Temnota duše 8.

Anotace: Anténky :D

Poctivě si zapsala, co se jí zdálo, i když si nebyla jistá, k čemu to bude, protože jí to přišlo jako naprostý nesmysl. V noci se procházela olivovým hájem, nikdy v žádném nebyla, ale přesto ho poznala. Míhala se mezi mohutnými stromy a něco hledala. Než to stihla objevit, zazvonil jí budík a sen se přerušil. Takže jen poznamenala, každý detail, který si pamatovala.
Opět stanula před pracovním stolem a čekala, jaké budou pokyny pro dnešní den.
"Běžte si omýt vlasy,“ Tara zůstala nechápavě stát, neměla je o nic horší než včera.
"Já si nepotřebuju mýt vlasy,“ prohlásila.
"Ale já potřebuji, abyste si je omyla. A bez dohadů."
Tara s povzdechem odešla. Co se mu zase nezdá, snad by to vydržel. Připadala si jako neposlušný žáček, kterého učitelka pošle umýt si uši, aby mu za nimi nerostla zelenina.
Musela zničit účes, který jí dal tolik práce. Teď vypadala schlíple. Vůbec se jí to nelíbilo, ale nic jiného nezbývalo, šla zase dolů.
"To snad ne. Běžte si ty vlasy osušit."
"Já je nepotřebuju osušit. Mně to nevadí."
"Běžte,“ křikl, "A úplně dosucha!" Dodal, než se za ní zavřely dveře.
Takže musela vzít fén, který velice nerada používala, stála před zrcadlem a mračila se na sebe. Vymýšlí si akorát hlouposti, zakabonila se ještě víc. Pak jí její výraz rozesmál. Konečně se jí povedlo každý vlásek vysušit. Rozčesala si je hřebenem, takže jí teď zelektrizovaně poletovaly kolem hlavy.
"Už je to dobrý?" zeptala se, jakmile vešla dovnitř.
"Posaďte se,“ vyzval jí. Pak se k ní otočil zády a přehraboval se v něčem. Tara čekala. Po chvíli to vytáhl na světlo. Vypadalo to jako mučicí nástroj. Spousta drátků. Takže do ní nejspíš bude pouštět elektrický proud. S hrůzou zírala na změť kabelů zbíhající se do nějakého rozdělovače nebo co.
"Co to je?" nakukovala Tara.
"Elektroencefalogram,“ řekla tak rychle, že stejně neměla ponětí, o čem mluví.
"Elektrocentrofalgram,“ pokoušela se opakovat.
"Ne. Elektro ence falogram,“ opakoval jí postupně.
"Elektroencefalogram. Elektroencefalogram. Elektroencefalogram. Tyjo. Mohl byste to opakovat jako jazykolam,“ nicméně účel přístroje jí to nijak neobjasnilo.
"EEG. Slouží k měření mozkové aktivity.“

 Když měl všechno urovnané, přistoupil k Taře a položil jí ruku na temeno hlavy.
 Uhnula. "Hej, co vyvádíte,“ řekla popuzeně. Už ji štvalo, jak neustále dělal věci aniž by je vysvětlil. Jako by byla jen kus nábytku, který potřebuje přelakovat. S tím přece taky nikdo nerozebírá, jestli chce dát dvě nebo tři vrstvy.
"Uklidněte se. Nic vám to neudělá, slečno Brightová."
"Já vím, že mi to nic neudělá. Jen byste mi mohl říci o, co jde. A přestaňte mi říkat slečno Brightová. Připadám si jako ve škole."
"Dobře jak vám mám říkat?"
"Taro."
"Dobře slečno Taro."
"Ne slečno Taro, jen Taro,“ povzdechl si. Obešel stůl a posadil se do své židle. Pak sepnul ruce a opřel si o ně bradu. Několik okamžiků se na ní díval tak jako by se potřeboval přesvědčit o tom, že se mu to jen nezdá. Někdo se s ním dohadoval, což se mu nestalo už hodně dlouho. Samozřejmě Henry Taylor, ale šlo o rozdílné názory na některé aspekty psychologii. Spíš akademická diskuze, ale ona se opravdu rozohnila a teď na něj zahlížela, rozhodně jí to nešlo jako jemu. Věděl, že tenhle malý obláček se rychle přežene. Alespoň to o ní zatím dokázal, zjisti za těch několik dní.
"Taro,“ odpověděl nakonec. "Poslal jsem vás smýt tužidlo, nebo co jste si to na vlasy naplácala, protože potřebuji umístit čidla. Ze stejného důvodu jsem vás požádal i o to abyste si vysušila vlasy,“ pche požádal, chtělo se jí zavrčet.
"Potřebuji snímat vaši mozkovou aktivitu, při různých činnostech. A potom i ve spánku, protože pokud jste si toho ještě nevšimla, zabývám se sny. Přesněji řečeno možností sny ovlivňovat. Pokud by se mi je povedlo usměrnit správným směrem, mohla by objevená metoda sloužit k pomoci lidem překonat nějaké trauma nebo fobii."

"Vidíte, kdybyste semnou jednal hned narovinu, vyhnuli bychom se spoustě problémů,“ s povzdechem se zvedl a konečně se dostal ke své původní činnosti. Začal jí postupně přidělávat anténky na hlavu. Pomalu se blížil ke konci. Vzal Taru za bradu a chtěl jí otočit hlavu na stranu. Opět ucukla.
"Co se děje tentokrát,“ zavrčel.
"Máte ledový ruce."
"Mám si snad kvůli vám brát rukavice."
"Ne. Ale studené ruce můžou být způsobeny stresem a přepracováním Potřebujete relaxaci nebo masáže,“ přednesla, zatímco jí upevňoval poslední snímače na spánky a ušní lalůčky.
"Chcete mi snad nabídnout masáž."
"Já, kdepak. Mám to zakázaný. Jendou jsem masírovala Marka, manžel mý ségry, nějak jsem to přehnala a pak se nemohl ani hnout a musel chodit na injekce."
"Už jsem si stihl všimnout destruktivních účinků vaší osoby na okolí,“ prohlásil nezúčastněně. Zapojil druhý konec kabelů do přístroje napojeného na notebook. Tara zašilhala, jak se snažila zahlédnout dráty. Krčila čelem a zkoušela, jestli neodpadnou.
"Nechte toho, Taro,“ napomenul jí. Zatímco sledoval monitor.
"Teď vám budu dávat různé úkoly, abych prověřil činnost jednotlivých částí mozku. A změřil jeho aktivitu při jednotlivých úkonech."
"Dobře."
"Zvedněte levou ruku. Tara poslechla.
"Řekl jsem levou, mám vám snad uvázat na prst stužku, abyste věděla, kde je levá strana?" Rychle se opravila a zvedla levou ruku.
"Vstaňte,“ sledoval monitor.
"Mrkněte,“ Tara hodila očkem.
"Ale ne jako nějaká ku...  chtěl jsem říct lehká hmmm žena,“ zarazil se. "Normálně zamrkejte" předvedl jí to. Tara se začala smát.
"Přestaňte. S vámi to není vůbec jednoduché. S pětiletým dítětem se mi spolupracovalo líp než s vámi."
"Fajn už se soustředím,“ dával jí další a další úkoly. Připadala si jako totální pitomec. Vypadala jako mezigalaktický vysílač a poskakovala po pokoji jak cvičená opice.
"Kdybych nevěděla, že je to výzkum, řekla bych, že je tu skrytá kamera a vy si ze mě děláte srandu."
"Ujišťuji vás, že tohle není žádná legrace,“ pak přišli na řadu testy. Počítala příklady, doplňovala chybějící slova, kreslila obrázky, jako u nějakého psychologického testu.
"Teď z těch testů zjistíte, že jsem podprůměrně inteligentní."
"Nebudu testy vyhodnocovat."
"Tak proč se tak snažím?" rezignovala.
"Prostě nad tím přemýšlejte. Dejte neurony do pohybu,“ Tara se zarazila a přemýšlela, jestli to byl nějaký psychologický vtip.
"Teď ještě řekněte nějakou básničku nebo zazpívejte."
"Tohle už je opravdu sranda."
"Není. Nebojte se, potom ještě budete číst nahlas a hrát na klavír."
"Poslední úkol se mi líbí nejvíc"
"Tu básničku."
"Nemůžu si na žádnou vzpomenout,“ zamyslela se.
"Jednou, když jsem byla ještě ve škole, tak jsme měli před Vánoci nějaké představení a každý jsme měli něco předvést. A já jsem měla recitovat básničku. Řekla jsem první sloku a pak najednou okno. Nevěděla jsem, co říct a pak jsem si vzpomněla na našeho hlídače v děcáku, co nás učil říkačky a tak jsem řekla: Byla jedna gorila, ta po světě chodila. Když nemohla, sedla si, zvedla ocas, prdla si,“ Tara se rozesmála. Alexandrovi zacukali koutky, ale nevšimla si toho, protože se jí oči pomalu začaly plnit slzami. Rychle se zase zamračil.
"Měl jste to vidět,“ pokračovala se smíchem. „Najednou bylo ticho. Naprostý ticho. Učitelky úplně ztuhly. A pak jeden pán. Myslím, že to byl táta nějakýho třeťáka se začal hrozně nahlas smát a tleskat. Postupně se k němu přidali ostatní. Nakonec je to pobavilo, ale já už jsem na představení nikdy nerecitovala,“ ukončila vypravování.
"Vaše historky jsou opravdu zarážející,“ dodal vážně.
"A teď bych prosil tu báseň. Nebo zazpívejte. Jen už vaše další životní perličky,“ vážně je to mrzout. Nakonec přednesla kousek z díla Na polích ve Flandrech. Bylo to asi jediné, na co si vzpomněla.
Ucítila úlevu, když jí zase všechno odlepil, zatřepala hlavou, jako pes, který právě vylezl z vody. Ohmatala si lebku, jestli snad není nijak narušená.
"Můžu vidět, jak vypadá moje mozková aktivita,“ zeptala se Alexe.
"Můžete,“ odpověděl jí po chvíli zaváhání. Obešla stůl a zahleděla se na několik řad klikatých čar.
"Podívejte se, pokud se porovnají jednotlivé části, můžeme nalézt změny při jednotlivých činnostech."
"Aha,“ Pronesla. Stále po jeho boku takže měla jeho jizvu přímo před očima. Co nejnenápadněji se na ní zadívala.
"Teď ještě jedna maličkost,“ řekl jí, podal jí do ruky čepici, ze které taky koukali dráty. Vzal přístroj a šel ke dveřím. Nejspíš si jí všiml a snažil se rychle přerušit kontakt.
"Pojďte za mnou, a než se začnete rozčilovat, všechno vám hned vysvětlím,“ Tara ho následovala až do druhého patra, kde se zastavil před dveřmi do jejího pokoje.
"Buďte tak laskavá,“ naznačil jí, aby otevřela. Ještě štěstí, že tu neměla moc nepořádek. Postavil přístroj na stůl a bez dovolení se posadil na její postel. I když prakticky vzato to byla jeho postel.
"Podejte mi to,“ Tara mu dala čepici. Dráty připojil do počítače.
"Než půjdete spát, dám vám znovu čidla. Jsou upravená tak abyste v nich mohla ležet. Samozřejmě si dál budete zapisovat, co se vám zdá,“ Než vstal, ještě si prohlédl fotografii, kterou měla na stole.
"To jsou vaši rodiče?" zeptal se jí.
"Jo, a moje sestra. Ta malá jsem já,“ ještě jednou se na fotografii zadíval, než odešel.
"Zítra si nic nedávejte na vlasy, budeme pokračovat."

Nebyla si jistá, jestli bude moci tak usnout. Neustále měla pocit, že když se otočí tak se zamotá do drátů a uškrtí se. Některým lidem pomáhá před usnutím počítání oveček, jenže jí ne. Vždycky když už je skoro v říši snů vzpomene si že zapomněla počítat, ale už neví, u čeho skončila a tak začne od znova a takhle to jde stále dokola, dokud toho nenechá, pak většinou usne,  na každý pád tenhle výmysl s měřením aktivity ji začínal štvát. Ať si to zkusí sám, prej určená ke spaní taková hovadina. Spát se v tom nedá.

Vyhodnocoval poslední data. Připadal si unavený, ale tím příjemným způsobem. V domě už rozhodně nebylo ticho a překvapivě mu to přestalo vadit. Tara byla rozhodně nejhlučnějším obyvatelem domu nejspíš za celé století. Ještě víc ho překvapilo, že ho dokázala rozesmát, vytrhnout z letargie, ve které v posledních letech žil. Jenže si to nechtěl připustit, musel se soustředit na výzkum. Chvíli si dokonce pobrukoval melodii, kterou hrála, ale když si uvědomil, co dělá, rychle toho nechal. Dokonce se snad těšil, až nastane další ráno. Říkala něco o dětském domově, zajímalo ho, jak to myslela, ale nehodlal se jí na to ptát, možná o tom něco řekla Johansonové.