Nebezpečné známosti 2 - Kapitola osmadvacátá

Anotace: Jak jsem řekla, tak i splním. Dvacátá osmá kapitola je tu a zbývají nám poslední dvě, do kulaté 30ky, do konce!!! Amber se vrací domů, mezi své milované, nic více k tomu nejde dodat. Přeji hezké čtení! ;)

Btw: Uvítám Vaše názory na tento díl, a také by mě zajímalo, jak by jste si přáli, nebo chtěli, aby tato druhá řada skončila. Kdo s kým, jak, nějaká ta smrt? :D Nebudeme ale moc agresivní! :D
Zajímá mě to a opravdu mě to potěší, když se vyjádříte, možná by to mohlo ještě něco změnit, ale pochybuji ;D





Nebezpečné známosti 2
Kapitola osmadvacátá - Hug


„Slečno Thomasová, prosím připoutejte se, budeme přistávat.“ přistoupí ke mně letuška a lehce se dotkne mého ramene, když vidí, jak tupě zírám z okénka.
„Oh, ano.“ jakoby se probudím a zapnu si pás. Rozhlédnu se po ostatních, kteří se též připoutávají. Jsou to samí vojáci, zřejmě letí zpět domů, zpět ke svým milovaným. Pak stočím pohled zpět k okénku a nahlédnu na blížící se město pod námi. Začneme klesat a já to s nepříjemným tlakem v uších ucítím. Udělá se mi lehce nevolno. Proto i zavřu oči a ztěžka polknu.


„Už jsme přistáli Amber, můžete se odpoutat a přestat drtit to opěradlo.“ utrousí nade mnou muž, který zařizoval můj převoz. Zhurta otevřu oči a oddychnu si. Teprve teď si povšimnu zlaté jmenovky na jeho vojenském oblečení se jménem Isaac Jr..
„Na letišti jsme pro vás nechali připravit privátní místnost, kde se budete moc v soukromí přivítat s rodinou. Je připravená i tisková konference, máte tam právníky, bodyguardy a samozřejmě se to neobešlo bez fotografů a televizních reportérů.“ řekne mi pan Isaac a pomůže mi na nohy.
„Celá se klepete.“ udiví se a podívá se mi do obličeje.
„Není mi z toho létání nejlépe. A taky jsem nervózní a zároveň natěšená.“ odůvodním svůj stav „ABSOLUTNĚ MIMO“.
„Tak to chápu, také mi vadilo létání, jen menší turbulence a ten kdo seděl přede mnou měl smůlu, ale je to jen o zvyku.“ mrkne na mě přátelsky a já jeho přístup přijmu s otevřenou náručí. Jen ať už na mě nikdo neřve, nenadává, nemlátí a nevyhrožuje, že mě zabije. Toho už bylo dost.

