Americký sen

Americký sen

Anotace: XI.díl Láska s chutí Chardonnay

„Mio?“ zaslechla jsem za sebou své jméno. Otočila jsem se za mužským hlasem a udiveně hleděla do Damianovi tváře.

„Zdravím!“ řekl mile a zvedl koutek úst do polovičního úsměvu. Už zase vypadal neuvěřitelně sexy. Zamrkala jsem a snažila se vzpamatovat.

„Damiane, co vy tady?“ podivila jsem se znovu. Damian v gestu rozevřel paže a s nimi i svoji bundu, neboť měl ruce v kapsách. Měla jsem co dělat, abych udržela oční kontak a nezačla hladově zírat na jeho hruď, rozpínající se v ocelově šedé plátěné košili.

„Vlastně jsem vás zahlédl v okně, tak jsem si řekl, že vás pozdravím a zeptám se, jak se máte,“ odpověděl na moji otázku. Usmála jsem se. To je od něj milé – napadlo mě.

„Mám se dobře. Posadíte se?“ Pokynula jsem k barové židličce vedle sebe, na níž před chvílí seděl Michael, a doufala, že pozvání přijme. Teď, když jsem věděla, že žádnou přítelkyni nemá, nehodlala jsem ho nechat jen tak odejít…

Damian se zatvářil lehce překvapeně. Snad jako by ode mne něco takového nečekal.

„Rád,“ odpověděl nakonec potěšeně a ještě než stačil dosednodnout na židli, přispěchala k nám servírka, aby se s pohledem upřeným na Damiana zeptala, co si dáme. Bylo zřejmé, že se jí líbí a zdálo se to pochopitelné, byl to opravdu hezký chlap. Ani jsem si neuvědomila, že na něj zasněně hledím, než na mě promluvil.

„Nedala byste si se mnou víno?“ ptal se mě.

„Proč ne?“ usmála jsem.

Damian objednal sklenku Chardonnay pro každého a když nám je snaživá servírka přinesla, pohlédli jsme si očí. „Takže…“ pronesla jsem s tázavým pohledem.

„…na štěstí,“ dokončil přípitek a zářivě se usmál. Poté jsme si přiťukli a spolehledem stále upřeným do očí, jsme se napili.

          Když jsme kavárnu opouštěli, venku už bylo šero. Damian mi galantně otevřel dveře a nechal mne projít jako první.

Byla mi zima. Třela jsem o sebe dlaněmi a zahřívala je svým dechem. Damian si toho všiml.

„Ukažte,“ řekl s úsměvem a něžně vzal mé ruce do svých. Málem se mi zastavilo srdce, když to udělal. Poté mi na ně navlékl své rukavice.

Téměř bez dechu jsem ho sledovala. Byl tak blízko. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si jeho tvář nepamatovala tak dokonale, jak jsem se domnívala. Ve svých ranních představách jsem zcela opomněla nepatrné vrásky kolem jeho očí, které se objevily vždy když se usmál a působily nesmírně roztomile. Všimla jsem si také rašících vousů na celé jeho čelisti, díky kterým vypadal mužně. Pozorně jsem si prohlížela i jeho tmavé husté obočí, které dokázal s nakrčením čela svůdně pozvednout. Líbila se mi i jeho ostře řezaná brada a při pohledu na jeho bledě růžové úzké rty, jimiž se dokázal usmívat snad tisíci způsoby, se mi doslova podlamovala kolena.

„Lepší?“ zeptal se a rozkošně se na mě usmál. Přikývla jsem a dál ho omámeně pozorovala.

Damian mě pustil a strčil si ruce do kapes bundy. Trochu poodstoupil a já okamžitě začala postrádat jeho teplo a blízkost.

„Půjdeme?“ Otočil se na mě s úsměvem. Studený vánek mi přejel po tváři a já se konečně vzpamatovala.

„Jistě!“ odpověděla jsem a dohnala ho. Kráčeli jsme vedle sebe parkem a rozhlíželi se kolem sebe.

„Pracujete pro Evelyn dlouho?“ zajímal se Damian.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dlouho ne. Bude to teprve rok,“ odpověděla jsem a prohlížela si ruce v jeho rukavicích.

„A vy? Znáte se s paní Parkerovou dlouho?“

„Pár let. Dlouho jsme se neviděli, ale byl jsem rád, když mě oslovila kvůli roli v novém filmu. Jen jsem si nemyslel, že budu hrát dohromady s Keirou…“

Pohlédla jsem na něj. „Proč?“

„Není zrovna jednoduché vystupovat v milostných scénách se sestřenicí,“ vysvětlil a pousmál se. Opětoval mi pohled a v očích mu zajiskřilo. Sklopila jsem oči zpět na cestu, neboť jsem se cítila nesvá, když se na mě takhle díval.

„Jistě, to chápu,“ řekla jsem rozechvěle. „Ale váš výkon vypadal věrohodně,“ dodala jsem při vzpomínce na Damiana a Keiru, jak se líbali při zkoušce. Nikdy bych nepoznala, že jsou příbuzní.

Damian se rozesmál. „Budu to brát jako kompliment!“ Jeho upřímný smích byl nakažlivý a způsobil, že jsem se začala smát také.

„Vždycky jste chtěl být hercem?“ zeptala jsem se, zatímco náš smích dozníval.

Damian rozhodně zakroutil hlavou. „Vlastně se za něj nepovažuji. Jako malý jsem účinkoval ve dvou seriálech a od té doby příležitostně vystupuji v divadlech, ale mnohem raději bych byl režisérem. Svět za kamerou je pro mě mnohem zajímavější,“ svěřil se mi.

Bavilo mě naslouchat mu. Měl nádherný hlas, něžný a hluboký zároveň. A líbilo se mi postupně odkrývat jeho slupku a poznávat, jaký skutečně je.

„Čím chcete být vy?“ Odtušil, že pro paní Parkerovou nemíním pracovat věčně. Líbilo se mi, že v otázce nepoužil podmínku. Jako by věřil, že jednou budu opravdu dělat to, co chci. Najednou jsem k němu pocítila důvěru a neviděla jsem důvod neříct mu pravdu.

„Já naopak vždycky chtěla být herečkou,“ přiznala jsem.

„Opravdu?“ Pozvedl obočí a já se usmála.

„Já vím, nevypadám na to, ale ptal jste se…“

„Ne, tak jsem to nemyslel. Nemyslím si, že na to nevypadáte. Proč máte vlastně takový dojem?“ Pokrčila jsem rameny.

„Nehodím se na to. Neumím se prosadit. Stojím spíše v zákulisí, než na jevišti, jestli chápete!“

„To se ale přece může změnit,“ řekl s dalším úsměvem.

„To jsem si taky myslela, ale poslední dobou zjišťuji, že já jsem prostě já. Změnit se není jednoduché a asi to ani není v mých silách,“ řekla jsem smutně.

„Neřekl jsem, že byste se měla změnit vy. Podle mě jste skvělá!“

Zastavila jsem se a překvapeně na něj pohlédla. Vážně mi právě složil kompliment? – nevěřila jsem svým uším. V duchu jsem záporně zatřásla hlavou. Ne, řekl to tak rychle, že si snad ani neuvědomil obsah svých slov, domnívala jsem se.

Jenomže Damian se také zastavil a otočil se ke mně čelem. Opět mezi námi nastala ta důvěrně známá situace. Obklopovala nás tma a opojné ticho. Chtěla jsem vědět, jak bude ta chvíle pokračovat, ale chyběla mi odvaha. Neměl sice přítelkyni, ale stále jsme spolu pracovali. Nic by mezi námi být nemělo, snažila jsem se zodpovědně uvažovat, ale Damian se ke mně začal naklánět a zbavovat mě tak možnosti myslet.

Bylo to přesně takové, jak jsem si to představovala ráno. A i když jsem věděla, že bychom neměli, nedokázala – nechtěla – jsem ho zadržet. Celá napjatá jsem čekala, co se bude dít. A pak najednou skulinkou mezi námi zafoukal vítr, nahrnul mi pramen vlasů do tváře a přerušil kouzlo okamžiku mezi námi. Damian se usmál a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

Zmateně jsem sledovala, jak se mi vzdaluje. Počkej a polib mě! – chtěla jsem za ním volat, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Damian mezitím ušel pár kroků a zastavil se, aby na mě počkal.

„Půjdeme?“ zeptal se stejně jako před kavárnou.

Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Pomalu jsem k němu došla a snažila se v jeho očích něco vyčíst, ale nedal mi k tomu příležitost, stočil svůj pohled na cestu a dal se opět do kroku. Ovšem i z profilu jsem si mohla povšimnout jeho úsměvu.

          Zanedlouho jsme vyšli z parku na ulici a mně bylo najednou podivně smutno z toho, že se musíme rozloučit. Cítila jsem se po jeho boku tak hezky. Většinu času, který jsme spolu strávili jsme sice mlčeli, ale ani jednomu z nás to zřejmě nevadilo.

„Takže…“ pronesla jsem do ticha mezi námi, „…tady se asi rozloučíme?“ zvedla jsem tón hlasu do otázky, jako bych si přála, aby řekl: „Ještě ne!“

 Damian se ale místo toho usmál a řekl: „Budu se těšit na zítra…“. Poté mi přivolal taxík a přidržel jeho dveře, abych mohla nastoupit. Nakonec za mnou dveře zavřel. Věnoval mi poslední úsměv a stačil ještě zamávat, než mi zmizel z dohledu.

Srdce mi prudce bušilo, když jsem si uvědomila, jak blízko jsme si ještě před chvílí byli. Najednou mi bylo úplně jedno, že spolu pracujeme a že se to nesluší. Naopak jsem se začala neuvěřitelně těšit, až ho už zítra uvidím. Začala jsem se mimoděk usmívat a vydrželo mi to až domů.

          Hledala jsem v kabelce klíče a uvědomila si, že mám na rukou stále jeho rukavice. Usmála jsem se, přejela si hřbetem ruky po tváři a vzpomněla si na tu kouzelnou chvíli, kdy se schylovalo k tomu, že se políbíme. Byla jsem jako ve snu. Když v tom mi v tašce zazvonil mobil. Podepřela jsem si kabelku kolenem, abych v ní mobil lépe našla. Podívala jsem se na displej. Máma. S povzdechem jsem si telefon přiložila k uchu a hovor přijala.

„Ahoj!“ pozdravila jsem ji a mezitím konečně odemkla dveře. Nechtěla jsem totiž, aby mě slyšeli všichni sousedé.

„Ahoj Mio, mám pro tebe novinku,“ sdělila mi máma radostně.

„Bezva, o co jde?“ zajímala jsem se, avšak bez špetky nadšení. Zula jsem si boty a přesunula se do kuchyně. Posadila jsem se ke stolu a telefon si k uchu přitiskla ramenem, abych si mohla sundat Damianovi rukavice. Pečlivě jsem složila jednu na druhou a položila je na stůl.

„Přijede Ephraim, pamatuješ si na něj?“ zeptala se. Zavřela jsem oči a vybavila si jedno léto na pláži v Miami. Máma a její kamarádka Darla se rozhodly, že už mají svých manželů po krk. Sbalily si věci, popadly své děti – tedy mě a Ephraima – a vyrazily na dovolenou. Bylo mi tehdy asi deset a Ephraim pro mě byl něco jako starší bratr, kterého jsem obdivovala. Chodila jsem za ním jako ocásek a dělala všechno, co mi řekl. Většinou si ze mě dělal legraci a smál se mi. Později jsem pochopila, že o mě nestojí a hrála jsem si sama…

„Pamatuji,“ odpověděla jsem rozmrzele.

„Skvělé! Zítra ráno ho vyzvedneš na letišti,“ oznámila mi.

„Co prosím?“ vydechla jsem nevěřícně. „Mami, asi jsi zapomněla, že chodím do práce!“

Jako by mě přeslechla, pokračovala: „Přiletí v sedm. Vyzvedni ho tedy ještě před prací a vezmi ho s sebou.“ nařídila mi.

„Děláš si legraci, Mami? Co to má znamenat?“ Zvýšila jsem hlas.

„Prostě to udělej a večer přijeďte k nám na večeři, Ano?“ zeptala se spíše řečnicky, protože bylo evidentní, že jinou odpověď slyšet nechce.

Povzdychla jsem si. „Fajn!“ souhlasila jsem neochotně a hovor ukončila. Bylo mi jasné, že má matka něco v plánu a vůbec se mi to nezamlouvalo.

Autor Veronikass, 28.09.2012
Přečteno 305x
Tipy 8
Poslední tipující: Nergal, Anne Leyyd, Rezkaaa, Klaný, kourek
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Mně se líbí, jak Mia reaguje na telefon popř. setkání s mamkou :P Krásně je vidět, že má svůj svět a svoje představy.

09.10.2012 12:33:46 | Nergal

Řekla bych, že jde o klasický vztah matky s dcerou. Jsou sice kamarádky, ale maminka má jiné představy o životě své dcery, proto to občas skřípe. Můj vztah s mámou je hodně podobný...

09.10.2012 12:37:02 | Veronikass

Intuitivně jsem si to myslel, aneb... tak to má asi většina :)

09.10.2012 12:39:24 | Nergal

Mmmm mmm super díl, škoda za ten vítr mezi nimi :D Eiphram ten je úplně jasný, to bude milovník alá záškodník, takže hádám že Mia to nebude mít jen tak :D Těším se moc na další pokračování PS. Čokoládové lanýže byly vynikající! ;)

28.09.2012 16:14:37 | Klaný

Moc děkuji, jsem ráda, že se ti povídka stále líbí. Snad to tak bude i nadále. Mám radost, že lanýže chutnaly. :-)

28.09.2012 21:53:19 | Veronikass

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí