Americký sen

Anotace: IX.díl Odhalení

Seděla jsem na balkoně, zabalená do deky, a v rukou třímala hrneček s kávou. Bylo nádherné sobotní ráno. Vzduch byl chladný a svěží. Nebe se pyšnilo dokonalou čistotou a nad sluncem ozářenými střechami poletovali modročerní ptáci.

Tam nahoře jsem měla příjemný klid, jen zdálky ke mně doléhaly běžné zvuky velkoměsta.

Jakmile jsem polkla poslední doušek již vychladlé kávy, vrátila jsem se dovnitř. Zalila jsem květiny, vyprala špinavé oblečení, utřela prach a vysála podlahu. Ze soboty jsem udělala úklidový den už před lety. Snad proto, abych mohla odstartovat nový týden v čistotě a zároveň si jí užít už o víkendu.

V poledne jsem se pustila do vaření. Pro rodiče jsem připravovala polévku z červené čočky, dále dušené hovězí na víně, které milovala má matka, a jako dezert hruškový kompot se skořicí. Jídla to nebyla náročná, neboť se vařila téměř sama, a později nebyl problém je ohřát, což se mi náramně hodilo.

Společné rodinné večeře jsme zavedli, když jsem se od rodičů odstěhovala. Chtěli jsme se scházet pravidelně a dlouhé víkendové večery, strávené nad dobrým jídlem, se nabízely jako vynikající příležitost. Ve vaření jsme se střídali, někdy jsem večeři připravovala já, jindy ji přichystala máma a někdy jsme dokonce vařili všichni společně.

Zatímco se maso na plotně líně převalovalo ve vínové omáčce, lakovala jsem si nehty na nohou, aby vypadaly pěkně ve střevících s otevřenou špičkou, které jsem si chtěla vzít večer.

Byla jsem plná pocitu očekávání a těšení se. Nikdy dřív jsem se podobné akce nezúčastnila. Byla jsem zvědavá na lidi, které tam potkám, na prostředí, občerstvení a celkovou atmosféru. Těšila jsem se také na Cheri a nemohla se dočkat kolekce, kterou uvede. Její móda se mi moc líbila.

Když jsem byla s lakováním nehtů hotová, lehla jsem si na podlahu a nohy položila na postel. Ležela jsem v klidu a nechávala lak zaschnout. Mezitím jsem přemýšlela, co si obléknu. V představách jsem kombinovala různé kousky svého oblečení a nakonec jsem se rozhodla pro granátově červené saténové šaty, které se hodily k medově zlatým střevícům. Měla jsem je v šatníku už nějakou dobu. Nepamatovala jsem si, kde jsem je koupila, ale vím jistě, že nebyly drahé, ačkoli tak vypadaly. Pro tuhle příležitost se zdály být jako dělané.

Zkontrolovala jsem, zda lak důkladně zaschnul a poté se vydala zkontrolovat také maso. Bylo potřeba ho dusit nejméně tři hodiny, měla jsem tedy spoustu času na koupel. Zatoužila jsem lehnout si do vany s horkou vodou a bublinkami, bohužel však moje malá koupelnička obsahovala pouze sprchový kout.

Po sprše jsem se zabalila do teplého županu a nazula si i papuče, které běžně nenosím. Mokré vlasy jsem si rozčesala a zamotala do froté ručníku.

Přesunula jsem se do kuchyně a začala připravovat dezert. Nakrájela jsem hrušky na malé kostičky, poté jsem je zalila suchým bílým vínem, přidala svitek skořice, hvězdičku badyánu, pár lžic třtinového cukru a hrst brusinek. Vše jsem dala vařit a mezitím jsem usedla ke stolu s novým vydáním časopisu Vogue.

Snažila se najít inspiraci na decentní večerní make-up. Chtěla jsem trochu podtrhnout svoje obličejové rysy, ale zároveň zůstat přirozená.

Zaujala mě fotografie Julie Roberts v kampani pro značku Lancôme. Byla tak půvabná. Širokým úsměvem svůdně odhalovala zářivě bílé zuby. Narůžovělé líce jí propůjčovaly mladistvý vzhled. Topazově hnědé oči, decentně zvýrazněné hnědými stíny, jiskřily štěstím.

Jak jen to dělá, že stárne do krásy? – pomyslela jsem si.

Vstala jsem od stolu a nahlédla do hrnce s hovězím masem. Linula se z něj omamně lákavá vůně. Vidličkou jsem napíchla kousíček masa, pofoukala jej a vložila si ho do úst. Blahem jsem přivřela oči. Bylo to vynikající.

Najednou zazvonil telefon.

Vypnula jsem sporák a přešla k posteli. Přiložila jsem si mobil k uchu a hovor přijala.

„Dobrý den paní Parkerová!“ pozdravila jsem svoji nadřízenou.

„Zdravím, Mio! Neruším vás?“

„Jistěže ne!“ odpověděla jsem rychle.

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli nepotřebujete na večer odvoz? Mohla byste se přidat k nám. Místa bude dost.“

„Kdo všechno s vámi jede?“ zeptala jsem se.

„Damian a Keira.“

Polkla jsem. „Oh, Jede i Damian a Keira,“ konstatovala jsem překvapeně.

„Jistě, je důležité, aby během návštěvy v New Yorku získali mnoho příznivých zážitků, aby se k nám rádi vraceli.“

„Ano, to máte pravdu!“ přitakala jsem. „Se mnou si tedy nedělejte starosti, dopravím se sama.“

„Opravdu?“

„Ano, uvidíme se tam,“ trvala jsem na svém

„Dobrá. Nashledanou!“ rozloučila se paní Parkerová a zavěsila. Posadila jsem se na postel a zadívala se do dálky skrze okno.

Uvědomila jsem si, že ačkoli se Damianovi snažím vyhýbat v práci, stejně nezabráním tomu, abychom se potkávali. Najednou jsem zatoužila zůstat doma. Nebyla jsem si jistá, že snesu pohled na něj a Keiru.

Manžel paní Parkerové je sice na cestách, ale jsem si jistá, že si pro tuhle příležitost našla nějaký doprovod. Já jedniná nebudu mít po svém boku nikoho. Ne, že by mi na tom záleželo kvůli ostatním, ale pomalu jsem začínala dávat za pravdu své matce.

Rozhlédla jsem se po svém ryze dívčím bytě, nebyla tu ani stopa po mužském zásahu. Najednou mi to přišlo líto. Chyběla mi přítomnost někoho blízkého. Prakticky jsem muže nepotřebovala. V dnešním moderním světě, v němž není třeba sekat dříví, aby se doma zatopilo, a ve kterém existují instalatéři a jiní užiteční řemeslníci, žena dokáže žít sama. Ale já sama zůstat nechtěla, potřebovala jsem muže po citové stránce. Snad jsem si to uvědomila, když jsem viděla šťastnou a zamilovanou Audrey, na kterou doma čekal Toby. Když jsem jí včera večer volala, jestli v pořádku dorazila, dozvěděla jsem se, že ji Toby vyzvedl na letišti a doma na ni čekala uvařená večeře.

Ten chlap snad vyskočil z některé z knih Danielle Steelové, napadlo mě.

Usmála jsem se a vrátila se do kuchyně. Nakrájela jsem mrkev a cibuli a orestovala je na trošce olivového oleje, přidala jsem kurkumu, oblíbenou směs kari koření, římský kmín a vavřínový list. Poté jsem do  hrnce přisypala čočku a vše zalila rajčatovým pyré a zeleninovým vývarem.

Zatímco se polévka vařila, šla jsem si vyfoukat vlasy. Dala jsem si na účesu záležet. Vlasy pro mě z nějakého důvodu byly odjakživa důležité. Měla jsem za to, že dělají člověka mnohem více než šaty, jak se obvykle říká.

Jakmile jsem byla s účesem spokojená, usmála jsem se na svoji pobledlou tvář do zrcadla a natáhla se pro taštičku s líčením. Odcupkala jsem s ní zpět do kuchyně a zkontrolovala polévku. Byla hotová. Vypnula jsem tedy sporák a posadila se ke stolu.

