Americký sen

Anotace: XXXXI.díl

Uběhly dva týdny od Damianova odchodu a já právě stála u okna v hale našeho bytu a čekala na příchod Keiry.

Během posledních dní jsme si toho hodně pověděly a problém se zdál být zažehnán. Ukázalo se, že Keira vůbec nevěděla, co se od oné noci, kdy jsem byla s Damianem v divadle, stalo. Viděla poue to, co bylo naodiv, tedy to, že zatímco Damian byl nešťastný, já měla po boku jiného muže. Věděla, jaký Damian dokáže být, ale měla ho ráda a automaticky se postavila na jeho stranu, když si myslela, že jsem ho jednoduše vyměnila za někoho jiného. Poté, co jsem jí vysvětlila, kdo Ephraim ve skutečnosti je a co k němu cítím, věci mezi námi se urovnaly.

Byla neděle podvečer a Ephraim venčil Bonga někde venku. Ten malý rošťák nám oběma svěčil. Měli jsme díky němu spostu pohybu a smíchu navíc. Milovali jsme ho a dokázali mu odpustit takřka všechno, co prováděl. Obohatil náš vztah a pozvedl jej na vyšší úroveň. Nedovedla jsem si už bez něj náš život představit…

Pomalu přicházely Vánoce a vzduch našeho bytu byl prosicen vůní perníkové chaloupky*, kterou jsem před pár dny upekla. Ephraim mi pomáhal s jejím zdobením. I když u toho stihl sníst téměř všechny střešní tašky a ozdoby, které jsem měla připravené, byla jsem šťastná, že to děláme spolu. Užili jsme si báječné odpoledne.

A takhle to bylo v našem vztahu se vším, nejenom perníkovou chaloupku, ale i všechno ostatní jsme dělali společně. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a věděla jsem, že lepšího, nežli-li Ephraima, bych nenašla. I přesto však byly chvilky, ve kterých jsem v myšlenkách zabloudila k Damianovi.

Nedělala jsem to schválně, vzpomínky přicházely samy, jako například teď, hleděla jsem na vánočně osvětlenou Empire, před kterou jsme se spolu loučili a bylo to. Nepomáhala mi ani skutečnost, že se Keira stala mojí přítelkyní. Byla jsem šťastná, že jsem získala kamarádku, která mi nebyla tak vzdálená, ale jelikož šlo o Damianovu sestřenici, nebylo to vždy jednoduché. Často mi vyprávěla o jejich společném dětství, zmínila se o škole, společných přátelích a rodině, která se Keiry ujala, když přišla o svoji těžce nemocnou maminku. Seznamovala mě tak nejen se svým, ale i s Damianovým životem a já na něj postupně začala nahlížet docela jinak. Začalo mě mrzet, že jsem neměla možnost ho takového poznat a dokonce jsem se občas přistihla při myšlence, jaké by to asi bylo, kdybych mu dala před Ephraimem přednost. Za podobné myšlenky jsem se nenáviděla, protože Ephraima jsem milovala, ale občas jsem se jim prostě nedokázala ubránit.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. Dlaněmi jsem si přejela po pažích, na kterých mi při vzpomínkách na Damiana vyskákala husí kůže, a vydala se do chodby.

„Ahoj,“ zdravila mě usměvavá Keira s lahví vína v pravé ruce a já ji pozvala dál. Keira si svlékla světle modrý kabát a podala mi ho.

„Máte tu úžasné teplo. Venku už přituhuje.“

Usmála jsem se. „Uvařím ti horkou čokoládu, dala by sis?“

Rozzářily se jí oči. „To víš, že jo.“

Pověsila jsem kabát na věšák a vzala si od ní láhev vína. Společně jsme se přesunuly do kuchyně.

„Krásný byt,“ pochválila naše nové bydlení a rozhlížela se kolem sebe.

„Díky! Jak se máš?“

Keira se opřela o pult a pokrčila rameny. „Řekla bych, že dobře, kdyby se neblížily Vánoce. Začíná mě přepadat splín.“

Starostlivě jsem na ni pohlédla. „O tom by Vánoce být neměly. Co za to může?“

Smutně se usmála. „Touhle dobou si čím dál víc začínám uvědomovat svoji samotu.“

„Neplánuješ zajet za rodinou?“ zeptala jsem se.

Přikývla. „Ano, teta mě po telefonu několikrát zvala, i Damian mi už volal…“ A bylo to tu zase. Vedle Keiry bylo zkrátka nemožné na něj nemyslet. Připomněla mi ho vždy, když jsme byly spolu. Neměla jsem jí to za zlé, nevěděla, co tím ve mně vyvolává. Měla jsem přece Ephraima, nic by to ve mně vyvolávat nemělo, přesto se to ale dělo.

Odolala jsem nutkání zeptat se, jak se Damian má a nalila do hrnečků horký nápoj.

„…ale měla jsem na mysli jinou samotu, však víš…“ Nepatrně se usmála.

Nabrala jsem ze skleněné dózy sněhově bílé marshmallow bonbony a pár jich vhodila do hrnečků s horkou čokoládou. Jeden z nich jsem podala Keiře. S úsměvem ho přijala a přitiskla k němu dlaně svých rukou, aby se zahřála.

„Motá se kolem tebe spousta mužů, kde je problém?“ Tázavě jsem zvedla obočí a dlouhou lžící zamíchala rozpouštějící se bonbony do čokolády.

Pokrčila rameny, snad jako by to sama nevěděla.

„Žádný se ti nelíbí?“

„Asi jsem příliš náročná,“ zdůvodnila si to.

Zakroutila jsem hlavou. „Ale kdepak, pokud o žádného z nich nemáš zájem, bylo by hloupé se do toho nutit.“

„To jsem si taky říkala, ale teď mám strach, že pokud ze svých nároků neslevím, zůstanu sama.“

„Podle mě nad vším příliš moc přemýšlíš, život se nedá vždy zanalyzovat. Neradila jsi mi dříve něco podobného?“ Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala.

„Až to přijde poznáš to a pak se tomu nebraň, do té doby ale není třeba se tím trápit.“

„Máš pravdu,“ připustila a napila se čokolády. Na chvíli zavřela oči, aby si chuť patřičně užila. „Jsi kouzelnice,“ pronesla. „Jsem si jistá, že s tímhle hrnečkem čokolády bys vyléčila mnohá trápení dřív, než kdejaký psycholog.“ Usmála jsem se.

„Prozradíš mi to tajemství?“

„Stačí přidat špetku lásky,“ řekla jsem tajemně.

Keira vědoucně pokývala hlavou. „Tím se to vysvětluje,“ řekla a zasmála se

Zanedlouho se domů vrátil Ephraim s Bongem, který se s Keirou začal nadšeně seznamovat. Kromě jiného byl Bongo skvělým testerem na lidi a Keira podle všeho prospěla. Nechal se od ní drbat za ušima a spokojeně vrtěl ocasem.

Ephraim se s Keirou již seznámil v posledních pár dnech, a tak ji teď pozdravil prostým „Ahoj!“ a usmál se na ni. Poté přešel ke mně a něžně přitiskl své rty k mému spánku. Zavřela jsem oči. Ještě stále ve mně tohle gesto vyvolávalo pocit závratě. Jako by to tušil, vždy kolem mě obtočil své paže a přidržel si mě u sebe, aby mě chránil před pádem. Tělo mi zaplavil hřejivý příliv a já se usmála. Zvedla jsem dlaň a přiložila ji k jeho tváři, zatímco mě líbal ve vlasech.

Když se Bongo dostatečně uvítal s Keirou a Ephraim se mnou, zeptala se Keira Ephraima, jak se má…

Usmál se na ni. „Báječně,“ řekl rozpustile a ještě víc si mě k sobě přitiskl. Bradu si položil do mých vlasů a pohladil mě po pravé paži.

Bongo už se pomalu učil naše objímání snášet a přestal na nás skákat, ještě pořád k nám ale střídavě zvedal přední packy, jako by se k nám chtěl přidat, a svými drápky nám ničil oblečení, proto mě Ephraim nakonec pustil a podíval se zpátky na Keiru.

„A co ty?“ zeptal se, zatímco si do šálku naléval teplý čas z konvice.

„Jde to, díky.“ Pokývala hlavou. „Chystám se za rodinou, ale po Vánocích už bych si tu ráda našla nějaké bydlení.“

„Oh, vážně?“ Ephraim pozvedl obočí.

„Jo,“ řekla rozhodně, „je načase se osamostatnit. Damanovi rodiče jsou sice báječní a tolerantní lidé, ale nemůžu u nich bydlet věčně.“

Ephraim se opřel o linku a pátravě se na Keiru zahleděl. „Nechtěla by ses podívat na byt po mé mámě? Chystám se ho prodat, ale zatím se mi žádný ze zájemců nelíbil.“

Keira překvapením vyvalila oči. „To jako vážně?“

Ephraim s úsměvem pokýval hlavou a napil se čaje.

„No, to by bylo naprosto skvělé. Beru to!“ vyhrkla nadšeně.

Ephraim se zasmál. „Počkej, ještě si ten byt ani neviděla,“ krotil ji.

„To nevadí… chci říct, jasně, že se na něj podívám, ale tvou nabídku přijímám.“

Sypala jsem Bongovi do misky granule a spokojeně kmitala očima mezi Keirou a Ephraimem. Připadalo mi to jako skvělé řešení. Byt Ephraimovi maminky i se všemi věcmi by neskončil v cizích rukách a Keira by mi zůstala na blízku. Vděčně jsem se na Ephraima usmála.

 

*V Americe se perníková chalopka, angl. gingerbread house, peče ze zázvorového těsta, do kterého se přidává třtinová melasa, a zdobí se velkým množstvím cukrových polev a barevných cukrovinek.