, jen slib mlčenlivosti se jí ani trochu nelíbil, nesměla mluvit o ničem, co se týkalo výzkumu, její práce ani domu a jejích obyvatel, to jí přišlo už vážně zvláštní.

Vzala dokumenty sebou a vyšla na chodbu. Venku se mezitím setmělo, takže chodba teď byla ponořená do tmy. Její konec se ztrácel a vyřezávané obličeje nad okny a obludy na sloupech v ní rozhodně příjemné pocity nevzbuzovaly. Sešla dolů. Na posledním stupni skoro upadla, protože byl menší než ostatní a nějak ho přehlédla. Zachránila jí právě okřídlená potvora, protože se zachytila její otevřené tlamy.

 

Paní Johansová jí nachystala večeři v kuchyni u malého stolku. Posadila se k ní a neustále brebentila a různých hloupostech, ale když se jí Tara zeptala na majitele domu vždycky řeč stočila někam jinam, takže rozhodně se nedozvěděla nic o záhadném a protivném doktoru, před kterým jí varovali.