Duše v zrcadle - 30. Mozaika stínů

Duše v zrcadle - 30. Mozaika stínů

Anotace: Linda se snaží přijít podivným snům na kloub a rozhodne se vypátrat onu starou ženu. Daniel se jí snaží pomoct, jak jen to jde. Také zavítáme na skok k Lupinovým. Přeji příjemné čtení a moc děkuji Tulačce za věrné komentování.

30. Mozaika stínů

V nevelkém, skromně zařízeném pokoji seděl za svým pracovním stolem Remus a pročítal si nejnovější zprávy o tom, co se skutečně dělo venku. Pořád ještě měl Fenixův řád tajné zdroje informací, takže když už nemohli být o krok napřed před Voldemortem, měli alespoň šanci být připraveni.
Lehké zakašlání ho přinutilo zvednout zrak od papírů na stole. Jeho žena seděla v křesle u okna a něco si četla. Pár dní se necítila dobře, tak ji spolu s Andromedou přinutili odpočívat. Snažil se každou volnou chvíli strávit s ní, a pokud se musel zdržet několik dní mimo domov, dohlížela na ni její matka. Cítil se pak klidnější, nechtěl nechávat teď Nymf o samotě. Věděl, jak je to pro ni těžké držet se od všeho dál a čekat jen na jeho návrat. Proto ji nechtěl od dění tam venku odříznout úplně, nic před ní netajil, probírali spolu všechny informace, které se mu dostaly do rukou.
Na chvíli se přestal soustředit na práci a jen ji pozoroval. Otočila další stránku a neposlušný pramen vlasů, který jí sklouzával do obličeje, si zastrčila za ucho. V ten okamžik mu přišla tak nádherná, že by ji nejraději strhl do náruče. Sám pro sebe se usmál, byl do ní bláznivě zamilovaný. Moc dobře si uvědomoval, kolik světla mu vnesla do života a co pro něho znamená. Nikdy by ji už nedokázal opustit, natož ublížit. Ne, udělá všechno, co bude v jeho silách, aby svou ženu i dítě ochránil. Ona mu věřila, milovala ho, dala mu druhou šanci, a on ji už nikdy nezklame. Očima sklouzl k vystouplému bříšku, které něžně hladila. Jeho dítě… Dávno se už neděsil toho, až se narodí, naopak, už teď jej miloval.

Vzpomínal na den, kdy se vrátil k rodině. Ano, byli rodina a byl hrozný hlupák, když to nepochopil hned. To ráno tenkrát, si nebyl vůbec jistý, zda ho po tom všem přijme zpátky. Když mu Ted Tonks otevřel dveře, měl na okamžik pocit, že ho vyžene od jejich prahu. Ani by se mu nedivil, ublížil jeho milované dceři a udělal ji nešťastnou.
Měl pocit, že trvalo věčnost, než promluvil.
„Předpokládám, že jdeš za Nymf,“ řekl nakonec odměřeně a měřil si Remuse přísným pohledem.
Přikývl. „Mohl bych ji vidět?“
„Pustím tě za ní jen tehdy, pokud jsi dostal rozum a zůstaneš s nimi,“ odpověděl mu Ted varovně. „Není na tom zrovna nejlépe,“ dodal ještě.
Remus v jeho hlase rozpoznal starostlivost a podvědomě se zachvěl.
„Jsem tu proto, abych se vrátil, byla to chyba... odpusťte mi, já…“ nevěděl jak pokračovat, jen na svého tchána upřel zoufalý pohled.
„Budiž,“ utrousil ještě trochu mručivě, ale pak se zhluboka nadechl a o něco mírnějším tónem pokračoval: „Víš, měl bys vědět, že se teď musí šetřit. Tvůj odchod jí moc ublížil a málem přišla o dítě.“
Remus po jeho slovech zbledl a prudce se pohnul z místa. Měl už nakročeno na druhý schod do domu, když ho Tonks zadržel. Položil mu ruku na rameno a podíval se mu zpříma do očí.
„Nikdy už takovou blbost nedělej, ta holka si to nezaslouží.“
„Neudělám,“ odvětil pevně.
Ted ho poplácal po rameni. „Věřím ti.“ Pak ho pustil dovnitř.

Když vešel do pokoje své ženy, sevřelo se mu srdce. Nymf ležela v posteli, byla bledá a pod očima se jí rýsovaly temné kruhy. Zřejmě právě usnula, ale i ve spánku mu připadala smutná. Andromeda seděla v křesle a předčítala dceři z knihy. Jakmile zaregistrovala příchod zetě, ztichla a vrhla na něho vyčítavý pohled.
„Dobré ráno,“ promluvil tiše a nervózně přešlápl.
Andromeda vstala z křesla, zaklapla knihu a položila ji na stolek vedle postele.
„Dobré ráno, Remusi,“ odpověděla sice zdvořile, ale chladně.
Ted rovněž potichu vešel do pokoje a tím prolomil narůstající napětí mezi nimi.
„Myslím si, drahá, že bychom je měli nechat o samotě,“ promluvil a vyzval svoji ženu, aby šla s ním.
„Ale, možná bych měla…“ zdráhala se a pohlédla na dceru.
„Jen pojď, musí si v klidu promluvit,“ řekl Ted.
„Nechci Nymf ublížit, Andromedo,“ ozval se znovu Remus a zahleděl se jí zpříma do tváře, „jsem tu, abych s ní zůstal, chránil ji… Mám ji opravdu rád, jen jsem si myslel, že jí bude beze mne líp.“
„Jak by mohlo?!“ hlesla jen a vyšla s mužem z pokoje.
Jakmile za nimi zaklaply tiše dveře, přistoupil k lůžku a posadil se na kraj. Díval se na ni a jeho nitro zaplavil mocný příval citu, byla tak mladá, a přesto chtěla strávit život s poznamenaným, o tolik starším a chudým mužem – s ním. Měl podivně stažené hrdlo a ruka se mu nepatrně chvěla, když se dotýkal její tváře. Nechtěl ji probudit, ale nedokázal odolat. Jako by vycítila jeho přítomnost, otočila hlavu a otevřela oči.
„Remusi,“ hlesla sotva slyšitelně a nevěřícně na něho hleděla. Možná si nebyla jistá, zda se jí to jen nezdá.
„Nymf…“ Několikrát polkl, protože ho zradil hlas. Znovu ji pohladil po tváři. „Odpusť mi jestli můžeš.“
„Remusi,“ vyslovila znovu jeho jméno a prudce ho objala.
Přitiskl ji k sobě. „Čím bych bez tebe byl“ šeptal, „jsem hlupák, ale přísahám ti, že vás už nikdy neopustím, vždycky tu pro vás budu.“
Slyšel jak tiše pláče, konejšivě ji kolébal v náruči a hladil po zádech.
„Ani já bez tebe nemůžu žít,“ štkala mu do prsou a křečovitě svírala látku jeho saka, jako by se bála, že jí opět zmizí.
Remus zavřel oči. Zasloužil si vůbec takové štěstí?
„Miluju tě,“ řekl a políbil ji do vlasů.
Nakonec mu odpustila i Andromeda, když viděla svoji dceru šťastně se usmívat.
….

Nymfadora vycítila jeho pohled. Otočila k němu hlavu a střetla se s jeho očima. Usmál se na ni.
„Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě. „Nemáš na něco chuť, nemám ti něco donést?“
„Ne, před tím, než ses vrátil, tu byla mamka a nalákala mě na ovocný koláč,“ oplatila mu úsměv, líbilo se jí, když se o ni staral.
„Hlavně, že ti chutnal,“ poznamenal vesele a znovu se začal probírat papíry a novinami na stole.
„Něco nového?“ zajímala se.
„Jen špatné zprávy,“ podotkl chmurně.
„A co Harry, píši o něm něco? Nebo o Ronovi a Hermioně?“ ptala se dál, ale už z jeho výrazu pochopila, že nic neví. Už dlouho o nich neměli žádnou zprávu.
„Ne, ale alespoň máme jistotu, že ani ministerstvo neví, kde jsou a co mají v plánu.“
„Myslíš si, že jsou v pořádku?“
„Doufám v to.“
Pokývala hlavou a vrátila se k četbě, ale už se nedokázala do příběhu začíst. Myšlenky jí utíkaly k přátelům, k Harrymu, k Molly a také poslední dobou myslela na Lindu. Chyběla jí, byly si hodně blízké a jí se stýskalo. Nakonec to s knihou vzdala a složila ruce do klína. Zahleděla se z okna a přemýšlela nad situací, která je rozdělila.
V pokoji na dlouhou chvíli zavládlo ticho přerušované jen občasným šramocením papírů, nebo škrábáním brku po pergamenu. Remus zvedl oči od svých poznámek, aby zkontroloval svoji ženu. Její vážný výraz ho překvapil.
„Stalo se něco?“
„Ne, to já jen… jen jsem se zamyslela,“ pousmála se a zase se zahleděla z okna. Kolikrát s ním chtěla o Lindě mluvit, ale věděla, že je to marné. Jednou to zkusila a nedopadlo to nejlépe. Nakonec naštvaně odešel z pokoje.
„Kdybys ale něco potřebovala, tak…“ nabídl se ochotně.
„Miláčku, jsem těhotná ne nemohoucí,“ namítla.
„Já vím, ale…“
„Dobře, řeknu si,“ ujistila ho a on se spokojeně vrátil k práci.
Když skončil, zjistil, že stále nepřítomně hledí z okna.
„Copak, kniha tě už omrzela?“
„Promiň, cos říkal?“
„Všiml jsem si, že sis přestala číst,“ ukázal na její ruce složené v klíně.
„Nikdy jsem nebyla vášnivý čtenář,“ utrousila a zaklapla knihu. „Myslím, že se půjdu trochu projít ven,“ dodala a vstala z křesla.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad, je tam chladno a ty jsi teď nebyla…“
„Potřebuju na vzduch,“ zarazila včas jeho námitky, „teple se obléknu, ano?“
„Dobrá,“ vzdal to a rovněž vstal od stolu. „Můžu se přidat?“
„Budu ráda.“
….

„Řekneš mi konečně, co tě trápí?“ vyzval ji, když ušli kus cesty a stále se neměla k tomu, aby promluvila.
Nymf si povzdechla. „Myslím na Lindu, chybí mi,“ přiznala a pokradmu se podívala na Remuse. Z jeho výrazu mohla soudit, že tuhle odpověď zrovna slyšet nechtěl. Když stále nic neříkal, zastavila se a přímo na něho pohlédla. „Copak tobě vůbec nechybí?“
„Nechci se o ní bavit,“ řekl a chtěl pokračovat v chůzi, ale zadržela ho.
„Proč! Byli jste takový přátelé,“ vytkla mu a tentokrát se nenechala odradit.
„Říkám, že se o ní nechci bavit, Nymf,“ zopakoval klidně, ale důrazně.
„Jenže já ji nedokážu tak snadno vyškrtnout ze svého života jako ty,“ vyhrkla bez přemýšlení.
„Snadno jako já?!“ zopakoval poslední slova s bolestnou výčitkou v hlase. „Myslíš si, že je to pro mě tak jednoduché?“
Zarazila se. „Promiň, nemyslela jsem to tak,“ šeptla a vzala ho za paži, aby pokračovali v procházce. „Jen jsem chtěla, abys se mnou o tom začal mluvit.“
Remus si odevzdaně povzdechl. „K čemu by to bylo. Navíc, není o čem mluvit, Linda si prostě vybrala.“
„Možná je to jinak, než si myslíme,“ podotkla s nadějí v hlase. Zkrátka nemohla věřit tomu, že by je Linda zradila, že byla na straně Smrtijedů a Voldemorta – ne, ona taková prostě není.
„Nymf, vím, jak je pro tebe těžké přijmout pravdu, ale já je spolu viděl. Je na Snapeově straně, bránila ho, ona… postavila se proti mně,“ pronesl zatrpkle a sevřel pevně rty, stále ho tahle vzpomínka bolela. „Nemá cenu v tomhle rozhovoru pokračovat,“ dodal a doufal, že to jeho žena vzdá a budou mluvit o něčem jiném nebo mlčet. Marně, protože po chvilce to zkusila znovu.
„Remusi, napadlo tě, že to udělala z úplně jiných důvodů, než z jakých jsme ji obvinili?“
Rezignovaně si povzdechl, zřejmě bude lepší, když jí vyhoví.
„A jaké ušlechtilé důvody ji k tomu vedly?!“ zeptal se bez zájmu, pro něho to bylo uzavřené téma.
„Možná ví víc než my… třeba to udělala z lásky,“ řekla prostě a znovu se zastavila. „Dlouho jsem nad tím přemýšlela a myslím si, že ho brání proto, že ho miluje. Jiný důvod v tom určitě není.“
„To nemyslíš vážně. I kdyby ho milovala, jak říkáš, to, že je vrah Brumbála a Voldemortova pravá ruka, věděla,“ upozornil ji chladně, „tudíž ani láska neomlouvá její chování.“
„Jsi příliš zaujatý,“ vytkla mu mírně.
„Ne, jsem opatrný! Nemůžu si dovolit brát v potaz Lindiny city. I když upřímně… nechápu, jak by ho přes to všechno mohla milovat.“
„Třeba k tomu má dobrý důvod,“ zauvažovala ještě nahlas Nymf.
„To by měla mít,“ ušklíbl se, „protože až bude po válce, bude to mít hodně těžké, pravděpodobně ji čeká i soud. Rozhodně by pro ni bylo lepší, kdyby se už nevrátila.“
„Jak to můžeš takhle říct!“ žasla a nevěřícně mu hleděla do tváře. „Jsem si jistá, že by jí nic nedokázali, nic neprovedla!... Snad jen, že se zamilovala do toho nepravého,“ hájila svou přítelkyni ohnivě.
„Já přece nechci, aby se jí něco stalo,“ řekl smířlivě a vzal ji za bradu.
„Co když ji Snape taky miluje,“ pokračovala, „co když v tom nic jiného, než láska není.“
„Tak teď už vážně fantazíruješ,“ utnul ji a musel se usmát. Její teorie měla mezery a tou největší byl sám Snape. „Tak už s tím přestaň,“ utrousil a políbil ji. Původně ji chtěl jen umlčet, ale přimkla se k němu a sama polibek prohloubila.

