Duše v zrcadle - 35. Bitva

Duše v zrcadle - 35. Bitva

Anotace: Jak už z názvu vyplývá, víte o čem tahle kapitola bude. Přeji příjemné čtení, Margot.

35. Bitva

Zpráva od Carrowa všechno změnila. Šance, že by se ještě vrátil za Lindou, byla nenávratně pryč. Severus v duchu zaklel, ten kluk si to vážně uměl načasovat. Věděl, co tohle všechno znamená. Teď, když se Potter vrátil do Bradavic, bude otázkou času, kdy se tu objeví i Pán zla. Blíží se konec. Konec války, konec zla. Anebo také ne, možná se blíží jen jeho konec.
Podezíravě si Amycuse měřil, a tomu se zdálo, že Snapeovy oči nebyly nikdy temnější.
„A ty víš, kde se ten kluk schovává?“ zeptal se a z tónu jeho hlasu mrazilo.
Carrow se ušklíbl. „To bys chtěl vědět, co?!“ štěkl posměšně. „Tentokrát o svou slávu přijdeš. Navíc, Pána zla bude jistě zajímat, kde jsi byl!“ dodal s patrnou výhružkou.
Severus se k němu přiblížil a v okamžiku se už Amycusovi do tváře zavrtával konec jeho hůlky.
„Rád ti ji přenechám a jsem si téměř jistý, že se bude hlavně zajímat o to, zda mu můžete skutečně předat Pottera.“
„Vždycky jsi nás podceňoval,“ sykl Carrow nenávistně. „Pořád si myslíš, že jsi něco víc než my, ale to se pleteš!“
V černých očích se hrozivě zablýsklo. Chytil ‚svého druha‘ pod krkem a přimáčkl jej na zeď. „Neopovažuj se mi vyhrožovat a koukej vyklopit kde ten zatracenej spratek je, nebo se se svou milovanou sestrou už nesetkáš!“ zasyčel do rudnoucího obličeje.
„Má ho Alekta,“ zasýpal po chvíli, když usoudil, že ho Snape nepustí a klidně uškrtí.
„Kde.“
„V havraspárské věži,“ prozradil s posledními zbytky vzduchu.
„Jsi si jistý?!“ Když přikývl, povolil stisk a ruku stáhl.
Amycus zalapal po dechu a nenávistně na Snapea hleděl. „Tohle ti jen tak neprojde,“ zachraptěl a mnul si bolavý krk.
Severus mu směle pohled oplácel, oči zúžené na dvě temné štěrbiny. „Být tebou tak si dělám starosti o svoji hlavu, protože jestli je tvá sestra tak pitomá - jak si myslím, že je - a spustila falešný poplach… Víš přece, jak dopadl Lucius.“
„Alekta ví, co dělá,“ křikl Carrow vztekle. „Jinak by nevolala Pána zla… Určitě Pottera zajala.“
„V to oba doufejte,“ pronesl zlověstně a nechávaje za sebou strnulého Amycuse, odkráčel pryč.
….

Severus přecházel po ředitelně sem a tam. Vážně doufal, že Potter není takový hlupák, aby se nechal chytit Alektou. Tajně spoléhal na její tupý mozek a jeho nehorázné štěstí, které jej provázelo celých sedm let v Bradavicích. Když si zpětně promítnul situace, z jakých se ten kluk dokázal dostat živý, připustil, že na tom s tím Vyvoleným něco bude. Brumbál mu celé roky tvrdil, že Harry je jediný, kdo se může postavit Pánovi zla, kdo ho dokáže zastavit - že na něm závisí budoucnost celého kouzelnického společenství. On sám tomu nevěřil, viděl v něm jen kopii Jamese… možná, že ho i stejně tak nenáviděl. Chránil Harryho jen kvůli Lily a kvůli slibu, jež před lety Brumbálovi dal. A teď? Co bylo najednou jinak? Co se stalo, že změnil názor? Že uvěřil? V duchu se sám sobě vysmál. Moc dobře věděl, co se s ním stalo, co změnilo jeho myšlení. Bylo to prosté, chtěl žít. Chtěl milovat a chtěl být milován.
Myšlenky mu ulétly do vlastní ložnice, k Lindě. Kdykoliv na ni pomyslel, cítil zmatek… zmatek, který ho vyváděl z míry. Co to vlastně udělala? Věděl, že jej donutila vypít jakýsi lektvar, ale z toho co mu řekla, si mnoho nepamatoval. Snad jen, že mu chtěla zachránit život? Ale jak? Dala mu svou krev... dala mu jí tolik, že ji to mohlo stát život. Sevřel ruku v pěst. Zatracená ženská! Až tohle skončí, musí si vážně promluvit. Musí mu toho hodně vysvětlit. Ale teď už se tím nesmí zabývat, teď má mnohem důležitější starosti. Pohlédl do prázdného rámu za stolem. Sakra, kde se ten stařec fláká, když ho potřebuje!

„Severusi,“ zazněl Brumálův přívětivý hlas.
„No konečně,“ zavrčel k obrazu a zvedl se z křesla, ve kterém kdysi tak často sedával a odolával zkoumavému pohledu modrých očí. „Už jste to slyšel?“
„Zaznamenal jsem jistý rozruch,“ přikývl. „Harry byl prý viděn v Prasinkách,“ otázal se klidným hlasem bývalý ředitel.
„Bohužel tam už není, je tady na hradě, a co je horší, Alecta zavolala Pána zla. Její bratr tvrdí, že ho drží v havraspárské věži.“
„Pokud je to pravda, je možná ta pravá chvíle, abys Harrymu řekl, co musí udělat,“ poznamenal Brumbál.
Severus se na něho zamračil. „Nebude mě poslouchat a vy to víte!“ řekl vyčítavě. „Neuvěří ani slovu z toho co mu řeknu. Měl jste mu to říct vy, dokud byl ještě čas.“
„Vím, že moje jednání nechápeš, ale dřív jsem pravdu říct nemohl,“ posteskl si Brumbál a v tu chvíli vypadal, jako by na zádech nesl celou tíhu světa. „Jak by jinak našel sílu k tomu, co jej čekalo?“
Snape stěží potlačil nutkání zahrnout starého přítele výčitkami, ale zlostné zavrčení se mu již zarazit nepodařilo. „Příliš si hrajete s lidskými životy, Brumbále.“
Ten na něj hleděl s chápajícím výrazem skrz půlměsícové brýle a smutně se pousmál. Tušil co se v jeho příteli děje, natolik ho znal, nechtěl ho více popudit - ne teď, když bylo potřeba vykonat to nejtěžší.
„Vážím si toho, co jsi pro mě vykonal, Severusi,“ promluvil po chvíli. „Je to poslední věc, kterou si dovoluji po tobě žádat.“
„Takže ten kluk bude muset opravdu zemřít? Není jiná možnost?“
„Není,“ zazněla odpověď a rozbila tak poslední střípek naděje, v kterou někde hluboko uvnitř doufal. „A Harry se to musí dozvědět,“ dodal Brumbál co nejpřesvědčivěji.
Severus stál nehnutě u okna a hleděl do tmy. Do mysli se mu opět vkradly myšlenky na Lindu. Nevěřil, že ji ještě uvidí. Bolest se otřela o jeho srdce. Vzápětí si za svou slabost vynadal, nesměl dovolit, aby jej ovládla, musí to dokončit i kdyby měl zemřít, slíbil to. Dělá to kvůli Lily, kterou ztratil… kvůli Lindě, aby mohla žít v klidu.
Téměř násilně se odtrhl od okna a pohlédl Brumbálovi do očí. „Pokusím se. Dohraji vaši hru,“ řekl spokojený sám se sebou, že má opět své myšlenky i hlas pod kontrolou.
„Děkuji, Severusi,“ usmál se Albus a jeho starostlivý, téměř otcovský pohled Snapea překvapil. Mlčky přikývl. Nato se otočil, rázně přešel ke dveřím a vyšel z ředitelny.
….

Snape stoupal schodištěm k havraspárské společenské místnosti. Musel dostat Pottera z rukou Carrowových a dát mu šanci dokončit pro co sem přišel. Jen si nebyl jistý, zda mu dá vůbec šanci promluvit. Nechápal, jak si mohl Brumbál myslet, že by ho vyslechl.
Z myšlenek ho vytrhla záře, jež osvítila schodiště, a hned nato spatřil stříbřitou kočku s tmavými skvrnami kolem očí, v níž rozpoznal patrona Minervy MecGonagalové. Vzápětí se ozvaly tiché kroky jdoucí jeho směrem. Konfrontaci se očividně nevyhne, to trochu komplikovalo jeho plán. S hůlkou připravenou k použití kráčel kolegyni vstříc. Když byla na dohled, zastavil.

„Copak vás v tak pozdní hodinu vytáhlo z postele, a ještě k tomu mimo svoji kolej,“ podotkl mrazivě a očima prověřil ji i chodbu kolem. Zdálo se, že je sama, ale neušlo mu, jak pevně svírá v prstech svoji hůlku.
„Vám to snad vadí, Severusi?!“ zdůraznila s patrným opovržením jeho jméno. „Měla jsem pocit, že slyším podezřelé zvuky, ale byli to jen Carrowovi měli nějaké potíže s klepadlem.“
„Proč jste mě nezavolala,“ pronesl mrazivě. „Upozorňoval jsem vás, že chci být informován o veškerém dění v havraspárské věži.“
Minerva pozvedla obočí. „Myslela jsem, že vás informovali Carrowovi.“
Severus nepatrně pohnul levačkou a Minerva se pohrdlivě pousmála.
„Samozřejmě, že informovali, jinak byste tu nebyl.“ Její oči ztvrdly.
Snape dělal, jako by ji neslyšel a krok po kroku jí byl blíž a blíž. „Kde je Harry Potter, Minervo,“ řekl tiše. „Doporučoval bych vám, abyste...“
Zaregistroval pohyb její ruky. Nechal větu nedokončenou a bleskově vyčaroval silný štít. Síla odraženého kouzla vyvedla Minervu z rovnováhy. Než se stačila vzpamatovat a znovu zaútočit, vyslal proti ní plamenný jazyk. Ta jej lehkým mávnutím odrazila a vyčarovala několik ostrých dýk, které se po Snapeovi vrhly. Na nic nečekal a předsunul před sebe brnění a z jeho krytu vyslal další kouzlo. Byl si vědom, jakého protivníka v ní má, svou silou se mu vyrovnala, ale nechtěl jí ublížit. Snažil se kletby spíš odrážet než vysílat. Chodbu ozařovalo světlo z jejich hůlek a nesl se jí charakteristický zvuk probíhajícího souboje. Minerva nehodlala ustoupit a blížící se kroky ji ještě víc povzbudily.
Severus na nic nečekal, vyslal poslední zaklínadlo, aby odvedl pozornost své protivnice, a skočil do dveří prázdné učebny. O chviličku později se ozvalo řinčení skla a když jeho kolegyně vběhla dovnitř, mohla už jen v dáli zahlédnout obrovskou netopýří siluetu, která letěla tmou ke zdi ohraničující školní pozemky.
„Zbabělče!“ křikla rozbitým oknem do tmy.
Tak tohle úplně nevyšlo podle jeho představ, ale věděl dobře, že kdyby se pokoušel zůstat, ničemu by tím neprospěl.
….