Zahleděla jsem se na Julii Roberts a snažila se napodobit její make-up. Dokončila jsem poslední tah řasenkou a zamrkala na sebe do zrcátka. Pokusila se o stejně oslnivý úsměv, jakým se Julie usmívala na fotografa. Postrádala jsem její půvab, získaný věkem, přesto jsem byla s výsledkem líčení spokojená.

Podívala jsem se na hodinky, bylo už půl čtvrté. Přehlídka začínala v pět. Byl tedy nejvyšší čas, abych se oblékla.

Přes hlavu jsem si opatrně přetáhla šaty a nechala je, aby se volně svezly po mém těle až ke kotníkům. Prohlížela jsem se v zrcadle ve skříni a uvažovala, zda nejsou šaty příliš dlouhé, aby nepůsobily plesově. Jejich jednoduchý a zároveň elegantní střih mě ale přesvědčil, že jsou k této příležitosti vhodné.

Posadila jsem se na postel, abych si obula střevíčky, které šaty povznášely na ještě vyšší úroveň. Jejich zlatá barva a třpytivé kamínky z nich vytvářely doplňky. Zbývalo už jen nasadit si zlaté řetízkové náušnice a mohla jsem vyrazit.

Potěšeně jsem se na sebe usmála. Opravdu mi to slušelo. Jen kdybych se tak sebevědomě cítila i před ostatními – pomyslela jsem si.

         

Zamávala jsem na přibližující se taxík a poposunula si šál, který mi sklouzával z ramen k loktům. Auto se skřípěním pneumatik okamžitě zastavilo.

„Kam to bude?“ Zubil se na mně řidič a doslova mě svlékal očima. Nervózně jsem se zahalila do šálu a stroze mu sdělila adresu.

Celou cestu na mě mrkal do zpětného zrcátka a oplzle se usmíval. V duchu jsem zalitovala, že jsem přece jen nepřijala nabídku paní Parkerové. Mohla jsem teď sedět v naleštěné limuzíně a popíjet třeba martini.

Město bylo naším směrem ucpané, snad jako by na Cheriinu přehlídku mířili úplně všichni.

Začínalo ve mně narůstat napětí. A když řidič zastavil u chodníku před vysokou branou, do níž proudily davy krásně oblečených lidí, nervozitou jsem se téměř třásla.

„Páni, to je sídlo!“ poznamenal řidič s pohledem upřeným na monumentální stavbu za branou. Beze slova jsem na sedadlo vedle sebe položila peníze a rychle vystoupila z auta.

Chvíli jsem jen tak postávala a skrze mříže si prohlížela kamennou cestičku, jež ústila k vysokým schodům, vedoucím do budovy, kam všichni ti lidé mířili, než jsem se odhodlala vmísit se mezi ně.

Opatrně jsem našlapovala, aby mi úzký podpatek neuvízl mezi dlažebními kameny, a soustředěně se dívala na své nohy. Když v tom mě někdo jemně uchopil za rameno.

„Zdravím, Mio!“ Usmál se na mě pan Lucas a důkladně si mě prohlédl. „Vypadáte úchvatně,“ poznamenal.

Oplatila jsem mu úsměv a pochválila jeho lesklý tmavě šedý oblek s černými pruhy, doplněný o pečlivě uvázanou kravatu levandulové barvy. Také vypadal úchvatně, ostatně jako vždy.

Nabídl mi rámě a já jej s vděčností přijala. Byla jsem ráda, že dovnitř nemusím vstoupit sama.

„Těšíte se?“ zeptal se mě šeptem u ucha, když jsme se ocitli v krásné hale s vysokým stropem. Oba jsme se rozhlédli kolem sebe. Stěny byly zdobeny zlatými římsami a mramorová podla krémové barvy odrážela zvuk klapání podpatků.

„Ano!“ přikývla jsem s úsměvem.

„Pane Lucasi,“ oslovila jsem ho po chviličce a on se na mě s úsměvem zamračil. „Co kdybyste mi začala říkat jménem, Mio?“ navrhl a podal mi sklenku šampaňského od mladíka, který kolem nás procházel s tácem.