„Tak jste připravená, vystoupit na světlo světa, do reality?“ zeptá se mě Isaac za zády, ještě před tím, než se odhodlám vystoupit na denní světlo a sestoupit po malých schůdcích.
„V kruté realitě už jsem byla, takže samotná realita nemůže být tak hrozná.“ řeknu vážně a nadechnu se. Pak se chytnu zábradlí a začnu opatrně sestupovat z letadla. Uslyším mnoho hlasů, cvakání fotoaparátů, pískání a dokonce i tleskání. Ihned za mnou začnou sestupovat muži ve vojenském nesoucí Bouinu bílou rakev. Odkloním pohled od nebezpečných schůdků a nahlédnu na neuvěřitelno pode mnou. Všude samí lidé, ať policie, armáda, paparazzi, tak i civilisté jásající a zřejmě přející můj návrat. Připadám si spíše, jako celebrita než obyčejný člověk, který byl unesen až do Mexika.
Když sejdu všechny schůdky zahalí mě záře z foťáků a cpaní mi, málem do huby, mikrofony a diktafony pod nos. Na to mě z obou stran odchytnou dva bodyguardi a začnou mě protlačovat nenabaženým davem mou nešťastnou událostí. Dovedou mě k nějakým menším dveřím, zřejmě zadní vrátka, které vedou do malé haly, kde stojí další bodyguardi a čekují, kde se jen co hne. Pak mě pustí, protože nikde nikdo není a ukážou mi místnost, kde na dveřích je napsáno PRIVATE. Jeden z těch drsných týpků mi otevře dveře a já vejdu dovnitř. Místnost byla vybavena jako klasický obývající pokoj, ale především tam byla má rodina. První po mě skočí Rachel, celá ubrečená, s rozmazanou řasenkou.
„Ty Káčo mojééé!“ umačkává mě a chová ve své náruči. Na to se na mě vrhne bratr společně s tátou. Dojemné to přivítání. Samozřejmě už zase brečím.
„Ty máš krátké vlasy!“ konstatuje šokovaně drahý bratříček a líbne mě na čelo a následně začne další mačkání sardinek. Chtějí zřejmě ze mě dostat ten zbytek energie.
„Tolik jste mi chyběli.“ utrousím dojemně, když obejmu tátu, který o poznání zhubnul.
„Ty nám taky, holčičko!“ usměje se táta a rozcuchá mi už tak hrozný účes.
„Potřebuju kadeřníka!“ usměju se s mokrými tvářemi a na to se začnou i ostatní smát. Chyběl mi jejich smích!
„Mě se tvůj účes moc líbí!“ usoudí Jameson, kterého jsem si před tím vůbec nevšimla a též mě láskyplně obejme. Své ruce si položím na jeho ramena a oplatím mu pořádné objetí. Nasaji jeho vůni, mužskou vůni, která se mi vryje do všech pórů mého těla a já konečně ucítím v srdci, to po čem jsem prahla po celou tu dobu, co jsem byla v zajetí. Byl tu konečně se mnou.
„Tolik si mi chyběla, myslel jsem, že se zoufalostí zabiju.“ zašeptá mi tiše Jameson do ucha a mě to zase rozpláče.
„Už neplač, už přece není proč.“ začne mě konejšit Rachel a protře si prsty pod očima, aby otřela rozmazanou řasenku.
„A kde je Silar? A co Edward?“ uvědomím si, že oni dva, též důležití, tu nejsou.
„Silar je pracovně v Bangkoku a nic mu neletělo ani dnes ani včera, je tam nějaký hurikán a Edward je tady někde v areálu. Jameson si vydupal, že tu s námi nebude.“ pošeptá mi poslední větu Rachel.
„Co, a proč?“ nechápu.
„To nebudeme řešit, důležité je že jsi zpět.“ zakecá to Jameson.
„Porvali se!“ začne žalovat Rachel a Aaron to důležitě odkývne.
„Cože, proč jste se porvali?!“ obrátím se nechápavě na Jamesona.
„Nechci to řešit Amber, bylo to kvůli tobě, ale už je to za námi, ty jsi zpátky, živá a zdravá a to je přece to nejdůležitější!“ podívá se na mě vážně Jameson.
„To máš pravdu.“ usoudím a je mi dobře. Moc dobře, zase mezi svými. Pak mě ještě zajímá jedna odpověď na velmi důležitou otázku.
„Mluvili jste nějak...více...s policií, říkali jste něco o Malowskim?“ zeptám se.
„Chtěli jsme na něj podat trestní oznámení, ale náš právník nám poradil, ať ještě vyčkáme.“ odpoví mi Aaron vážně.
„Navíc, ten vyšetřovatel, Jamie West, co si převzal případ Wayna nás odříznul od všeho a zprostil nás z podezření. Dal nám policejní ochranu a pustil se do tvého únosu, protože bylo zcela jasné, že ty si neměla s Waynovou smrtí nic společného.“ dodá Rachel a já chápavě pokývnu.
Na to se ozve klepot na dveře a ve dveřích vykoukne Isaacova hlava.
„Konference je připravena, můžeme?“ zeptá se.
„Ano, ano, jen mi dejte ještě pět minut.“ odpovím mu a utřu si mokré tváře do obyčejné mikiny, kterou mi dali na ambasádě. Isaac kývne a zase zmizí za zavřenými dveřmi.
„Mohli by jste mi dát pět minut o samotě...s Jamesonem. Prosím.“ poprosím ostatní a všichni chápavě přikývnou. U Rachel si všimnu křivého úšklebku, ale nijak to nekomentuji. Když dveře zaklapnou i za nimi, obrátím se na Jamesona, který očekává, co mu vlastně chci.
„J-já nevím jak začít....prostě-“ ani nestihnu říci, jak moc mi chyběl, jak moc jsem po něm toužila a hlavně, že jsem si uvědomila co vlastně chci. Jaké mám k němu city. Než jsem něco takového stačila říci, přerušil mě polibkem. Dlouhým a krásným polibkem.