Linda z ničeho nic ucítila závan čerstvého vzduchu ve tváři a do mysli jí pronikaly vzrušené hlasy všude kolem ní. V tu chvíli, kdy si to uvědomila, se vše projasnilo. Stála na pokraji lesa a zdálo se, že na něco čeká. Obklopovala ji armáda bojechtivých Smrtijedů, kteří byli již nedočkaví a celí vzrušení z nadcházejícího střetnutí. Ona nic z toho necítila, zamyšleně hleděla před sebe na majestátní věže hradu. Plná obav myslela na lidi tam uvnitř. Mohla jen doufat, že mohutné zdi odolají tak mocnému náporu. Vždyť za hradbami jsou především vyděšení studenti, jež se za pár chvil budou nuceni zúčastnit bitvy, která navždy poznamená jejich mladé životy a mnohé si vezme. Myslela i na hrstku profesorů, kteří byli sice velice schopní kouzelníci, ale v žalostné menšině. Ta drtivá skutečnost ji sužovala, sevřela v prstech pevně svoji hůlku. Měla v úmyslu udělat všechno proto, aby její rukou netrpěl a nepadl nikdo nevinný. Osud ‚spolubojovníků‘ po boku jí byl lhostejný, oni si vybrali… stejně tak jako ona. Zlověstný hlas ji vytrhl z myšlenek a donutil odtrhnout zrak od domova, který kdy poznala. Spočinula pohledem na obludné hadí tváři před sebou. Odrážela se v ní jistota, že zvítězí, že jeho rukou dnešní noci zemře Vyvolený. Dychtil konečně odstranit z cesty jedinou hrozbu, jež mu bránila podrobit si kouzelnický svět. Chtěl jej vidět krvácet, toužil jej zesměšnit… podupat ten symbol svobody. Musel ostatním dokázat, že Harry Potter není nic víc než přeceňovaný, hloupý, malý kluk. Spatřila na té odporné tváři samolibý úsměv. Nenáviděla jej! Nenáviděla jej už víc jak šestnáct let a ta nenávist jí dodávala sílu. Brumbál v ni věří a ona nemá v plánu jej zklamat, protože si důvěry starého pána váží. Nebyla hrdinou ani Vyvolenou, ale byla tou, kterou potřebují. Stále mohla něco udělat... pořád byla na té správné straně.

Voldemort pozvedl ruku s hůlkou. Nastalo ticho, mrtvé ticho, o kterém víte, že je předzvěstí výbuchu. Znovu pohlédla před sebe. Dokonce i nebe bylo zlověstně temné, jakoby ze světa odešlo světlo. Cítila to napětí kolem sebe a věděla, že na druhé straně je to stejné. Tmu pročísl první záblesk této noci. Byl mocný a vražedný stejně jako jeho pán. Dával všem zúčastněným vědět, že bitva začala. Bude prolita nevinná krev.

Najednou všechno utichlo a rozplynulo se. Už neviděla před sebou Bradavický hrad ani odporný hadí obličej - obklopilo ji prázdno, všude kolem ní se rozprostřela nicota. Několikrát se otočila dokola hledajíc únikovou cestu, ale byla v pasti, všude jen narážela na neproniknutelné hradby, jež se kolem ní stahovaly jako smyčka. Ze stísněného prostoru se jí zmocňovala panika, nemohla dýchat. V zoufalém gestu rozpřáhla ruce, aby stěnám zabránila rozdrtit ji. Bolest v zápěstí a třesk rozbíjejícího se skla Lindu osvobodily, otevřela oči.

Další šílený sen?

Do místnosti pronikalo oknem pouze mdlé světlo, automaticky natáhla ruku, aby si rozsvítila lampičku, ale sáhla do prázdna.
„Co to...“ utrousila zmateně a znovu se pokusila najít zdroj světla, marně. Zašátrala prsty kolem sebe a našla hůlku. „Lumos.“
Zvedla se na lokti a rozhlédla po pokoji. Zjištění, že není ve své ložnici, dokonce ani ve své posteli, ji zmátlo ještě víc. Cítila se úplně mimo, nechápala, jak se sem dostala. Volnou rukou si stiskla spánek, třeštila jí hlava a mysl měla podivně zastřenou.
Co tady vůbec dělá? A kde je Severus?
S podivnou předtuchou, že je něco špatně, se zahleděla na prázdné místo vedle sebe. Rozhodnutá se po něm podívat, spustila nohy na zem. Ostrá bolest ji však donutila znovu klesnout na postel.
„Sakra!“ vyjekla a posvítila si pod nohy. Na zemi ležely střepy ze sklenice, kterou zřejmě nechtíc shodila ze stolku, a jeden měla zapíchnutý v chodidle. Opatrně jej vytáhla a pozorovala, jak se drobná ranka zatahuje. A v tu chvíli prozřela, vzpomínka na předešlé události k ní dorazila jako úder blesku.
Bože…
Posvítila si na své zápěstí, zdobila jej tenká růžová jizva. Proto za Severusem přišla - dokončila spojení a byla tak vyčerpaná, že ji musel odnést do své postele. Lindino srdce rozrušením zrychlilo svůj rytmus. Jeho znamení, volal ho… Voldemort ho volal, proto odešel! To před chvílí nebyl sen, bylo to skutečné, je tam… v Bradavicích. Ne ona, ale Severus stál s ostatními Smrtijedy po boku Pána zla. Prožívala jeho pocity, vnímala jeho myšlenky… to on se připravoval k útoku. A když to zjistil, vytlačil ji ze své mysli a vztyčil kolem sebe obranu… nechtěl ji tam.
Prsty pevněji obemkla svoji hůlku. „Tak už to začalo,“ hlesla a s úzkostí pohlédla k oknu, jako by jím mohla dohlédnout až tam kam ji to táhlo… do míst, kde bojovali její přátele, kde bojoval ON. Co všechno se událo za dobu, když spala? Jsou všichni v pořádku… je Severus v pořádku?
Byla si vědoma, že ji důrazně žádal – ne přikázal jí – aby se z domu nehnula ani na krok, ale jak tu mohla zůstat, když ji svíral strach o jejich životy?! Co má dělat?!

Vstala z postele – tentokrát se pečlivě vyhnula střepům - a přišla blíž. Zpoza záclony vykoukla na ulici. Mizerné světlo pouliční lampy osvítilo jen její část, ale to nevadilo. V téhle čtvrti byly stejně všechny domky jeden jako druhý - obyčejné a skromné. Žili v nich lidé, kteří si nemohli dovolit honosnější bydlení, ale byly pevné a poskytovaly přístřeší. Severus tu mohl žít v bezpečí anonymity, a pokud vůbec někdy vyšel ven, byl pro ostatní jen další místní podivín a samotář.
Opřela si hlavu o dřevěný rám a pozorovala cizí muže a ženy v bezpečí svých domovů. Jak moc to poznamená jejich životy, pokud zvítězí temnota? Budou ti staří manželé v okně naproti moct i nadále poklidně prožívat společné chvíle? Bude i zítra, pozítří, zkrátka další noci žena přes ulici s láskou konejšit své dítě? Nebo ten mladý muž, který právě dobýval srdce své přítelkyně… změní se pro něho něco?
Hypnotizována jednotlivými světelnými body nahlížela do soukromí tamějších obyvatel. Každé to okno nabízelo krátké dějství z obyčejného života, a i když jeho protagonisté byli jen pár metrů od ní, připadali jí strašně vzdálení. Záviděla jim... záviděla jim všední starosti a nevědomost. Přinutila se odtrhnout zrak od cizích oken a otočila se směrem do pokoje. Ticho v domě začínalo být nesnesitelné, samota a úzkost na ni dolehla plnou vahou. Najednou dostala strach, že ona nic takového nepozná, že jí není souzeno zestárnout po boku milovaného člověka. Celou svou bytostí zatoužila po jeho blízkosti. Chtěla, aby tu byl s ní, aby spolu trávili večer jako ti naproti, aby byl v bezpečí, co nejdál od toho všeho. Chtěla, aby mohl být se svojí dcerou. V očích jí povědomě zaštípalo a koutky úst se nebezpečně zachvěly. Ne, tohle nesmí. Pevně semkla víčka k sobě, aby se vzpamatovala.

‚Musíš se uklidnit, Lindo, nepropadej tomu,‘ opakovala si v duchu, ‚víc si pro něho udělat nemohla… on se vrátí… určitě se vrátí.‘

Snažila se tomu uvěřit, přimět svoje poblázněné srdce ke klidu. Za žádných okolností si nesměla připouštět možnost, že by jej mohla ztratit. Nic takového se nestane! Otevřela oči a odhodlaně se rozhlédla po pokoji. Uposlechne jeho příkazu, zůstane stranou. Ale pokud má jen čekat, musí pryč, musí z tohoto domu, kde odevšad na ni dýchá jeho přítomnost. Tady to nedokáže, protože touha přemístit se za ním byla příliš silná.
Rozhodným krokem se vrátila k posteli, vklouzla do bot a z nočního stolku vyndala čistý pergamen a brk. Původně chtěla zanechat jen pár slov, ale nakonec se rozepsala. I když si byla jistá, že jediný dopis nemůže ospravedlnit, co mu provedla, přesto se o to chtěla pokusit. Potřebovala, aby pochopil, proč to všechno udělala. Teď už nemusela nic tajit, až bude po všem, až se Severus vrátí, dozví se konečně celou pravdu. Bude mít možnost rozhodnout se, zda se k ní vrátí... k ní a své dceři. Dopis i s adresou, kde ji má hledat, položila na postel.