„Myslíš, že mě tím umlčíš?“ pronesla, když se od ní zase odtáhl.
„Za pokus to stálo, ne?“
„Ty jsi ale…“ durdila se naoko a lehce ho bouchla do prsou. Znovu ji políbil.
„Víš, já si stejně myslím, že je všechno jinak,“ řekla opět vážným tónem a upřeně mu hleděla do očí. „Ulevilo by se mi, kdybych věděla kde je a jak se jí daří. Nevíš o ní nic?“
Nechtěl se o Lindě už bavit, ale jejímu pohledu nemohl odolat. Chápal, že si byly blízké a že potřebuje vědět, co se s její přítelkyní stalo. Vždyť i on sám se musel přesvědčit, že ho tenkrát poslechla.
„Nemám tušení kde je, vím jen, že opustila svůj dům potom, co jsem ji varoval,“ řekl nakonec.
„Jak to víš?“
„Protože jsem tam byl.“
„Takže přiznáváš, že na ni občas myslíš, že ti chybí a že ti její osud není tak lhostejný, jak se tváříš?“ popíchla ho a rty jí zvlnil vítězný úsměv.
„Co chceš slyšet?“
„Pravdu.“
„Chybí mi, ale nemůžu s tím nic dělat!“
„To mi stačí,“ hlesla a pohladila ho po tváři.
Přivinul ji k sobě a políbil na spánek. Nebránila se, v jeho náruči bylo tak dobře.
„Měli bychom se už vrátit, dost se ochladilo a já bych byl nerad, kdybys nastydla.“ Vzal ji kolem ramen a pomalu se vraceli domů.

»»««

Linda měla opět neklidnou noc. Zmítala se na lůžku a bránila se tomu, o čem byla přesvědčená, že spatří. Znovu se octla v ponurém sklepení po boku stařeny. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe, vše bylo na stejném místě jako posledně. Dokonce ucítila i tu vůni, která v ní vyvolávala vzpomínku na Severuse. Zatřásla odmítavě hlavou, nechtěla tam být, chtěla pryč.
„Já… nechci se tam už dívat,“ řekla roztřeseně stařeně, když ta rukou ukázala ke kotlíku, a o krok couvla.
Žena se na ni zamračila a chytla ji za paži. „Trebuie, trebuie să înţelegeţi,” řekla a postrčila ji ke stolu, na kterém stál kotlík.
„Ale co musím pochopit,” vyhrkla bez přemýšlení Linda, ale pak se zarazila. Rozuměla jí, ona jí rozuměla! Jak jen to bylo? A v jakém jazyce? Stařena jí však nedala čas, aby nad tím uvažovala. Znovu ji uchvátila omamná vůně linoucí se z kotlíku. Proti své vůli se přiblížila a pohlédla na hladinu. Začala pobublávat a vířit barvami, dokud se zase neustálila a nevydala ze sebe vidinu, kterou Linda očekávala. Opět se dívala do tváře Severuse, jeho černé oči na ni hleděly, jako by byly živé.
„Aţi un cadou-l salveze,” promluvila opět stařena. *
Linda na ni pohlédla, snažila se porozumět, ale tentokrát marně. Chtěla si alespoň pamatovat slova, ale nikdy to tak nebylo. Pokaždé, když se probudila, nemohla si na nic konkrétního vzpomenout.
„Já vážně nevím, co po mě chcete,” hlesla zoufale a znovu se zahleděla do tváře Severuse. „Proč ho vidím... a co s tím vším máte společného vy?” mluvila dál a z celého srdce zatoužila být po jeho boku.
„Lasă-mă să te ajut, doar doriţi,” odpověděla na její otázku o něco mírněji a přistoupila k Lindě. Položila dlaň na její břicho a pohladila ho.
„Te conecteaza la un copil, astfel încât soţul ei poate da viaţă.”**
„Co je s mým dítětem?!... A jaký život... co tím myslíte?” zeptala se, ale stařena svou ruku zase stáhla a bradou kývla ke kotlíku.
Obraz se změnil a ona ho teď mohla vidět celého, ale nebyl to pohled, který by chtěla spatřit. Ležel zhroucený na zemi, oči doširoka otevřené a z nesčetných ran mu vytékala krev. Linda hrůzou vykřikla a zakryla si tvář rukama.

