Jar of hearts - Kapitola devatenáctá

Anotace: Tak s konečnou spokojeností sem přidávám další kapitolu. Mám ji rozepsanou už chvíli, ale teprve teď večer mě Múza nakopla a myslím, že se to i povedla. Posuďte sami! Přeji hezké čtení!!! ;)

 

Btw: Byla bych moooc ráda, opravdu ráda, kdybyste se k této kapitole vyjádřily. Samozřejmě, já vím, že někteří se vyjadřujete vždy a za Vaše názory budu stejně ráda, jako za ty, kteří se k mému "románu" moc nevyjadřují. 

Bolí mě záda, krk a dokonce i zápěstí od toho mastění na klávesnici. Jsem za ty poslední dvě hodiny jela jak fretka a snad to bude za to i stát. :D

V textu je přidána další hudba do vašeho mocného playlistu, tak jsi ji poslechněte. Některé songy jsem poslouchala jen při psaní a některé se zase hodí pro tu atmosféru textu.

 

Každopádně, užijte si to a přeji hezký víkend.

 

Vaše Klaný :)

Jar of hearts

Kapitola devatenáctá

 

Jeho samotná reakce, mě vyvede z míry. Jen se otočí na patě a odkráčí ráznými kroky pryč. Ozvěna bouchnutí dveří se roznese po celé místnosti a mě jakoby drásala uši. Na sucho polknu a ještě nějakou chvíli zírám na dveře. Opravdu odešel? Dá mi pokoj? Nic mi neudělá, za neuposlechnutí?

Nějak se nemohu vyrovnat se skutečností, že mi k tomu nic neřekl. Ale zároveň jsem ráda. Nepotrestal mě, nezbil, nezačal mučit, jen mě tu nechal samotnou se sáčkem krve v ruce. Zvednu ruku a pohlédnu na onu krev. Zlehka pytlík zmáčknu a zadívám se na kašmír, který se v igelitovém sáčku prohnul. Začne mi dunět v hlavě a všechny myšlenky se začnou stáčet jen ke krvi. Krev, krev, krev. Jediná potrava.

Zhurta položím krev na stolek opodál a několika dlouhými kroky odstoupím. Znechuceně se dívám na pytlík, který byl naplněn životem té nevinné dívky. Bože,…

Začnou mě brnět nohy a prsty na rukou se mi klepou jak křidélka malých kolibříků. Dunění v hlavě neustoupí, naopak se ještě zesílí a já se nepříjemně chytnu za spánky. Pak si protřu obličej a pohled mi znova padne na tu krev.

„Ne sakra, nemůžu. To nejde.“ spílám sama sebe a otočím se čelem k oknu. Závěsy jsou jen z poloviny rozhalené a do pokoje tak proniká světlo, ovšem žádné paprsky slunce. Obloha se zatáhla tmavým mračnem a na zem dopadají už nějakou dobu kapky deště. Několikrát za sebou polknu sliny, které se mi nahromadily v puse. Pokárám sama sebe a zatřepu negativně hlavou. Začnu zhluboka dýchat, pokusit se tu děsivou chuť zahnat. Soustředím se jen na svůj dech a na ostře narážející déšť do okna.

„Pfuuuuf.“ vydechnu nahlas a otevřu oči, zbarvené do ruda.

( http://www.youtube.com/watch?v=l_7_JJG_Rxo ) ;)

„Zatraceně.“ vyhrknu, rázně se otočím a vyrazím vstříc novému poznání, nové krvi. Uchopím sáček pevně do rukou, zuby ho roztrhnu a okamžitě jej začnu vysávat. Těžce dosednu na postel a zmáčknu sáček tak intenzivně, až krev z něj vystříkne a potřísní mi šaty a obličej. Nemíním si tím zatěžovat hlavu a nejprve dostanu obsah ze sáčku. Pak ho zahodím na béžový koberec a začnu si rukou utírat obličej. Zakloním se a položím do špatně ustlaných peřin. Jsem omámená dívčinou krví a vzpomenu si   na chuť i té předchozí dívky. Krev panny. Mladé a nevinné. Ale…má žízeň a chtíč po krvi neustupuje. Naopak. Jako kdybych snědla jen půlku něčeho dobrého a ten zbytek mi někdo vzal. Chuť po krvi se mi zvyšuje z minuty na minutu a mě přijde, že blázním. V uších mi píská, v hlavě duní, na jazyku mě svrbí zbytky krve a celé tělo mi ztěžkne. Před očima  mám rudo a vidím všude jen krev. Začnu sípat a najednou nemohu nabrat dech.

„Charlesi!“ zvolám bolestně, jak se mi stahuje hrdlo. Vyřknu jeho jméno tak hlasitě a prosebně, že ač se tomu sama podivím, opravdu se najednou jeho osoba objeví mezi dveřmi. Vrazí dovnitř a zůstane stát mezi. V ruce stále svírá kliku a vyjeveně na mě zírá.

„Musíš….musíš….“ nadechuji se zhurta a on najednou pochopí. Zavře za sebou dveře, zamkne na dva západy a přejde rychle do koupelny. Uslyším, jak tam něco bortí a nějaké věci popadají na zem. Pak přiběhne zpět, přímo hupsne do postele a začne si vytahovat rukáv bílé košile. Mezi stehna si položí kelímek, ve kterém se ještě před chvílí vyskytoval můj kartáček a zubní pasta.

„Honem.“ popoženu ho v jeho pomalé činnosti a krk mám zase v jednom ohni. Prokousne si zápěstí a nechává krev stékat do kelímku. Vzduchem se roznese jeho vůně, vůně krve, a jako kdyby mi to dalo tupou ránu do nosu.

„Nemůžu to vydržet….Charlesi.“ zadrmolím a vážně se na něj podívám. On stočí pohled od své krvácející ruky a pohlédne mi do očí. Byla to jen chvilička, ale pro mě, to byla neuvěřitelná doba. V jeho očích se zaleskne strach. Doopravdy strach.

„Dobře.“ vysloví měkce a svou krvácející ruku mi strčí až pod nos. Neváhám ani minutu a své tesáky zabořím do krvácejících ranek, které si udělal on sám. Pevně ho chytnu za paži a přitáhnu k sobě ještě blíže.

„Roxanne, nepřeháněj to.“ upozorní mě a nepatrně sebou šije, jak se snaží uklidnit. Polykám tu sladkost a teprve po několika spolknutí jeho krve pocítím klid a utlumující se chtíč. Odtrhnu se od sevření a zprudka se nadechnu. Pustím i jeho ruku a cítím, jak dunění a všechny další halucinace zmizí. Oči se mi zbarví zpět do hněda a tesáky mi zalezou zpět do dásní. Chvilku mi to ještě dá, než se uklidním, ale teprve až potom pohlédnu na Charlese, který mě bedlivě pozoruje a drží si krvácející ránu.

„Promiň mi to, ale…“

 

„Nic se neděje, jen…jsem slabý. Ještě jsem dnes neměl krev.“ utrousí a olízne si krvácející ránu, která zcela okamžitě přestane krvácet. Zabořím nehty do deky a pevně ji sevřu. Nejistě se na něj podívám a pak si sundám bundu. Natáhnu před něj ruku a nastavím ji dlaní vzhůru.

„Tak se napij na oplátku ze mě.“ nabídnu mu a sleduji jeho překvapený obličej.

„Víš, že to nejde.“ odmítne a svou rukou tu mou stáhne. Uchopí mě pevně za dlaň a palcem lehce přejede po hřbetě ruky.

„Ale jde…Charlesi, já….“ nenacházím slova a poposednu si k němu blíže.

„Ne…nemůžeme.“ zakroutí hlavou a nadechne se pro další argument. „Nemůžu dopustit, aby se to znova stalo.“ dodá.

„Proč?“ hlesnu nechápavě a nakloním se k němu blíže. Špičkou nosu se dotknu jeho lícní kosti a nasaji vůni jeho kůže. Kolínské, kterou si ráno potřel bradu. Vzrušením mi naběhne husí kůže.

„Nechci ti ublížit.“ vyřkne tiše a jeho hlas překypuje též vzrušením.

„Neublížíš.“ šeptnu a políbím ho důkladně na tvář. Otočí pomalu ke mně tvář, tak že se dotýkáme nosy a vyčkáváme, co jeden z nás udělá dřív. Ovšem to napětí překonáme oba dva na ráz a zhurta se políbíme. Vpiji se do jeho rtů a přitáhnu si ho k sobě. Tělem se do mě opře a já dopadnu na záda. Rukami mi začne výskat celé tělo a hlavně mě začne zbavovat všech svršků. Vysvléknu ho z bílé košile, kterou pak hodím na zem k sáčku krve a pomůžu mu vysvléct mě ze spodního prádla.

Ležím pod ním zcela nahá, když se na mě položí celou svou vahou a pronikne do mě. Ihned na to zaboří své tesáky do mého ramena a já jako kdybych přeskočila dva paralelní světy. Okamžitě vyvrcholím. Slastně vydechnu a obtočím si nohami jeho záda. Ruce mi spočinou též na jeho zádech a opojně se nechám vysávat. Pomalu se ve mně pohybuje. Prsty mi uhlazuje konečky vlasů a druhou rukou mi hněte prso. Zlehka ho mačká, prstem dráždí bradavku nebo s nimi jen chvilkově pohupuje. Všechno co dělá, mě přivádí do dalších a dalších nesrovnatelných rozkoší v mém životě.  Po chvíli se odkloní a olízne si rty od krve. Pevně mě uchopí a převalí se na záda, kdežto já se vyskytnu nahoře, na něm. Začnu slíbávat zbytky krve z jeho rtů a nechám se unést myšlenkou, že je hluboko ve mně. Přímo z toho šílím. Zvedne se do sedu a sehne se k mým prsům. Laská je jemnými polibky, jazykem dráždí a já si přijdu jak v deliriu. Svíjíme se ve stejných rychlejších rytmech sexuální agónie, dokud nepocítím Charlesovo křečovité zastavení a jeho slastným zavrčením mi dá najevo spokojenost.

Zhurta dopadneme vedle sebe do peřin a oba dva oddychujeme, jako kdybychom uběhli maraton. Dokud se naše dýchání neuklidní, nikdo z nás nepromluví. Jen zíráme před sebe, s pootevřenou pusou a rozšířenými zorničkami.   

( http://www.youtube.com/watch?v=JHDbvMtMsbg ) ;)

„Bylo to krásný.“ stočím pohled k němu a on se jen usměje. Zrudnu, protože mi to v tu chvíli přijde trapné. Přetočí se na bok a ponoří svůj obličej na mou hruď, přesněji do mých prsou. Tvářemi se o ně otírá, jak kočka o nohu člověka, když se chce nechat drbat či mazlit. Charles se chce taky nechat drbat,  nebo mazlit.  Do jedné dlaně uchopí mé druhé prso, které je oproti tomu prvnímu poněkud zanedbané a začne ho hýčkat a nepatrně oždibovat polibky. Mě polije další horko, a když pohlédnu směrem dolů, na jeho chloubu, jako kdybych se spálila sluncem. Zvrátím ihned pohled a pocítím se poněkud zmatená. Nezkušená.

„Chceš ještě?“ broukne tiše ponořen do laskání mých prsou a já se v duši zaraduji.

„J-jo.“ zakoktám se a když mu spočine ruka v mém klíně, začnu poněkud roztávat. Vzrušením roztávat a zase vzplát.

 

 

 

„Opravdu musíš odejít?“ zeptám se, když se Charles obléká, kdežto já vyvaluji šunky pod peřinou.

„Jo, musím. Chci si vyřídit nějaké záležitosti.“ odpoví mi a skousne si ret, při složitém zapínání pásku u kalhot. Je taky sexy. Krásný, neodolatelný a ještě před pár dny bych z něj blila! Pobavím se sama nad sebou a on si toho všimne.

„Čemu se tak křeníš?“ zeptá se zvědavě.

„Sama sobě.“ prozradím a sleduji ho dál v oblékání. Ovšem, když zvedne ze země svou košili, zatrne mi.

„Proč si vůbec pila cizí krev?“ vyřkne otázku a zvedne ze země pytlík od krve.

„Lumen mi to přinesla.“ zalžu a svedu vinu na Lumen. Ach Roxanne, přijdeš do pekla!

„A proč? Vždy ti nosí moji.“ nechápe a navlékne se do košile.

„Nevím.“ dělám nevinnou a už teď mě hlodá svědomí. „Uvidíme se večer?“ zeptám se ihned na to, abych zastřela celou věc s poutem, a to o čem Charles neví. Zatím.

„Snad ano.“ odpoví neurčitě.

„A co jdeš vůbec vyřizovat?“ zajímám se dál.

„Ále…nic důležitého.“

„Jdeš za ní, že je to tak.“ pohltí mou mysl žárlivost.

„Jo, chci to s ní vyřešit jednou pro vždy.“

„Aha.“ ceknu jen a vstanu. Přidržím si kolem nahého těla deku a přejdu směrem do koupelny. Zaslechnu jen zaklapnutí dveří a zmizení Charlesovi energie. Cítím se poněkud zmatená. Zmatená city k němu. Jeho city. Co k sobě máme? Jestli vůbec máme.

Pustím na zem deku a prohlédnu se v zrcadle. Všude mám kousance, rudé stopy od Charlese. Při té vzpomínce a zanechaných stopách se v mém břiše rozletí motýli a já pocítím další chtíč. Ovšem ten primitivnější. Sexuální. Bylo to krásné, povznášející a jedinečné, ale začne mě hlodat myšlenka, jaké to bylo pro něj. Cítí to taky tak? Nebo vidí celou tuto situaci úplně jinak.

( http://www.youtube.com/watch?v=L3biDHU-_CY ) nelekněte se té japonštiny :)

Vstoupím do sprchového koutu a spustím na sebe prudký proud teplé vody. Na chvíli vypnu a zapomenu. Tedy pokusím se. Do ruky si vmáčknu obyčejný neznačkový šampón na vlasy a pak si jej vnesu do vlasů. Vydrbu si důkladně celou hlavu a náležitě opláchnu. Mám přitom pevně zavřená víčka, aby se mi štiplavé mydlinky nevnesly do očí. Pak oči otevřu a několikrát zamrkám na své ruce. Byla na nich krev. Rudá hustá krev. Byla naprosto všude. Ztékala mi z hlavy až k patám. Šokem vyjde ze mě tlumený výkřik, a když vzhlédnu k hadici a hlavě sprchy, vytékala z ní rudá voda. Ne, opravdu to byla krev. Sáhnu po kohoutky a začnu jej protáčet, abych proud zastavila, ale ten se jen samolibě protáčí a sprchu ne a ne zastavit. Zazmatkuji, otočím se a vysunu sprchová dvířka, ovšem mou neopatrností, zakopnu o sprchovou obrubu a dopadnu na ledové a především tvrdé kachličky. Dopadem se kousnu do rtu a praštím do nosu. Načež se mi z něj začne valit krev.

„Aaaaah do prdele!“ zasyčím nesrozumitelně, kdy si chytnu nos a bolestně zavrčím. Praštila jsem si i silně do kolena, které mi začne vibrovat bolestí.

„Slečno Roxanne?“ objeví se mezi dveřmi Lumen a okamžitě ke mně přikročí. Natáhne se po béžovém ručníku, který samovolně visel na prádelníku a přiloží mi ho k obličeji.

„Co se stalo?“ nechápavě si mě změří Lumen a pokouší se nevnímat, že před ní ležím zcela nahá, v kaluži krve.

„Byla…byla tam krev. Z té sprchy tekla krev…a jáá…“ zakoktám, kdy mě ret začne neuvěřitelně štípat. Lumen se ohlédne za mým ukazováčkem směřující do sprchového koutu a nechápavě na mě pohlédne, ovšem nejdříve je pro ni přednější mé zdraví a tak se mě pokusí postavit na nohy. Podepře mě pod jednou rukou a dotáhne mě do ložnice, kdy já si u obličeje přidržuji ručník zbarvený pomalu ale jistě do ruda. Posadí mě na polstrované křeslo u postele a přehodí přese mě jednu přikrývku z postele.

„Přinesu vám studený ručník a oblečení, tak vydržte. Hlavně si zadržujte tu krev.“ Pokyne mi vážně a hbitými kroky přejde ke skříni, aby z něj vytáhla jakékoli oblečení. Mezitím mi začne být zima a tak si deku přitáhnu více k tělu. Na to přispěchá zpět Lumen a vymění mi zakrvácený ručník za další, tentokrát namočený ledovou vodou. Přidržím si ho a s její pomocí se potupně začnu navlékat do spodního prádla a černého trika s černými bavlněnými kalhoty. Spíše tepláky. Ovšem to nebylo vůbec důležité. Důležité bylo, jak se Lumen o mě postarala a když mi vyměnila třetí ručník od krve, znepokojeně si odfrkne. Tázavě na ni pohlédnu.

„Ta krev z toho nosu stále teče, což…je divné. U upíra. Rány by se vám měly hojit zcela okamžitě, kdežto vy se tu stále trápíte.“ vyřkne svou starost nahlas a pak na mě pohlédne takovým tím nebezpečným pohledem. Přimhouří oči a vážně mi pohlédne do očí. Netuším nic dobrého, co se bude dít v dalších minutách, ne-li sekundách.

„Musíme za panem C´Mourem.“ rozhodne vážně.

„Co?! To ne! Ne, ne ne!“ vyjádřím zcela jasně svůj nesouhlas a vymknu svou ruku z jejího sevření, když se mě pokusí vytáhnout na nohy z křesla.

„Musíme za ním, je to ve vašem a i v mém zájmu, aby bylo o vás náležitě postaráno. Jste velmi důležitá, důležitá i pro mě a já nechci, aby se vám něco stalo, Roxanne!“ podá mi káravým tónem krátkou přednášku.

„Je to jen rozbitý nos a ret, nic to není a za chvíli se to určitě zahojí, Lumen.“ vymlouvám se z prvního a posledního.

„Prostě jdeme!“ zvýší na mě hlas a mě zatrne. Vyjeveně na ni zírám, jak se v jejích očích mísí zloba s přísností. Váhavě na ní pohlédnu a tak nějak mě napadne, že o této Lumen ještě vlastně nic nevím. Nezdá se být taková, jaká přede mnou vystupuje. Na to se tedy zvednu, nechám se opět podepřít pod rukou a společně dojdeme pomalu ke dveřím. Vyrazíme k výtahu, do kterého bez mluvení nastoupíme a vyjedeme o dvacet pater výše. Do hlavního salónu, kde by se měla nacházet Williamova pracovna a jeho osoba sama.

( http://www.youtube.com/watch?v=qFIbWp3tq0c ) 

Stále si přidržuji mokrý ručník u obličeje a začne mi být poněkud mdlo, ale stále jdu po boku Lumen. Pomalými, ovšem ráznými kroky jdeme dlouhou chodbou, kde se mineme se služebnictvem a nějakým mužem, který si nás udiveně měří. Pak vrazíme do křídlových dveří a shledáme se s pohledem Williama, který stojí u krbu a zrovna živě diskutoval s nějakou ženou a mužem. Pochopitelně upíry.

„Co se stalo?“ vystřelí ihned přísným pohledem k nám. „Omluvte mě.“ dodá pak k páru a urychleně k nám přikráčí.

„Jen jsem spadla.“ promluvím první.

„Nehojí se jí rány a dost silně krvácí z nosu.“ vyřkne narovinu Lumen a stále mě podpírá. Nějak mi ztěžknou nohy a nepohodlně na nich přešlapuji.

„Beatriss, Heather!“ okřikne William dvě služebné, které zrovna přinesli čajový set tomu páru, sedící u krbu. Ty ženy se po něm okamžitě podívají a vyčkávají.

„Běžte a přivolejte mi doktorku Evellin, ať dorazí do E-Dvojky!“ rozkáže jim zcela jasně a ty neváhají rozkaz neuposlechnout.

„Pojďme.“ dodá směrem k nám a otočíme se čelem zpět. Dojdeme k výtahům a tentokrát nastoupíme do toho nejpostrannějšího. V něm se nacházejí jen čtyři čudlíky a já se začnu obávat, kam mě to vezou. William i Lumen po celou dobu mlčí a hustota napětí by se dala krájet, ovšem cesta výtahem netrvala ani chvilku a na to vystoupíme v bílém podlaží. Všude bílé či hrubě zašrafované dveře. Působí to na mě, jak v nemocnici.

„Tady, sem půjdeme.“ Pokyne a uchopí mě pod rukou z druhé strany, aby Lumen pomohl. Vejdeme do místnosti se třemi lehátky, jednou otočnou židlí, na kterou mě i posadí a několika doktorskými přístroji a potřeby. Nohy mi natáhnou podél dlouhé židle a zlehka mě zakloní v zádech.

„Co se stalo?“ zeptá se mě zpříma, kdežto Lumen přejde k umyvadlu namočit jeden z bílých ručníků ležíc bokem.

„Nic se nestalo, jen jsem vypadla za sprchy.“ stočím svou výpověď do obrany.

„Jen tak to nebylo.“ vloží se do toho Lumen a pohlédnu na ní jako na zrádkyni. William na mě vážně pohlédne a čeká na mou pravou odpověď.

„Sprchovala jsem se a najednou ze sprchy začala vytékat krev. Všude byla krev a já se vystrašeně snažila tu sprchu zastavit, ale nešlo mi to…a tak….ssss au.“ zasyčím bolestí nad roztrhnutým rtem. „Pak jsem z té sprchy chtěla pryč, zakopla jsem a upadla na zem.“ vysvětlím zkráceně.

„Našla jsem ji na zemi, v kaluži vlastní krve. Když jsem se ji zeptala na to samé a ona mi tak odpověděla, podívala jsem se do sprchy a tam žádná krev…nebyla.“ promluví Lumen a přistoupí ke mně, aby mi vyměnila obklad, ale já její ruku odstrčím. V tuhle chvíli jsem na ni naštvaná.

„To není pravda. Opravdu jsem tam viděla tu krev.“ Opáčím nesouhlasně a podívám se na Williama, který nad něčím dumá. Skousne si přitom ret a pak mi položí další záludnou otázku.

„Vypila jsi tu krev, co jsem ti dal?“

„Ano.“ pípnu jen.

„A?“ otáže se a jeho obočí se stáhne do rovné linky.

„Měla jsem po ní ještě větší žízeň. Nestačila mi.“ přiznám.

„Takže pak přišel na řadu Charles.“ odhaduje správně. Jen bezelstně přikývnu a vzpomenu si na celo-denní válení se v peřinách. Na naše milování. Na to, že tu teď není se mnou. Když si moc přeji jeho existenci. Teď a tady. U mě.    

„Pak už ta žízeň ustoupila?“ optá se dál a já znova jen přikývnu. Na to do místnosti vrazí doktorka Evellin a nechápavým pohledem si nás všechny změří.

„Běž Lumen, teď už tě nebudeme potřebovat.“ Pokyne William směrem k Lumen a ta s mírnou úklonou okamžitě odejde. Doktorka si mezitím navlékne silikonové rukavice a přejde na druhou stranu od Williama.

„Co se stalo?“ zazní tato otázka už po několikáté.

„Dostala krev a na to další krev. Charlesovu. Upadla na dlažbě a rozrazila si ret a nos. Krev ji bez ustání teče dál a nehojí se. Jak je tohle sakra možné?!“ zaburácí naštvaně William a doktorka mi oddělí nasáklý ručník od nosu. Z nosu se mi vyvalí další krev a tak ručník ihned zpět přitiskne, ale tak, aby mi netlačila na rozbolavělý nos a horní ret.

„Nevím co se děje. Měla by už být zahojená.“ pokrčí rameny Evellin a podívá se mi na zorničky.

„Nebo nemá hojení v těch jejích genech. Je to možné?“ prohlásí William a doktorka to okamžitě argumentuje.

„Ne, při její poslední proměně, zmizely její popáleniny od slunce. Měla je po celých rukou a už jsou pryč. Takže proces hojení v sobě má, jen nevím, proč se teď nehojí. Je nakrmená. Měla by se hojit.“ začnou o mě mluvit ve třetí osobě.

„Sakra, Roxanne. To je z toho, že jsi mě neuposlechla.“ řekne naštvaně William a najednou mu padne pohled na Samuela, který se zrovna objeví ve dveřích.

( http://www.youtube.com/watch?v=lDPn4d651zM ) ;)

„Už je to tady.“ utrousí jen a rychlými kroky přejde k nám. „Připoutejte ji nohy a ruce. A to hodně fest.“ dodá rozkazem Samuel a ti dva neváhají neuposlechnout. Jako kdyby si vyměnili role. Mě zaskočí a samozřejmě se začnu bránit. Upustím na zem ručník, když mě čapnou za ruku a chtějí mi ji připoutat k lůžku.

„Co?! Proč! Co to děláte! Nechte mě být!“ začnu vyšilovat a rudá krev mi začne stékat až přes bradu a pod tričko. Přistoupí ke mně Samuel a uchopí mě jemně za ruku.

„Měníš se.“ vyřkne tiše a v místnosti zabude šokující ticho.

„Už zase?!“ vyhrkne na něj William a tázavé pohledy připadnou na Samuela i od Evellin. I já na něj čumím, jak na vola. Ale najednou mnou projede dost ostrá a naprosto šílená bolest a já se prohnu v zádech, když mi zalupou všechny obratle u páteře. Místností se ozve můj bolestný výkřik a William šokovaně odstoupí. Samuel pevně sevře mou ruku a snaží se mě utěšit.

„Halucinace, nedostatek potravy, zvýšené libido, krvácivost a nehojení se ran, to jsou jen další symptomy její další přeměny.“ Vysvětlí Samuel těm dvou a já prožívám další bolest, kdy cítím, jak se mi útroby prohýbají a přesouvají se na jiná místa.

„Nebyl to jen vampír, člověk a upír, byl to také vlkodlak. Pro to má tak dokonalé DNA.“ pochopí Evellin a já při slově vlkodlak začnu šílet o to více. Snažím se vykroutit z pevného svázání na rukou a nohou.

„Mění se ve vlkodlaka. Ale…vždyť není úplněk!“ vyhrkne ohromeně William.

„V jejím případě je úplně jedno, jestli je nebo není úplněk. Každopádně, nebude to teď vůbec pěkné.“ odpoví mu Samuel a pak se bolestivým výrazem podívá na mě. Pohladí mě po zpoceném čele a já zakřičím nad dalšími stahy, které ucítím na nohou a rukou.