Americký sen

Anotace: XXXII.díl Nečekané zvraty

Seděla jsem v potemnělé jevištní místnosti a koukala do monitoru počítače, když za mnou přišla paní Parkerová.

„Dobré ráno, Mio!“ pozdravila mě mile.

„I vám, paní Parkerová,“ odvětila jsem a otočila se k ní. Tvářila se sklesle. Nikdy dřív jsem ji takovou neviděla.

„Už jste jedla?“ zeptala se mě.

Udiveně jsem zamrkala. „Ne, ještě ne!“ odpověděla jsem.

„Tak pojďte, zvu vás na oběd,“ řekla a sundala z opěradla mé židle kabát. Když jsem se postavila, podala mi jej.

Byla jsem lehce vyvedená z míry. „Stalo se něco?“

„Potřebuji společnost,“ řekla na vysvětlenou a počkala, až se obléknu.

           Bernard nám otevřel a poté jsme společně vyšly do zachmuřeného počasí. Překřížila jsem si paže na prsou ve snaze chránit se tak před prudkým větrem, který se každou chvíli zvedal. Rozhodně to nebylo počasí vhodné na procházku, proto jsme zamířily do nejbližší restaurace a s úlevou za sebou zavřely dveře. Počkaly jsme, dokud si nás nevšiml vysoký mladý muž v černých kalhotách a červené košili, který nás usadil ke stolu ve středu restaurace a podal nám jídelní a vinný lístek.

„Mně bude stačit voda, děkuji!“ vyslovila jsem své přání dřív, než stačil číšník odejít.

Přikývl a otočil se k paní Parkerové, která se zatvářila nesouhlasně. „Nesmysl, dáte si se mnou víno,“ uzavřela bez možnosti diskuze a vzhlédla k onomu mladému muži. „Jaké suché bílé víno byste nám doporučil?“

Nenechal se rozhodit její úsečností a sebevědomě se napřímil. „Mohl bych vám nabídnout Sauvignon ročník 2009 z Napa Valley nebo White Riesling ze stejné oblasti.“

Paní Parkerová pokývala hlavou. „Skvělé, kalifornská vína mám ráda. Přineste nám tedy Sauvignon,“ rozhodla. Číšník přikývl a s pokorou odešel.

Nechtěla jsem pít alkohol už tak brzy, ale neodvážila jsem se paní Parkerové odporovat. Zvlášť v téhle její náladě mi to nepřipadalo rozumné. Najednou si hlasitě povzdechla a s beznadějí v očích zakroutila hlavou.

„Děje se něco?“ opět jsem se vyptávala.

Paní Parkerová mi pohlédla do tváře. „Vím, že bych to s vámi nejspíš neměla probírat, ale jsem zoufalá. Nemám přítelkyni, které bych důvěřovala natolik, abych jí to mohla sdělit.“

V tu chvíli přišel číšník s vínem. Přímo před námi ho odzátkoval a nalil každé z nás do skleniček. Počínal si při tom velice profesionálně, což na mě udělalo dojem. Paní Parkerová mu však nevěnovala téměř žádnou pozornost. Poté láhev uložil do nerezového kyblíku s ledem a zeptal se nás, co si dáme k jídlu.

Ani jedné z nás se nechtělo vybírat z jídelního lístku, proto jsme si objednali francouzskou cibulovou polévku z denní nabídky.

            Jakmile nás číšník nechal o samotě, vybídla jsem paní Parkerovou, aby pokračovala.

„Richard mě opouští,“ řekla a hlas se jí třásl. Vypadala velmi zdrceně.

Nevěděla jsem, jak zareagovat. Upila jsem vína, abych oddálila nevyhnutelné.

„Nevypadáte překvapeně,“ poznamenala.

Sklopila jsem oči s vědomím, že budu muset s pravdou ven. „Tak trochu jsem tušila, že to možná přijde,“ přiznala jsem a nervózně polkla. „Já… vím, že se s někým scházíte.“

„Ach tak, no tak teď už to ví i Richard,“ pronesla jízlivě a já se na okamžik vyděsila, že mě bude podezřívat z toho, že jsem mu o jejím milenci pověděla já. Značně se mi ulevilo, když mi svěřila, že na to přišel v sobotu. Vzhledem k tomu, že jsem tou dobou byla v San Franciscu, bylo jí jasné, že jsem s tím neměla nic společného.

„Ošklivě jsme se pohádali a od té chvíle se doma neukázal…“ Vypila sklenici vína na jeden zátah a oči se jí zaleskli slzami. „Nechci ho ztratit,“ hlesla.

V tom nám číšník přinesl horké porcelánové misky s náramně vonící polévkou a popřál nám dobrou chuť.

Měla jsem chuť se do jídla ihned pustit a zahřát se, ale za daných okolností jsem si to nedovolila. Pohlédla jsem na svoji ztrápenou šéfovou a byla jsem na rozpacích. Absolutně jsem netušila, co dělat. Nebyly jsme přítelkyně, a tak jsem si nebyla jistá, jestli by bylo vhodné začít ji konejšit. Navíc jsem se nechtěla přiklánět na její stranu, dovedla jsem chování jejího manžela pochopit a souhlasila s ním. Ovšem vzpomněla jsem si na to, co mi řekl Michael, že pan Parker svoji ženu poslední dobou zanedbával a vídali se tak málo, když odjížděl na služební cesty. Neměla jsem žádné právo ji za její chování odsuzovat. Sama jsem nedokázala s jistotou říct, jak bych se v její situaci zachovala já.

„Co mám dělat?“ ptala se mě zoufale.

Najednou mi jí přišlo líto. Poznala jsem, že svého manžela miluje.

„Měli byste si promluvit. Řekněte mu, co vás trápí a proč se to stalo. Buďte k němu upřímná a dejte mu najevo, že svých činů litujete. Zbytek už bude na něm…“

„Mám strach, Mio. Jestli mě opustí, umřu!“ začala situaci vyhrocovat.

„To neříkejte. Váš muž vás jistě miluje. Dejte mu čas to vstřebat.“

Paní Parkerová si nalila víno až po okraj skleničky. S nevolí jsem jejímu počínání přihlížela, ale nemohla jsem nic dělat. Nebyla jsem v pozici, která by mi dovolovala zakázat jí pít.

Vzala jsem si lžíci a zajela s ní do krutonu z pečiva, pokrytého sýrem, který plaval na hladině polévky. Chuť byla báječná.

„Měla byste něco pojíst. Ta polévka je vážně dobrá a budete se po ní cítit líp.“

Paní Parkerová nesouhlasně zamručela a znovu se napila vína, ale nakonec se s povzdechem přeci jen chopila příboru.

            Když mě později odpoledne po práci vyzvednul Ephraim, byla jsem štěstím bez sebe, že ho vidím. Hned pod schody jsem mu padla do náruče a pevně ho objala. „Díky, že už jsi tady!“

Usmál se a otevřel mi dveře auta. „Taky jsi mi chyběla,“ řekl a políbil mě.

„Jaký jsi měl den?“ zajímala jsem se, když už jsme oba seděli v autě. Chtěla jsem přijít na jiné myšlenky. Dnešní den v práci byla jedna velká katastrofa. Když jsme se s paní Parkerovou vrátily do studia, byla už značně přiopilá a Bernard ji musel odvézt domů. Mezitím jsem obvolala všechny, s nimiž měla dnes schůzku a zrušila ji. Zbytek dne jsem se zaobírala e-maily a dalšími nudnými administrativními záležitostmi a nemohla se dočkat páté hodiny, abych odtamtud vypadla.

„Docela úspěšný. Domluvil jsem si tři pohovory v různých firmách v New Yourku a jel jsem se podívat do autoprodejny. Rád bych jezdil svým autem…“

„To je skvělé,“ zaradovala jsem se a Ephraim se na mě usmál. „Vybral jsi nějaké pěkné auto?“

„Pár kandidátů bych měl, ale byl bych rád, kdybys tam jela příště se mnou a pomohla mi vybrat,“ nechal se slyšet.

„Já?“ podivila jsem se. „Ale vždyť já vůbec neřídím. Mám sice řidičák, ale…“

„No právě, chtěl bych, abys začala,“ skočil mi do řeči. „Nové auto by tě k tomu mohlo motivovat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale já mám strach, nikdy jsem neřídila ráda.“

„Strachu se musíš zbavit, auto je potřeba,“ trval na svém.

„Ephraime, neseděla jsem za volantem už dlouhá léta,“ namítala jsem.

„Někdy začít musíš!“

„Ale já nechci. Nepotřebuji to, jen se rozhlédni, taxíků je všude spousta.“

„Možná v New Yorku, ale v jiných městech…“

„Nemám v plánu se stěhovat,“ informovala jsem ho.

„Ale no tak, Mio. Bude to zábava.“ Stiskl mi ruku a věnoval mi další ze svých neodolatelných úsměvů, kterým by mě byl schopný přemluvit – troufla bych si říct – naprosto k čemukoliv.

Povzdychla jsem si. „Tohle není fér a ty to víš!“ zaúpěla jsem.

Ephraim okamžitě nasadil nevinný výraz a vzápětí se znovu usmál „Takže souhlasíš?“ zeptal se, i když odpověď už znal.

„Hm, ale nerada!“

„Jsem si jistý, že svůj názor změníš…“

„To si nemyslím, už jako malá jsem si přála mít vlastního řidiče, namísto řidičského průkazu.“

Ephraim se zasmál. „A já ti ho budu moc rád dělat, ale řízení je zábava, byla by škoda se mu bránit.“

„Dobře, dobře. Přemluvil jsi mě.“

Ephraim se zatvářil potěšeně. „Měla bys čas v sobotu? Prodejce si mě na ten den poznačil a měl by čas se nám věnovat.“

Přikývla jsem. „Lepší program jsem si nemohla přát,“ poznamenala jsem trpce, přesto s úsměvem.

„Díky, vážím si toho,“ řekl mile. Zvedl moji ruku a políbil ji na kloubech prstů. Skousla jsem si ret a měla pocit, že roztávám. Barvitě jsem si představila, jak mi kolem hlavy vyskákaly bubliny ve tvaru srdíček jako v kresleném komiksu a ve tváři se mi usadil přihlouplý zamilovaný výraz…

           

„Takže, můžu ti nabídnout černý nebo pomerančový…“ Zvedla jsem krabičky s čaji nad hlavu a čekala, který si vybere.

Ephraim zvedl hlavu od mého přehrávače hudby, ukázal na krabičku s pomerančovým čajem a řekl: „Ten černý.“

Zasmála jsem se a připravila nám oběma černý čaj. Hrnečky jsem postavila na stůl a začala chystat večeři. Do velké mísy jsem rozklepla čtyři vejce, přilila smetanu a směs ochutila solí a pepřem. Poté jsem nakrájena jarní cibulku, dvě masitá rajčata a pálivou jalapeño papričku.

Na pánev jsem nalila trochu olivového oleje a zeleninu jsem na něm lehce osmahla, nakonec jsem ji zalila vaječnou směsí. Jakmile se frittata ze spodu zatáhla, posypala jsem ji nastrouhanou mozzarellou a dala zapéct do trouby. Než jsem stačila nakrájet rozmarýnovou focacciu, bytem už se linula vábivá vůně.

Ephraim mezitím spustil hudbu a přišel za mnou do kuchyně. „Páni, to je vůně. Už se nemůžu dočkat,“ řekl a políbil mě na spánek.

Usmála jsem se. „Za pět minut to bude na stole.“

            Rozdělila jsem frittatu na poloviny a přenesla je na talíře. Ephraim se dal okamžitě do jídla. S radostí jsem se dívala jak mu chutná a nemohla si nevšimnout jak se tenhle byt v jeho přítomnosti měnil.

„Jak to jen děláš?“

„Co máš na mysli?“ nerozuměla jsem.

„Během mrknutí oka vykouzlíš skvostnou večeři a navíc u toho vypadáš naprosto báječně.“

Začervenala jsem se a děkovně se na něj usmála.

„Jsi prostě poklad, víš to?“ Natáhl se ke mně, aby mě políbil.

            Po večeři jsme se zabalili do deky a posadili se na balkon. Byla zima, ale když jsem se přitiskla k Ephraimovu horkému tělu, bylo to jako bych se opírala o kamna. Seděli jsme tiše a vzhlíželi k temně modré obloze. Doufala jsem, že by mi Ephraim mohl ukázat jedno z dalších souhvězdí, ale tentokrát žádné nebylo vidět.

„Mio?“ oslovil mě po chvilce, snad jako by se chtěl ujistit, jestli jsem neusnula.

„Ano?“ ozvala jsem se a pohladila ho po tváři.

Pár vteřin bylo ticho, ale po krátkém otálení nakonec pokračoval. „Dnes mi volala Amanda ohledně toho bytu, který jsme spolu navštívili…“

Vzpomněla jsem si na ten dechberoucí výhled na osvětlenou Empire State Building a poté na náš první polibek a na rtech se mi vykreslil úsměv. Toho večera to všechno začalo…

„…říkala, že je poslední možnost nemovitost koupit, neboť se našli noví zájemci.“

Najednou mě zamrzelo, že ten byt koupí někdo jiný. Byl tak krásný. Sama bych si v něm dokázala představit bydlet…

„A tak jsem ho koupil,“ řekl jakoby mimochodem.

„Cože?“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ale vždyť jsi říkal, že bys v něm nechtěl bydlet…“

„…sám,“ doplnil za mě. „To je pravda, takže jsem doufal, že bys mohla být mou spolubydlící ty.“ Usmál se a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

Na chvíli jsem ztratila řeč. „To myslíš vážně?“

Přikývl. „Tak co, půjdeš do toho se mnou?“

„Panebože!“ vyšilovala jsem a nemohla uvěřit tomu, že by se mé představy o tanci na dřevěné podlaze a snídani u dlouhého stolu mohly vyplnit. Že bych mohla bydlet v tak krásném bytě a co víc, sdílet ho s Ephraimem.

„Ach můj bože,“ opakovala jsem nevěřícně a Ephraim se začal smát. „Beru to jako ano!“ prohlásil a pak jsme se políbili.