„Lindo, slyšíš?” mluvil na ni Daniel a snažil se jí sundat dlaně z obličeje. „Byl to jen sen, probuď se, jsem tady... no tak, Lindo.”
Konečně otevřela oči. Jakmile si uvědomila jeho hlas, vrhla se mu do náruče.
„Už je to v pořádku, jsem u tebe,” konejšil ji.
Zdržel se vzhůru, protože musel dodělat ještě nějakou dokumentaci k operacím, když byl konečně hotov, byla jedna hodina ráno. Vyšel právě z koupelny, když ji zaslechl křičet. Vtrhl do její ložnice a viděl, jak se zmítá na lůžku s rukama na obličeji. V první chvíli si myslel, že se jí něco stalo, než mu došlo, že ještě spí.
Její křik probudil i Samuela, který stál v postýlce a vyplašeně na ně hleděl.
Když se trochu uklidnila, mírně ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do tváře.
„Stále stejný sen?” zeptal se.
„Ano, ale tentokrát to bylo horší, bylo to... Bože, bylo to tak skutečné, já... mám strach, že se to stane... já nevím... nevím, co mám dělat,” poslední slova zašeptala a bezradně se mu zahleděla do očí.
„A o čem to bylo, pamatuješ si něco?”
„Ano, zase jsem viděla Severusovu smrt... on tam ležel... ležel v krvi a já se jen dívala, nic jsem neudělala,” naříkala, „bylo to tak děsivě skutečné.”
„Ale jdi, nemusí to nic znamenat, je to pořád jen sen,” snažil se Lindu uklidnit a hladil ji po zádech.
„Ne, Danieli, tohle není jen sen. Stejný sen se ti nezdá pořád dokola, musí to něco znamenat!”
„Dobře, ale pokaždé říkáš, že si nic nepamatuješ,” namítl pochybovačně.
Linda se zarazila, uvědomila si, že má pravdu, nikdy si nepamatovala podrobnosti, ale tentokrát bylo všechno jasnější, vybavila si sklepení, vůni... Viděla zcela jasně tvář té stařeny a dokonce...
„Počkej... mluvila na mě a já jí rozuměla. Jak jen to bylo...” přemýšlela a ani nezaregistrovala Samuelovo pofňukávání.
Daniel se zvedl a došel k němu, aby ho uchlácholil a uložil. Když se vrátil k Lindě, poznamenal: „Myslím, že by sis měla zase lehnout a zaspat to.”
„Ne, neusnula bych, musím na to přijít,“ zamítla jeho návrh a vstala z postele.
„Dobře, pojďme tedy dolů, uvařím nám čaj,“ řekl a ještě se otočil k chlapci. „Ty hezky spinkej.“ Ten mu zamával ručičkou a pak vyšli z ložnice.

