Americký sen

Anotace: XXXXIV.díl

Do Vánoc zbývaly už pouhé dva dny a já se zrovna s úsměvem na rtech courala po městě, popíjela zázvorové latté a nakupovala poslední drobnosti pro své blízké.

Pro maminku jsem měla diář v barvě její nejnovější kabelky a ozdobnou sponu do vlasů, protože ji ráda nosí, ale ta její se jí nedávno rozbila. Tátovi jsem koupila nové hodinky a ponožky, neboť je z jakéhosi důvodu neustále postrádá, což je s podivem, vzhledem k tomu, že je ode mě dostává úplně každý rok. Ale když může mít má matka desítky kabelek, proč by táta nemohl mít sto ponožek, že…

S dárkem pro Ephraima jsem měla největší problém. Keira se nabídla, že mi s výběrem pomůže a chodila se mnou po obchodech až do svého odletu. Přesto se nám nepodařilo najít nic, co by odpovídalo mým představám. Věděla jsem, že Ephraim není materiální typ a na dary si nepotrpí, ale cítila jsem potřebu vyjádřit vánočním dárkem, jak moc si ho vážím a jak jsem šťastná, že ho mám. A tak jsem bloumala po obchodech s nekonkrétní, ale celkem vzato jasnou představou o dárku pro něj a nemohla jej najít. Nakonec mě zachránila máma, když mi svěřila, že ví o galerii, jež prodává sošku, kterou vytvořila Darla, když ještě chodila na školu. Byla to její výstupní práce. Zobrazovala objímající se mladý pár. Nebyla dokonalá, ale přesto krásná. Prodejce ji nabízel poměrně levně, ale věděla jsem, že pro Ephraima bude mít nevyčíslitelnou hodnotu. Zabalila jsem ji do svého šátku a schovala ji hluboko do skříně, aby ji nenašel předčasně a nepřipravil mě o možnost vidět, jak se bude tvářit, až si ji rozbalí pod stromečkem.

Zastavila jsem se před obchodem s potřebami pro psy, dopila poslední doušek kávy a vešla dovnitř. Nad hlavou mi cinkl zvoneček a upozornil na mě pána, který se hrbil pod pultem. Napřímil se a s úsměvem mě pozdravil.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se vlídně.

Rozhlédla jsem se a nasála směs vůní, tak typickou pro tento obchod. Usmála jsem se. „Mám doma rozverné štěně, chtěla bych mu na Vánoce udělat něčím radost.“

Prodavač opustil prostor za pultem a zeptal se, o jaké plemeno se jedná.

„Rhodéský ridgeback. Máme ho teprve necelé dva měsíce, ale když se postaví na zadní, je už skoro větší než my,“ rozpovídala jsem se. Uvědomila jsem si, že zním trochu jako matka, která je šťastná, že její dítě roste jako z vody. Prodavač se nad tím ale nepozastavoval, naopak mé nadšení sdílel.

„Můj bratr má také ridgebacka. Krásnějšího a chytřejšího psa jsem neviděl. Ten jeho už je starší a krotký. V prvních letech prožívají pubertu, ale pokud se mu budete trpělivě věnovat, později vám to s neskonalou láskou vrátí…“

„Vrací nám to už teď. Je prostě úžasný,“ usmívala jsem se. Zeptal se mě, jak se jmenuje.

„Bongo, se jménem jsme ho už koupili,“ vysvětlila jsem.

Povídali jsme si ještě hodnou chvíli, neboť v krámku nebyl jediný zákazník a prodavač ocenil společnost. Když jsem odcházela, nesla jsme pod paží velký papírový pytlík s novým koženým obojkem, pár věcmi na aportování, píšťalkou a psími pamlskami. Z ulice jsem tomu milému pánovi zamávala a pak už se vydala na místo, kde jsem se měla setkat se svou matkou.

Dorazila jsem do restaurace brzy. Číšník mě usadil k oknu a prozatím mě nechal o samotě. Dívala jsem se na ulici, kterou jsem díky silnému vnitřnímu osvětlení viděla jen stěží, a bojovala s nutkáním zavolat Damianovi. Chtěla jsem vědět, jak se má a byla jsem zvědavá, jak prožívá svátky. Ale zakázala jsem si to. Věděla jsem, že to nemůžu udělat, že na to nemám právo. Odmítla jsem ho, naše cesty se rozdělily a každý teď žijeme vlastní život. A tak je to správně.

Podepřela jsem si bradu a snažila se přijít na jiné myšlenky. Začala jsem uvažovat nad tím, jaký balicí papír letos použiji a zda bych neměla dokoupit nějaké ozdoby na vánoční strom.

Naštěstí mě z myšlenek zanedlouho vysvobodila máma, která se ke mně přiřítila s horlivostí sobě vlastní. Objala mě a její studená tvář voněla čerstvým vzduchem.

„Páni, tam je ale zima,“ drmolila, zatímco se svlékala. Přišel k nám číšník, převzal od ní kabát a vložil nám do rukou jídelní lístky.

„Jak se má Ephraim, zlatíčko?“ zajímala se a já se při zmínce o něm usmála.

„Dobře. Děkuju za ten dárek,“ usmála jsem se na ni.

„Není zač,“ mrkla na mě a pak sklopila oči do nabídky jídel. Udělala jsem to samé a když se nás číšník přišel zeptat, co si dáme, objednaly jsme si Fettuccine Alfredo. Zimní počasí si žádalo dekadentní jídlo v podobě horkého talíře plného těstovin s pořádnou porcí másla, smetany a sýra.

Tiše jsme na vidličky namotávaly široké těstoviny a vychutnávaly si božskou chuť smetany. Když máma opět promluvila, měly jsme už polovinu jídla snězenou.

„S tátou na chalupu vyrazíme v neděli ráno, kdy dorazíte vy?“ Pohlédla na mě a do pusy si strčila další sousto.

„Co nejdřív, pomůžu ti se zdobením stromečku.“

„Vejde se vám Bongo do auta?“ zeptala se starostlivě.

Přikývla jsem. „Není z jízdy nadšený, ale myslím, že to protentokrát přežije…“

„Až si koupíte pořádné auto, určitě cestování přivykne,“ ujišťovala mě.

Skepticky jsem zavrtěla hlavou. „Nemyslím si.“

„Bude muset, potřebuje přírodu a pohyb. Nemůže zůstat celý život v bytě v New Yorku,“ zakroutila hlavou. „Divím se, co vás to napadlo, pořídit si psa, navíc tak velkého,“ kritizovala náš nerozum.

„Taky máte psa a žijete v New Yorku,“ oponovala jsem jí a houpala vidličkou v ruce.

Pokrčila rameny. „Nikdy jsem netvrdila, že to bylo správné rozhodnutí, ale aspoň máme dům se zahradou.“

Zamračila jsem se na ni. „Mluvíš, jako by ti na Adorovi nezáleželo,“ osočila jsem ji.

„Právě proto, že mi na něm záleží si myslím, že by si lidé neměli pořizovat psa do města. Trpí tu.“

„Bongo je u nás šťastný a my jsme šťastní díky němu. Jsem dospělá, mami, smiř se s tím, ano?“ Vyzývavě jsem zvedla obočí. Nešlo tu ani tak o Bonga, jako spíš o to, že se mi neustále snažila zasahovat do života. Vím, že své rady myslela dobře, ale musela pochopit, že už žiji vlastní život. Chtěla jsem se poučit z vlastních chyb, ne z jejích…

Zatvářila se dotčeně a já na okamžik zalitovala, že jsem se nechala unést. Bála jsem se, že by se to mohlo zvrtnout v hádku, což dva dny před Vánoci nebylo nic, o co bych stála. Naštěstí se hádat nechtěla a má poněkud ostrá slova si nejspíš vzala k srdci, protože s poučováním přestala.

Opět jsme mlčely. Bylo to trochu napjaté ticho, ale bylo mi příjemnější, než kdybychom na sebe křičely. S matkou jsem se už dlouho nehádala, ve většině případů mi byla přítelkyní, ale když přišly chvíle, jako byla tahle, většinou to nedopadlo dobře. Od té doby, co jsem bydlela sama, neměla moc příležitostí zasahovat mi do života, ale když jsme ještě žily pod jednou střechou, párkrát jsme se opravdu nepěkně chytly. To pak musel zasáhnout táta a obě nás uklidnit. Teď jsme tu ale byly samy, a tak jsem se o usmíření musela pokusit sama.

„Omlouvám se,“ hlesla jsem. Stála jsem si za svým, ale uvědomovala jsem si, že jsem nepoužila zrovna milý tón.

Podívala se na mě a nepatrně se pousmála. „Taky se omlouvám.“ Natáhla jsem se k její ruce a sevřela ji ve své dlani.

„Myslela jsi to dobře,“ pronesla jsem chápavě. Přikývla.

„Ty víš, že mám Bonga ráda,“ řekla, jako by se o tom chtěla přesvědčit.

Usmála jsem se. „Vím.“

Zbytek večeře probíhal v klidu. Napětí mezi námi vyprchalo a už jsme si zase normálně povídaly. Když jsme se později rozloučily a máma nasedla do taxíku, měla jsem ze sebe radost. Dokázala jsem se s matkou nepohádat, i když se k tomu schylovalo. Brala jsem to jako důkaz své vyspělosti a domů se vrátila s úsměvem.

Vybalila jsem nakoupené věci na postel a následně se na ni posadila. Bříšky prstů jsem přejela po sametové kravatě pro Ephraima, kterou jsem mu pořídila do práce. Kravaty moc často nenosil, ale já byla přesvědčená o tom, že mu děsně sluší a chtěla jsem, aby měl nějakou ode mne. Z rukavic, šály a čepice by mohl mít větší radost.

Z dlouhých večerních vycházek s Bongem se vracel úplně promrzlý. To jsme pak sedávali v naší posteli zabalení do deky a tulili se k sobě při sledování televize. Bongo lehával s námi a zahříval nás svou srstí. Bylo to něco překrásného. Než Ephraim podruhé vstoupil do mého života, neměla jsem ani ponětí o tom, jak moc bez něj strádám.

Neustále mi dával najevo, jak mu na mně záleží. Nenechával mě v nejistotě. Nemusela jsem si lámat hlavu s tím, jestli o mě opravdu stojí. Díky jeho činům jsem to prostě věděla. Každou chvíli mě objímal, líbal do vlasů, hladil na zádech, držel mě za ruku a usmíval se na mě. Byl pozorný a se vším mi pomáhal. Trávil se mnou spoustu času, ale nechával mně i sám sobě osobní svobodu. Často si se mnou povídal. Skládal mi komplimenty a se zalíbením si mě prohlížel. Vždy, když se na mě tak díval, srdce mi radostně tlouklo. Byl zkrátka dokonalý. Možná až příliš…

Stihla jsem dárky zabalit do stříbrno-červeného papíru, převléknout se do volné teplákovky a připravit horké kakao, než se Ephraim vrátil z vycházky s Bongem. Oba mě nadšeně vítali a já byla v tu chvíli neskutečně šťastná.