S myšlenkou na své děti opustila ložnici. Chtěla být už pryč, než si to rozmyslí. Když míjela krb v knihovně, něco jí zakřupalo pod nohou. Poodstoupila a hleděla na drobné střípky z injekční stříkačky – na důkaz její lsti. Znovu viděla výraz jeho očí, když jej bodla.
Bude třeba víc než pouhý dopis, aby jí odpustil.
Očima vyhledala dřevěnou schránku s lektvary a pomalým krokem k ní došla. Vzala ji do ruky a lehce přejela prsty po skleněných flakónech. V hlavě se jí rozezvučela slova Mary: ‚Musíš ho přesvědčit, bylo by nanejvýš dobré, aby je užil všechny.‘
Pocit nejistoty se vrátil v plné míře.
Bude jedna dávka stačit? Ovlivní to nějak schopnost regenerace, když nestihl vypít i ostatní?
Neznala na své otázky odpovědi a to ji mučilo. Prudce zacvakla víko schránky a položila ji na stolek. Znovu váhala. Nemusí se přece boje zúčastnit, bude opatrná, jen by zjistila co se děje... a děti jsou v pořádku, v bezpečí u přátel. Loupla očima ke krbu.
Je špatná matka, když se chce vydat chránit otce svých dětí? Riskovat tak své bezpečí?
Nebyla si jistá. Silou vůle se odvrátila a zamířila ke dveřím. Nestihla k nim ani dojít, když jí nečekaně tělem projela ostrá bolest. Chytila se za bok, který měla v tu chvíli jako v ohni, a pevně skousla zuby. V mysli spatřila Smrtijeda, jak se opírá o strom a rukou svírá to samé místo jako ona.
Severus... je raněný a ona to cítí.
Jenže bolest vůbec nepřestávala, ba naopak, Lindu to vylekalo. Měl by se přece vyléčit! Vyhrnula si košili a spatřila hlubokou popáleninu.
Jak je to možné?!
Něco bylo rozhodně špatně, protože ani jí se rána nehojila.
Co se to děje?
Dostala strach. Pokoušela se s ním spojit, ale nedokázala k němu proniknout. Rozhodnutí, že se vrátí k dětem, padlo během okamžiku. Magické pouto, jež mezi nimi vytvořila, rozhodlo za ni. Nedovolovalo, aby Severuse opustila, musela za ním. Jako náměsíčná se přiblížila ke krbu, nabrala do hrsti letax a se slovem 'Bradavice' do něj vstoupila.
….

Neustála to a z krbu přímo vypadla. Popálený bok zaprotestoval. Nedbala toho, byla ráda, že se mohla zase volně nadechnout. Uvědomila si, že neleží na holé zemi, ale na měkkém koberci. Chvíli tak zůstala, oči pevně sevřené strachem co spatří.
„Lindo?“ zazněl místností povědomý hlas. „Jsi v pořádku?“
Copak ztratila rozum? Nebo je snad mrtvá? Protože jinak si nedovedla vysvětlit, že na ni mluví Brumbál. Prudce otevřela oči. Prach se již pomalu usazoval a ona zjistila, že se octla v Bradavické ředitelně. Pomalu se zvedla na kolena a porozhlédla se. Všechno bylo stejné, bývalí ředitelé a ředitelky na ni udiveně hleděli, ale jinak tam nikdo jiný nebyl. Až na...

„Albusi,“ vydechla překvapeně.
„Ano, děvče, zaujal jsem místo mezi svými předchůdci,“ odpověděl na nevyslovenou otázku Brumbál a s ustaraným výrazem ve tváři dodal: „Ovšem, mohl bych se tě zeptat na totéž.“
„Musela jsem přijít,“ hlesla klečíc stále na kolenou a držíc se za bok.
Povzdechl si. „Za jiných okolností by mi naše setkání udělalo radost. Obzvlášť je-li to setkání po tak dlouhé době, ale - ač nerad - musím přiznat, že v tuto chvíli mě tvá přítomnost nijak netěší.“ Přes obloučky svých brýlí na ni vážně hleděl. „Použila jsi krb z domu na Tkalcovské ulici, je to tak?“ Přikývla. „V tom případě tě musím upozornit, že to byla poslední a jednosměrná cesta sem. Zpátky se už nedostaneš, Severus učinil opatření. Rovněž jsem si jist, že ti nakázal, abys jeho dům neopouštěla a zůstala v bezpečí,“ dodal s mírnou výčitkou.
„Ale právě kvůli Severusovi tady jsem, musím ho najít,“ nedala se odradit, „mám strach... něco se s ním děje, potřebuje mě, já...“ zarazila se, tělem jí projel známý pocit.
„Lindo, chápu, že máš strach, ale neměla bys takhle riskovat. Máš přece syna a Severus se o sebe dokáže postarat.“ Jako by nic neřekl.
„Právě, že nedokáže,“ vyhrkla a vzápětí sykla bolestí. Co se to... Odkryla zraněný bok a sledovala, jak se začíná hojit. „Nerozumím tomu,“ poznamenala po chvíli zmateně, „teď je to v pořádku, ale ještě před chvílí...“
„Co myslíš tím, že se o sebe nedokáže postarat... Je se Severusem něco v nepořádku?“ zeptal se a upřeně sledoval každý její pohyb. „Mohla bys být prosím trochu konkrétnější?“
Linda k němu zvedla pohled. „Já... totiž... asi už nic. Zdá se, že všechno je zase tak jak má být, zřejmě jsem panikařila zbytečně,“ odmlčela se a znovu si prohlédla zhojenou kůži.
Jak to, že tady se rána zhojila? A vůbec... jak je možné, že jeho zranění zasáhne i ji? Nechápala to. Co se stalo?
„Nechceš mi něco říct?“ ozvalo se z rámu a Linda znovu vyhledala ředitelovy oči.
Po krátkém zaváhání přikývla. Jestli jí byl někdo schopný říct co se s nimi děje, byl to on.
….

Když mu vše vypověděla, zavládlo mezi nimi ticho. Teprve po notné chvíli Brumbál promluvil.
„Slyšel jsem o takovém spojení, dokonce vím o ženě, která by tak mocné magie byla schopna,“ podotkl zamyšleně a hladil si přitom své dlouhé vousy.
Linda se mírně pousmála. „Ano, Mary se zmínila, že jste se párkrát potkali.“
Rovněž se pousmál. „Ale přiznám se, že jsem se s nikým, kdo to kouzlo podstoupil, nesetkal,“ dodal pak a se zvláštním výrazem ve tváři si ji měřil. „Víš, že to sebou nese i rizika?“
Přikývla. „Byla jsem na ně upozorněna.“
„A přesto jsi to podstoupila?!“ Znovu pokývala hlavou. „Děvče, děvče... chápu tvé důvody, chtěla jsi využít svoji schopnost pro záchranu druhého člověka, přesto...“
„Albusi, jak bych mohla nečinně přihlížet, když tu možnost mám?! Severus má právo konečně žít svůj život... život po mém boku a...“ umlkla, ale nakonec větu dokončila, „se svojí dcerou.“
V Brumbálově tváři se usadil šokovaný výraz. „Dcerou?“
„Ano, máme dceru. Překvapuje vás to?“
„Přiznám se, že ano,“ vypravil ze sebe tiše a Linda si všimla lesku v jeho očích.
„Narodila se před měsícem a její otec o ní nemá ani tušení,“ řekla provinile a mírně se od Brumbála odvrátila. „Tak jistě chápete moje důvody. On se k nám musí vrátit!“ dodala a několikrát na sucho polkla, aby si uvolnila stažené hrdlo.
Brumbál mlčel, jen ji tiše pozoroval.
„Mohli bychom se zase vrátit k tomu co je na našem spojení špatně?“ promluvila po chvíli a opět se k němu otočila tváří. Zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. „Má to něco společného s tím, že Severus nestihl vypít všechny lektvary?“
„K tvé první otázce,“ začal a stále se tvářil velice ustaraně. „Jsem si téměř jistý, že spojení nefungovalo tak jak má, protože vás od sebe dělily dva různé světy. Tím, že jsi dokončila ochranné kouzlo, jsi mezi vámi vytvořila velice silné pouto. Jste pro sebe jako odraz v zrcadle, nemůžete jeden bez druhého existovat. To proto ses nedokázala ubránit a podlehla volání. Vědomí, že je Severus v nebezpečí v tobě vyvolalo tak mocné pocity, že by násilné odloučení zničilo vás oba. Na druhou stranu, jakmile ses dostala do jeho blízkosti, rána v boku se zahojila.
Co se týče tvého druhého dotazu - zda s tím souvisí nevypité lektvary - nejsem si tak úplně jist, že to ovlivní právě jeho schopnost,“ dodal s neskrývanými obavami v hlase. „Dělám si spíš starost o tebe.“
„O mě... proč? Vždyť ten dar mám od narození, jak by mohlo tohle něco změnit? O mě se nemusíte bát, zažila jsem už horší věci,“ usmála se.
Když pochopila co se s nimi děje, ulevilo se jí. Jenže Brumbál se tvářil pořád příliš vážně a ustaraně. Chtěla ještě něco namítnout, ale zarazil ji.
„Lindo! Copak jsi mě neposlouchala? Podle toho cos mi řekla, tak jsi nabídla své tělo jako schránku, jsi zdrojem společné síly. Požádalas o propojení vašich životů a tím ses stala zároveň jeho dárcem.“
Nechápala, kam tím míří, vždyť pokud je Severusovi nablízku může ho ochránit. „Ano, Mary, mi něco takového říkala, ale co přesně to znamená?“
„Pokud se nemýlím – a já se obávám, že se tak neděje - jde o to, že teď cítíš jeho bolest, krvácíš, když je zraněný a pravděpodobně jen ty můžeš vaše rány zacelit. Od té chvíle, kdy jsi učinila tohle rozhodnutí, musíš udržet naživu dva životy a nejsi nesmrtelná, Lindo. Když bude Severus vážně zraněn, nebo vy oba...“ udělal pauzu, aby jí došel význam toho, co jí říká, a pátravě jí pohlédl do očí. Mírně se rozšířily poznáním, ale jinak nehnula ani brvou. „Takže už chápeš? Zatímco on díky tobě přežije, ty můžeš zemřít.“
Chvíli na sebe tiše hleděli, než Linda uhnula. „Mám na vybranou?“ promluvila chraplavě.
„Nemám právo ti bránit, ale prosím tě jako přítel... zachraň Severuse, dej mu nový život, ale zachraň i sebe.“
„Budu opatrná... slibuju.“ Věnovala mu ještě letmý pohled a pak se otočila k odchodu.

Když za Lindou zaklaply tiše dveře, oslovil portréty na zdi.
„Přátelé je načase dát vědět světu, že Bradavice jsou v obležení.“
„Cože... jsme napadeni?! Vyjekla zděšeně Dilysa a zvedla se ze svého zdobeného křesla.
Někteří z bývalých ředitelů ji napodobili.
„Je to pravda?“ ujišťoval se nevěřícně Everard, a ani si nevšiml, že si polil vínem boty.
„Bohužel ano,“ potvrdil mu s neochvějnou jistotou Brumbál.
„Co chceš, abychom udělali, Albusi,“ ozval se jako další Armando Dippet.
Ten jeho směrem lehce kývl hlavou jako projev díků a pak se pohledem vrátil k ostatním.
„Ač nejsem současným ředitelem,“ pokračoval a jeho autoritativní hlas si získal již pozornost všech, „žádám vás jako své kolegy, rozejděte se do všech svých portrétu v zemi a vyhlaste poplach!“
V tu chvíli se všechny obrazy rozezvučely vzrušenými hlasy. Bývalí ředitelé a ředitelky se hlasitě překřikovali a jeden po druhém kvapně odcházeli ze svých portrétů. Jako poslední zůstal Brumbál.
„Je to na tobě, chlapče drahý,“ promluvil do ticha a i on zmizel za rámem svého obrazu.
….

Jakmile sešla schody do chodby pod ředitelnou, bylo jí hned jasné, že se situace na hradě vážně zhoršila. Shlédla na nádvoří a viděla, jak dole běží jakýsi obr a mává kolem sebe hlasitě protestujícím kamenným chrličem, který zřejmě strhl ze střechy. V tu chvíli odněkud z temnoty vystřelily kletby a narazily do stěn hradu blízko místa, kde stála. Do Bradavic už očividně pronikli Smrtijedi a narazili na odpor. Málem se jí z toho zjištění zastavilo srdce.

Severus je někde mezi nimi… jen kousek od ní.

Přikrčila se u vedlejšího okna, v němž už chybělo několik tabulek, a snažila se očima proniknout skrz tmu, zda nezahlédne jejich úkryt. Tmu rozčísl další paprsek světla, jak někdo vyslal dobře mířenou kletbu do zápasícího klubka pod ní. Odezva na sebe nedala dlouho čekat, světelné paprsky se rozlétly na všechny strany. Myslela na to, zda jsou někde dole i její přátele, neměla však čas na dlouhé přemítání. Nedaleko jejího úkrytu se chodba zaplnila křikem, jekem a nezaměnitelnými zvuky souboje. Dokonce už mohla zahlédnout světlo z hůlek. Skryla se do nejbližšího úzkého výklenku a s  hůlkou v ruce čekala, až dorazí k ní. Téměř nedýchala, když se jejím směrem blížil zběsilý úprk něčích nohou. Opatrně vykoukla z úkrytu. Viděla chlapce, jež za sebe vrhal jednu kletbu za druhou, a vzápětí se v ohbí chodby objevil jeden ze Smrtijedů.
„Počkej, až tě dostanu, ty malej, slizkej hade!“ řval po chlapci vztekle.
Linda zamířila. Neměl ani šanci zjistit odkud kletba přišla, upustil hůlku a zjevně ve velkých bolestech se chytil za hábit na prsou. Sesul se na kolena a poté se zhroutil na zem.
Chlapec se překvapeně rozhlédl a střetl se s jejíma očima. „Díky,“ usmál se a v tom prostor kolem nich vybuchl. Cítila, jak ji tlaková vlna odhodila a letí vzduchem. Zavřela oči. Další výbuchy, křik a všechny pronikavé zvuky bitevní vřavy okamžitě ztichly a změnily se jen ve vzdálenou kulisu.
Dopad na kamennou zem byl pořádně tvrdý, ale na druhou stranu to mohlo být ještě horší. Pomalu se přetočila na bok a pokusila se nadzvednout, nepříjemně jí louplo v rameni.
„Sakra,“ sykla a znovu se zvrátila na záda.
„Hej! Jsi celá?“ ozvalo se v její blízkosti. Otočila hlavu a spatřila vyděšené oči chlapce, kterému pomohla. Byl celý od prachu a na čele měl tržnou ránu.
„Jsem v pořádku,“ odpověděla. „A ty?“
„Nic mi není,“ mávl rukou a pomohl Lindě na nohy. „Že to ale byla šlupka, co?“ utrousil a ukázal před sebe.
Na konci chodby, která teď byla plná prachu a padajícího zdiva, a v jejíchž oknech už nezbývala jediná tabule skla, uviděla zmateně pobíhat několik lidí.
„To teda byla,“ přitakala a opřela se o zbytky zdí.
„Patříš k Řádu?“ zeptal se a pátravě si Lindu změřil.
„Ano. Co ty?“
„Jsem Colin Creevey,“ představil se a přátelsky k ní natáhl ruku.
„Linda Grayová, těší mě,“ usmála se. „Nic mi do toho není, ale nejsi trochu mladý pro boj se Smrtijedy?“
Byla to trochu absurdní konverzace, ve všem tom prachu, který vířil ve vzduchu, mezi padajícími kameny a jiskřícími kouzly.
„Máš pravdu, jsem tu tajně, protože nejsem ještě plnoletý,“ povzdechl si. „To ale neznamená, že nemůžu pomoct, umím bojovat!“ dodal ohnivě.
„Věřím ti… ostatně svoji odvahu jsi prokázal před chvílí,“ ujistila spěšně chlapce.
Pýchou vypnul hubenou hruď a zářivě se usmál. Z pohledu matky by mu nejraději nařezala za takové bláznovství, ale jako spolubojovnice musela ocenit jeho odhodlání.
„Kam jsi měl namířeno?“ zeptala se po krátké odmlce.
„Nesu Lupinovi vzkaz. Kdyby mě ten kolohnát nezdržel, už bych to vyřídil,“ odfrkl si Colin opovržlivě.
Linda ožila. „Ty víš kde je Remus?“
„Jasně, že vím. Ty ho hledáš?“
Dychtivě přikývla. Ještě před chvíli nevěděla kam jít, ke komu se přidat a díky tomuto chlapci má možnost pomoct příteli.
„Tak pojď se mnou,“ rozhodl Colin, vzal ji za ruku a vyrazili vpřed.
….

Lucius měl za sebou velice nemilý rozhovor. Právě opustil Chroptící chýši, aby splnil rozkaz a vyhledal Severuse. Situace se ani pro jednoho z nich nevyvíjela vůbec dobře. To, s jakou naléhavostí a tónem v hlase si Pán zla Snapeovu přítomnost žádal, nevěstilo nic dobrého. Právem se obával, že veškeré plány a naděje na dobrý konec se začínaly hroutit. Zpočátku věřil, že je Voldemort povede, že bude s nimi bojovat a ten zatracený kluk dostane svoji šanci. Všichni mu věřili, dokonce i Snape - viděli v něm Vyvoleného - i on na něj v poslední chvíli vsadil.
Tak kde, k čertu, je! Tohle je přece jeho očekávaná chvíle - chvíle kdy se má utkat s Pánem zla v otevřeném souboji a porazit ho!
Lucius pevně semkl čelist. Jenže to by bylo příliš jednoduché – příliš čestné. Podcenil úmysly svého Pána, on nepotřeboval zabít jen chlapce, musel především zabít jméno... legendu. Zatímco zůstával v polorozpadlém domě, Smrtijedi měli nařízeno nezkřivit Potterovi ani vlas na hlavě, měli zabíjet jen jeho blízké přátele, oslabit ho, zlomit… donutit, aby se vzdal. Teprve když jej zabije jako zbabělce, zničí spolu s ním i slavné jméno.
Z chmurných myšlenek Luciuse vytrhl ryk z bitvy, jenž k němu dolehl. Zřejmě se jim podařilo prolomit hradby a dostat se do hradu. Polil ho studený pot, přidal do kroku.
Draco...
Srdce se mu sevřelo strachem o syna. Jak se blížil k ohnisku bitvy, postrádal čím dál víc svoji hůlku. Od chvíle kdy ji prvně sevřel v prstech, nebyl neozbrojený. Vztekle zaskřípal zuby. Takhle ho ponížit! Naštěstí jeho plášť i maska poskytovaly dostatečnou anonymitu, přesto se raději držel ve tmě, hledajíc první oběti dnešní noci. Bylo to jako svatokrádež sebrat mrtvému jeho hůlku, ale jak někdo řekl: ‚ve válce je dovoleno vše.‘ Po pár metrech měl štěstí. Nebylo to sice ono, hůlka mu příliš nevyhovovala, ale na to, aby se mohl bránit, stačila. Nyní se už cítil jistěji.
Snažil se vyhýbat kletbám a několik jich také vyslal, příliš si nedělal starosti, že by mohl zasáhnout někoho od nich, bylo mu to jedno. Dělal si starosti pouze o Draca. S úzkostí hledal v zhroucených postavách, jež byly všude kolem jeho tvář, a pokaždé si úlevou oddechl, když se mýlil. Raději doufal, že je uvězněný někde uvnitř hradu, vydaný napospas lidem z Řádu, než že bojuje venku a může být terčem kohokoliv. Nedůvěřoval Smrtijedům, bylo by jim jedno, kdyby ho zasáhli.
Luciuse minula kletba opravdu jen o vlásek a roztříštila silnou větev nad jeho hlavou. Ohlédl se za zdrojem rudého světla a spatřil vyděšeného studenta, který očividně počítal s tím, že za svůj neúspěch zaplatí životem. Odrážecí kouzlo vyslané z vypůjčené hůlky chlapce až příliš tvrdě odmrštilo a skončil o několik metrů dál tváří ve vlhké trávě. Neměl však čas přemýšlet nad jeho osudem, protože vzápětí byl nucen zneškodnit obří tarantuli, které bylo očividně jedno, na koho zaútočí. Znovu blahořečil mrtvému za pomoc.
Ocitl se už v těsné blízkosti hradních zdí. Vzduch byl plný prachu a záblesky zeleného a rudého světla mu dávaly znamení, že už si Smrtijedi téměř probili cestu dovnitř. Jistě byl mezi nimi i Severus. Jakmile mu myšlenka na Snapea probleskla hlavou, škrtlo jej protivníkovo kouzlo a ucítil bolest v ruce. Prudce se ohlédl a viděl kácet se k zemi tělo muže.
„Kde je tvá ostražitost, Luciusi,“ promluvil zpod masky Severus, poté co útočníka zasáhl. „Tahle chyba tě mohla stát život, tudíž jsme vyrovnáni,“ dodal chladně.
„Díky,“ odvětil a došel až k němu. Oba pak ustoupili do tmy, aby se částečně skryli před vířícími kletbami.
„Neviděl jsi Draca?“ Se zatajeným dechem hleděl do studené masky na Severusově tváři, doufal v kladnou odpověď – marně.
„Ne. Myslím, že je stále uvnitř hradu.“
„Alespoň, že tak,“ prohodil Lucius.
Snape se netrpělivě rozhlédl a znovu se otočil k Malfoyovi. „Co tady vůbec děláš, měl jsem za to, že máš být Pánovi k ruce… Nebo už nepotřebuje sluhu?“ Neopustil si zlomyslnou narážku na nynější postavení člena z jedné kdysi nejpřednějších rodin.
Lucius dělal, že urážku neslyšel. „Vlastně jsem přišel pro tebe, Pán zla si tě neodkladně žádá. Čeká v Chroptící chýši,“ promluvil nezvykle vážným hlasem.
Severuse ta žádost překvapila. Co po něm může chtít?
„Odvolává mě z bitvy?“ zeptal se s patrnou nedůvěrou.
„Ano, prý to zvládneme i bez tvého přičinění,“ tlumočil Lucius a po chvilce se zvláštní naléhavostí dodal: „Buď opatrný, Severusi, jsem si jistý, že něco chystá.“
„Dobrá… uvidíme,“ řekl jen a zmizel ve tmě.
…..