Linda seděla na pohovce, třela si prsty spánky a usilovně přemýšlela nad slovy stařeny. Říkala něco o jejím daru, o propojení mezi ní a jejím mužem… něco měla pochopit, ale co? Musí si vzpomenout, tohle tápání v mlze ji už unavovalo, musela zjistit, co po ní ta žena chce. Potřebuje si nutně vybavit ta slova… na nich závisí všechno. Jak jen to bylo?
Daniel v kuchyni připravoval čaj, přestože byl unavený, nechtěl ji nechat samotnou. Ty její sny mu dělaly starosti, obzvlášť po tom, co o Lindě věděl. Nic, co se kolem ní dělo, si nemohl odůvodnit jako dřív, nikdy nevěděl, jestli to v jejím případě neznamená něco jiného. Byla čarodějka, z jiného světa… navíc měla dar jako nikdo jiný, třeba měla pravdu a ty sny ji varovaly před zlem, možná to byla šance, jak to zvrátit. Vůbec z toho nebyl moudrý a neměl ani ponětí, jak by jí pomohl.
Vzal hrnky a vešel do obýváku za Lindou. Něco si spěšně zapisovala na kus papíru a byla tak soustředěná na své poznámky, že ho vůbec nevnímala.
„Pozor, ať se neopaříš,“ poznamenal, když před ni postavil horký čaj. „Přišla jsi na něco?“ zeptal se a natáhl se, aby si přečetl, co napsala.
„Nevím jistě… pořád přemýšlím nad tím, co říkala, znělo mi to povědomě, ale nemůžu si přesně vzpomenout. Bylo to něco jako… Lasă-mă să... a pak... doar doriţi, ale mohlo to být i jinak.”
Daniel si od ní vzal popsaný papír a přelétl ho očima. Chvíli přemýšlel, než ji znovu požádal: „Řekni mi ještě jednou, jak to asi znělo.”
Lasă-mă să... doar doriţi, ” zopakovala a upřeně na něho hleděla.
„Myslím, že je to rumunsky, zřejmě to má být takhle: Lasă-mă să te ajut, doar doriţi – pomůžu ti, jen musíš chtít,” přeložil ta slova a Linda na něho překvapeně zírala.
„Ano, jsem si jistá, že to znělo takhle... Ty umíš rumunsky?”
„Bídně, ale možná bych se tam ještě domluvil,” odpověděl s úsměvem. Když na něho stále nechápavě hleděla, dodal: „Můj bývalý spolužák odtamtud pocházel, párkrát jsem u nich trávil léto.”
„Aha,” hlesla překvapeně, ale pak se vzpamatovala. „Já si říkala, že mi to zní povědomě. Víš, trávila jsem s rodiči v Rumunsku většinu svého dětství, naši tam měli – vlastně pořád ještě mají - dům a maminka se tam cítila dobře, říkávala, že jí zdejší podnebí pomáhá a je pravda, že se jí vždycky udělalo lépe,” usmála se nad tou vzpomínkou a také nad tím, že mají s Danem něco společného. Očividně na chvíle strávené se svým přítelem v Rumunsku rád vzpomínal. Najednou se však zarazila a na jeden, možná dva údery, se jí zastavilo srdce.
„Co se děje? Vzpomněla sis ještě na něco?” zeptal se, když si všiml, jak zbledla.
„Ano,” šeptla a zahleděla se mu do očí, „já tu stařenu znám, už jsem ji kdysi viděla.”
„Vážně?... Kdy… a kde?!”
„U nás doma, když jsem byla malá,” odpověděla znepokojeně. Sen narůstal do skutečných rozměrů a ji to začínalo děsit ještě víc.
„U vás doma?”
Strnule přikývla. „Vzpomínám si... Jednou, když mamince nebylo zase dobře a musela ležet, chtěla jsem ji navštívit v její ložnici, ale nebyla tam sama. Pootevřela jsem dveře a nahlédla dovnitř. Byla tam s ní stará žena... ta z mých snů,” řekla a zahleděla se do prázdna.
„Víš to určitě? Je to už dávno, mohla ses splést,” pochyboval Dan a přátelsky ji vzal za ruku.
„Ne, jsem si jistá, byla to ona. Připravovala pro maminku nějaký lektvar a o něčem spolu mluvily. Pamatuju si maminčin výraz, byl zděšený a horlivě potřásala hlavou, zřejmě odmítala, co jí ta stařena nabízela, ale tenkrát jsem tomu nekladla žádný význam, byla jsem malá, myslela jsem si, že mamince třeba nechutná ten lék,” pousmála se a koukla po Danovi. Ten upíjel svůj čaj a pozorně ji poslouchal. Také se napila a pak pokračovala. „Pozorovala jsem ze svého úkrytu ženino počínání, a protože jsem jí neviděla do tváře, představovala jsem si ji jako kouzelnou babičku, která pomáhá mamince. Jak jsem tak snila s otevřenýma očima, nevšimla jsem si, že zmizela z mého dohledu. Zvědavost mi nedala a víc jsem se přilepila na dveře. Ty se najednou otevřely a stála v nich stařena, která se vůbec nepodobala té kouzelné babičce. Vyděsily mě její oči, upřeně mě sledovaly zrovna tak, jako v mých snech, a ten její úsměv... Něco mi řekla, ale já utekla. V noci jsem pak měla ošklivé sny, vím, že mě otec utěšoval. Vysvětloval mi, že není zlá, že k nám chodí, protože pomáhá mamince, aby se uzdravila, ale já z ní měla strach. Nikdy jsem ji už nezahlédla, pokaždé to zařídili tak, abych nebyla doma... Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout, že jsem si to neuvědomila dřív,” zahleděla se na Dana, jako by čekala, že jí to vysvětlí.
„To nevím, ale děti špatné zážitky často vytěsní z mysli, aby je neděsily,” podotkl zamyšleně.
„Možná máš pravdu, ale to nic nemění na tom, že pořád nevím, co to všechno znamená,” posteskla si bezradně.
„Když to nevíš ty, tak já ti s touhle hádankou moc nepomůžu,” podotknul a napil se čaje.
Linda udělala to samé, směs příjemně voněla. Hřála si o horký hrnek zkřehlé ruce a to teplo spolu s vůní uklidňovalo její podrážděné nervy. Na chvilku mezi nimi zavládlo ticho, oba upíjeli čaj, zatoulaní v myšlenkách. Daniel uvažoval nad tím, jak moc má její obavy brát vážně a pokud to vážné je a její rodině opravdu hrozí nebezpečí, jak jí může pomoct a co pro ni může udělat.
Linda si zase snažila vybavit každý detail snu, ale další slova nebyla schopná dát dohromady. Co by dala za někoho, kdo ovládá Nitrozpyt. Ta myšlenka vyvolala vidinu mrtvého Severuse, několikrát zamrkala, aby ji zahnala.
Nakonec mlčení přerušil Daniel.
„A co ten tvůj dar? Říkalas, že tvoje krev uzdraví druhé, že působí na regeneraci... Proč nevyhledáš Severuse a nedáš mu ji?”
„Ale já nevím, kdy se to stane a jestli se to vůbec stane,” odporovala mu. „Můžu přijít pozdě a ani moje krev ho už nezachrání.”
„Já myslel, jako preventivně, víš? Dát mu ji předem, to nejde?”
Zakroutila hlavou. „Takhle to bohužel nefunguje, cizí tělo za několik hodin schopnost vstřebá a nemá to už žádný účinek,” povzdechla si.
„Tak to se to zase o něco zkomplikovalo, musíš tedy znát den a čas, abys byla schopná ho zachránit?... Tedy jestli se má skutečně něco stát, to je další otázka. Co když tu diskutujeme nad něčím, co nemá vůbec žádný význam? Možná to neznamená jeho smrt, ale ukazuje to na něco úplně jiného? Co když je to důsledek tvého rozhodnutí neříct mu o dítěti a teď se podvědomě bojíš, že ho ztratíš jako otce Samuela? Napadla tě i tahle možnost?” vyptával se s vážnou tváří. Nebylo to přece tak nemožné, podvědomí dokáže člověka pěkně potýrat.
Linda bezradně skryla obličej do dlaní. Nevěděla si vůbec rady, měli toho příliš málo, aby mohli udělat nějaké závěry.
„Já nevím a ničí mě to, Dane. Máš pravdu, že mám o Severuse strach a neunesu, jestli ho ztratím jako Siriuse,” řekla tiše, „ale i když tohle vysvětlení zní logicky, nejde jen o obyčejné noční můry, to vím určitě.”
„Jen jsem to zkusil,” povzdechl si a přitáhl si ji k sobě. „No tak, nesmíš myslet hned na nejhorší. Něco vymyslíme, uvidíš,” konejšil ji, „ale měli bychom se na to nejdřív vyspat, jak se říká: Ráno moudřejší večera.”
Zvedla hlavu a upřela na něho unavený pohled. „Nevím, jestli usnu, pořád na něho musím myslet,” hlesla, ale Dan ji neposlouchal. Donutil ji zvednout se z pohovky a pomalu ji postrkoval ke schodišti.
„Neboj se, brzy usneš,” uklidňoval ji sebevědomě a ona najednou pojala podezření.
„Že tys mi do toho čaje něco dal?”
„To bych neudělal,” usmál se.
„Takže dal,” zamračila se na něj a vzdorovitě se zastavila.
„Nedívej se na mě takhle vyčítavě,” namítl, ale pak to vzdal. „Dobře, možná jsem ti tam trochu něčeho dal, ale neboj se, nijak ti to neublíží, udělal jsem to pro tvoje dobro. Potřebuješ se vyspat, ráno si o všem v klidu promluvíme.”
„Co když to zaspím a všechno zase zapomenu, uvízneme na mrtvém bodě,” vytkla mu podrážděně.
„Nezaspíš! Navíc máš své poznámky a já ti to připomenu. A teď už pojď, sotva udržím otevřené oči,” řekl nekompromisně a vzal ji za paži. Už nic nenamítala a nechala se, jako malé dítě, dovést do pokoje.
„Dobrou noc a na nic už nemysli,” popřál, než za sebou tiše zavřel dveře.
Jenže to se snadněji řeklo, než udělalo. Stále se zaobírala myšlenkou na Severusovu záchranu. To, co říkal Dan, jí nešlo z hlavy – dát mu preventivně svoji krev. Neochránila by ho před smrtelnou kletbou, ale ty rány, co viděla ve snu, ty by vyléčila. Jenže by musela přijít na způsob, jak v jeho těle svoji krev uchovat, jak posílit její účinky a ona neměla ani tušení, jak toho docílit. Bylo to jako pohybovat se v začarovaném kruhu.

Ach Severusi, co mám dělat? Vážně ti hrozí smrt?
A jak ti mám pomoct, když o tobě nemám žádné zprávy?


Tolik se jí stýskalo, nejednou byla v pokušení přemístit se na Příčnou ulici, obstarat si sovu a poslat mu zprávu. Jenže, co kdyby ho tím uvedla do nebezpečí? Tím, že byla od kouzelnického světa úplně odříznutá, nevěděla jaké podmínky v Bradavicích jsou, zda by obyčejná zpráva mohla napáchat nenapravitelnou škodu. Ani nevěděla, jestli se zdržuje v bytě na Tkalcovské - a neměla přátele, kteří by pomohli, za kterými by mohla jít. Proto pokaždé ze svého plánu upustila.
Přetočila se na bok. Musela věřit, že je naživu, protože kdyby se něco stalo, cítila by to... určitě. Navíc, co ta stařena? Proč by jí říkala, že jí pomůže, kdyby byl už mrtvý? Další a další otázky trýznily její mysl, až byla nakonec ráda, že ji zmáhá únava a víčka těžknou čím dál tím víc. To, co jí Dan namíchal do čaje, bylo zřejmě účinné, protože chvilku potom, co si to uvědomila, tvrdě usnula.

»»««
Ani Severus neměl lehkou noc. Po dlouhé době ho trápily zlé sny. Zmatené obrazy, které mu útržkovitě vířily hlavou, mu nedávaly smysl. Chvíli bloudil v neznámé krajině, brodil se po kolena sněhem, aby se vzápětí probral ve své posteli s Lindou a miloval se s ní. Bylo to tak skutečné, že bolestně zasténal, když zmizela a on zůstal opět sám. Najednou se obraz zase rozplynul a stál v podivné chýši ve společnosti odpudivé stařeny. Vůbec to tam nepoznával a nechápal z jakého důvodu tam je. Stařena něco mumlala, ale zdálo se, že nemluví k němu. Otočil hlavu a znovu uviděl Lindu, byla vyděšená a v obličeji bílá. Sjel ji pohledem, stála tam jen v noční košili, chvěla se a... a byla těhotná?! Její pronikavý křik ho vyděsil, znovu pohlédl do její tváře. Zakrývala si ji rukama a nepřestávala křičet. Okolí se znovu změnilo, jen Linda stále křičela a svíjela se na posteli. Nad ní se skláněl muž - Severus si uvědomil, že ho s ní už viděl, byl to ten její přítel… mudla – a uklidňoval ji. Rozhlédl se kolem sebe, očividně to byl její pokoj, i když v jiném domě. U zdi stála postýlka a z ní nešťastně pozoroval scénu před sebou probuzený Samuel. Uvědomil si, jak vyrostl. Opět se s ním všechno zatočilo a probral se ve svém domě, klečel na kolenou uprostřed pokoje a nechápavě hleděl na své ruce, byly od krve. Vyděšeně přejel očima místnost, nikdo jiný s ním nebyl. Sám žádné zranění také neměl, potom tedy... čí je ta krev? Najednou jím projela tak pronikavá bolest, jako by ho Pán zla ztrestal kletbou Cruciatus. A v té bolesti mu v mysli zrychleně probíhaly další vize a pocity... Linda zbrocená potem, pláč novorozence, tvář stařeny... viděl podivné obrazce a symboly... slyšel cizí slova, další křik a pláč, valící se krev z hlubokých ran... Obrazy se střídaly tak rychle, že se mu dělalo zle, přesto je jeho mozek dokázal vnímat. Bylo to, jako když se vám před očima v několika sekundách odehraje váš život, jen s tím rozdílem, že on s Lindou nic z toho neprožil. Pak se obraz ustálil a on ji spatřil. Byla tak skutečná, že se jí mohl dotknout. Usmála se a pohladila ho po tváři, chytil ji za ruku a vtiskl jí do dlaně polibek, zcela zřetelně cítil jemnou kůži na svých rtech... konečně byli spolu. Jeho štěstí však netrvalo dlouho, když ji chtěl sevřít v náruči, začínala se ztrácet.
„Ne!” vyhrkl a chtěl ji zadržet, ale jeho prsty prošly skrz její tělo. „Neopouštěj mě!” žádal ji zoufale.
„Musím, ale neměj o mě strach, jsem v bezpečí... u přátel,” promluvila a zmizela.
Nový příval bolesti zachvátil jeho tělo, všude kolem něj byla jen tma a prázdno, nešťastný výkřik do ticha ho vysvobodil z noční můry.

Celý upocený se posadil na posteli. Tělo ho bolelo jako po skutečném Cruciatu.
U Salazara, co to mělo znamenat?!
Vypotácel se z postele a šel rovnou do koupelny, aby si opláchl obličej. Potřeboval se probrat, takhle šílený sen snad ještě neměl. Chvílemi si dokonce nebyl jistý, zda pořád sní, měl pocit, že ho někdo vytáhl z těla a jeho duši přemisťuje z místa na místo. Chápal, proč se mu zdá o Lindě, zdálo se mu o ní často vzhledem k tomu, že do této chvíle neměl tušení kde je, ale ostatní vize mu nedávaly smysl. Proč se mu zdálo o narození Samuela? Byly to výčitky svědomí, protože ji tenkrát ohrozil?... Mohlo si s ním jeho podvědomí takhle zahrávat, protože o ni měl strach? A co ta stařena... ty podivné symboly? Byla to jen noční můra, nebo to něco znamená? Byl zmatený. Opřel se dlaněmi o umyvadlo a hleděl na sebe do zrcadla.
Náhle se mu vybavil pokoj, ve kterém ji i Samuela viděl, a pak její slova. Ne, tohle bylo zcela něco jiného... bylo to jako skutečné vidění. Nedovedl si vysvětlit, kde se v něm vzala ta jistota, ale věřil, že to tak opravdu je. Poslechla ho a odešla do bezpečí, teď žije mezi mudly... u svých přátel. Proto ji nemohl vypátrat. Pocítil obrovskou úlevu, po několika měsících mučivé nejistoty, zda je Linda v pořádku, dostal zprávu – i když poněkud netradičně.
Ještě jednou si opláchl obličej a vyšel z koupelny.

»»««

Ráno se Linda vzbudila jako poslední. Postýlka byla prázdná a ze zdola byl slyšet živý hovor. Rozespale se protáhla, kupodivu se cítila odpočatá. Nevěděla, jestli za to mohly prášky, co jí podstrčil Daniel, nebo sen o Severusovi. Usmála se, bylo to tak opravdové, že ještě cítila jeho polibek ve své dlani.
Když pak vešla do jídelny, Dan se na ni od stolu culil.
„Tak jak ses vyspala?”
„Dobře, ty podvodníku,” zamračila se na něj.
„Ale…“ povytáhl obočí.
Linda si sedla naproti němu a nalila si z konvice čaj.
„Ty nebudeš snídat?” zeptal se překvapeně.
„Ani ne, nemám dnes chuť.”
„Tak to je škoda, protože Mark ti dělá omeletu,” poznamenal a sledoval, jak zbystřila.
„No možná, že si dám,” změnila názor, protože Mark uměl vařit znamenitě.
Daniel se uchechtl. „Myslel jsem si to.“
„A co ty? Jak to, že nejsi v práci?“ koukla na hodiny a divila se, že v klidu sedí s nimi u snídaně a čte si v novinách.
„Mám dovolenou, zapomnělas?“
„A jo… vážně jsem zapomněla.“
Ve dveřích do jídelny se objevil Samuel.
„No ahoj, ty ses nepřišel s maminkou ani přivítat,“ usmála se na něj a on jí vběhl do náruče.
„Tak, už se to nese,“ ozval se Mark a vzápětí před ni postavil talíř s omeletou a oblohou.
„Ňami,“ ozval se první chlapec a už se natahoval po vidličce.
„Počkej, maminka ti dá, ano?“ usměrnila ho mírně a posadila do židličky.
„Hm, vypadá to skvěle,“ přivřela oči a vdechla vůni jídla, „a to jsem neměla ani hlad, děkuju.“
„Jen si dejte,“ usmál se na Lindu i na malého a zase zmizel v kuchyni.
„Ty si se mnou nedáš?“ houkla za ním.
„Už jsem jedl… Musím si ještě něco zařídit,“ odvětil a pár minut nato byl už oblečený a loučil se s nimi. „Zatím se tu mějte, vrátím se odpoledne.“ A byl pryč.
„Děje se něco?“ zeptala se Daniela, když osaměli.
„Ne, všechno je v pořádku,“ řekl a složil noviny.
Jen pokývala hlavou a pustila se do jídla.

Když sklidila ze stolu a poklidila kuchyň, sedla si se synem na hrací deku a prohlíželi si knížku.
„Podívej, zajíček... a tady je ovečka... jak dělá ovečka?“ povídala mu a spolu ukazovali na zvířátka.
„Ehm... Lindo,“ ozval se Daniel od dveří, „říkáš, že máte stále dům v Rumunsku?”
Překvapeně vzhlédla od dětské knížky. „Ano, otec ho pro nás zakoupil, když jsem byla malá,” přisvědčila, „proč se ptáš?”
„Na rozdíl od tebe jsem nespal moc dobře a tak jsem přemýšlel nad tím, o čem jsme poslední dny mluvili. Ty tvoje sny se mi nelíbí a sama říkáš, že se zhoršují,“ začal a přisedl si k nim. „Tak mě napadlo, že pokud by ses chtěla něco dozvědět, asi by bylo nejlepší začít tam, nemyslíš?”
Lindu jeho návrh tak zaskočil, že nebyla chvíli schopná slova. Jen na něho zírala a probral ji až Samuel, když jí vytrhl leporelo z ruky.
„To myslíš vážně?”
„Nejsem slepý. Tvůj předstíraný klid a úporné snažení vyhnout se jakékoliv zmínce o nočním rozhovoru, mě neoklame. Jestli to děláš z obavy, že tě nepodpořím, tak toho nech. Nejsem ze svého nápadu vůbec nadšený, ale znám tě natolik, abych věděl, že to nenecháš jen tak být, že budeš chtít té záležitosti přijít na kloub,” poznamenal a starostlivě svraštil obočí.
„Čekala bych, že mi to budeš spíš vymlouvat než podporovat. Nenapadlo by mě, že mě necháš odjet až do Rumunska,” vydechla potěšeně a v hlavě se jí už utvářel plán cesty.
„To taky nenechám!” zarazil její nadšení hned. „V tomhle stavu nemůžeš cestovat sama, pojedu s tebou.”
Znovu ji úplně odzbrojil. „Ty mě překvapuješ,” žasla nad jeho návrhem. „Taky mě udivuje skutečnost, že jsi s tím přišel ty a ne já... dokonce jsem tě nemusela ani přemlouvat.”
Pojede do Rumunska, navštíví dům rodičů... Něco tam přece musí najít, něco co jí pomůže pochopit ty podivné sny. Ta stará žena je skutečná, někde žije a ona ji najde!
„Víš, co udivuje mě?“ vyrušil ji z přemýšlení jeho hlas. „Že jsi žila v Rumunsku a neumíš jejich řeč,” rýpl si do ní s úšklebkem.
Linda mírně zčervenala. „No, ehm... otec měl snahu mě učit, ale nebyla jsem dobrý student. Nebavilo mě to a kašlala jsem na hodiny, raději jsem běhala venku a učila se nová kouzla. Nakonec to vzdal,“ přiznala a rozpačitě si pohrávala s plyšákem.
„Ten zajíc za tvoji lenost nemůže,“ culil se na ni Daniel.
Protočila oči a podala ho synkovi. „Když doma se mluvilo anglicky… i skřítky jsme měli z Anglie,“ hájila se a loupla po něm očima. „Je pravda, že jsem skoro všechno zapomněla, ale na druhou stranu jedeš se mnou, pane dokonalý. V noci jsi tvrdil, že se domluvíš,” usadila ho.
„No, to jsem tomu dal,“ prohodil.
„Tak kdy vyrazíme?“
„Pozítří. Dnes jsem objednal letenky.“
„Už? Ale co Samuel a tvoje služby v nemocnici... a co na to řekne Mark?“
„Buď bez starosti, zařídil jsem si to. A co se týče Marka, ani on není slepý, vidí, co se s tebou děje, mluvili jsme o tom. Proč myslíš, že je pryč... sjednal si s klientem schůzku už dnes, aby mohl mít čas na Samuela.“
„Já žasnu... ty jsi snad ještě větší manipulátor než Brumbál.“
„To mám brát jako kompliment?“
„To rozhodně!“

»»««

Už seděli v letadle a čekali posledních pár minut do startu.
„Jak, že se jmenuje to město, kam máme namířeno?“ zeptal se, aby se rozptýlil. Nijak zvlášť neholdoval létání.
„Targu – Mures,“ odpověděla a netrpělivě se rozhlédla kolem sebe. „Je to v Transilvánii,“ dodala.
Se zvláštním výrazem ve tváři se k ní otočil. „Jak příhodné,“ utrousil ironicky.
„Ale prosím tě, snad bys nevěřil povídačkám,“ poznamenala posměšně.
„Potom cos mi řekla ty?... Rozhodně bych je nepodceňoval!“ zabručel. Ještě jednou si překontroloval pás a nervózně poťukával prsty o příruční stolek.
„Nechceš mi doufám tvrdit, že se bojíš letět,“ poukázala na jeho nervozitu, protože se takhle trmáceli jen kvůli němu. Kdyby to věděla, tak je oba přemístila. I když s těmi zavazadly co táhli…
„Jak jsi na to přišla? A vůbec… já jsem úplně v pohodě,“ řekl, zacvakl stolek a zkřížil ruce na prsou.
„Aha… tak to jo,“ pokývala hlavou a koutky úst jí zacukaly, jak se stěží ovládala, aby se nesmála.
Linda letadlo snášela rozhodně lépe než přemisťování, ale kvůli času ho využila jen párkrát. I teď ztratí sedm hodin jen dopravou. Měli to s přestupem ve Vídni a tam museli přes hodinu čekat. Ale až přistanou v Bukurešti, byla rozhodnutá přemístit je až na místo. Odmítala se trmácet dalších několik hodin autem.
….

„Díky bohu,“ ulevil si Daniel, když letadlo přistálo, a oni mohli vystoupit. Když vyšli před letištní budovu, už mával na taxík, aby je zavezl na místo, kde si měli vyzvednout objednané auto.
„Tak na to zapomeň,“ ozvala se rázně a dala taxikáři najevo, že nikam nejedou. „Teď budeme cestovat mým způsobem.“
„Tvým způsobem?“ zopakoval se zdviženým obočím. „To se mi asi nebude líbit, co?“
„Ne, ale tolik času zase nemáme,“ podotkla a přenechala mu ty těžší tašky a sama se ujala menšího zavazadla. „Nejdřív musíme popojít někam do ústraní, kde bude větší klid.“
Když našli vhodné místo, vytáhla hůlku a všechna zavazadla zmenšila, aby se vešly do kapsy.
„Ehm, to… je… praktické,“ komentoval její počínání Daniel a nedůvěřivě na ni hleděl.
„Tak a teď my,“ pohlédla na něho a pevně ho objala. „Připraven?“
Zblednul. „Ne.“
„Tak zavři oči,“ řekla a on poslechl.
Maximálně se soustředila na místo určení. Nikdy nezkoušela přemístit mudlu, ale nebylo to nemožné, záleželo na její vůli… povedlo se.
Daniel měl pocit, že ho vcucnul nějaký vír, všechno se s ním zběsile točilo a táhlo ho příliš úzkým otvorem. Chvíli se mu zdálo, že se snad převrací naruby.
„Už můžeš otevřít oči.“ Slyšel její hlas a vzápětí si uvědomil pevnou půdu pod nohama. Musel přemlouvat žaludek, aby si ponechal svůj obsah.
„Tak co? Nebylo to tak hrozný, že ne?“ zeptala se s nadšením v hlase, když zjistila, že to zvládla a objevili se v pořádku na správném místě.
„Děláš si srandu?!... Je to strašný, nikdy to už nepodstoupím!“ vydal ze sebe přiškrceně a rozhlédl se kolem.
„Pojď, uvnitř si odpočineš,“ vzala ho smířlivě za paži a vedla ho k jakémusi stavení.
Daniel si ho pozorně prohlédl a ztuhnul. „To je snad špatný vtip,“ vyslovil nevěřícně a ukázal k ruině před sebou, „to myslíš vážně, že chceš jít dovnitř?!“ Zoufale se na ni podíval.
Linda se neubránila úsměvu. „Neblázni, to je jen zastírací kouzlo, aby odradilo lidi. Ten dům je úplně v pořádku,“ utěšovala ho.
„Ještě, že tak,“ povzdechl si. „Některé věci mi nedocházejí, no… Ještě jsem si nezvykl,“ zabručel a chystal se projít zchátralou brankou.
„Počkej,“ zarazila ho, „ještě nemáme vyhráno. Nejdřív se musíme dostat dovnitř.“
Zavřel oči a počítal do pěti, než se k ní otočil.
„Nechceš tím naznačit, že nemáš klíče, že ne?!“
„No… i tak by se to dalo říct,“ pronesla nevinně. Jen zalapal po dechu. „Klid, jen tě zlobím,“ dodala a napřáhla k domu hůlku.
Daniel pozoroval, jak opisuje ve vzduchu nějaké obrazce a něco si mumlá. Po chvilce ruku stáhla a otočila se k němu.
„Můžeme vejít, je odemčeno.“

---------------------
* Máš dar ho zachránit
** To dítě vás spojuje, proto můžeš svému muži darovat život.
Autor Margot35, 10.08.2012
Přečteno 241x
Tipy 7
Poslední tipující: nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Darwin, Tulačka, katkas
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Piš dál, moc se mi to líbí!!! :)))) Jestli ho nezachrání, tak uvidíš! :D

10.08.2012 23:44:06 | Tulačka

A jéé, ty mi děkuješ za komentování :D Tak to fakt nemáš zač, já ti děkuju za takovej supr příběh! :)

11.08.2012 01:31:25 | Tulačka

Tulačko, každého autora potěší, když čtenář projeví zájem a napíše pár slov, takže jsem za komentáře vážně ráda. Další kapitola bude brzy.

11.08.2012 16:12:32 | Margot35

Brzýýý! :) Jooo :)))

11.08.2012 18:38:40 | Tulačka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí