Milostný trojúhelník 7

Anotace: ...

„Kristýnko..“ slyším, jak někdo volá moje jméno. V tu chvíli jsem vzhůru, vystřelím z postele a dívám se přímo do Milanových očí.
„Ahoj, kolik je hodin?“ zívnu.
„Bude osm. Maminka říkala, že ti to jede v půl desáté a já nevím, jestli máš natočeného budíka, ale raději tě budím“
„Jo děkuju. Já už budu vstávat“ zívnu a znovu si lehnu do postele. Vůbec se mi nechce, ani nevím kdy jsem šla spát a najednou už musím vstávat. No co, dospím to vše v autobuse, pomyslím si a hned jsem na nohou.
Raní sprcha, rychlá snídaně, abych už po deváté mohla jet s Milanem na autobusové nádraží.
„Kdy se nám vrátíš, princezno?“ zajímá Milana, když oba stojíme na nástupišti a už jen čekáme. Když jsem byla menší, chtěla jsem se stát princeznou a oba dva se toho chytili a říkali mi princezna. No jo no, dětstké sny, když jsem byla malá udělala jsem spoustu blbostí a měla spoustu snů. Jako, že si pro mě jednou opravdu dojede princ na bílém koni, nebo další. Ovšem nic z toho se nestalo a vše zmizelo, ovšem oslovení princezna mi zůstalo.
„Nevím vůbec. Záleží jak se mi tam bude líbit“ pokrčím rameny.
„Tak se hlavně opatruj a vrať se nám v pořádku. Pozdravuj babičku,“ začne mi vykládat, když už v dálce spatříme oba dva autobus. „moc ji nenervuj a hlavně si to pořádně užij“ popřeje mi. Poslední pusu, rozloučení, sliby, že budu hodná, ozvu se až dojedu a můžu se posadit úplně dozadu na sedačky.
Když se autobus pomalu rozjede, zamávám Milanovi a jen co vyjedeme z nádraží a já se dám na dlouhou cestu k babičce, vytáhnu si své oblíbené sluchátka od mobilu a už poslouchám písničky v mobilu.
U babičky bych měla být kolem jedné hodiny, takže mám dost času i na přemýšlení.
Sice mi mamka říkala, že nemám utíkat od problémů, ale já jsem teď žádné jiné řešení neviděla. Musela jsem od všeho utéct. Nejsem ten typ, co hodí problémy za hlavu a schová se za maminku. Nikdy jsme taková nebyla a nikdy nebudu, ale po tomhle co se stalo u Anety? Nevidím jinou možnost, než se sebrat a ode všeho odjet pryč. Jak od Martina, od Anety, tak vlastně i částečně od sebe, jaká jsem byla ve městě. Musela jsem prostě jet pryč. Vím, že hodně lidem se to zdá zvláštní, hlavně rodičům a Anetě, která mi stále píše zprávy, abych nikam nejezdila, ale nejde to jinak.
Ublížila jsem hodně lidem a to už takhle nejde, jenže zároveň jeden ublížil zase mě. Martin ublížil mě. Tím, že mě využil, vyspal se se mnou a přitom má přítelkyni. Nevím co je horší. Jestli to, že já zklamala Anetu a nebo to, že on spal s někým jiným, i když má přítelkyni? Opravdu nevím. Sice jsem říkala, že chci zapomenout na to všechno, ale copak to se dá? Byla to jen jedna noc, jeden pouhý okamžik, který trval jen pár okamžiků, jen pár hodin, ale.. Co všechno se změnilo? Změnilo se skoro všechno co jen se dalo. Byla jsem naivní holka, která si myslela, že... Já vlastně ani nevím co.. Vím, že ten okamžik, ta bolest poté, co jsem vše zjistila, vše jsem si uvědomila, mi změnil a změní život na dále. Udělala jsem spoustu chyb, za které teď budu platit, ale.. Posílilo mě to. Vím, že už teď nemůžu být ta slabá, která podlehla těch řečičkám, jak mě ten druhý miluje. Teď už to vím a na další kecy a sliby, už opravdu neskočím.
„Ahoj, můžu?“ zeptá se mě jeden kluk, snad ještě s krásnějším úsměvem, poté co si vyndám sluchátka z uší.