Americký sen

Anotace: XXII.díl Slzy zklamání i radosti

„Ephraime!“ zavolala jsem na něj a následně se rozeběhla.

Neotáčel se. Byl ode mne asi dvacet metrů. Pravděpodobně mě v té změti lidí a hluků velkoměsta neslyšel.

„Ephrame!“ zakřičela jsem znovu. Ani tentokrát se však neohlédl a neochvějně pokračoval v cestě.

Běžela jsem za ním.

Srdce jsem měla až v krku, když už mě od něj dělily pouhé tři metry. Zhluboka jsem se nadechla a naposledy na něj zavolala. Konečně se otočil. Zaskočený tím, že mě vidí se zastavil a čekal.

Doběhla jsem až k němu a snažila se co nejrychleji popadnout dech, ale nebylo to úplně jednoduché.

„Mio,“ vydechl a dlaně mi přiložil k loktům, které jsem měla spuštěné podél těla, jako by mě tak chtěl uchránit před možným pádem. Koutky úst se mu nepatrně zvedly do úsměvu.

„Co tu děláš?“ ptal se zmateně.

Mezitím jsem se stačila vydýchat a chystala se mu odpovědět. Vzhlížela jsem do jeho tváře a rychle mrkala. Nešlo to zastavit, po chvíli jsem proto oči sklopila.

„Běžím za tebou…“ odpověděla jsem stále ještě trochu udýchaně a znovu pohlédla do jeho obličeje. Tentokrát už se má víčka zdála být klidná. Očima jsem ulpěla v jeho hlubokém pohledu a na okamžik zatajila dech. Všechno kolem nás jsem přestala vnímat, nic jiného pro mě v daný okamžik nebylo důležité.

Měla jsem pocit, jako bych tuhle chvíli už někdy zažila. Byla mi tak nějak důvěrně známá. A nebylo to jen tím, že mi připadala jako vystřižená z nějakého filmu a přímo vybízela k tomu, abychom si padli kolem krku a nebo se vášnivě políbili a vše skončilo happyendem. Bylo v tom mnohem víc.

Náš příběh tady nekončil a žádný scénář neexistoval, režie byla čistě v našich rukou…

Najednou mi hlasitě zakručelo v žaludku. Bylo to tak absurdní a vůbec se to sem nehodilo. Trochu jsem se zastyděla, ale Ephraimovi to ve tváři vyloudilo široký úsměv.

„Promiň,“ stáhla jsem k sobě obočí v omluvném výrazu a položila si dlaně na břicho, „nesnídala jsem,“ dodala jsem na vysvětlenou.

Ephraim mě teprve nyní pustil a chápavě se na mě usmál.

„Právě jsem si šel někam sednout, takže… přidáš se?“

Uvědomila jsem si, že nejen jeho chůze byla ležérní, ležérně se i choval a mluvil. Byl tak uvolněný a klidný. Zdálo se, že ho naprosto nic nemůže rozházet. Byla to jedna z mnoha jeho vlastností, které jsem na něm měla ráda. Cítila jsem se vedle něj tak… v pohodě.

To nepříjemné ráno jako by ani nikdy nebylo. Také počasí se vyjasnilo, vítr ustal a promrzlé tváře nám hladily něžné sluneční paprsky. Všechno najednou bylo krásnější, lepší…

S úsměvem jsem jeho nabídku přijala.

Společně jsme se vydali ulicí a já každou chvilku zalétla pohledem k jeho nohám, ruce, která se mu při chůzi hopala mezi našimi těly, a na maličký okamžik i k jeho tváři, na níž jsem spatřila slabounký a přesto patrný náznak úsměvu.

„Prosím,“ řekl Ephraim poté, co elegantně otevřel dveře Starbucksu a přidržel mi je, abych mohla vejít. Usmála jsem se na něj a radostně jsem vhopsala dovnitř.

„Co si dáš? Objednám to, zatím se můžeš posadit,“ řekl a stoupl si do fronty.

„Sendvič s vejcem a slaninou, prosím,“ sdělila jsem mu své přání.

Nebyla jsem taková, že bych se nechala za každé situace obsluhovat, ale zároveň jsem nebránila mužům, když ke mně chtěli být zdvořilí. Hádkám ohledně toho, kdo zaplatí a podobným manýrám jsem se vždy snažila vyhnout.

Ephraim přikývl. „Dobře, hned budu u tebe!“

Usmála jsem se a vydala se ke stolečku u prosklené výlohy. Posadila jsem se tak, abych na Ephraima viděla a bezostyšně si ho prohlížela. Měl na sobě tmavé džíny rovného střihu a teplý vlněný svetr s rolákem a vypadal prostě báječně.

Když ke mně přicházel s táckem, mile se na mě usmíval. Posadil se naproti mě a podal mi můj sendvič.

Vůbec nevypadal, že by se po včerejšku zlobil nebo se cítil dotčeně. Přesto mi pořád vrtalo hlavou, proč tak rychle odjel. Že by snad opravdu žárlil?

„Takže… proč jsi vlastně tady?“ zeptal se.

V duchu jsem se zaradovala, touhle otázkou mi skvěle nahrál.

„Včera jsi odjel tak rychle, že jsem se s tebou ani nestihla rozloučit. Měla jsem pocit, že jsem něco zvorala…“ Tázavě jsem na něj pohlédla.

Ephraim záporně zakroutil hlavou. „Nic jsi nezvorala,“ řekl, ale neusmál se. „Jen mě překvapilo, že… máš přítele.“ Jeho výraz trochu posmutněl a vzápětí se zatvářil, jako by se sám sobě vysmíval. „Jsem hlupák, mohlo mi dojít, že když jsi tak úžasná, nebudeš volná.“

Překvapeně jsem polkla. Takže máma měla pravdu, opravdu žárlil. Nebyla jsem na sebe za to hrdá, ale mě to potěšilo. Usmála jsem se a vyhledala jeho pohled. I když jím přede mnou chtěl uniknout, nepodařilo se mu to.

„Vlastně už po včerejšku žádného přítele nemám,“ sklopila jsem pohled, „jestli jsem ho vůbec měla…“ uvedla jsem na pravou míru a na chvíli opět pocítila zklamání. To, jak to mezi mnou a Damianem dopadlo, mi přišlo hrozně hloupé a zbytečné.

„To mě mrzí,“ pronesl Ephraim zdvořile, ale měla jsem pocit, že to nemyslí moc vážně.

„To nemusí,“ zakroutila jsem hlavou, „asi to tak mělo být,“ řekla jsem s pokrčením ramen a pohlédla na ulici skrze výlohu.

Na malý okamžik jsem si vzpomněla na minulou neděli, kdy jsme se spolu s Damianem procházeli parkem a já měla ruce schované v jeho rukavicích. Tehdy jsem se vedle něj cítila v bezpečí, u srdce mě hřálo a byla jsem šťastná. Najednou bylo těžké uvěřit, že to byl ten samý Damian, který na mě dnes ráno tak nenávistně pohlížel.

Přišlo mi to neuvěřitelně líto a cítila jsem, jak se mi oči plní slzami. Zavřela jsem proto víčka, abych je pod nimi udržela, ale mělo to opačný efekt. Slzy se mi pod ně nevešly a pár jich steklo po mé tváři. Rychle jsem je setřela špičkami prstů a pohlédla zpět na Ephraima. Zatvářil se rozpačitě. Díval se na mě lítostivě a zároveň vypadal trochu nabroušeně, když k sobě silou stiskl čelisti.

Plačtivě jsem se zasmála a snažila se zahnat všechny další slzy. „Promiň, tohle jsem nechtěla,“ omlouvala jsem se.

„Ne, to je v pořádku,“ ujistil mě.

Vůbec jsem neměla v plánu plakat, ale jakmile mi to dovolil, jako by sám spustil další příval slz. Bylo to najednou silnější než já. Naráz jako by na mě dolehla všechna tíha posledních dní a pláč nebyl k utišení. Bylo v něm obsaženo všechno, dokonce i radost.

Ephraim stáhl čelo úzkostí a chvíli se zdálo, že váhá, co by měl udělat. Nakonec ale rozhodně vstal, obešel stůl a podal mi ruku. Přijala jsem ji a nechala ho, aby mi pomohl vstát ze židle. Poté roztáhl paže a pomalinku mě přitáhl do svého objetí. Dlaň mi položil na temeno hlavy a tvář mi jemně přiložil ke své hrudi. Hladil mě po zádech a můj pláč pomalu ustával. Zabořila jsem nos do jeho svetru a pevněji se k němu přimkla.

Nikdo z nás se nestaral o to, že jsme v kavárně plné lidí.

Ephraim nechal na mně, jak dlouho se s ním rozhodnu v objetí zůstat. Jeho vůně mě šimrala v nose, teplo jeho těla zahřívalo mé tváře a tlukot jeho srdce mě uklidňoval, až pláč odezněl úplně...