Usmála jsem se. „Velice ráda, Michaeli!“ souhlasila jsem a cinkla o jeho skleničku. Oba jsme se napili.

„Tak, copak jste mi to chtěla?“ zeptal se.

Sklopila jsem oči a nervózně otáčela sklenkou v ruce. „No víte…“ Vzhlédla jsem a zadívala se Michelovi do očí. „Chtěla jsem se vás zeptat na něco ohledně paní Parkerové. Vy se s ní znáte dobře, viďte?“

Michael přikývl. „O co se jedná?“ zajímal se. Vzala jsem ho za loket a popošla s ním stranou ke stěně, abychom nebyli tolik na očích.

„Myslíte, že je možné, aby měla milence?“ zeptala jsem se velice tiše. Michael na mě nevěřícně pohlédl. „Cože?“

„Já nevím,“ zakroutila jsem hlavou, „možná je to hloupost. Ale odjela v průběhu týdne na tři dny z města, aniž by mi to sdělila, a když jsem jí volala, zněla nějak zvláštně,“ svěřila jsem se mu s něčím, co mě pár dní trápilo. Nevěděla jsem, komu jinému to říct.

„Jsme sice přátelé, ale s něčím takovým by se mi Evelyn nikdy nesvěřila!“ řekl Michael.

„Jistě, a i kdyby to byla pravda, není to naše starost, že?“ řekla jsem nejistě. Tahle situace mi byla velmi nepříjemná. Michael mi dal zapravdu, ale jeho zachmuřený výraz svědčil o opaku.

„Půjdeme si najít místa?“  Michael mi opět nabídl své rámě a já ho přijala. Propletli jsme se davem lidí do obrovského sálu, kterému dominovalo dlouhé molo, ze tří stran obklopené červenými křesílky se zlatými rukojetěmi. Mnohá z nich už byla obsazená. Zasedací pořádek byl předem určen. Moje místo bylo vedle postaršího pána v klasické obleku. Na nose měl brýle bez obroučků a skrze ně se nepřítomně díval před sebe. Když jsem se vedle něj posadila, pouze jsme si kývli na pozdrav.

Michael se usadil v první řadě přímo u mola mezi ostatními návrháři. Když se otočil, zamávali jsme na sebe.

Začala jsem se rozhlížet a očima jsem hledala paní Parkerovou. Jako bych ji přivolala, znenadání se objevila na kraji řady křesílek spolu s Damianem a Keirou. Damian se prodíral uličkou mezi křesílky jako první a sedl si vedle mě, hned za ním pokračovala Keira a nakonec paní Parkerová.

„Pěkný večer!“ Usmál se na mě a mírně pohodil hlavou, aby se mu vlasy dostaly pryč z čela. Vypadal díky tomu nebezpečně sexy.

Přerývavě jsem se nadechla a na pozdrav jsem pouze kývla, nedokázala jsem ze sebe totiž vypravit ani slovo. Damian si mých rozpaků zcela jistě všiml, ale i nadále se krásně usmíval a dělal jakoby nic.

Po chvíli s ním navázala hovor Keira. Naklonil hlavu směrem k ní, ale pohled nechal upřený před sebe. Poslouchal ji a sem tam se usmál. Umírala jsem zvědavostí, ale jelikož Keira šeptala, nemohla jsem nic slyšet.

Najednou jsem si uvědomila, že v ruce stále svírám sklenku šampaňského. Dopila jsem poslední doušek a kousla do jahody nasáklé šumivou chutí.

Zanedlouho sál potemnil, hosté se usadili na poslední volná místa a molo osvítila světla reflektorů. Zpoza rohu vyšla Cheri Herbová a sebevědomě kráčela na konec mola. Mile se usmívala a vypadala úžasně. Měla na sobě černé šaty po kolena, které s každým krokem něžně tančily kolem její postavy. Na nohou se jí leskly vysoké černé střevíce se zlatým podpatkem. Měla nový sestřih, rovné mikádo vystřídal takzvaný účes na kluka, který odhaloval masivní zlaté náušnice.

Poté, co krátce představila svoji práci a popřála nám příjemný zážitek, ji vystřídaly modelky. Ladně, s hlavou vztyčenou kráčely po molu a užívaly si pozornosti, která jim byla věnována.

Šaty to byly úchvatné. Cheri Herbová měla vážně talent. Hlavou mi prolétla absurdní myšlenka na to, jaký by s Michaelem tvořili okouzlující pár, ovšem bylo mi jasné, že jeho orientace se den ze dne nemůže změnit.

 

Po přehlídce se na molo za obrovského potlesku Cheri vrátila a vychutnávala si zasloužené uznání a obdiv. Několikrát se uklonila a poté za ní po schodech vystoupali dva muži, kteří kolekci oblečení zrealizovali. Opět se začalo tleskat a teprve po několika dalších minutách se lidé začali postupně zvedat z křesílek.

Využila jsem příležitosti a chystala se k odchodu. Podařilo se mi procpat se na konec řady, když v tom mě kdosi chytil za zápěstí a otočil mne směrem k sobě. Damian.

Pohlédla jsem mu do očí a snažila se v nich číst, ale nebylo to snadné. Lidé do nás vráželi, vzal mě tedy stranou a teprve pak mou ruku pustil.

Mlčky jsme se na sebe dívali. Ani jeden z nás najednou nevěděl, co by měl říct. Poté Damian sklouzl očima po mých šatem a pak mi opět pohlédl do tváře.

„Dnes vypadáte úchvatně,“ zopakoval to, co už mi řekl Michael, aniž by to tušil. Než jsem stačila cokoliv odpovědět, z ramen mi sklouzl cíp šálu. Damian ho jemně uchopil a přitáhl mi jej k šíji. Téměř nepatrně se mě při tom dotkl klouby svých prstů, ale ve mně to vzbudilo celo škálu pocitů.

Vzpamatovala jsem se ve chvíli, kdy jsem za jeho ramenem spatřila Keiru, jak se k nám blíží s paní Parkerovou. Právě si sdělovaly své dojmy a jakmile je Damian zaslechl, otočil se a podrbal se na zátylku.

„Mio,“ oslovila mne paní Parkerová rozjařeně, „jak se vám přehlídka líbila?“ Nemohla jsem si nevšimnout její proměny. Jako by omládla o několik let. Vypadala tak energicky a v očích jí jiskřilo. Jak je možné, aby se tolik změnila za pouhé tři dny? – kladla jsem si otázku, která však zůstala nezodpovězená.

„Kolekce se Cheri velmi povedla. Sama bych si několik kousků vybrala,“ odpověděla jsem. Stále jsem při tom na sobě cítila Damianův pohled. Koutkem oka jsem si mohla povšimnout, že se usmívá. Nervózně jsem si zastrčila pramínek vlasů za ucho.

„Souhlasím. Ta kolekce je skvělá,“ přitakala Keira.

„Paní Parkerová, to mi připomíná,“ upoutala jsem její pozornost, „Cheri by s vámi ráda navázala spolupráci. Kdybyste měla zájem, ráda by se s vámi sešla,“ informovala jsem ji.

„Ale jistě, v pondělí mi s ní domluvte schůzku na příští týden.“ Přikývla jsem. Poté se podívala na hodinky. „Pomalu bych se měla přesunout do jídelního sálu,“ podotkla.

Společně jsme se přesunuli do vstupní haly a rozloučili se.

Paní Parkerová zamířila nahoru po točitém schodišti, lemovaném zlatým zábradlím. Keira a Damian se dohodli, že si zajdou na večeři do nějaké restaurace a ptali se, zda se k nim nechci přidat. Vysvětlila jsem, že mě čeká rodinná večeře a popřála jim hezký zbytek večera. Počkala jsem až odejdou a zavolala si taxík.

Když jsem nastupovala do vozu, venku už se pomalu stmívalo. Naposledy jsem se ohlédla na tu ohromnou stavbu, která osvětlená vypadala snad ještě okázaleji, a se zvláštními pocity se nechala odvézt domů.

 

Nestačila jsem se ani převléct a na dveře zaklepali rodiče. Postupně se se mnou objali a pokračovali do bytu.

„Omlouvám se, nestihla jsem ještě ani prostřít!“ Tatínkovi to vůbec nevadilo, zastavil se u přehrávače hudby a pečlivě si prohlížel přebaly CD, zatímci maminka se přesunula za mnou do kuchyně.

„Vypadáš báječně!“ pochválila mě. „Jaká byla ta přehlídka?“ vyzvídala.

„Povedená,“ odpověděla jsem jednoduše a míchala polévku.

„A to je všechno?“ Máma se zatvářila zklamaně. „Nepotkala jsi tam někoho zajímavého? Třeba nějakého muže?“ Nadějně se usmála.

Povzdychla jsem si. „Ty mi s tím nedáš pokoj, že ne?“

Máma se zatvářila zarputile. „Ne, dokud nebudu mít jistotu, že je o tebe postaráno a že se třeba někdy dočkám i vnoučat.“

„Mami, je mi šestadvacet, na vnoučata je poněkud brzy!“

„Možná,“ připstila neochotně, „ovšem, pokud se s někým seznámíš v šestatřiceti, nebudeš mít čas na to, aby ses s ním nejprve poznala, protože pak ti bude čtyřicet a na děti už možná bude pozdě.“

Její slova mě zasáhla. Přestala jsem míchat polévku a ohlédla se za tátou. Právě vkládal nějaké CD do přehrávače a vůbec si nás nevšímal.

„Abys věděla, má samota mě netěší, ale nemám čas se seznamovat. Chodím do práce.“ Naštvaně jsem začala vytahovat talíře a měla chuť jimi třísknout.

„A co někdo z práce? Mužů tam potkáváš mnoho. Co třeba ten modrooký krasavec, kterého jsem tam posledně potkala?“

Srdce mi poskočilo. „Ty myslíš Damiana?“

„Ano, myslím, že se tak jmenoval,“ pokvovala hlavou.

„Víš co, mami, je zadaný. Už s tím konečně přestaň!“ řekla jsem rozčileně.

Začala hrát hudba. Táta pustil Susan Vega. Evidentně vůbec nevěděl, o koho se jedná, ale začal se do rytmu pohupovat. Byl legrační, ale v tu chvíli jsem neměla náladu se smát.

„Opravdu?“ zamyslela se máma. „To je zvláštní. Byla bych přísahala, že mi tvá šéfová svěřila, že přítelkyni nemá.“

„Ale ano má, viděla jsi ji také. Ta vysoká dívka s hustými okrovými vlasy. Jmenuje se Keira.“

„Keira?“ podivila se máma. „Kdepak, to je prý jeho vzdálená sestřenice.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„No ano, je to tak,“ přisvědčila s vážným výrazem.

Nedovedla jsem si vysvětlit, jak se toho stihla tolik dozvědět během jedné krátké návštěvy. Jak se s paní Parkerovou k takovému tématu vůbec dostaly? Za normálních okolností bych tomu ani nevěřila, ale protože se jednalo o Damiana, věřit jsem tomu chtěla.

Takže Damian nemá přítelkyni a Keira je jeho sestřenice? – opakovala jsem si v duchu. Najednou jsem si připadala hrozně hloupě.

Vždy, když jsem se ocitla v jeho blízkosti, tvářila jsem se přehnaně dramaticky a v myšlenkách mu vyčítala, že ve mně utváří plané naděje, i když je zadaný. Ale všechny ty pohledy a úsměvy, které mi věnoval, byly zřejmě opravdové.

„Ach bože!“ Mezi rty mi pronikl tichý sten. „Musí si myslet, že jsem chladná a arogantní.“

„Kdo, Keira?“ zeptala se máma se zvednutým obočím.

„Damian!“ hlesla jsem.

„Proč by si to měl myslet?“ ptala se zmateně. Nevnímala jsem ji.

„Všechno zkazím,“ postěžovala jsem si.

„Mio, uklidni se a řekni mi, co se děje,“ dožadovala se má matka vysvětlení. Pohlédla jsem jí do očí. „Jsem zamilovaná!“