„Lindo, pozor!“ ozval se náhle Colin a strhl ji stranou.
Kousek od místa, kde ještě před okamžikem stála, dírou ve zdi prolézal obrovský pavouk. Téměř současně pozvedli hůlku a zasypali stvůru zaklínadly. Paprsky narazily do odporného, chlupatého těla, jež bylo napůl uvnitř, a obří tarantule zaškubala nohama, odlétla dozadu a zmizela ve tmě.
„Tak to bylo těsné,“ ulevil si Colin a vyklonil se z místa, odkud pavouk spadl.
„Já bych se neradovala,“ oznámila vyděšeně Linda a čapla chlapce za rukáv. „Koukni tamhle,“ ukázala za jeho záda. Po stěně budovy šplhali v hojném počtu další obří pavouci. Oba udělali několik kroků vzad.
„A safra, ty nedáme,“ poznamenal Colin. „Pojď, mizíme!“
Jako na povel se otočili a rozběhli chodbou pryč. Skupina ohavných pavouků se s hlasitým dupotem dala do pronásledování kořisti. Lindu by nikdy nenapadlo, že bude utíkat jako o život před něčím tak obludným a zatraceně rychlým. Náhodně za sebe metala kletby a doufala, že alespoň některého z nich zasáhne.
„Jak se jich zbavíme, Coline,“ volala na svého společníka.
„Nemám tušení, musíme se odtud dostat a najít ostatní, sami je nezmůžeme,“ křikl udýchaně a přes rameno vyslal další odrážecí kouzlo.
Linda neměla ani ponětí, kam tahle chodba vede, dávno se už přestala orientovat, v které části hradu jsou, ale spoléhala na Colina. Když proběhli ohbím chodby, bylo už příliš pozdě na cokoliv. Vběhli přímo do rány několika Smrtijedům. Linda jen tak tak vztyčila ochranný štít, ale druhý paprsek zasáhl Colina. Ten vykřikl a zhroutil se. Jistě by skončila stejně, kdyby v tu chvíli ohromná pěst neprorazila okno a nesmetla skupinku útočníků a nejméně dva z nich nerozdrtila o protější zeď. Zbylí Smrtijedi měli teď co dělat s rozzuřeným Obrem, a tak se Linda vrhla k chlapci, aby zjistila jak na tom je, zda je vůbec naživu.
„Coline, slyšíš mě?“ promluvila na něj a mírně s ním zatřásla. Otevřel oči a bolestí zasténal. Zběžně ho prohlédla. Přes hrudník se mu táhla dlouhá a otevřená rána, ale naštěstí nebyla hluboká. Vyléčí mu ji, až budou v bezpečí. „Musíme si pospíšit… pojď, pomůžu ti.“
Snažila se jej postavit na nohy a co nejrychleji dostat do bezpečí, i když neměla tušení, jak toho dosáhne. Z jedné strany se nebezpečně rychle blížili pavouci a na druhé straně museli projít kolem Smrtijedů.
Colin stejně tak jako Linda zhodnotil situaci a pak se s vážným výrazem na ni podíval. „Nech mě tady, sama máš větší šanci.“
„Zmlkni a pojď,“ umlčela ho přísně.
Kousek před nimi byl v polorozpadlé zdi další výklenek. Tam mohla Colina alespoň trochu chránit. Tajně doufala, že je osminozí nepřátelé zbaví té druhé strany. A opravdu, první pavouci se vrhli na nepřipravené Smrtijedy, kteří se okamžitě dali na útěk a tím jim uvolnili cestu, a jeden dokonce zabořil svá kusadla plná jedu do obrovy chlupaté paže. Kolosální obluda bolestí zařvala a rozmáchla se takovou silou, že z několika pavouků zbyla jen změť zkroucených nohou. Obr k obraně přidal i druhou pěst a zuřivě kolem sebe tloukl. Pod jeho údery se podlaha otřásala tak mocně, že se Linda bála, aby se nesesunuly zbytky zdi, ve které se skrývali. Pavouci začínali pomalu ustupovat.
„Teď máme šanci, Coline,“ otočila se k chlapci. „Drž se za mnou, musíme se jen dostat ke schodišti za rohem, pak už budeme mít vyhráno.“
„Rozkaz, velitelko,“ pokusil se i přes bolest v prsou zažertovat a pousmál se.
Obr právě rozmáčkl poslední akromantuli a s bolestivým řevem vytáhl zkrvavené paže z oken. Zdálo se, že největší nebezpečí pominulo. Ještě pevněji sevřela v prstech hůlku a vyběhla z úkrytu. Na rohu se přitiskla ke zdi a opatrně vykoukla, schodiště bylo volné. Hmátla za sebe v domnění, že najde Colinovu ruku, ale nestál tam. Hned nato jí srdce zastavil příšerný výkřik. Prudce se otočila a spatřila ještě jednoho pavouka nad výklenkem, jak táhne poškubávající se tělo Colina.
„NÉ!!“ zavřískla a z její hůlky se zablesklo. Vyslaná kletba zasáhla svůj cíl přesně. Odmrštila tarantuli od chlapce a o kus dál se zkroutila do nepřirozené polohy. Jako smyslů zbavená se sápala sutinami nahoru za Colinem.
„Nevzdávej to!... Prosím… vydrž!“ křičela zoufale a děsila se každé vteřiny, kterou ztratila.
Konečně byla u něho. Ovšem jediný pohled do zsinalého obličeje s modrými rty jí řekl, že je konec.
„Ne!... To ne!“ zakvílela a klesla vedle bezvládného těla na kolena. „To nesmíš,“ šeptala a vzala chlapcovu tvář do dlaní. „Slyšíš?!“ dívala se do hrůzou rozšířených očí, jako by v nich mohla najít jiskřičku života, ale byly mrtvé. Přizvedla si jej do náruče a tiše se rozeštkala.
….

Když opustila drobné Colinovo tělo, nevěděla kudy se má vydat, kam jít. Bezcílně postupovala chodbami, které si matně pamatovala z návštěv v ředitelně. Trosky zdí byly všude. Co chvíli kolem proběhla nějaká postava. Neodvažovala se útočit, v prachu nedokázala rozeznat, zda jde o Smrtijedy nebo studenty. Jen se ukrývala a postupovala dál. Trvalo to snad věčnost, než došla k hlavnímu schodišti.
Bezradně se rozhlédla kolem sebe. Na podlaze ležely střepy, trosky zdí a obrovské třísky dřeva. Mezi nimi leželi lidé. Neznala je, nevěděla, zda jsou mrtví nebo živí, leželi tu studenti v pyžamech a županech a mezi nimi Smrtijedi v černých pláštích. Mnozí znetvoření kletbami, strnulí nebo v bezvědomí, někteří tiše sténali, a krev na podlaze se mísila s prachem.
Nedokázala se pohnout, jen tiše stála a zírala na tu zkázu, na hrůzný výjev před sebou a v mysli se jí vynořovala otázka. PROČ?
Najednou se cítila tak slabá, že si musela sednout. Bolest a strach, jež se vznášely ve vzduchu, na ni dolehly plnou vahou. Věděla, že si nemůže dovolit, aby ji to pohltilo, že musí všechno zlé vtěsnat a uzavřít do malého koutku své mysli, kam nesměla nahlédnout. Měla by svoje pocity potlačit a sebrat zbylé síly… jít dál, ale tělo nechtělo poslouchat.
‚Nic se nestane, když chvilku zůstanu.‘ Opřela si hlavu o hrubou omítku, zavřela oči a nutila se pravidelně dýchat.
Nebyla si jistá, jak dlouho zůstala takhle sedět, když jí tělo zaplavil důvěrně známý pocit strachu. Prudce otevřela oči. Instinkt jí napovídal, že tam není sama. Pevně sevřela v prstech hůlku, únava a slabost byly rázem pryč. Pozorně se rozhlédla chodbou a zahlédla pohyb. Chloupky na krku se jí zježily a v ústech vyschlo. Vedle dívky s rozdrásaným hrudníkem se ze země sbíral vlkodlak a vytřásal si ze zkrvavených slepených vlasů střepy. Nebyl sice proměněný, ale dobře ho poznala, poznala by ho vždycky. Šedohřbet.
Pozvedla hůlku. I on ji vycítil a podíval se jejím směrem. Krvelačné oči se stáhly do štěrbin a páchnoucí ústa se roztáhla v úšklebku.
Aniž by na něho přestala mířit, vysoukala se na nohy. Obličej jí ztvrdnul, byla rozhodnutá pomstít se. Za Thomase - nevinného chlapce, který měl život před sebou, byl plný elánu, nadání a touhy něco dokázat, za Remuse - nejlepšího přítele, kterého mohla mít, za Billa… Myslela na všechny, které zabil nebo poznamenal. Byla rozhodnutá zabít.
Šedohřbet se jistým krokem přibližoval, i on byl připravený zabíjet.
Sebrala všechnu beznaděj, bolest a nenávist, která se v ní za ty roky strávené v podkrovním pokoji nahromadila. Měla příležitost to skončit a celou tu obrovskou sílu vložila do dvou slov.
„AVADA KEDAVRA!“ vyřkla poprvé v životě, ale o to odhodlaněji a důrazněji.
Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak se vlkodlak pokusil bránit, ale kletba lehce prorazila jeho štít a narazila mu do prsou. Posměšný škleb se změnil v překvapení a hrůzu. Jeho tělo proletělo vzduchem a narazilo do zdi. Než se sesunul na zem, měl oči již vyhaslé a prázdné. Smrt jeho tvář zbavila jakéhokoliv výrazu.
Linda sklonila hůlku, na čele jí vyrazil studený pot. ‚Takové je tedy… zabít,‘ pomyslela si s uspokojením. Věděla, že nikdy nebude litovat toho, že to udělala.
To je pro tebe, Thomasi.
Aniž by na Šedohřbeta ještě pohlédla, rozběhla se pryč.
….

Po celém schodišti před ní i dole v síni se to jen hemžilo bojujícími. Zaregistrovala několik studentů, kteří pobíhali mezi sutinami a odnášeli nebo vlekli do bezpečí zraněné kamarády. Postavy na obrazech na obránce hradu hlasitě křičely, radily jim a povzbuzovaly studenty i učitele, kteří se statečně bili s maskovanými i nemaskovanými Smrtijedy. Ti se zjevovali všude, kam se Linda podívala. Nebyla však schopná rozpoznat, zda je mezi nimi i Severus. Několikrát se pokoušela napojit na jeho mysl, ale pokaždé narazila na neprostupné hradby. Zachvěla se. Strach o jeho bezpečí ji poslední chvíle už neopouštěl.
Hledala mezi bojujícími známou tvář. Nedaleko hlavní brány zahlédla bojovat Kingsleyho, odolával útoku dvěma Smrtijedům. Chtěla mu pomoct, když o kus dál někdo vypálil po jednom z nich omračující kouzlo a postava v černém plášti se zhroutila. Pozorněji si dotyčného prohlédla.

Ale vždyť to je Harry!... Bože, je to vážně on!

Další rudý záblesk z jeho hůlky tentokrát minul cíl a málem trefil další známou tvář, ve které Linda rozpoznala Nevilla, jenž se zčistajasna odněkud objevil. Seběhla schody a vmísila se do vřavy bitvy.
Právě zasáhla jednoho ze Smrtijedů a útok dalšího odrazila, když se v její blízkosti ozval důvěrně známý hlas.
„Lindo.“
Rozhlédla se a spatřila Nymfadoru jak se krčí spolu s Ginny za hromadou sutin. V tu chvíli jeden ze zbloudilých paprsků udeřil do přesýpacích hodin, které zaznamenávaly počet kolejních bodů. Ozvala se ohlušující rána a hodiny explodovaly. Střepy a barevné kameny se rozsypaly do všech stran a několik nejbližších postav ošklivě poranily. Jeden střep zasáhl i Lindu. Přikrčila se a dlaní se držela za krvácející tvář. Tonksová jí vyběhla naproti, zatímco Ginny jim kryla záda.

Ztěžka dopadla na zem a překvapeně hleděla z jedné na druhou. Nakonec ulpěla pohledem na Ginny. „Neměla bys tu být,“ hlesla a vzpomněla si na veselého Colina, jež své rozhodnutí zaplatil životem.
Ta se jí upřeně zadívala do očí „A kam jinam mám jít,“ odpověděla s drobnou výčitkou. „Je tu celá moje rodina.“
Linda už na to nic neřekla a jen smutně pokývala hlavou.
„Ukaž mi to,“ promluvila Nymf a uchopila ji za ruku, aby si mohla prohlédnout poraněný obličej.
„Nic to není, za chvíli to zmizí.“ Měla pravdu, rána už přestala krvácet a pomalu se zatahovala.
„Zapomněla jsem,“ pousmála se Nymf, „je to už tak dlouho…“
„Myslela jsem, že budeš s Teddym u matky.“
„Nevydržela jsem sedět a nevědět –“ Vypadala najednou utrápeně. „Matka se o něj postará. Viděla jsi někde Remuse?“
„Tady v hradě ne, bude nejspíš bojovat venku… na školních pozemcích.“
„A Harryho?“ vložila se do hovoru netrpělivě Ginny.
„Toho jsem viděla, je v pořádku. Před tím než se rozlétly ty hodiny, stál tamhle,“ ukázal směrem pod schodiště, odkud ještě před chvílí metal kletby.
„Díky,“ špitla a byla tatam.
„Ginny!“ Snažila se dívku zadržet, ale v prachu se mihly už jen rusé vlasy.
„Nech ji. Taky má strach o své milované,“ zastala se dívky Nymf.
„Já vím, ale je tak mladá,“ povzdechla si Linda.
Paprsek, jenž roztříštil obraz nad nimi, obě probral.
„Pozor!“ křikla Tonksová a vrhla kletbu na maskovaného Smrtijeda, který se vynořil z prachu téměř vedle nich. „Musíme odtud… rychle!“
Nad hlavami jim prolétaly další kletby tak těsně, že Linda cítila, jak jí jedna rozvířila vlasy. Nedaleko nich se ozval další výbuch. Na konci chodby, která byla teď plná prachu, uviděly pobíhat spoustu lidí – zda přátel či nepřátel, to z té dálky nepoznaly.
„Tudy!“ zaječela Tonksová a zatáhla Lindu do postranní uličky.
Rychle seběhly po mramorových schodech. Vzduchem se nesly zděšené výkřiky. Bojující Smrtijedi i obránci Bradavic se dali na úprk před jedním z obrů, jež kolem sebe máchal kusem trámu jako kyjem a kosil všechno, co se mu postavilo do cesty.
„Jak se teď dostaneme ven?“ Křičela Linda do vší té vřavy, ale než stačila dostat odpověď, něco je odhodilo stranou a na místo kde ještě před okamžikem stály, dopadla gigantická noha a došlápla s takovou silou, že se zem pod nimi otřásla.
„Vypadněte odsud!“ zaburácel na ně jakýsi muž, jenž se k nim přiřítil v oblacích zvířeného prachu. To on je srazil k zemi a zachránil jim tak život. Linda ho neznala, ale až děsivě jí připomínal Brumbála.
„Neviděl jste Remuse?“ volala za ním Tonksová, když kolem nich s malou skupinkou studentů proběhl.
„Naposled byl venku, bojoval s Dolohovem,“ odpověděl muž. „Pak už jsem ho neviděl!“ A opět zmizel v kotoučích prachu.
„Nymf,“ promluvila na ni Linda. „Uklidni se, určitě bude v pořádku.“
Ta k ní obrátila bledý obličej. „Mám strach… musím ho najít.“
„Najdeme ho,“ řekla odhodlaně. „Ale nejdřív se musíme dostat z hradu.“
Nymf přikývla, že rozumí, chytla Lindu za ruku a vyběhly na školní pozemky.

Běžely, co jim nohy stačily - jako by chtěly předběhnout samotnou smrt. Jen taktak se vyhýbaly světelným paprskům, jež všude kolem nich proletovaly tmou a srážely na zem těžké větve, rozbíjely okna, lampy a zdi hradu. Z dálky bylo slyšet hučení jezera připomínající rozbouřené mořské vlny… dokonce i Zapovězený les hlasitě šuměl, jako by se chtěl zúčastnit bitvy, která zuřila všude kolem nich.

Najednou vzduch zledovatěl a Lindě ztuhl dech v prsou. Zastavila se a ohlédla za sebe k hlavní bráně. Ze tmy se vynořily černé stíny, které se jako velká vlna valily k hradu. Dokonce i bitevní vřava se náhle ztlumila a zmrtvěla. Blížila se snad stovka mozkomorů, připlouvali vzduchem, dychtivě nasávali pach zoufalství, které na ně působilo jako vyhlídka na hostinu. Nocí se šířila mrazivá nicota, zapomnění, vyhasnutí všech citů… to dokázali vyvolat pouze oni.
Někdo ji chytil za ramena a prudce s ní zatřásl. „Lindo, vzpamatuj se!“ křikla Nymf. „Nesmíš se zastavovat, málem tě zasáhli!“
Otočila k ní ztrhanou tvář. „Promiň, já… nemohla jsem… nemůžu… všechna ta bolest…“
„Já vím, ale musíš to překonat… Pojď!“ Táhla Lindu stranou a zděšeně se rozhlížela. Všude bylo plno Smrtijedů a nebýt jejího včasného zásahu, mohla být mrtvá.
Linda ji nepřítomně následovala, nedostávalo se jí vzduchu. Bolestně se ohlédla přes rameno. Spatřila krátce zasvítit Patrony… a pak… stříbrný jelen se rozběhl proti mozkomorům a ti se rozprchli. Stísněný pocit pominul a Linda dokázala zase vnímat hrozící nebezpečí… a právě včas.

Kolem nich prosvištěl jasný záblesk a hned nato se ozval známý hlas.
„U Merlina, Tonksová!“ zařval Kingsley. „Zmiz odtud!“ Pak si všiml Lindy a hůlka mu instinktivně vylétla vzhůru. „Co ta tady dělá?!“
Nymf se postavila před ni. „Není zrádkyně, je s námi!“
„Budiž. Teď už je to stejně jedno,“ utrousil, ale pak znovu zahřměl: „Chcete se nechat zabít?!“
Nymf na něho upřela prosebný pohled. „Kde je Remus? Prý bojoval s Dolohovem.“
„Kde je Dolohov nevím, ale Lupin je v pořádku. Myslím, že je někde támhle,“ ukázal rukou k místu, odkud noční tmu křižovaly vysílané kletby a kde bojovalo několik postav.
Nymf se úlevou málem podlomily kolena. „Díky bohu,“ vydechla a rozběhla se tím směrem.
Linda ještě pohlédla na Kingsleyho. „Buď opatrný,“ řekla a přítelkyni následovala.

Přidala se k prvním bojujícím, kteří odolávali útoku Voldemortových přívrženců. O kus dál zaregistrovala Remuse s Nymf, jak si vzájemně kryjí záda. Ona sama stála po boku dvěma mužům a s jejich pomocí se snažila o výrazné prořídnutí řad Smrtijedů. Nechápala odkud se stále berou, pokaždé, když jednoho z nich dostala k zemi, měla pocit, že místo něho přibydou dva další. Právě poslala kletbu do zad Smrtijeda, který ohrožoval jednoho ze spolubojovníků. Zhroutil se dřív, než stačil vyslat zaklínadlo. Ovšem vzápětí stihla jen tak tak odrazit několik červených paprsků, jež do kmenu za jejími zády vryly hluboké rýhy. Muž vedle ní takové štěstí neměl, zelený paprsek se mu zabořil do hrudi a odmrštil jeho tělo o kus dál. Vzápětí další kletba zasáhla druhého společníka. Slyšela jeho bolestný výkřik, ale neměla čas se po něm ani ohlédnout. Čelila nyní dvěma Smrtijedům sama. Dokázala se jenom bránit a s každým dalším kouzlem ustupovala. Udělala další krok vzad, když do jejího štítu narazilo zaklínadlo plnou silou. Klopýtla a to bylo vše, co Smrtijed potřeboval. Pozvedl proti ní hůlku a vykřikl zaklínadlo.
„Avada…!“ V tu chvíli se zhroutil k zemi a ona spatřila Remuse. O druhého útočníka se postaral Charlie Weasley a nějaká dívka.
Lupin jí podal ruku a vytáhl na nohy. „Tohle mi už nedělej!“ hlesl a prudce ji objal.
„Díky,“ šeptla mu do prsou.
Na vřelejší setkání neměli čas, stále kolem nich bylo příliš mnoho nepřátel. Znovu se zapojili do bitvy, ale tentokrát se spolu s Nymf držela zpátky a spíš ostatním kryla záda. Společně dostali dalšího zastánce Voldemorta, když Lindu zaskočila podivná úzkost a strach. Úplně ztuhla a bokem se opřela o kmen stromu.
„Co je ti?“ Dotkla se Tonksová její ruky.
„Nevím… něco se děje… něco hrozného,“ odpověděla přerývavě.
Vteřinu nato už věděla. Hrůzou rozšířila oči. Upřeně pozorovala obří hlavu hada a kmitající rozeklaný jazyk ochutnávající její strach. A pak uslyšela syčivý zvuk: „Zabij!“
„NE!“ Z úst se jí vydral příšerný výkřik a vzápětí se na jejím krku objevily hluboké rány. Šílená bolest srazila Lindu na kolena. Ruka jí vystřelila ke krvácejícímu krku. Zhroutila se na zem. Rudá krev unikala mezi prsty a stékala do trávy.
„Lindo!“ Tonksová se nad ní bezradně skláněla a svojí dlaní překryla tu její, aby zastavila krvácení. „Lindo, slyšíš mě? Co se s tebou děje… řekni, co můžu udělat?“ naříkala nešťastně.
Linda ale nebyla schopná promluvit, z úst jí vycházelo pouhé chrčení a škubající tělo měla jako v ohni. Hadí jed se pomalu dostával do oběhu a za chvíli ochromí její svaly.
Tonksová byla zoufalá, rozhlédla se zda jí nemůže někdo pomoct, ale všichni byli příliš zaměstnáni bojem.
Když Nagini přestala konečně útočit a zmizela se svým pánem, mohla soustředit veškerou mysl na Severuse. Musela mu zastavit krvácení, dokud měla jasnou hlavu a ještě sílu. Cítila, že moc času už jim nezbývá. Teprve nyní plně pochopila Maryina slova i to, co řekl Brumbál.
….

Severus rychle slábnul, ztrácel vědomí. Ale Brumbálovo poselství předal, jak slíbil – svůj úkol splnil. Naposled se podíval na Harryho, chlapec zděšeně hleděl do jeho tváře a stále se snažil svými prsty zabránit blížícímu se konci. Bylo to zvláštní, ale pohled do těch zelených očí, jež celé ty roky nedokázal snést, ho nyní naplnil podivným klidem a usmířením. Zavřel oči, byl unavený, chtěl už jen spát. Hlava mu klesla a on cítil, jak z něho uniká život.

‚Severusi!‘

Ten hlas… zněl z dálky, ale připadal mu tak známý. Odezněl však příliš brzy, aby si vzpomněl. Dál se nechal unášet prostorem… ocitl se někde, kde to nepoznával. Viděl před sebou zmatené obrazy, které se vynořovaly jeden po druhém. Nebyl si jistý kam je zařadit, co je skutečné a co je sen, co je vzpomínka a co je přítomnost. A pak… V dálce ji spatřil – Lily. Stála tam, a on si byl najednou jistý, že čeká na něho. Váhavě se k ní blížil.

‚Ne, nedělej to!... To nesmíš!‘

Slabý hlas v jeho hlavě umlčel jiný – měkký, melodický, vábivý… JEJÍ hlas.
„Vyprovodím tě,“ promluvila a vztáhla k němu ruku. Oči jí zářily smaragdovým leskem a něžný úsměv opět krášlil její rty.
Taková je tedy smrt? Nedoufal, že by mohla být tak krásná. Pohnul paží, aby se dotkl konečky prstů její dlaně.

‚Severusi!‘

Zarazil se, už věděl. Linda… Vidina Lily se rozplynula, místo ní viděl obraz Lindy. Její tvář, oči, rty, vlasy - zatoužil se jich naposledy dotknout.

‚To je ono, bojuj… mysli na mě!‘

Jenže čím víc na Lindu myslel, tím víc se vzdaloval z místa, na kterém chtěl zůstat. Nechápal to. Copak není mrtvý?! Obrazy se začínaly ztrácet a všechno kolem něj tmavlo. Najednou se mu nedostávalo vzduchu a všechny pocity, jež nechal za sebou, si našly cestu zpátky.

‚Tak je to správné… nadechni se a žij!‘

Jeho plíce volaly po vzduchu. Pokusil se o mělký nádech. V tom okamžiku jeho smysly zaplnila nesnesitelná bolest, téměř ho ochromila. Ale jakmile je začal opět používat, nešlo přestat.

‚Dokážeš to… budeš v pořádku a vrátíš se ke mně.‘

Každá její myšlenka ho vracela mezi živé a dodávala mu sílu. Dýchal už pravidelněji a údery srdce se dostávaly do normálního rytmu. Dokonce i bolest začínala ustupovat, jako by ji cizí síla vysávala z jeho těla. Mysl se mu projasnila a cítil v sobě nezadržitelnou touhu žít. Chtěl ji zase spatřit, být s ní a už ji nikdy neopustit… Ještě jí neřekl všechno, co chtěl a měl říct – neřekl jí, jak moc ji miluje.
Lindo...
Ale už se neozvala, její hlas utichl a on se propadl do hlubokého spánku.
….

Prozatím byl konec boje. Smrtijedi přestali útočit a stáhli se za svým pánem. Zrovna tak obránci hradu se vraceli do jeho zdí a cestou sbírali raněné a mrtvé.
Lupin hledal svoji ženu a po chvíli ji spatřil, jak sedí v trávě s bezvládným tělem v náruči. Rozběhl se a strašná předtucha mu sevřela vnitřnosti.
„Nymf, co se...“ nedořekl. To čeho se obával, mu jediný pohled potvrdil.
Zvedla k němu uplakané oči. „Snažila jsem se, vážně jsem se snažila, ale i když přestala krvácet… neprobírá se!“ Z hrdla se jí vydral další vzlyk. „Remusi,... já... já necítím její srdce!“ Teď už se rozvzlykala naplno a ještě pevněji sevřela tělo Lindy.
Lupin k ní poklekl a mlčky ji objal. Chvíli tak setrvali, přemoženi žalem. Promluvil, až když se trochu uklidnila.
„Pojď, měli bychom se také vrátit. Já Lindu vezmu a...“ hlas mu selhal, několikrát musel polknout, aby byl schopen pokračovat, „a položíme ji k ostatním.“
….

Severus ucítil v chřípí štiplavý pach hniloby a krve a pod sebou tvrdou vlhkou podlahu. Pomalu si začínal uvědomovat kde je a co se stalo. Při vzpomínce na rozevřenou hadí tlamu zalapal po dechu a rázem otevřel oči. Zíral do tmavého stropu, neschopen se pohnout.
To není možné, jed Nagini je smrtelný... Jak to, že žije?
Pomaličku, jako by se bál co ucítí, zvedl ruku a dotkl se svého krku. Kabátec i límec košile byl nasáklý krví. Prsty se mu chvěly, jak se snažil dostat na holou kůži. Překvapením rozšířil oči, když nenahmatal žádné zranění. V první chvíli to jeho mozek nedokázal vstřebat, ale v dalším okamžiku jej zaplavil zvláštní pocit, který by mohl směle přirovnat ke štěstí. Přežil. Bude žít. Něco s čím do posledního momentu nepočítal.
Přinutil svaly k pohybu a pokusil se posadit. Hlava se mu sice motala, ale ustál to. Pohlédl na své ruce, pokrývala je zaschlá krev a dlouhé prsty se mu chvěly vyčerpáním. Začal si rozepínat kabátec, pak košili a znovu si osahal krk, jako by se bál, že se mu to před tím jen zdálo. Ani tentokrát nenahmatal nic než hladkou kůži.
„Jak?!“ zachraptěl a málem nepoznal svůj hlas.
Hlavou mu vířilo plno otázek a začal u něho zase převládat chladný rozum.
Jak je možné, že přežil? Měla s tím co dělat Linda... je to její zásluha?
Snažil se rozpomenout, co mu říkala o tom lektvaru, který ho donutila vypít. Jenže moc toho nebylo. Snad jen, že je vzácný? Jeho vzpomínky byly zastřené díky tomu, co mu provedla. Připadalo mu hrozně dávno, kdy se na ni rozzlobil a předsevzal si, že k ní bude tvrdý, a přitom to bylo jen pár hodin, co ji opustil. Zarazil se, když mu to došlo. Znovu pohlédl na své ruce. Krev... dala mu svoji krev. Ta ho zachránila!

'Jsme spolu spojeni...'

Mluvila něco o spojení. Vzpomínal, že párkrát něco cítil, ale pokaždé svou mysl bezpečně uzavřel.
Najednou mu hruď sevřel strach, obrovský strach. Co když...?
Snažil se donutit svou mysl, aby pracovala rychleji. Pátral po známkách spojení, poutu mezi nimi, nebo alespoň po stopě její přítomnosti. Nenašel nic, jen temnotu a prázdno. Volal ji, ale odpovědí mu bylo ticho. Mrtvé ticho.
Musí ji najít, byl přesvědčený, že ho neposlechla a je někde s ostatními. Musí se vrátit do hradu a zjistit co se stalo. Zatnul zuby a postavil se na nohy. Zavrávoral tak, že se musel zachytit zdi, aby neupadl. Byl neuvěřitelně zesláblý, ale nitro mu svíral strach. K čemu by bylo, že žije, kdyby ztratil Lindu? Ta myšlenka ho donutila znovu se narovnat. Rozhlédl se kolem. V kaluži krve, ve které do teď ležel, zahlédl svou hůlku. Opatrně se sehnul, aby neztratil těžko nabitou rovnováhu a zvedl ji.
Projel jím proud magie a cítil se silnější. Sundal si kabátec, aby se mu snadněji prodíralo úzkou chodbou, a ledabyle ho odhodil na zem. Pak vrávoravě vyšel z místnosti.
Zpočátku se mu šlo těžko, prostor byl těsný a on slabý, ale jak se mu díky magii vracela síla, jeho krok byl jistější. Než došel pod vrbu mlátičku, už dokázal jít téměř vzpřímeně.

Nadechl se čerstvého vzduchu a pohlédl na noční oblohu. Za chvíli bude svítat, pomyslel si a vzápětí zasyčel bolestí. Levé předloktí měl jako v plamenech. Spěšně si vyhrnul rukáv a viděl svíjející se znamení, jako by se chtělo prokousat skrz kůži až do masa. Pak postupně sláblo, až znehybnělo docela a zbyl po něm jen tmavý stín.
U Merlina, je po všem! Dokázali to... ten kluk to dokázal! A on, Severus Snape, muž bez budoucnosti, žije a je svobodný. Opřel se o strom, který byl nejblíž a chvíli zhluboka dýchal. Bylo toho na něj moc. Měl pocit, že mu to rozerve hruď. Nakonec strach o milovanou ženu zatlačil všechny ostatní pocity do pozadí. Musel jít dál.
Nebyl však připraven na to, co uvidí. Čím blíže byl hradu, tím více hrůz vybojované bitvy na něj dolehlo. Nacházel mrtvá a zohavená těla studentů, které vídal v lavicích a některé ani nepoznával. Občas někde zaslechl sténání, volání o pomoc a pláč. Nebyl schopen hledat raněné, to přenechal těm, kteří pobíhali kolem. Neregistroval ani překvapené výrazy v jejich tvářích, když kolem nich procházel.

Přišlo mu to jako věčnost, než přešel bitevní pole a došel k rozvalené vstupní bráně. Jako ve snách hleděl na mramorovou podlahu rozbitou kletbami, pokrytou troskami, krví a barevnými kameny z přesýpacích hodin. Nepopsatelný strach ho drtil stále víc, musel přinutit nohy, aby se nezastavovaly, aby ho dovedly do velké síně. Když vstoupil do dveří, oslepily ho první paprsky vycházejícího slunce. Zvedl zkrvavenou ruku, aby si zastínil oči.
„Severusi!“ vykřikl někdo a on neměl silu pozvednout hůlku a případně se bránit.
Pak ale prohlédl ostré ranní světlo a viděl Remuse Lupina v potrhaném a ušpiněném hábitu s několika tržnými ranami ve špinavém obličeji, jak se k němu prodírá mezi lidmi. Zvolání jeho jména upoutalo pozornost několika dalších a nevěřícně na něho zírali.
„Severusi,“ oslovil jej podruhé Lupin a těsně u něj se zastavil. Několik vteřin na sebe mlčky hleděli. Nakonec ticho prolomil Remus. „Harry říkal, že... Jsi v pořádku?“
Severus se neodvažoval pohnout, jen se díval Lupinovi upřeně do očí. Když alespoň částečně zvládl příval emocí, promluvil i on. „Nevíš co je s Lindou? Kde je?“
V Remusově tváři se objevila bolest. Sklopil hlavu a ustoupil stranou, aby mu umožnil výhled za svá záda. Teprve nyní si všiml dlouhé řady těl.
Ne. To není pravda... Ona mezi nimi nemůže být!
I přesto, co sám sobě tvrdil, cítil, že je to lež. Odstrčil Remuse a s vypětím sil procházel kolem obětí této noci. Nedošel ani do půlky, když ji spatřil. Ležela tam... s ostatními. Byla ve tváři bledá, hruď celou od krve a... mrtvá. Jakmile na to slovo pomyslel, padnul na kolena a ztěžka dopadl na paty.
Jeho svět se zhroutil, stejně jako on sám. Cítil jak v něm jeho vnitřní plamen, to odhodlání žít a bojovat, uhasíná. Proč se snažit, k čemu vzdorovat? Nakonec stejně ztratíme to, co je nám nejdražší a zůstaneme sami a zlomení, ponechaní napospas temnotě.
„Ne,“ zaštkal hluše a třesoucí rukou uhladil pramen tmavých vlasů, který zakrýval zavřené oči. Nechal všechny pocity vydrat se na povrch a zavyl jako smrtelně raněné zvíře.
Někdo ho vzal za rameno. Setřásl tu ruku a přitáhl si její bezvládné tělo do náruče.
PROČ? Ptal se v duchu stále dokola. Copak může teď žít? Žít bez ní? Má znovu prožívat peklo na zemi? A k čemu by to bylo?
Všichni kolem stáli jako přikovaní a sledovali scénu před sebou. Nikdo netušil, kolik citu se v tom chladném muži skrývá. Teď už všichni věděli, jak to bylo a co pro ně udělal. Jakou sílu měl, že dokázal celá dlouhá léta odolávat Voldemortovi a nasazovat vlastní život, aby je chránil. A teď tu klečel zhroucený a zlomený nad ztrátou milované ženy.

Remus se sesul vedle něho a znovu mu položil ruku na rameno. Tentokrát ji nesetřásl - Severus se nepohnul vůbec. Nepřítomně zíral před sebe a stále k sobě Lindu tiskl.
„Severusi,“ promluvil na něj jemně Lupin.
Nezareagoval, nezajímalo jej, co mu chce říct, nechtěl nic slyšet.
„Severusi, měl bys ještě něco vědět,“ nenechal se odradit Remus a tajně doufal, že zpráva, kterou se mu chystá sdělit, jej vyvede z téhle letargie. „Máš dceru,“ dodal a na důraz svých slov mu lehce rameno stiskl.
Severus ztuhl, jako by právě zkameněl. Co to říká? Ne... to není možné, určitě se přeslechl.
„Slyšíš? Máš dceru, jmenuje se Sarah,“ zopakoval trpělivě Lupin a s očekáváním nějaké reakce se mu díval do tváře.
Tentokrát si byl jistý, že slyší dobře. S neskrývaným šokem k němu zvedl pohled.
„Mám,“ hlesl a musel naprázdno polknout, „mám dceru?!“
Lupin přikývl.
Jestli si myslel, že to utrpení uvnitř jeho prsou nemůže dosáhnout vyšší úrovně, tak se mýlil. Položil si hlavu na její hruď a nechal se strhávat svou bolestí. Bylo mu jedno, kolik lidí ho přitom vidí. Pohltil ho nesnesitelný žal, ale také hněv.
Jak mu to mohla udělat? Proč mu nic neřekla? A chtěla mu to vůbec říct? Cítil se zrazený.

'Jak jsi mě mohla po tom všem opustit?!'

Jako by Lindino tělo reagovalo na jeho výčitky, zaslechl slabý šelest. Z počátku tomu nevěnoval pozornost, když se ale nepatrné zachvění opakovalo, zaposlouchal se. Ozývalo se znovu a znovu... SRDCE. Její srdce. Žije, ona žije.
Chytil se té nepatrné naděje jako tonoucí stébla a prsty se snažil nahmatat pulz. Hledal dlouho, ale nakonec našel, co hledal. Ucítil slaboučké, téměř neznatelné pulzování, bylo to jako třepetání motýlích křídel.
„Žije!“ zachraptěl. „Ona žije.“
Remus nečekaným obratem v jeho chování zrozpačitěl. „Severusi, to není... já... snažili jsme se, ale...“
Severus ho nenechal domluvit, popadl jeho ruku a prsty položil na místo, kde nahmatal tep. Remus ani nedýchal, jak se soustředil na slabé ťukání do konečků prstů. Po chvíli se jeho obličej rozzářil.
„POPPY!... Poppy!“ zakřičel přes celou síň a vzápětí přispěchala udýchaná ošetřovatelka.
Autor Margot35, 07.09.2012
Přečteno 245x
Tipy 10
Poslední tipující: Darwin, Lenullinka, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, Tulačka, katkas
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Božeeeee!!!! Dáááááál!!!

07.09.2012 18:51:22 | Tulačka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí