Americký sen

Anotace: XXXXVI.díl

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem Ephraimovi na hrudi, která se pravidelně zvedala a klesala s jeho dechem. Bylo to velmi uklidňující.

Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do uvolněné tváře. Na hladké oblé čelo mu spadávaly divoké pramínky hnědých vlasů. Husté, o odstín tmavší, obočí se klenulo nad jeho zavřenými víčky ve dvou nedokonalých linkách. Nos měl hladký, jako by byl z mramoru a krásně vykrojené světlounce růžové rty pootevřené, jako by čekal na polibek.

Usmála jsem se a jemně mu přes spodní ret přejela prstem. Naklonila jsem se a políbila ho na čelo. Takhle mě Ephraim líbal často, ale uvědomila jsem si, že já ho tam políbila poprvé. Vzhledem k tomu, že byl vyšší, neměla jsem k tomu obvykle příležitost. Snažila jsem se, si tento okamžik vychutnat a vštípit si ho do paměti. Bylo to tak milé a hezké.

Pohladila jsem ho po tváři a přikryla mu odhalené břicho. Potom jsem opatrně spustila nohy z postele a stoupla si. Nazula jsem si papuče a jen tak v pyžamu se vydala po schodech do obývacího pokoje. Byla jsem už sice dospělá, ale touha vidět stromeček s dárky jako první stále přetrvávala. Po špičkách jsem cupitala chodbou a se zatajeným dechem nakoukla do pokoje. Když jsem spatřila zářící stromeček, tělem se mi rozlila příjemná radost. Maminka jej rozsvítila už večer a nechala jej svítit po celou noc, abych ho tak mohla spatřit hned po probuzení. Skutečnost, že některé věci zůstávají stejné a vy se na ně můžete spolehnout, ať už je vám pět nebo sedmadvacet, je přinejmenším povzbuzující. Přestože stárneme, tradice zůstávají stejné.  Usmála jsem se a chvíli jen tak stála a dívala se na stromeček s pocitem, že se mi může splnit jakékoli přání.

K nohám se mi připletl Bongo, kterému se společně s vrtícím se ocasem vlnilo celé tělo. Bylo na něm vidět, že se nemůže tak úplně rozhodnout, jestli je rád, že mě vidí, nebo je naštvaný za to, že nemohl spát s námi v posteli. (Hned ze dvou důvodů. Jednak jsme se na moji malou postel jen tak tak vměstnali sami s Ephraimem, a pak, Bongo neuměl chodit do mlynářských schodů, které do mého pokoje vedly. Musel tedy zůstat dole a spát na dece vedle Adora.) Když jsem ho ale pořádně podrbala za ušima, přitulil se svým mohutným krkem k mým nohám a byli jsme zase kamarádi.

Společně jsme se odebrali do kuchyně, abych připravila snídani.

Právě ve chvíli, kdy jsem na stůl pokládala konvici horkého čaje a jablečný koláč, na který nám včera večer po všem tom hodování nezbylo v žaludcích místo, dům ožil hlasy mých rodičů, babičky i Ephraima. Pravděpodobně na sebe narazili někde na schodišti, neboť mezi sebou vedli hlučnou konverzaci a do kuchyně se nahrnuli všichni společně. Při pohledu na ně, jsem se uculila. V různobarevných flanelových pyžamech s tlustými ponožkami na nohou jim to slušelo asi tak jako mně.

„No ne, to je pro nás?“ pronesla máma s pohledem upřeným na snídani na stole. Přikývla jsem a ona se na mě vděčně usmála.

„Jak ses vyspala, mami?“ ptala se matka babičky, zatímco rozlévala horký čaj do rozličných hrnečků.

Přestala jsem je poslouchat a zadívala se na Ephraima. Vlasy měl rozcuchané a tváře zrůžovělé. Zářivě se na mě usmál, zboku ke mně přistoupil a uzamkl mě do svých paží. Políbil mě na temeno hlavy a já si na chviličku opřela tvář o jeho hruď. Zavřela jsem oči a spokojeně vydechla.

Naše první společné Vánoce.

Zůstali jsme v kuchyni sami. Rodiče se za neustálého babiččina tlachání přesunuli do obývacího pokoje, každý se svým hrnečkem čaje v rukou.

„Vítej,“ zašeptala jsem s úsměvem a Ephraim mi konečky prstů přejel po páteři. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. „Patříš sem.“

„Docela zapadám, viď?“ zachechtal se a já si uvědomila, že to tak opravdu je. Rodiče ho přijali lépe než bych si bývala mohla přát. Dokonce i babička.

„Věděl jsi, že si naše mámy plánovaly, že budeme jednou spolu?“ zvědavě jsem se mu zahleděla do očí.

Pozvedl obočí. Jeho výraz odpověděl za něj. Nevěděl.

„No jo,“ přikývla jsem. „Není to tak dávno, co se mi s tím máma svěřila.“

Usmál se. „Aspoň něco jsem udělal tak, jak si máma přála,“ řekl a políbil mě na čelo.

Pomalu jsem se nadechovala a chystala se ho zeptat, co se jí stalo, když na nás máma zavolala: „Tak kde jste, vy dva? My už si chceme rozbalit dárky.“ Napříč špatnému načasování, jsem se zasmála. Přesně takhle jsem na své rodiče volávala já, když jsem byla malá.

„Tak pojď,“ chytla jsem Ephraima za ruku a odvedla ho ke stromečku. Nemohla jsem se dočkat, až si rozbalí dárek ode mne.

 

„Ta pasta není k jídlu, Bongo,“ řečnila jsem, zatímco jsem se svým starým kartáčkem snažila vyčistit našemu chlupatému miláčkovi zuby. Sotva jsem se přiblížila k jeho tlamě, jazykem dlouhým, jako by patřil ještěrce, všechnu pastu z kartáčku slízal. Vrtěl u toho ocasem a mlsně si oblizoval tváře. Přešlapoval na místě, jako by si říkal o přídavek. Táta, který naše divadýlko sledoval od kuchyňského stolu, se tlumeně zasmál a zrovna ve chvíli, kdy jsem se na něj otočila, nás vyfotil.

„Tati,“ vyjekla jsem rozhořčeně. Byla jsem neučesaná a stále ještě v pyžamu.

Ephraim se tátovi podíval přes rameno na displej fotoaparátu a pobaveně se zakřenil.

„Hele, měl bys být na mé straně,“ napomenula jsem ho, ale koutky úst mi cukaly.

Bongo mi začal oblizovat ruku, v níž jsem držela zubní pastu, a nedočkavě do mě strkal čumákem.

„Bongo, přestaň,“ zasmála jsem se a odklonila se od něj dozadu. V dřepu jsem však velmi rychle ztratila rovnováhu a převrátila se na záda. Bongo okamžitě využil situace a naklonil se nade mě. Uši mu plandavě odstávaly od hlavy a vypadaly jako netopýří křídla. Začal mě oblizovat úplně všude a já se pod ním jen bezmocně svíjela.

„Pomoc!“ volala jsem na půl pusy, aby mi do ní nestrčil svůj nenechavý jazyk, ale všichni se jen hlasitě smáli.

„Ephraime,“ zaprosila jsem a snažila se ze sebe Bongovo tělo odstrčit. Zdálo se mi, že se na mě dívá jako na kus šunky, kterou jsme včera večeřeli.

„Copak?“ ozval se Ephraim. „Dech už má přece svěží, ne?“ bavil se.

Natáhla jsem za sebe ruku a chytla Ephraima za kotník. „To – není – legrace!“ Mezi jednotlivými slovy jsem otáčela hlavou na podlaze a snažila se uniknout před Bongovým studeným mokrým čumákem. Funěl mi do tváře a já se proti své vůli rozesmála. Lechtalo to.

„Jen ti dokazuje, jak moc tě má rád. Je to od něj milý,“ odvětil pobaveně a já zaúpěla. Ephraim se naposledy zasmál a pak konečně vzal Bonga za obojek. „Tak jo, kamaráde, to stačí, už jsi paničce dokázal svoji lásku,“ domlouval mu s úsměvem a odstrčil ho ode mě. Pak ho poplácal, jako by ho chválil.

„Tak to vypadá, že už ani nemusíš do sprchy,“ poznamenal tatínek, když jsem si zběsile utírala obličej do rukávu.

Pousmála jsem se a ukázala na něj prstem. „Neprovokuj, nebo na tebe Bonga pošlu,“ pohrozila jsem mu.

„Z toho strach nemám, nemyslím, že by ti vyhověl,“ zachvěl se smíchem.

„To není pravda.“ Dotčeně jsem se otočila na Ephraima, který si právě na hrudi přidržoval Bongovy přední tlapky, a oba si zpříma hleděli do očí. Slyšela jsem cvaknout tátův foťák. „Bongo mě přece poslouchá, viď Ephe?“

„To víš, že jo, lásko,“ uklidnil mě, ale nespouštěl oči z Bongovy tváře, který do té jeho hleděl s naprostou oddaností. Usmála jsem se. Láska člověka a zvířete je něco nádherného.

„Vidíš?“ otočila jsem se zpátky na tátu, šťastná, že se mě Ephraim zastal, i když měl táta pravdu. Kdyby Bongo neměl Ephraima, přerostl by mi přes hlavu. Ani venčit jsem ho nemohla sama. Zpočátku jsem se o to sice párkrát pokusila, ale vypadalo to spíš, jako by byl Bongo na vycházce se mnou, ne já s ním. Jednou se mi v parku rozeběhl za veverkou a nedbal na to, že mě má za sebou. Vláčel mě přes trávník jako kačenku na provázku a zastavil se, až když jsem byla totálně mokrá a špinavá od deštěm navlhlé trávy.

„Proč jsi ho prostě nepustila?“ ptal se mě později Ephraim, když mi ošetřoval od vodítka rozedřenou dlaň. Seděla jsem na okraji vany a on pode mnou dřepěl.

„Bála jsem se, že uteče,“ zavzlykala jsem a podívala se přes jeho ramena na poklidně ležícího Bonga v hale. Hlavu měl položenou na předních tlapkách, víčka mu při pohledu na mě znuděně padala a hruď se mu zvedala s pravidelnými nádechy. Vypadal mírumilovně a dělal mi to naschvál. Lidé, kteří tvrdí, že psy se neumějí smát, se pletou, protože náš Bongo měl dokonalý smysl pro humor a uměl být i škodolibý.

Ephraim se na mě tehdy usmál a dal mi mlaskavou pusu na tvář. „Jsi statečná,“ zašeptal a pohladil mě po zraněné ruce. Nezlehčoval to, ani se mi nesmál. Stál při mně a probudil tím ve mně vášeň. Přestala jsem se starat o ruku a přitáhla si jeho tvář, abych ho mohla políbit. Slyšela jsem Bongovo nesouhlasné zamručení. Zvedl hlavu a naklonil ji na stranu, jako by nechápal, co to děláme. Uchichtla jsem se a Ephraim protočil oči.

„Promiň,“ omluvila jsem se mu, „ale Bongo na nás zírá.“

Ten večer mě Ephraim odnesl do ložnice v náruči a než za námi zavřel dveře, omluvně se zadíval na svého čtyřnohého kamaráda se slovy: „Promiň, kámo, dnes s námi spát nemůžeš.“

Při té vzpomínce jsem nepatrně zčervenala a dostala chuť se s Ephraimem zamknout nahoře v pokojíku, ale odolala jsem té představě, když jsem si všimla, že za okny sněží.

 

Šli jsme s Ephraimem mlčky vedle sebe a Bongo s Adorem šťastně skotačili kolem nás. Bongo si užíval volnost, kterou jsme mu v New Yorku dopřát nemohli. Skákal do výšky a ukazoval se nám v celé své kráse. V obličeji sice postrádal tvrdé rysy dospělého psa, ale stavba jeho mohutného, avšak štíhlého těla, vzbuzovala v lidech okolo pokoru.

„Tohle jsou nádherný Vánoce,“ usmál se na mě Ephraim. Vzal mě za ruku a pak si ji i s tou svojí strčil do kapsy u bundy. Oplatila jsem mu úsměv a znovu se zahleděla na Bonga.

„Děkuju za tu sošku, ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. V jejím bytě mi žádná z věcí, které vytvořila, nezůstala. Máma si své výtvory nikdy nenechávala.“

Stiskla jsem ruku v jeho kapse. „Vlastně to je dárek spíš od ní. To ona ji vymodelovala.“

„A ty jsi mi ji darovala, to je to nejkrásnější,“ vlepil mi pusu na tvář.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně. Ephraim se uvolněně usmál a přikývl. Skousla jsem si ret. „Jak se to stalo?“ hlesla jsem. Pochopil, na co se ptám a nad obočím se mu udělala vráska.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli…“

„Může za to můj otec,“ vyhrkl.

Srdce se mi rozbušilo. „Snad nechceš říct, že…?“

Přiškrceně se zasmál, když zpozoroval můj polekaný výraz, a zavrtěl hlavou. „Ne, je to prevít, ale vrah opravdu ne.“

Úlevou jsem vydechla. „Promiň, jsem praštěná,“ zakroutila jsem nad sebou hlavou.

Smích mu z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Jela zrovna od něj, když se vybourala.“

Stáhla jsem obočí. „Takže autonehoda?“

Přikývl. „Byla rozrušená. Pršelo.“

Volnou rukou jsem ho pohladila po paži. „ To je strašná nepřízeň…“

„Ne,“ přerušil mě a zavrtěl hlavou. „Žádná nepřízeň. Kdyby ji nechal na pokoji, nemuselo se to stát.“

„To proto se s ním už nechceš vidět?“ odtušila jsem.

Semkl rty a krátce se na mě podíval. Pak svůj pohled opět stočil do krajiny před sebou. Procházeli jsme zasněženou cestou lemovanou stromy, jejichž větve se nad námi uzavíraly, jako bychom šli tunelem. „Víš, vždycky jsem si hrozně moc přál se s ním setkat. Představoval jsem si, jak asi bude vypadat. Přemýšlel jsem nad tím, jaký je, jak žije, co má rád…“

Na chvilku se odmlčel, než řekl: „Tolik mi chyběl.“ Zněl tak zlomeně, až se mi sevřelo srdce úzkostí. „Vážně jsem ho potřeboval a nechápal jsem, proč ho ode mě máma drží dál… Jenže tak to nebylo.“

Mlčela jsem a čekala, jestli mi svěří víc. Sledovala jsem jeho profil a viděla, jak se jeho dlouhé řasy pohybují nahoru a dolů, jak své oči upíral v dáli před sebe a pak je klopil ke svým nohám.

Natočil ke mně tvář a něžně se na mě usmál. „Pojď,“ řekl pak a za ruku, kterou stále držel ve své dlani, mě vedl k jednomu ze stromů.

„Co chceš dělat?“ usmála jsem se.

Pokrčil rameny. „Vylézt na strom,“ odpověděl nenuceně a zahleděl se nahoru.

Rozhlédla jsem se po okolí. Bongo s Adorem byli pár metrů před námi, ale stále se drželi blízko. „To nejde. Utekli by.“

Ephraim se po nich ohlédl. „Nevypadají, že by měli někam namířeno. Ador se nikam nepožene a Bongo zůstane s ním,“ odvětil naprosto klidně a znovu se zahleděl do koruny stromu. „No tak, jen na chvilku,“ přesvědčoval mě. „Budu tě jistit,“ dodal poté a svůdně se na mě usmál. Zasmála jsem se, čímž jsem v podstatě souhlasila.

Ephraim mě popostrčil ke kmeni stromu a řekl mi, odkud mám začít. S dalším úsměvem jsem se na něj otočila a dala mu pusu, abych ho umlčela. „Nelezu na strom poprvé, Ephe,“ ujistila jsem ho, a abych mu to dokázala, vyhoupla jsem se na nejbližší větev.

Strom, který Ephraim vybral, měl pevné silné větve, které byly dostatečně blízko sebe, takže bylo poměrně jednoduché se dostat do jeho koruny. Když jsem se posadila na jednu z větví, která se mi zdála dostatečně silná na to, aby nás oba udržela, a podívala se dolů, zjistila jsem, že Ephraim už šplhá za mnou.

Smetla jsem z větve vrstvu sněhu a Ephraim se na to místo posadil. Opět mě vzal za ruku a přidržel si ji ve svých dlaních na klíně.

„Tady je to skvělé,“ řekl a spokojeně se rozhlížel, i když nám zasněžené větve moc výhledu neposkytovaly. Pak se podíval dolů na Bonga s Adorem, kteří se stále ještě hašteřili v hromadě sněhu, aniž by si všimli, že tam nejsme.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala čistý chladný vzduch. Byli jsme obklopeni tichem přírody a oba jsme mlčeli, proto mě překvapilo, když Ephraim po chvíli pokračoval v dříve započatém hovoru. „Našel jsem dopis.“ Otevřela jsem oči a zahleděla se do jeho tváře. „Kvůli kterému za ním jela. Pomohl mi ledasco pochopit…“

„Od tvého otce?“ zeptala jsem se a Ephraim přikývl.

„Byl adresovaný z Georgie, ale psal v něm, že bude za pár dní v New Yorku. Chtěl se s mámou sejít.“

„Co jiného v něm bylo?“ vybízela jsem ho k pokračování a přendala jsem svoji ruku i s jeho k sobě. Prohlížela jsem si jeho štíhlé prsty s výraznými klouby a jemně ji hladila.

„Chtěl se sejít taky se mnou…“

Střelila jsem po něm pohledem. „Opravdu?“

„Hm. Jo,“ přikývl.

„A tvoje máma za ním jela a nic ti neřekla?“ srovnávala jsem si to v hlavě.

„Už chápu, proč to udělala,“ odtušil a zahleděl se před sebe. Oči měl přivřené, jako by se je snažil chránit před světlem, jež se odráželo od sněhu.

„Proč?“ zakroutila jsem hlavou.

„Protože o mně doposud nevěděl…“ vysvětlil a hlas se mu nepatrně zlomil.

Stáhla jsem obočí. „Tomu nerozumím.“

„Musel se to dozvědět nedávno. V tom dopise na to reagoval. Ptal se, proč mu to zatajila, a chtěl mě vidět.“

„A proč to udělala?“ snažila jsem se to pochopit.

„Já nevím, ale už mi dává smysl, proč mě za ním nikdy neposlala, když o mně nevěděl.“

„Ale teď máš jeho adresu. Můžeš ho navštívit. Dozvědět se, co se stalo…“

„Teď už je to jedno. Máma není.“ Na chvilku se odmlčel a pak dodal: „A on nikdy nebyl.“

„Ale co když to má vysvětlení a ty se ho nikdy nedozvíš? Nechceš slyšet, co se stalo také od něj?“ Neodpovídal, a tak jsem pokračovala. „Chtěl tě vidět, měl bys za ním zajít. Stejně jako za tebe, rozhodl někdo i za něj. Možná, kdyby se mohl dozvědět pravdu a sám se rozhodnout, byl by teď tady…“

„Na to je už pozdě. Je mi třicet. Sám bych mohl být otcem, už nejsem dítě. Nedá se to vrátit.“

„To je hloupost,“ oponovala jsem mu. Moc dobře jsem si pamatovala, jak se jako malý díval po dětech, které své tatínky měly. Věděla jsem, jak je pro něj důležitý a moc jsem si přála, aby se s ním mohl setkat, promluvit si. Ani jeho nenucený tón mě nepřesvědčil o opaku. „Podívej, mně neoklameš. Já vím, že ho chceš vidět. A on chce vidět tebe. V čem je problém? Podle mě je to jednoduché, prostě si koupíš letenku a uděláš si výlet do broskvového státu.“