Když vyšlápnu na stupínek k malému stolečku s mikrofonem, všichni se začnou uklidňovat a sál se o poznání ztiší.
„Na co vůbec chtěla tu konferenci?“ uslyším za sebou tiše mluvit Rachel na Aarona.
„Co já vím.“ odpoví Aaron a pak též oba dva spozorní.
„Dobré odpoledne, zdravím vás všechny, kteří jste přišli. Zprva bych chtěla poděkovat mé rodině, atlantské policii, lidem na americké ambasádě v Mexiku a spoustě dalším, kteří mi pomohli dostat se zpátky sem, domů. Určitě si říkáte, proč jsem nechala svolat tiskovou konferenci ihned po mém návratu. Věřte mi, nejraději bych už ležela ve své posteli a chtěla si oddychnout, že jsem v bezpečí a pohodlí domova, ale stále mám špatné svědomí. Špatné svědomí z toho, že je tam spousta dalších žen, ve stejné situaci jako jsem byla já. Ale ony jsou na tom možná hůře, jsou denodenně znásilňovány, jsou bité a zachází se s nimi, jako s velkými a nechutnými parazity. Chci proto něco udělat. Byla jsem vězněna mužem, který se jmenoval Adriann Zola, byl to bohatý muž, který patřil mezi ty, kteří si kupovali ženy, pašovali přes hranice drogy, zbraně, peníze a další. Chci, aby s tím Mexiko něco udělalo, aby únosy a převážení žen přes hranice nebylo tak časté. Pokud s tím nic Mexická vláda neudělá, podepíše si svou vlastní vizitku.“ domluvím, abych se nadechla a tak trochu i uklidnila. Tolik lidí mě přímo znervózňuje, zvlášť když k těm všem mám mluvit. Na to, že se ihned odmlčím, se začnou zvedat ruce novinářů a někteří začnou vykřikovat otázky.
„Slečno Thomasová, víte co to bylo za člověka, který vás nechal poslat za hranice? Měla jste s ním něco společného, nebo to byla jen smutná náhoda?“ utkvý mi v uších otázka mladičké reportérky.
„Tato otázka je dost klíčová. Vlastně i kvůli tomuto člověku, jsem zažádala o tuto konferenci. Chci na veřejnosti UDAT Jeffa Malowskiho, majitele řetězce kasín, zvlášť nejnovějšího kasína La Gardia tady v Atlantě. Tento člověk mě unesl už po druhé a já se hodlám bránit, tentokrát zašel až moc daleko, doufám, že bude sedět v base!“ rozohním se v návalu vzteku a chtíči po pomstě. Všichni se zvednou ze židle a začnou po mě pálit jednu otázku za druhou, zvlášť otázky typu „On vás unesl dvakrát?Cože? A jak se to stalo? Kdy? Co? Jak?!“
„Raději půjdeme slečno Thomasová, řekla jste jim už dost.“ ozve se mi u ucha jeden z bodyguardů a chytne mě za rameno, aby mě zachránil od těch jejich hladových výrazů a chtíči vědět všechno. Samozřejmě paparazzi vyrazí za námi, a když se nestíhají ptát, aspoň fotí můj útěk před nimi.
„To bylo šílený!“ napojí se vedle nás cizí muž a doprovází nás dál. Když si všimne mého udiveného výrazu, podá mi ruku.
„Jsem George Failure, jsem váš právník!“ zazubí se na mě chlápek ve středních letech a otevře nám dveře opět do těch dveří s nápisem PRIVATE.


„Vy teda umíte rozpálit dav!“ řekne pobaveně Failure a posadí se do černého polstrovaného křesla. Mezitím bodyguardi odejdou a my tam zpočneme sami.
„Řekla jsem to co jsem chtěla a snad mi to projde.“ utrousím nejistě a usadím se na pohovku.
„No to se vsaďte, teď budete dva týdny plnit úvodní stránky novin. Nebojte, jako právník vám říkám, že jste udělala sice odvážnou a trochu zbrklou věc, ale myslím, že svůj účel splnila. A to jak jste nenápadně nařkla Mexickou vládu, to bylo dobrý. Možná si budou stěžovat, že jste drzá, ale to bych tak nehrotil, zvlášť když máte mě.“ mrkne na mě sebejistě Failure a já si vlastně říkám, co je to za týpka. Na to dovnitř vejde Jameson, Aaron a Rachel, tentokrát bez táty.
„Jamesone, nazdar, ty starý brachu!“ postaví se Failure, aby se mohl pozdravit s Jamesonem.
„Nazdar Georgi, dlouho jsme se neviděli.“ opáčí Jameson a poplácá Failura po zádech.
„Tady Jameson, to je super chlap a taky kamarád, známe se už tak přes patnáct let, ne?“ usměje se George.
„To jo. George mě, ale nejen mě, vysekával z nejhorších blbostí, které si dokážeš představit. Je to jeden z nejlepších právníků v USA.“ upozorní mě Jameson.
„Jsem nejlepší, ale moje příjmení tomu tak neodpovídá.“ začne si utahovat ze svého příjmení, které vlastně znamená neúspěch.
„No Amber a teď bych potřeboval dost vědět o vaší minulosti a o únosu Malowskiho, i o tom prvním o kterém jsem ještě před pěti minutami nevěděl.“ podá vážně Failure, ale záhy na to mě obdaří úsměvem, když si vytáhne bloček s tužkou.
„Dobře, tak jo...“ nadechnu se a začnu vyprávět příběh o náctileté Amber, o odloučení od svého bratra a následném únosu, od tety a uchlastaného strýce.



Zůstanu tam s ním ještě hodinu a půl, kdy se dá letiště do normálního chodu, paparazzi zmizí a já mám volný odchod, konečně DOMŮ.
„Tak kam chceš jet?“ zeptá se mě Aaron a hodí mi svou paži kolem krku a druhou rukou mě začne cuchat.
„Co se jít někam najíst?“ dodá.
„Mmm nemám hlad, chtěla bych jít domů.“ opáčím unaveně. Už toho bylo dost. Chtěla bych konečně ten drahý a skvělý spánek.
„A to je kde?“ zeptá se zvědavě Rachel.
„Přece u mě.“ vetře se do rozhovoru Jameson a usměje se na všechny. Natáhne se po mě a chytne zlehka za ruku. Přitáhne si mě pomalu k sobě a pořádně obejme.
„No...tak jo...tak mi půjdeme...musíme domů, Judy nám hlídá váš taťka a myslím, že už to s ní dlouho nevydrží, rostou jí zoubky.“ uškrne se Rachel a chytne Aarona za ruku.
„Ale zítra se stavíme, půjdeme nakupovat a musíme ti udělat uvítací párty!“ řekne nadšeně Rachel.
„Rachel, Rachel, zpomal prosím tě...nechci žádnou uvítací párty. Chci se vrátit do normálu, nechci se vracet, to co bylo bylo. Chci zapomenout bez jakýkoliv připomínek či vzpomínek. Během týdne chci bohřbít Bou, zaslouží si pořádné rozloučení a pak za tím udělat tlustou čáru.“ řeknu zcela vážně stále v objetí Jamesona.
„No tak okey, chápu tě, ale stejně se zítra stavím a půjdeme na nákupy, mám slevu do Chanelu!“ usměje se Rachel a mě donutí k úsměvu. Jo, Rachel je prostě furt stejná a vždy bude, a to na ní miluju!




Kapitola také na mých stránkách ;) www.theklanystories.blog.cz